V. Stát a občanská společnost: obnova právního řádu a růst k odpovědnému občanství

25. Kontinuita s deformovaným právem minulosti je překážkou pro právní stát

Právní řády moderních společností zahrnují stovky, ba tisíce zákonných norem. Naznačili jsme již, že kontinuita s právním řádem, jehož úhelným kamenem bylo vyvlastnění a třídní nenávist, je morálně vysoce problema-tická. Jako důsledek nevůle v politickém i soudním systému vypořádat se s minulostí narůstá v celém národě pohrdání právem. Nezřídka se objevují i nová bezpráví a nespravedlnosti.[1] Tento vadný vztah k právu a spravedl-nosti považujeme za jednu z hlavních příčin enormního nárůstu hospodářské a finanční kriminality, jehož jsme svědky v devadesátých letech.

26. Litera zákona sama o sobě zabíjí: návrat přirozeného práva je nutný

V zákonodárné činnosti minulého režimu převládlo zcela formální pojetí psaného a uzákoněného práva. (V terminologii právních věd jde o tzv. „pozitivní právo“, což však neimplikuje žádné pozitivní hodnocení!) Litera zákona a jeho účelový výklad se stal vším. Generace právníků vychovaných v tomto duchu ztrácely zcela smysl pro přirozené právo. Zákonodárci i soudci přestávali být schopni samostatně aplikovat obecně etické i právně etické principy na sporné kauzy své doby.

Tento zděděný stav se ukázal jako slabina po listopadu 1989, kdy měli legislativci za úkol připravit v krátkém čase změnu celého právního řádu. Stejně tak měli soudci v letech transformace najednou posoudit kauzy, které „pozitivní právo“ ani neřešilo a jejichž ekonomické podstatě nerozuměli. Konečně se v tomto období potvrdilo, že samotná hrozba trestních sankcí „pozitivního práva“ není odstrašující tam, kde schází smysl pro přirozené právo. V něm je totiž pamatováno na to, že právní normy mají svůj základ v tradicích a principech přesahujících čistě mocenský zájem státu a jeho operativní cíle.

Je tedy nutno usilovat o návrat přirozeného práva do právní teorie a praxe, aby se odstranila mezera mezi literou zákona a duchem, jež činí naše „pozitivní právo“ defektním.

27. Samotné změny zákonů ještě neučiní právní řád legitimním – nevynu-titelné právo vede k bezpráví

V letech velké četnosti nových zákonů se jakoby zapomnělo na to, že to, co je legální, ještě není legitimní. K legitimitě práva je totiž třeba i souladu s přirozeným právním cítěním, vlastní tradicí i mezinárodně uznávanými zvyklostmi, s obecnou a právní etikou. Běžný „legalismus“, zvláště v pojetí právního pozitivizmu, považuje za dobro a normu jen to, co je obsaženo v pozitivním, psaném a vyhlášeném právu. Charakter legality však ještě není zárukou obecného dobra, práva a spravedlnosti. Křesťanské sociální učení klade důraz na etickou stránku prováděných politických a právních změn.

Na zvažování těchto hlubších eticko-právních problémů nebyl čas v koncepci transformace, která spatřovala prioritu v rychlosti institucio-nálních změn. Právo stále pokulhávající za ekonomickými změnami, „právní smršť“ stovek zákonodárných iniciativ, ve chvatu projednávané a schvalované zákony a jejich četné dodatky, novely novel, to vše málo prospívalo legitimitě práva v zemi. Naopak, s růstem četnosti změn jako by vzrůstal pocit právního vakua. Rychlý rozklad organizačních struktur zděděné socialistické ekonomiky měl za následek prudký, řádový nárůst počtu podání v obchodních sporech, registrace narychlo odstátňovaných a nově zakládaných podniků vedla k přetíženosti obchodních a rejstří-kových soudů. Rychlost institucionálních změn měla kontraproduktivní účinky: vynutitelnost a vymahatelnost práva klesala, soudní řízení se protahovalo. Tím vším dále trpěla legitimita práva, vzrůstal pocit, že dobrat se práva a spravedlnosti není možné. Rozpor mezi „legálním“ a „legitim-ním“ narostl do vážných rozměrů.

