V současnosti dochází k mnoha závažným změnám v životě rodiny. Sílí především různé tlaky, které rodinu podrývají a oslabují. Tato situace bezpochyby souvisí s rozpadem mravních měřítek i hodnotového systému společnosti. Také materiální zatížení rodin narušuje vztahy mezi manžely i mezi rodiči a dětmi. Pracovní nároky znamenají mnoho komplikací, včetně těch, které se týkají společného trávení volného času. Tato obtížná situace má za následek, že manželé mají menší počet dětí a roste počet párů, které spolu žijí bez dětí a bez uzavření manželského svazku. Po devastaci, kterou v této oblasti přinesl nacismus i komunismus, přišel v naší zemi obrat, jehož rychlý a překotný průběh vytvořil sice zcela novou situaci v oblasti hospodářské, politické, společenské, ale nebyl provázen hlubším ohledáním duchovních a mravních kořenů. Existují ovšem i zcela současné zdroje ohrožení. Pravidla volné soutěže zvýhodňují ty, kteří do rodiny investují málo nebo nic a znevýhodňují ty, kteří do ní vkládají hodně, například tím, že mají více dětí. I zde žijeme na úkor budoucích generací. Manželství je velmi křehké a snadno zranitelné.
Uvědomujeme si nedobrou situaci manželství a rodiny v naší společ-nosti. Vztahy v manželstvích a rodinách charakterizuje zvýšená rozkolí-sanost a zranitelnost. Nejpalčivějším výrazem dnešní krize je neochota učinit rozhodnutí k výlučnému manželskému spojení muže a ženy a jeho věrnému celoživotnímu trvání. A přitom jen v něm mohou muži a ženy prožít nejhlubší lidské štěstí. Také jen v něm je možné vychovat děti zdravé nejen tělesně, ale i duševně, a zajistit dobré podmínky pro rozvoj jejich inteligence, charakteru i speciálních nadání. Křesťané a církve podtrhují důstojnost a svatost manželství.
Jakkoli prošla rodina v kulturním vývoji hlubokými změnami, její poslání trvá. Rodina je základní buňkou, v níž se vytváří a pokračuje vědomí osobní, občanské a národní identity. Je prostorem pro soužití generací a pro získávání zkušeností, nutných pro zaujímání postojů ve společnosti. V rodině se také můžeme naučit chápat minulost jak širšího příbuzenského svazku, tak i pospolitosti obce, do níž občansky patříme. Poznávání a přijímání nosných tradic mravních a duchovních, jež přijímáme od těch, kdo nás předešli, přispívá k růstu odpovědného lidství a občanství. Křesťanské hodnoty tyto kořeny posilují. Výzkumy v české armádě ukázaly, že především věřící vojáci jsou ochotni nasadit svůj život v obraně vlasti.
Ve srovnání s rodinou v minulosti je dnešní rodina méně soudržná. To klade vysoké nároky na vyváženost osobních vztahů, na toleranci, úctu, důvěru a intenzivní komunikaci v manželském a rodinném svazku. V sou-časném manželství se daleko výrazněji prosazuje samostatnost ženy. Tím se rozvíjejí její osobité rysy a specifická obdarování, jimiž přispívá k obo-hacení manželství a rodiny. Ve společnosti se značně rozšířil prostor pro uplatnění ženy v kvalifikovaných profesích a v různých sférách veřejného života. Představa, že pracovní požadavky se týkají hlavně mužů a poža-davky rodinné hlavně žen, není oprávněná. Je na mužích, aby si nově uvědomili své role, které mají přebírat v moderním manželství. Větší flexibilita rolí a rovnocennost v partnerských vztazích znamenají přínos i pro utváření vstřícnějších vztahů v rodinném životě.
