II. Listopadové události roku 1989

6. Skutečným Pánem lidských dějin je Boží Syn Ježíš Kristus

Časový odstup dovoluje lépe odpovědět na otázky, které zaměstnávají společenské vědce i řadové občany: co se vlastně stalo, jak porozumět rozpadu socialistického režimu u nás a jak vůbec vyložit povahu toho, co vešlo i v mezinárodním měřítku do povědomí jako „sametová revoluce“? Pád železné opony, rozpad sovětského bloku a následný proces transfor-mace a zavádění standardní tržní ekonomiky patří dozajista ke klíčovým událostem končícího 20.století. Je pozoruhodné, že odborníci v příslušných společenských vědách nebyli s to tuto událost století předpovědět. Ačkoliv soutěž dvou bloků již dlouho ukazovala, kdo bude vítězem a kdo pora-ženým, snadnost, rychlost a nenásilnost oněch změn všechny zaskočila.

Jsme přesvědčeni, že i tam, kde se zdá, že zlo po dlouhá léta dominuje, má konečné slovo a režii událostí ve svých rukou Bůh. Věřící lid tak od samého počátku převratných událostí spontánně interpretoval rozpad komunismu jako Boží zásah do lidských dějin, jako ovoce mnoha obětí, mučednictví a žalářování nevinných lidí, věřících i nevěřících.

A tak spolu s faktory materiální povahy, jež se podílely na rozpadu socialistického režimu – ekonomické a civilizační zaostávání celého sovětského bloku bylo od sedmdesátých let stále zřetelnější – církve oprávněně odkazují i na faktory morální a duchovní povahy, jež přivodily pád komunismu. Myslíme tu na mravní rezistenci vůči zlu minulého režimu u jednotlivců, ať uvnitř církví, či mimo ně, v organizovaných opozičních a disidentských hnutích, církevních aktivitách, podpisových akcích a proje-vech občanské statečnosti (Charta 77, Obroda, vlivy Solidarity našich severních sousedů).

7. Díky Bohu za pokojný průběh převratných změn

Pokojný průběh událostí otevřel u nás prostor pro cestu ke svobodné společnosti, k návratu právního a morálního řádu, k hospodářskému řádu, který je dítkem evoluce evropské a americké civilizace, výsledkem starost-livé péče, práce, systematické sebereflexe, zkrátka staletého intelektuálního a mravního usilování.

Tak jako v minulosti, ani během převratů na konci 80. let není oprá-vněné spiklenecké pojetí dějin. Neměli bychom se nechat zneklidňovat domněnkami tohoto druhu. Je znakem vyspělého křesťana, že se nedá zviklat v pevnosti své víry a spoléhá na to, že Bůh i prostřednictvím lid-ských činů přivádí své dílo k naplnění.

8. Přílišná právní i politická kontinuita s minulým režimem byla a je zátěží

Vláda národního porozumění, jež vzešla z listopadu 1989, zvolila cestu politické i právní kontinuity s dřívějším režimem. Zvláštním zákonem (O protiprávnosti komunistického režimu) byl sice minulý systém prohlášen za zločinný, ale mylně se odvozuje, že aktéři případných zločinů mohou být souzeni pouze na základě zákonů, které vytvářel komunistický režim. Jak známo, v sedmdesátých letech byly mezinárodním společenstvím přijaty závažné právní normy, týkající se občanských, politických a dalších práv. Ty se ratifikací v tehdejším Národním shromáždění staly součástí našeho právního řádu. Tím byly – pro svou věcnou povahu i právní legitimitu – nadřazeny příslušným ustanovením našeho zákonodárství. Hovoří-li se dnes v těchto souvislostech o právní kontinuitě,[1] pak je třeba vycházet z toho, že do tehdejšího právního řádu byly od jisté doby legitimně začleněny právní normy, v jejichž světle je možno i dnes posuzovat činy představitelů tohoto režimu.

9. Bez dobré vůle a ochoty vypořádat se s minulostí se právní stát rodí těžko

Změny hospodářsko-politických systémů jsou vždy i změnou spole-čenských struktur, ústavních a vlastnických práv. Křesťanské sociální učení uznává vliv společenských struktur na jednání člověka, ale upozorňuje, že hřích má primárně individuální rozměr. Vždy je to jednotlivec, který se rozhoduje pro dobro či pro zlo. V moderní, složité a vysoce instituciona-lizované společnosti se ovšem citlivost svědomí vytrácí, slábne i vědomí osobní viny, vyhasíná odpovědnost jednotlivce. Křesťanské sociální učení pracuje s konceptem „struktur zla“ či „struktur hříchu“, v nichž se indivi-duální zlo může institucionalizovat. Éra reálného socialismu přispěla k této erozi mravního vědomí tím, že vytvořila zvláštní, hierarchicky uspořádanou strukturu politicko-ekonomické moci, v níž se osobní odpovědnost vytrácela.

Takto fungující systém dal člověku příležitost vyhnout se problému individuální viny a odpovědnosti. K tomu docházelo v masovém měřítku. Nedostatečná vůle dnešních politiků zjednat nápravu v právních deforma-cích a morálních škodách komunistického režimu se dá vyložit i okolností, že v našem státě se příliš mnoho lidí tím či oním způsobem podílelo na nezákonnostech – ať už úmyslně, z prospěchářství či ze strachu. Proto u většiny národa převažuje snaha o onu příslovečnou tlustou čáru za minulostí. Pokus začít s čistým stolem bez reflexe vlastních selhání je však spojen s rizikem, že nedojdeme k jasnému oddělení dobra a zla, že vztahy mezi lidmi i vztahy mezi státem a občanem nebudou pročištěny ve světle pravdy a spravedlnosti.

10. Skutečná transformace nemůže být jen pouhou přeměnou struktur zla

Systémová změna může formy a struktury zla jen transformovat. Po listopadu 1989 byl sice zrušen politický i ideologický monopol KSČ, byly demontovány správní a nadpodnikové organizační struktury reálného socialismu. Současně však došlo ke skartaci části spisů StB, k zametání stop. Sítí lustračního zákona tak proklouzlo i mnoho velkých ryb. Zákony nezabránily v určité míře transformaci předchozích politicko-mocenských výhod a privilegií, postavených na stranické nomenklatuře, v nové struktury moci ekonomické, v zaknihovaná vlastnická práva.

V mnoha ohledech je skutečná transformace teprve před námi. Vězíme v minulosti hlouběji, než jsme ochotni připustit. Skutečná proměna spo-lečnosti má více dimenzí než pouhou změnu systému. Zahrnuje i proměnu našich srdcí, myslí, návyků a vzorců chování. Proto je nezbytné obojí: reforma struktur a institucí i náprava mravů.[2]

Listopadové události roku 1989 měly mimo veškerou pochybnost morální náboj. Ten však zůstal u velké části lidí na povrchu. Záhy se společnost navrátila k silovému vidění světa: rozhodujícím se opět stává moc, moc politická a moc ekonomická, a v zájmu získání moci se údajně nelze příliš zatěžovat právem. Toto vidění světa považujeme za scestné a z hlediska principů sociální nauky, k níž se hlásíme, za nepřijatelné. Tváří v tvář těmto ohrožením přispěla pasivita církví, jejich uzavřenost do vlastních problémů a přehlížení hlubších příčin úpadku, k prohloubení společenské krize.