Je třeba rehabilitovat právní řád v očích občanů tím, že soudní roz-hodnutí budou v souladu s přirozeným cítěním spravedlnosti (jakkoli jsme si vědomi pokleslé citlivosti i v této oblasti) a nebudou odporovat zdravému lidskému rozumu. Hodnota soudní moci pro občany nespočívá v pouhém formálním dodržování procesních předpisů – profesionalita soudní moci netkví ve formalistickém manýrismu. Zmorálnění práva je naléhavým požadavkem dne.

28. Rovnost občanů před zákonem je podmínkou řádu

Situace deficitního soudního systému vytváří fronty na řešení registrací nových společností, usnesení valných hromad, řešení obchodních sporů a konfliktů, návrhů na konkurs. Takový stav – spolu s oslabeným právním cítěním ve smyslu přirozeného práva – vytváří podhoubí a klima pro vznik korupční atmosféry. Nezávislost soudců, posílená jejich neodvolatelností, se pak může změnit na soudcovskou svévoli a zvůli. Tak, jako je stabilita parlamentní demokracie a občanské společnosti kriticky závislá na rovnosti občanů na „politických trzích“, stejně i fungování hospodářství stojí a padá s rovností účastníků trhu před zákonem. Ve výše popsané situaci jsou obsaženy zárodky toho, že šanci dovolat se práva a spravedlnosti mají jen „silní“, ti, kdo patří k ekonomické a politické moci. Klientelistická či přímo mafiánská společnost je neslučitelná s právním státem a politickou demo-kracií. Křesťanské sociální učení musí vyslovit vážné varování: společnost, která se vydá na tyto bludné cesty, není s to vybudovat fungující právní a politický řád a nevyhne se vážným ekonomickým a sociálním krizím.

29. Zákonodárné moci má jít o spravedlnost

V moderní společnosti obecně – a ve společnosti vzešlé ze socialismu zvláště – existují silné zájmové skupiny. Usilují o zabudování svých partikulárních zájmů do samotné tvorby nových zákonů. Moc ekonomická ovlivňuje politickou moc způsoby, které mohou být legitimní; ovlivňuje ji však také metodami, které přímo ohrožují jak parlamentní demokracii, tak tvorbu právního rámce hospodářství, spočívající na principech obecného dobra. Legislativa velké privatizace včetně kupónové privatizace, zákonná úprava investičních privatizačních fondů, úprava zákona o cenných papírech – vůbec legislativa, týkající se regulace rodícího se kapitálového trhu – byla silně poznamenána vlivem zmíněných skupin. Drobní, minoritní akcionáři nebyli dostatečně chráněni a legislativa nechávala (neúmyslně či záměrně?) neregulovaný prostor pro koncentraci majetku a akumulaci kapitálu. Aby vlastnictví jedněch mohlo rychle nabývat koncentrované podoby, muselo být vlastnictví jiných – slabších a méně schopných se bránit – nedostatečně chráněno. Podobné hypotézy – s ještě černějším pozadím – byly vysloveny i pokud jde o formulaci některých daňových zákonů. Stát, který připustí, aby tvorba právního rámce podléhala spíše kořistnickým zájmům jednotlivých skupin než společnému dobru a prosperitě země, mění legislativu – které má jít o spravedlnost – v novou formu třídního pojetí práva, s nímž máme neblahou zkušenost. Soudci, kteří se za takového stavu věcí drží jen formální pravdy, ztrácejí smysl pro objektivitu, skutečnou pravdu a spravedlnost. Tím se zpronevěřují svému nejvlastnějšímu poslání. Nápravu na tomto úseku považujeme za prvořadý úkol, zvláště tváří v tvář úsilí naší politické reprezentace vstoupit co nejdříve do Evropské unie.