Tyto změny by však nijak neměly umenšovat nezastupitelné role a poslání ženy – matky a odpovědného otce v rodině. Výchova k mateřství, stejně tak jako formování odpovědného otcovství s plnou účastí na výchově, jsou úkolem mnoha společenských institucí, především však rodiny samotné. Manželé vedou své děti především příkladem vlastního života.
Samostatnost dnešních dětí klade nároky na kulturu citového života manželských párů i na jejich názorovou harmonii; manželství a rodina představují bezpečí proti rozkladným tlakům určitých stránek života moderní společnosti. Chrání její členy proti anonymitě a osamění. Může dát i dnešnímu člověku prožitek domova, bezpečí, kořeny. Jak ukazují staleté i dnešní zkušenosti, rodina tyto vysoké nároky plní lépe tam, kde je rodinný život posvěcován vírou. V ní smíme společně, rodiče i děti, dorůstat k pravému lidství. Rodinné soužití je tím bohatší, čím hlubší jsou pouta spojující její členy ve vzájemné službě, v naslouchání a sdílení. Je naděje, že manželský svazek, založený na Božím morálním řádu, pomůže i dětem osvojit si jeho základní důrazy pro vlastní život. Jako křesťané zdůrazňu-jeme význam rodiny, ale v praktické rovině jsme dosud nevyvinuli dostatečné úsilí k podpoře institucí, které pracují pro obranu a rozvoj rodiny. I uvnitř církví bychom měli organizovat trvalé vzdělávání o problémech současné rodiny za významné účasti laických odborníků, a to pro rodiče i pro osoby duchovní. Hledejme účinné formy, naučme se zprostředkovávat zkušenosti, doporučujme vhodnou literaturu a nešetřeme ani penězi. Vždyť jde o nejlepší investici do budoucnosti našich církví i našeho národního společenství.
Rodina a hospodářský systém se vzájemně doplňují a podmiňují. Svět práce a podnikání není příliš přátelský rodinnému životu. Měl by se více přizpůsobit jeho potřebám. Skutečné sladění zaměstnání s prací v rodině předpokládá, že obě činnosti budou z hlediska společenského spravedlivě oceňovány a že nebude jedna nebo druhá vnímána jako podřadnější. Činnost v rodině by měla být uznána i společensky a toto uznání by se mělo projevit i v jejím finančním ocenění. Z hospodářského hlediska by nemělo být zaměstnání upřednostňováno před rodinným životem. Rodiče, kteří se věnují více dětem a pracují proto např. jen na částečný úvazek, nesmějí být v systému sociálních jistot diskriminováni (zejména s ohledem na zabezpečení ve stáří). Mají jim také být vylepšovány šance pro nové začlenění do pracovního poměru. Výše příspěvků na děti i příspěvků na výchovu musí být stanovena tak, aby se děti nemohly stát jednou z hlavních příčin chudoby. Vždyť pro systém sociální výchovy se ukazuje být jako optimální počet čtyř až pěti dětí v rodině. Zatím jsou u nás rodiny s více dětmi tou sociálně nejpostiženější skupinou obyvatel.
Pro mladé rodiny, ale i pro starší a sociálně slabší skupiny obyvatelstva má zvláštní význam otázka bydlení. Její současné nástroje pro zajišťování nového přiměřeného bydlení jsou nedostatečné a často není v sociální politice dost citu a dobré vůle k řešením jež přesahují tržní kalkulace. Skutečnost, že každý sociální systém je zneužitelný, by neměla být důvodem k rezignaci na snahy pro vytváření společenských podmínek stability rodiny.
V tomto smyslu je rodina nenahraditelným prostorem pro vznik a rozvoj osobních vztahů, pro růst osobnosti, zakoušení svobody i omezenosti, přijímání odpovědnosti i pocity ochrany, věrnosti, slitování a lásky. Ro-dinné soužití a komunikace, vzájemná výměna darů, jsou nedocenitelnými kulturními statky. Odtud začíná obnova společnosti. Ve víře jsou tyto statky posvěceny, dovršeny a přivedeny k plnosti. Symbol Boží rodiny hraje významnou roli v křesťanské zbožnosti.
