„Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží“ (Mk 1,15)… „Království Boží je mezi vámi“ (Lk 17,21). „Přijď království Tvé (Mt 6, 10, Lk 11,2)… „Vždyť království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého“ (Ř 14,17).
Nemá-li být lidský život čistě vegetativním proudem každodennosti, musí v něm jít i o předjímání přicházejících událostí, rozvrhování životních kroků v časové perspektivě nejen dnů, týdnů, ale i dlouhodobě, ba dokonce s otázkou, jíž nelze uniknout: jaký je smysl našeho pobývání na tomto světě. To platí nejen pro život jednotlivce, ale i celé společnosti. Pokud jde o společnost, čtyřicetiletá negativní zkušenost s plánovaným hospodářstvím a monolitní ideologií bývalého systému vykonala své: totalitní moc se snažila předurčit budoucnost jednotlivých občanů i podobu všech společen-ských procesů v dlouhodobém výhledu. To v nás dnes vyvolává nedůvěru sázet na vize, naděje a ideály jak v osobním, tak ve společenském měřítku. Nevěříme, že je možné cokoliv v politice změnit, i když současný stav znepokojuje široké vrstvy obyvatelstva. Pro mnohé, kteří přijali koncepci české cesty transformace v uplynulém desetiletí bez výhrad a s falešnými nadějemi, skončilo všechno v posledních letech rozčarováním.
Avšak deziluze z falešných mesianismů nejsou důvodem k rezignaci. Nesmíme se vzdát naděje, nesmíme se zříkat ideálů a vizí. Uprostřed české společnosti nemůže křesťanské společenství opustit výhled na přicházející Boží království. Slova, která vyslovujeme v modlitbě Páně: „Přijď krá-lovství tvé“, nás nutí promýšlet dopad tohoto poselství pro náš nejosobnější život víry i pro naši společenskou odpovědnost.
Ježíšova výzva k zásadní proměně života, kterou zvěst o přicházejícím království Božím provází, se týká všech jeho rovin. Platí o tom, co nás duchovně a mravně zakládá jako jednotlivce, týká se našich mezilidských vztahů v nejužším kruhu rodiny, přátelství, církve. Nabízí nám však tvůrčí přístup k problémům dotýkajících se společenského života i našeho vztahu k životnímu prostředí, přírodě a univerzu jako celku.
Výzva k proměně je významná. Ukazuje, že Kristův svědek nemůže nikdy ani pro sebe, ani pro společenství či obec, k nimž patří, hájit pouhé uchování toho, čeho bylo dosaženo.
Potřebujeme návrat idealismu do české politiky a veřejného života. Jsme voláni k otevřenosti, k novým vykročením; zdaleka nám nemůže stačit to, čeho bylo dosaženo. Politika není jen „uměním možného“; křesťan je volán k „politice naděje“, ba i k „politice nemožného“. Nesmíme sami sebe, ale tím méně druhé s definitivní platností zařadit pod kolonku toho, co bez-pečně známe a s čím můžeme nakládat jen podle svých vlastních záměrů. Ani partneři, ani odpůrci se nesmějí stát pouhým předmětem našich politických nebo ekonomických kalkulací. Zázrak konverze, obrácení, je možný osobně i ve společenské dimenzi.
Potvrzením, že jsme se dali na cestu nového vykročení, že věříme v obrat, ve změnu poměrů, je starost jednotlivých křesťanů i církví o napl-nění Ježíšovy výzvy: „Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno“ (Mt 6,33). To obrací církve především k starosti o slabé a chudé, o ty, kteří se octli pod koly. Mezi prvořadé úkoly církví patří povinnost pozvednout prorocký hlas na ochranu těch, kdo jsou slabí, kdo nedokáží své oprávněné nároky hájit a často ani vyslovit. Hořícím ohněm Hospodinovým a nadějí chudých má být sociální učení církví. Církve se musejí – vhod i nevhod – stavět proti všem nespravedlnostem dnešního světa, jejichž následkem je hlad, chudoba, rasová diskriminace, strach, teror, zločinnost a zabíjení, ničení přírodního prostředí apod. To jim ukládá věrnost biblickému poselství a jeho prorocké tradici.