30. Zděděný zaopatřovací stát je nedokonalou náhražkou občanské společnosti

Zaopatřovací stát reálného socialismu se zvláštní „otcovskou“ péčí autoritativně občanovi určoval, co má dělat, jak se má chovat, čemu má věřit, a současně o tohoto občana pečoval po materiální i psychické stránce – tak říkajíc od kolébky až po hrob. Paternalistický stát na sebe bral úkoly, které nespadají do jeho kompetence a které nemá a také – z povahy věci – ani není schopen dobře vykonávat. Nicméně jsme i dnes svědky toho, že se občan spoléhá na státní pomoc i tam, kde by si měl – a uměl! – pomoci sám. Často mu již ani nevadí, že tímto chováním rezignuje na svou vlastní důstojnost a svobodný rozvoj svých schopností, možností a vloh. V krajních případech může u některých občanů jít až o asociální chování: zneužívají sociální systém a poškozují mrháním zdrojů ze státního rozpočtu ostatní spoluobčany.

Zkrátka řečeno, nenaučili jsme se ještě vést jasnou hranici mezi státem s jeho nezastupitelnými funkcemi a společností, či lépe občanskou společ-ností. Křesťanské sociální učení plně podporuje vznik, rozvoj a kultivaci všech nestátních, veřejnoprávních celků a útvarů jako jsou obce, města, vyšší územní celky, společenské organizace veřejného i soukromého práva: Sem patří spolky, korporace, nadace, neziskové a veřejně prospěšné společnosti, humanitní i další zájmová sdružení. Všechny tyto nestátní, občanské formy vedou k rozvinutějšímu a svobodnějšímu životu občanů a jen v těchto formách lze postupně překonat zbytnělé a málo funkční pozůstatky někdejšího totalitního státu.

Jsme přesvědčeni, že v těchto organizacích, vytvářených občany spon-tánně, a tedy zdola, lze v jejich vzájemné komunikaci posilovat odpo-vědnost za hledání konsensu v základních otázkách společenského života. Občanská společnost, to je spousta druhů, poddruhů a tisíce konkrétních funkčních seskupení, ve kterých dobrovolně pracují lidé ve prospěch nejrůznějších aspektů obecného blaha. Oceňujeme úsilí mnoha našich spoluobčanů o budování struktur občanské společnosti.

Jsme si vědomi, že základní podmínkou tvoření občanské společnosti není otázka finanční, ale vnitřní přesvědčení lidí, že lidské důstojnosti více odpovídá přebírání starostí o sebe a o druhé než pasivní očekávání pomoci odjinud. V duchu tradičních vazeb mezi církvemi a strukturami občanské společnosti nabízíme podporu a spolupráci všem lidem dobré vůle.

31.Výchova k právnímu vědomí a odpovědnosti kultivuje právní řád

Dědictvím komunistického režimu je stav, kdy je v naší zemi oslabeno vědomí osobní odpovědnosti. Ve státě s rysy totalitarismu a paternalismu se zdůrazňovala kolektivita: i vlastnictví bylo všech a nikoho, odpovědni byli všichni – a nikdo. Nyní zakoušíme svobodu, která není dostatečně vyvážena individuální odpovědností. Požadujeme i nadále existenci zaopatřovacího státu, dovoláváme se dále jeho všestranné péče o nás, a přitom zapomínáme jednat odpovědně a požadovat příslušnou míru odpovědnosti i od těch, kdo se dopouštějí nepravostí.