Rodinná formace je kulturním dílem a východiskem vzdělání. Na ně ústrojně navazuje vzdělání školní. V obou oblastech jde o dílnu lidskosti,[1] v obou se také máme kromě dovedností, znalostí a dalších schopností učit i celostnímu chápání života. Specializované vzdělání, jakkoli nutné, nestačí. Musíme je prohlubovat, nechceme-li propadnout zúženému, čistě odbor-nickému pochopení života. K tomu patří schopnost vidět za hranice svého oboru, být schopen přijímat i to, co je „cizí“. To platí nejenom o různých oborech vzdělání. Před výzvu chovat se vstřícně staví naše rodiny, dospělé spolu s dětmi, i přítomnost menšin, názorových, etnických, národnostních. I v tomto směru se má rodina a škola osvědčit jako dílna lidskosti, „officina humanitatis“, v souladu s myšlenkami Jana Amose Komenského.
Křesťanské pojetí výchovy a vzdělání ovlivnilo během dlouhé historie základy evropské kultury. V tomto pojetí se utváří osobnost člověka ve světle poznání smyslu věcí a života. (Jan Amos Komenský). Nejde jen o vědění jako hromadění informací, ale i o nápravu člověka a jeho odpo-vědné spoluúčasti na tvorbě řádu světa. Je na místě varování před vzděláváním rozumu bez vzdělávání srdce. Co pomůže sebevíce vzdělaný odborník, je-li zároveň mistrem lsti a přetvářky? Jen mravně zakotvená, vzdělaná osobnost je pro společnost přínosem.
Bývalý režim reálného socialismu chtěl programově vyloučit křesťanství z kultury. Ani dnes nebývá křesťanská víra vždy považována za její integrující základ. Funkčnost vzdělání je posuzována podle míry uspoko-jování individuálních potřeb. Toto zlomkovité, specializované, instrumen-tální a technologicky orientované vzdělání se stává průpravou pro sociální role, cestou k společenskému uplatnění, úspěchu a moci. V této podobě vytváří i určitý názor na život, který favorizuje úzce pojaté sekulární hodnoty a normy. Takto orientovaný vzdělávací systém přispívá ve svých důsledcích k dezintegraci kultury.
Stojíme před úkolem vrátit současnému vzdělání ty hodnoty a zaměření, které by překonaly jeho výše naznačené nedostatky. Jsme přesvědčeni, že v nejlepších křesťanských tradicích, pro něž je charakteristická tolerance, důraz na univerzální chápaní lidského poslání, věrnost pravdě, smysl pro spravedlnost a obecné dobro, lze nalézt inspirující motivy pro zvýšení kvality vzdělání.
Vzdělání inspirované křesťanstvím překonává instrumentální jednoroz-měrnost. Chápe vzdělání jako kulturní statek, který lidské bytosti nabývají nejenom k tomu, aby se uplatnili na trhu práce. Každé vzdělání je zároveň obohacením jednotlivce, prohloubením jeho životního poslání a pomocí v účinnější službě druhým i obci. Zároveň si uvědomujeme, že samotné „poznání však vede k domýšlivosti, kdežto láska buduje“ (1 Kor 8,1). Vedle poznávací složky a jejího mravního základu kultivuje křesťanská víra i paměť; vede jednotlivce k hlubšímu pochopení dějin a k niternému vztahu ke kultuře. Podněcuje i jeho fantazii. Ta mu pomáhá hledět s otevřeností kupředu, nebát se budoucnosti, pracovat na pozitivní vizi světa zítřka a pozítří.
Velice se přimlouváme za to, aby se vzdělání stalo společenskou prioritou. V tomto důrazu si podáváme ruce s těmi, kdo v průběhu našeho národního obrození a v druhé polovině XIX. století formovali duši české společnosti.