Proroci ve Starém zákoně na rozkaz Hospodinův vytýkali izraelskému lidu – často se zdráháním a v překonávání vlastní slabosti – že slouží cizím bohům, jedná nespravedlivě, žádostivě uchvacuje cizí majetek, bere úplat-ky, nenávidí dobro a miluje zlo. Protestem ve jménu spravedlnosti se církve dostávají do středu událostí, otvírají v dialogu se slabými i mocnými (s každými z nich jinak!) cestu k řešení problémů.
Mezi slabé a často vší ochrany zbavené patří menšiny, a to zejména z balkánské oblasti a východní Evropy. Strach z cizinců ovládá mysl značné části našich občanů. Avšak nejvážnějším problémem v naší zemi je vzájemné soužití většinové populace a našeho domácího obyvatelstva romské národnosti. Církve důrazně varují před extrémistickými skupinami, které hlásají xenofobii, rasismus a nenávist vůči všem, kdo jsou „jiní“. Církve považují ochranu lidských práv za jednu ze svých priorit v odpo-vědnosti za život společnosti. Vyzýváme zákonodárce, aby postupně dopra-covali náš právní řád tak, aby byl v každém ohledu v souladu s mezi-národními úmluvami o lidských právech.
Onomu protikladu mezi věkem království Božího a tím, ve kterém žijeme nyní, můžeme porozumět tak, že si i vůči těm institucím, hodnotám a mechanismům v politice a hospodářství, které se zdají být na svém místě, máme uchovat kritickou otevřenost. I ony jsou jen lidským výtvorem, patří k „našemu věku“, vznikly v dějinném kontextu, který mnohdy vyčerpal svou životodárnou sílu. Kromě hluboké analýzy musíme pracovat také s vizí, s jakousi pracovní, dále měnitelnou verzí či modelem, který staví na principech křesťanského sociálního učení. Tomu nelze rozumět v tom smyslu, že nám jde o konečný cílový stav ideální společnosti. Nic takového neslibujeme, o nic takového neusilujeme. Zvěst o tom, že království Boží není v tom, co jíme a pijeme, ale ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého, nás vede k poznání, že budeme-li usilovat především o tyto plody Ducha svatého, všechno ostatní včetně toho, co potřebujeme k našemu životu, nám bude přidáno.
II.vatikánský koncil i světová grémia protestantských církví, jako je Světová rada církví, Světová aliance reformovaných církví, Světový luterský svaz a synody, konventy jednotlivých protestantských církví v posledních letech, vyzvaly křesťany, aby se důkladně vyzbrojili vědo-mostmi a zapojili se do hospodářského, sociálního a politického života; jen tak mohou totiž napomoci řešení sociální otázky, kterou bez odhodlaných svědků evangelia a všech lidí dobré vůle vyřešit nelze. Rozum, ochuzený o dary a výzvy zjevení riskuje, že ztratí z očí svůj konečný cíl – věčný život. Víra zbavená rozumu upadá do nebezpečí, že se z ní stane mýtus nebo pověra. Nestačí jen nadšení, horlivost a dobrá vůle. Celoživotní úsilí o naplňování sociálního poslání evangelia nechť je vedeno neuhasitelnou žízní po spravedlnosti v našich srdcích. Z tohoto úsilí mohou vzejít charismatické osobnosti, ztělesňující ideály poctivosti, nezištnosti, prav-domluvnosti a osobní mravnosti. Takoví duchovní, političtí a podnikatelští vůdci, v součinnosti s odpovědnými občany, budou schopni vyvést naší zemi z morální a společenské krize.
V této souvislosti chceme poukázat na jeden problém, který provází naši současnost.
V posledním desetiletí sledujeme s vážným znepokojením nárůst nezodpovědného pojetí svobody jako „práva“ prosazovat jen vlastní, často sobecké cíle. To je deformace ideálu svobody. Pravá svoboda je mravním úkolem. Je to svoboda pod zákonem. Sem ukazuje řada biblických míst: v události Exodu, kdy Hospodin vyvádí izraelský lid z domu otrocké služby, jde ruku v ruce s tímto aktem osvobození i sinajská smlouva s desaterem Božích přikázání. Tato přikázání nastavují směrovky pravého života ve svobodě. Pro biblickou zvěst je charakteristické, že v ní je svoboda vlastního růstu vždy spojena se službou rozvoji společenství, obci. Je to svoboda nikoli bezbřehá, nýbrž kultivovaná, odpovědná, je to svoboda v řádu.