Jako občané postsocialistické éry jsme stále ještě ne zcela dospělí. Stojíme před úkolem dozrát k hlubšímu právnímu vědomí a ke schopnosti převzít občanskou a politickou odpovědnost za veřejné záležitosti. Je to cesta dlouhodobá a pracná, ale musíme ji podstoupit. Kultivace občanských ctností, osobní odpovědnosti a právního vědomí je jednou z cest k obnově právního státu, k prosperující občanské společnosti. Všichni pociťujeme, jak se nám nedostává vůdčích osobností v politice a v hospodářství. Oba totalitní režimy, jimiž nám bylo dáno projít, z principu nepřály výběru a zrání vůdčích osobností, ba cílevědomě likvidovaly potenciální vůdce. Vyzýváme i naše farnosti, sbory a obce, aby vytvářely prostředí, v němž by vyrůstaly vzdělané, mravně pevné osobnosti, lidé společensky angažovaní, otevření a tolerantní, schopní reflektovat a aktivně ovlivňovat společenský život. Duchovní zakotvení v Bohu je základem této životní orientace, v níž má odpovědnost za osobní i pospolitý život prvořadé místo.

32. Mezinárodní a evropské právo napomáhá obnově řádu doma

Předmětem kontroverzí mezi odborníky i na politické scéně je otázka, zda mezinárodní právo, popř. právo Evropské unie má nebo nemá mít prioritu před právem národního státu. Tato otázka je diskutována jako součást širšího problému oslabené či omezené suverenity národního státu v závěru 20. století, zvláště v souvislosti s pokračujícími procesy evropské ekonomické integrace a globalizace světové ekonomiky. Pro naši zemi nabývá tento sporný bod na významu v důsledku přípravy na členství v Evropské unii, jejíž součástí je i sladění našeho právního řádu se zákony Unie. Setkáváme se s politickou argumentací, která se dovolává národní suverenity a dokonce vlastenectví jako hodnot, jichž bychom se měli držet kvůli svým národním zájmům. Křesťanské církve cení národní zájem a vlastenectví jako nezpochybnitelné hodnoty. Současně však jasně varu-jeme před možným zneužitím těchto hodnot nacionalismem, etnickou nesnášenlivostí a prosazováním čistě partikulárních skupinových zájmů. Zájem národního společenství patří i ve sjednocující se Evropě k přiroze-ným cílům každého odpovědně myslícího a jednajícího politika. Avšak hodnoty vlastenectví a národního cítění nesmějí být zneužívány ke krytí nedostatečné profesionality a prohřešků v etice podnikání. Připomínáme i dobré vzory profesionálně vedených a úspěšně si vedoucích podniků, které vlastnicky náleží zahraničním společnostem, ale které svou prosperitou přispívají i k obecnému domácímu blahu národního společenství.

V situaci oslabeného právního vědomí u nás doma je třeba vítat vnější tlak ze strany Evropské unie i mezinárodních soudních a finančních institucí na přibližování našeho práva standardním úpravám v civilizovaných zemích jako vítanou pomoc při složité a dlouhodobé obnově právního řádu. Varujeme před populismem, který by mohl národní cítění zneužít k obraně zájmových skupin, které stále ještě preferují zvůli před vládou zákona dokonce i za cenu toho rizika, že zůstaneme za branami evropského společenství.

33. Subsidiarita a solidarita ve službě společnému dobru

Princip subsidiarity, jeden z pilířů křesťanského sociálního učení, ke kterému se hlásíme, znamená, že každý stupeň v hierarchii společenského uspořádání – jednotlivec – rodina – společenství obce či farnosti – kraj – země – stát – a popř. i nadnárodní společenství – má jednat samostatně a odpovědně na svém rozhodovacím stupni, jak je to jen možné, a dovolávat se pomoci vyššího stupně společenské hierarchie jen v případě, že na řešení situace již jeho vlastní síly nestačí. Teprve pak je na místě solidarita jako druhý ústřední pilíř křesťanského sociálního učení. Solidarita je morálním závazkem pomoci těm, kdo pomoc doopravdy potřebují. Subsidiarita a soli-darita jsou navzájem svázány. Jen v jejich vyváženosti může společné (obecné) dobro dojít svého naplnění.