Podtrhli tím jen to, co podle jejich přesvědčení tvořilo jeden ze základ-ních rysů našich dějin. Jestliže vzdělání pomáhá malému národu, aby v období nové informativní civilizace, která se před našima očima rozvíjí, mohl soutěžit s národy co do počtu a zdrojů mocnějšími, pak je také třeba na vzdělání pamatovat dostatečnými finančními dotacemi.
Řekli jsme, že převládající ideologická orientace v naší společnosti po roce 1989 vedla nejprve k redukci vzdělání na zboží a jeho uplatnění na trhu. Současně se projevovala tendence oslabovat závazky státu ve školství. Neobstojí argumentace, že trvá nedostatek finančních zdrojů na vzdělání, zvláště když se ozývá v době, kdy zdroje na školství tvoří jen zlomek částek prohospodařených a rozchvácených v hospodářství a bankovnictví. Při klíčovém významu vzdělání v éře „informační“ či „učící se společnosti“ ohrožuje taková politika budoucí prosperitu národa. Kultivace rozumu a mravnosti je tou nejperspektivnější společenskou investicí. Vždyť jsme již stačili udělat zkušenost, že chybějící sociální kapitál „rozumu a mravnosti“ má za následek mj. i nevýkonné hospodářství.
Vysoké školy, zvláště univerzity, často opouštějí humanistické ideály, které byly tradičně v jejich základech a podléhají čistě finančním zřetelům. K tomu je často nutí i striktní finanční politika státní byrokracie. Více než o svobodu bádání dbají pak o zavděčení se požadavkům trhu a průmyslo-vého či politického managementu. Dnešní vzdělaní specialisté jsou jen vzácně vzdělanci v klasickém slova smyslu. Inženýři, manažeři a často i vědci jsou připravováni často jednostranně odborně; schází jim hlubší humanistické zakotvení. Stojíme před úkolem bránit se dezintegraci vzdělání pod tlakem trhu a úzce ziskových kritérií.
Odvozuje-li se totiž funkčnost vzdělání výlučně od požadavků trhu, zapomíná se na to, že je to koneckonců jen vzdělání, které bude schopno za pět, deset let odhalit, zda budou požadavky trhu na vzdělání tytéž, jaké jsou dnes. Trh je v této věci slepý; neví sám ze sebe, jaké vzdělání bude sám potřebovat v příští generaci. Proto jen co nejhlubší a nejuniverzálnější vzdělání je nejlepším zabezpečením proti rozmarům trhu.
Vývoj od roku 1989 má ovšem i nesporná pozitiva. Patří k nim v prvé řadě obnova akademických svobod, právo vycházet při výuce, výchově i vědeckém bádání z různých filosofických a náboženských základů. To je po půlstoletí nesvobody nedocenitelná deviza. Základní školství zůstane i do budoucna převážně pod vlivem státu. Tím spíše je v této oblasti žádoucí podporovat ducha spolupráce mezi církvemi a státem. Církevní gymnázia a vyšší odborné školy by měly usilovat o vysokou úroveň a přitom zachovávat demokratický přístup, neboť zde se formuje inteligence, kterou potřebujeme pro vzdělávání vychovatelů, žurnalistů, sociálních pracovníků a jiných potřebných profesí.
Zájmové vzdělávání mládeže i dospělých ve volném čase je velkou příležitostí pro křesťanská sdružení v rámci občanské společnosti. Vzdělá-vání dospělých je ve stále se měnícím světě nezbytné a mělo by být podporováno státem i církvemi. Tam, kde je křesťansky inspirováno, otevírá porozumění pro kulturu obecně a pro její křesťanské prvky zvláště. Významná je školní výchova k sociální a zdravotní službě, sloužící k přípravě pracovníků v katolické charitě a křesťanské diakonii, dnes bohatě rozvětvené na ekumenickém základě.