Svoboda takto pochopená nestojí v příkré opozici vůči spravedlnosti. Pověstné dilema „čím více svobody, tím méně sociální rovnosti“ bývá někdy ekonomy formulováno jako jakási nevyhnutelná zákonitost; jako by za otevření prostoru pro svobody občanské, politické a podnikatelské, které jsou cestou k ekonomické prosperitě, bylo nutno zaplatit rozevřením nůžek větší sociální nerovnosti. V mnoha zemích a kontinentech se tato zákonitost nepotvrdila. V bývalých zemích sovětského bloku jsme naopak svědky povážlivého vývoje, kdy se nůžky nerovnosti rozevírají při celkovém poklesu ekonomické a životní úrovně. Ani v naší vlasti se zatím nepodařilo dosáhnout celkové ekonomické prosperity, a přesto se výrazně prohlubují rozdíly mezi bohatými a chudými. Proto je tak důležité spojení solidarity, rostoucí zdola z občanské společnosti, s pečlivě vyváženým zákonodár-stvím. Je nezbytné posílit rovnost příležitostí, zejména rovnost příležitostí k získání vzdělání bez ohledu na majetek, postavení a vzdělání rodičů. Tak lze napomoci tomu, aby se cenné společenské statky: spravedlnost, svoboda a rovnost nedostávaly do rozporů, nýbrž aby spolupůsobily v produktivním souběhu.
Myšlenky křesťanského sociálního učení, které se osvědčily především za posledních 100 let, jsou životaschopné a inspirující i pro tvorbu smělých perspektiv pro budoucnost. Změny, k nimž ve společnosti dochází v celém světě, jsou někdy až příliš překotné. Tím spíše je na místě analýza těchto změn a rozpoznání, které z tendencí jsou pozitivní, slučitelné s křesťanskou etikou, protože posilují důstojnost člověka, a které je proto třeba podpo-rovat.
Jak se ukazuje, změní se v nastupujícím věku informačních a komuni-kačních technologií radikálně sama práce, kterou člověk vykonává v rámci tržních mechanismů. Práce přestává být celoživotním výdělečným zaměstnáním u jednoho zaměstnavatele. Požadavky na stále větší pružnost a přizpůsobivost práce staví jednotlivce před nové problémy. Decentralizace a individualizace práce klade nároky na samostatnost, kreativitu, odpo-vědnost člověka. Odkud načerpá pro takový náročný způsob adaptace sílu? Jsme přesvědčeni, že osobní víra, společenství s druhými na půdě sborů, farností, nesené nadějí, je výzbrojí i pro nesnadná životní rozhodnutí.
Bude třeba hledat zcela nová řešení v situaci, kdy se dlouhodobě nedaří zajišťovat práci pro větší část populace v produktivním věku. „Konec práce“ nemusí znamenat konec smysluplné lidské aktivity. Pokud se podaří neziskovému sektoru, kde jsou lidé vedeni lidskou sympatií, rozvinout nové formy svépomoci, pak ani pro ty, kdo jsou již ve věku post-produktivním či ztratili zaměstnání, nehrozí ztráta lidské důstojnosti. Péče o děti, o rodinu, práce v domácnosti, ve výchovných a osvětových zařízeních a řada dalších prospěšných aktivit jistě najde odpovídající místo (i podporu!) ve spole-čenském životě; budoucnost přinese nové formy ocenění života každé jed-notlivé lidské bytosti.
Zde se pro křesťanské společenství otvírá široká oblast svědecké služby o tom, že lidská důstojnost se neváže jen na výkon, za nějž jsme odměňo-váni mzdou či platem v tržní sféře, nýbrž je ovocem milosti, které se nám v Kristu dostává předem a bez zásluh. V dlouhodobé perspektivě bude patřit k úkolům sociálních etiků církví, aby promysleli, jak tento základní důraz křesťanské víry vtělit do sociálně-ekonomických pořádků. Velký význam mají iniciativy zdola, nové přístupy a pokusy křesťanů a všech lidí dobré vůle.