Jako důsledek minulého vývoje jsou u nás subsidiarita a solidarita ve vzájemně nedobrém vztahu. Jsme svědky toho, že se zásada subsidiarity nerespektuje, dědictví zaopatřovacího státu nebylo dosud překonáno. Na druhé straně je třeba solidární cítění nadále rozvíjet. Vzedmutí vlny solidarity v případech živelných ohrožení povodněmi ukázalo, že stále ještě mnoho lidí má srdce na spravném místě. Práce na prohlubování odpověd-nosti, která respektuje princip subsidiarity, a na solidárním cítění a jednání, musí jít ruku v ruce. Jde o úkoly, k nimž jsou povoláni nejen křesťané všech vyznání, ale i všichni lidé dobré vůle, kterým svědomí říká, že tak je to dobře.

34. Demokracie bez hodnot se snadno zvrhává v totalitu

Křesťanské sociální učení staví na zkušenostech, jež lidstvo učinilo s nejrůznějšími historickými formami společensko-politických uspořádání, včetně naší nedávné zkušenosti s „diktaturou proletariátu“. Z této zkušenosti vyplývá, že ze všech možných nedokonalých řešení je parlamentní demokracie řešením nejméně špatným. Proto se církve za demokracii plně staví. Vláda většiny, postavená na rovnosti všech lidí, jejich svobodě a svobodném rozvoji občanských a lidských sil každého jednotlivce, patří k hodnotám, na jejichž „vynálezu“ křesťanství spolupůsobilo. K nim patří uznávání práva menšin a odmítání jakékoli formy rasismu.

Parlamentní demokracii – zejména její čistě formální podobu – však nesmíme absolutizovat. I tato forma společensko-politického a státo-právního uspořádání má své nedostatky a meze. Především demokracie nespočívá jen na většinovém principu. I většina se může mýlit. Velice proto záleží na těch, jimž byl dán dar rozpoznávání znamení času, a velice záleží na těch hodnotách, k nimž většina společnosti dorůstá ve svobodném dialogu, ve vzájemném naslouchání a sdílení. Tam, kde tyto hodnoty ve společnosti scházejí, hrozí vážné nebezpečí, že se z parlamentní demokracie stane jen prázdná forma, za níž se může skrývat diktát moci ekonomické a mediální.

Také zkušenosti z jiných zemí ukazují, že je moudré a prozíravé zahrnout do ústavního systému pojistky v promyšlené dělbě moci a v po-době dobře vyvážené pravomocí druhé komory parlamentu a hlavy státu. Nejdůležitější je však pochopit, že demokracie žije z hodnot, které odpovědní občané čerpají z duchovních zdrojů a nosných tradic, a tak legitimují právní normy a podpírají i kroky politických institucí.

35. Křesťan je zavazován k občanské a politické angažovanosti

Síla demokratického státu spočívá v občanech, kteří ochotně a rádi přijímají odpovědnost za sebe, za svou rodinu, za společenství a za stát, v němž žijí. Možnost žít ve svobodě a podílet se na řízení veřejných záležitostí je veliký dar, ale také závazek. Politika není jen bojem o moc, ale také službou člověku, je uměním a příležitostí pro lidi statečné, zásadové, pravdomluvné a neúplatné.

Je velkým povzbuzením a příslibem, že na místní, komunální a regio-nální úrovni, tam, kde jde o konkrétní službu konkrétním občanům, se již objevuje mnoho poctivých politických a veřejných činitelů, kteří jsou ochotni k nezištné práci pro blaho spoluobčanů. Z nich mohou v budoucnu vyrůstat osobnosti, ztělesňující ideály poctivosti a osobní mravnosti, které potřebuje v hojnějším počtu i naše politika na celostátní úrovni.