Je mnoho vzdělanostních deficitů z minulosti i současnosti: jsou to témata jako vztah vědy a víry, morálky a ekonomiky, mravní důsledky techniky, vztah církve a politiky atd. Vyniká tu úkol prohloubit a pěstovat povědomí evropské sounáležitosti, spolupracovat na tom, co se nazývá „duše Evropy.“ Církve musejí podporovat a rozšiřovat strukturu mimo-školských vzdělávacích institucí, jako je Česká křesťanská akademie, Moravskoslezská křesťanská akademie, diecézní centra pro šíření křesťan-ského sociálního učení a další humanitní sdružení pečující o výchovu, jako jsou YMCA, Akademická YMCA a další.
Masová media jsou podivuhodnými vynálezy. Mohou přispívat k poz-návání světa, k vytváření schopnosti hodnocení nejrůznějších jevů. Komu-nikace zprostředkovaná hromadnými sdělovacími prostředky by však měla být chápána především jako proces vytváření společenství s druhými, jako cesta k prohlubování vzájemného porozumění. Smyslem tohoto sdělování by mělo být hledání hodnot lidského života, které přesahují jeho čistě vegetativní rámec. Nežijeme ze dne na den!
Církve chápou media jako rampu, z níž je třeba vést dialog s dnešním světem. Oč méně v nich mají prostoru k rozhovoru se společností, o to svědomitěji musejí dbát na to, aby jejich hlasy pronikly k posluchačům a k čtenářům a vzbudily v nich zájem o takový rozhovor. To vede k vyso-kým nárokům na etiku, kulturní rozhled a duchovní úroveň všech pracov-níků v mediální sféře.
Vlna nových médií – počítače, internet – rozšířila nebývalou měrou možnost zprostředkování informací a kultury. Zvyšuje zároveň nároky na orientaci publika. Mnoho z jejich obsahu má pozitivní a kultivovanou podobu. Celkově je však formativní působení na rozvoj osobnosti většiny příjemců slabé či problematické. Křesťané na tom nejsou o mnoho lépe než ostatní. Jde především o špatný a neodpovědný výběr obsahu. Ten souvisí s nedostatky ve výchově a vzdělávání; programy tedy máme vybírat s obezřetností. Při jejich sledování se řídíme hlasem svědomí a dbáme na dobrý vkus. Zvláštní odpovědnost za děti tu mají rodiče. Měli by s nimi umět hovořit o tom, co společně četli anebo shlédli, čemu naslouchali. Pokud sami v médiích pracujeme, vyhýbáme se klamu, prázdnotě i licho-cení a nesmíme se dát zotročit tlaky politiky ani ekonomie.
Ve své současné podobě nám media většinou cestu k pravdivému poznání jevů světa našich bližních příliš neusnadňují. Přemíra zbytečných informací, neurčitost a problematičnost hodnot, zlomkovité, klipové vidění světa v nás oslabuje smysl pro souvislosti a schopnost poznávat věci podstatné. Všichni tu mluví a nikdo neposlouchá. Sem patří případné slovo z Matoušova evangelia: „Z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu“ (Mt 12,36).
Moudrost se nesnáší s informačním těkáním po světě. Technické mož-nosti obrazu často zamlžují rozdíl mezi realitou a fikcí a umožňují život ve falešných vztazích a falešném světě. Nejen v době komunismu, ale i dnes jsou media nositeli ideologií, i když jsou méně propracované a nestojí za nimi policejní moc. O naši přízeň se ucházejí ideologie technologické, tržní, globalizační. (Téma globalizace si vyžaduje samostatné pojednání. Pokud jde o problematiku tíživého zadlužení zemí tzv. třetího světa a potřebu nového ekonomického řádu, můžeme již odkázat na naše společné „Prohlášení představitelů křesťanských církví v České republice ke kon-ferenci Mezinárodního měnového fondu a Světové banky“ (Praha 31. srpna 2000).