Na všechny negativní tendence a sociální hrozby nám poskytuje křesťanské sociální učení silné podněty k hledání východisek. Bylo by však falešné tvrdit, že na všechno známe recepty. Musíme počítat s tím, že ideální společnost a ideální stát nikdy nebyl a nikdy nebude existovat. Zápas o lidsky důstojný život na této zemi nikdy nekončí. Chraňme si svou svobodu, vydejme se na cestu k hledání alternativ a nových řešení. Nebojme se nových cest, i když vedou momentálně proti větru. Nebojme se též vychovávat v tomto směru své děti. Statečných lidí není nikdy nadbytek.
Páteří křesťanského sociální učení jsou myšlenky o důstojnosti každého člověka, o solidaritě a subsidiaritě, o společném dobru, o spoluúčasti člověka na ekonomických procesech, v nichž může rozvíjet i svou osobnost, o svobodě a nezcizitelných lidských právech. Všechny tyto myšlenky jsou v harmonii se Všeobecnou deklarací lidských práv i s odpovídajícími lidskými povinnostmi. Patří k nim dále sociálně odpovědné vlastnictví, svoboda podnikání a sociálně orientované tržní hospodářství, jemuž nechybí respekt k právu a etickým principům. Odtud čerpáme inspiraci i pro tvorbu pracovních alternativ, projektů a vizí v oblasti sociálního, ekonomického i politického života. Odtud čerpáme inspiraci i sílu k tomu, abychom vyslovili jasné „ano“ a jasné „ne“ k nejrůznějším společenským jevům.
Pokoj a dobro patří, jak věříme, k nejniternějším přáním každého člověka. Tato přání sdílejí lidé věřící s nevěřícími, chudí s bohatými. Základní poselství listu je toto: Hlubinným základem dlouhodobé prosperity společnosti je takový stav, kdy vedoucí síly společnosti i jednotliví občané usilují o život ve spravedlnosti, o obecné dobro. Má-li dojít k základní shodě o tom, co je dobro a pokoj, je třeba vést dialog, disputaci, debatu. Demokracie je diskuse. Jsme unaveni z monologu hluchých. Křesťan však ví, anebo by alespoň měl vědět, že k tomu, aby byl člověk schopen naslouchat druhým, se musí nejprve ztišit, zastavit na cestě, ohlédnout se nazpět a zahlédnout svou dosavadní cestu v novém světle. Co platí o jednotlivcích, platí i o církvích.
Započali jsme náš společný list vyjádřením lítosti nad chybami minulosti, nad historickou zátěží křesťanů minulých generací, v tom, že jsme my sami nedostáli vysokým nárokům evangelia v jeho sociální dimenzi. Hospodin nás volá k nápravě. Nepovažujeme se za majitele jediné pravdy. Proto se otvíráme se v duchu kajícnosti rozhovoru o nejnalé-havějších otázkách naší současnosti. Potřebujeme slyšet stanoviska dru-hých: politiků, hospodářů, vědců, sociálních pracovníků, občanů, zaměst-naných i nezaměstnaných. Se všemi chceme usilovat o hledání nových cest. Všem nám běží lhůta!
Pokud se najdou lidé dobré vůle, jimž neschází citlivost svědomí, ať z křesťanské veřejnosti, nebo mimo ni, a pokud se tak otevře dialog, nesený vědomím odpovědnosti i profesionální zdatností ve věci samé, pak jsme plni naděje, že ona kýžená proměna se v naší vlasti dostaví a s ní pak i Pokoj a Dobro, za něž se nepřestáváme modlit a pro něž chceme pracovat.
Otázky kladli Markéta Imlaufová a Marek Jílek, odpovídal Jakub Jinek.
Zvukovou (a mírně odlišnou) verzi rozhovoru si lze poslechnout na Youtube, všech hlavních podcastových platformách a dále na stránkách Ecclesia podcast https://ecclesiapodcast.cz.
Jakub Jinek (politický filosof, vysokoškolský učitel)
Markéta Imlaufová a Marek Jílek (moderátoři Ecclesia podcast)