Rizika zneužití masové komunikace jsou značná. Běžně se médiím vytýká orientace současné kultury na bezprostřední povrchní zážitky a manipulace. Násilí, vulgárnost a všudypřítomnost lascivní sexuality jsou jevy v podstatě protikulturní. Spolu s důrazem na materiální spotřebu jsou znakem nesvobody. Media, zvláště komerční, se zaměřují na reklamu a na vyvolávání nových, většinou zbytných potřeb. To má za následek, že cham-tivost se stává veřejnou posedlostí.
Pokleslá religiozita dneška je vtahována do mediálního prostředí; zde se často pohybuje na pomezí zábavných pořadů. Náboženské symboliky a rituálů obratně využívá reklama. Televize si vytváří své civilní mediální náboženství bez Boha. Media neznají mlčení a mizí v nich rozdíl mezi profánním a posvátným. Život v mediích je často líčen jako sled zážitků, které je třeba prožít a nikoliv jako úkol, který je třeba odpovědně naplnit. Církve se sice snaží zaplnit úzký prostor, který je jim vyhrazen, ale často jim chybí profesionalita. Málokteré z jejich pořadů jsou oslovující a přitažlivé.
Mediální projev televizní a zvláště časopisecký začínají povážlivě zaplňovat programy a články zábavního charakteru. Malá náročnost osvětová, zlomkovitá informativnost a stále větší objem zábavy napomáhá vytváření virtuální reality s jejím narkotizačním působením. Jako nástroj politického vlivu se media přičinila o úpadek politického myšlení, dezorientaci veřejnosti a degradaci politiky na show. Ideologická publicistika prvních let transformace byla příkladem neodpovědnosti. Podněcovala jednostranně a v pokleslé podobě liberální schémata a mani-pulovala veřejnost k naivní důvěřivosti. Její klišé byla považována za nedotknutelná a ti, kdo o jejích principech pochybovali, nedostávali dost prostoru anebo byli ukřičeni. Křesťanští publicisté nereagovali kvalifi-kovaně, církve samotné se nevyslovily s dostatečnou jasností ve věcech, ke kterým by měly co říci. Křesťanské sociální učení zůstalo hluboko za možnostmi svých skrytých pokladů. Veřejnosti se je nepodařilo vyložit. V této závažné věci, tak důležité pro rozpoznávání znamení doby ve společnosti, se i my, jednotliví křesťané i představitelé církví, hlásíme ke své odpovědnosti. Měli bychom posilovat pojetí médií jako služby veřejnosti a snažit se, aby mravní rozměr ekonomického a politického chování v mediální oblasti byl vzkříšen. Jako občané máme právo na dobrá media a měli bychom si uvědomit, že můžeme mít vliv na jejich podobu.
Přes veškerou kritičnost vůči hodnotové orientaci, nedokonalostem a nedostatkům v profesionalitě médií chceme zdůraznit, že jejich svoboda je podmínkou plurality názorů a jedním z nejmocnějších prostředků ochrany demokracie. Ještě máme v paměti zkušenost s totalitními systémy, jejichž tvrdá cenzura médií byla nepřítelem každého svobodně projeveného názoru, mnohdy i jen náznaku demokratického smýšlení. Je na místě varovat před jakýmikoli pokusy o zavedení politické či ideologické cenzury do naší společenské praxe a před přímým politickým zasahováním do veřejných médií. Od médií právem požadujeme pravdivý přístup k informacím, konstruktivní posuzování a respekt k důstojnosti člověka.
Otázky kladli Markéta Imlaufová a Marek Jílek, odpovídal Jakub Jinek.
Zvukovou (a mírně odlišnou) verzi rozhovoru si lze poslechnout na Youtube, všech hlavních podcastových platformách a dále na stránkách Ecclesia podcast https://ecclesiapodcast.cz.
Jakub Jinek (politický filosof, vysokoškolský učitel)
Markéta Imlaufová a Marek Jílek (moderátoři Ecclesia podcast)
