POKOJ A DOBRO

Křesťanské pozdravení k začínajícímu 21. století

 

I. Dědictví minulosti

1. Tlustá čára za minulostí není možná

Chceme-li hledat příčiny a kořeny současného stavu naší společnosti a jejích problémů hospodářských, sociálních, politických a kulturních, ne-můžeme se obejít bez pohledu na naši minulost a na ty její síly a tradice, které dosud u nás působí. Jen tak můžeme hledat a nalézt cesty ke zlepšení současného stavu věcí. Reflexe minulosti je zkoumáním „znamení času“ a hledáním cest ke spravedlivému uspořádání společnosti. Proto nelze udělat za minulostí „tlustou čáru“.

2. Církve se hlásí ke svému dílu odpovědnosti

Křesťanství v českých zemích bylo nejvíce postiženo soustavným pronásledováním aktivních kněží, kazatelů, řeholníků a řeholnic i mnoha laiků po více jak čtyřicet let komunistické vlády. Avšak kořeny toho, že se dnešní společnost odklonila od křesťanských hodnot, mají svůj hluboký historický původ. Část společnosti má ke křesťanství – a ještě více k církvím jako institucím – poměr lhostejný, někdy přímo nepřátelský. Praktikující křesťané sami jsou v této zemi menšinou, i když se ještě na začátku proměn minulého desetiletí v posledním velkém průzkumu ke křesťanství přihlásila – v té či oné míře – významná složka populace.

Tato situace staví před křesťanské církve především dvě otázky:

– do jaké míry jsme tento stav sami zavinili

–.co je dnes naším úkolem, abychom byli schopni plnit poslání vůči světu.

Na první otázku musíme poctivě odpovědět, že negativní vlivy histo-rického vývoje, k nimž se my křesťané sami musíme hlásit, sahají až do 14. století, možná dokonce až k samotnému přijetí a způsobu života víry u nás. Zhruba řečeno: Pokušení světské moci, později v kombinaci s podří-zením křesťanství germanizačním hlediskům v někdejším Rakousko-Uher-sku, mělo za následek odcizení obyvatelstva převládajícímu katolicismu. V moderních dějinách se ovšem uplatnila i řada faktorů vnějších, k nám importovaných; jde o myšlenky vrcholící v osvícenství, na které žádná z církví nenašla přiměřenou odpověď. Avšak i mnoho dalších negativních faktorů vedoucích k poklesu role křesťanství u nás bylo důsledkem vlastních selhání a zanedbání. Církve se soustředily na své vnitřní problémy, některé z nich nezřídka i na cíle mocensko-politické; ztratily citlivost pro rozpoznávání znamení času, zanedbaly starost o potřeby nejchudších vrstev. Nevěnovaly dostatečnou pozornost úsilí o pozemskou spravedlnost v hospodářské a sociální sféře. Z bohatství sociálních motivů svých tradic zdůrazňovaly spíše ty, které ústily do pochybné politiky podřizování např. římsko-katolické církve státním strukturám rakouského císařství. Sociální cítění nižšího duchovenstva kontrastovalo s přezíravým postojem velké části hierarchie namnoze privilegovaného rakouského původu. Sociální činnost v českých zemích se rozvíjela současně s podpo-rou národního uvědomění (Sušilova Družina, 1.sjezd katolických jednot v Brně, ustavení křesťansko sociální strany v Litomyšli roku 1894).

Forma vzájemných vztahů státu a církve, označovaná jako tzv. austro-katolicismus, měla v našem českém dějinném kontextu neblahý vliv: společenské opory církevní hierarchie – často odnárodnělé – nebyly schopny rozpoznat Ježíše v chudém a slabém člověku (srov. Mt 25,31–46), přeslechly hlasy, jimiž se dožadoval svých oprávněných požadavků. Sku-tečnost, že církve ztratily dělnickou třídu, nazval Pius XI. skandálem 19. století. Je nutné se zármutkem konstatovat, že pro naše země platí toto tvrzení ještě více než jinde. Ke zlhostejnění ve vztahu k církvím docházelo i u značné části příslušníků inteligence a lidí veřejně angažovaných.

V tomto listu není místo pro podrobnější rozbor a argumentaci, jež by si tato vážná tvrzení zasloužila. Cílem listu není ani sebemrskačství. Kritiku do vlastních řad by bylo zajisté možno objektivizovat výčtem všeho dobrého, co křesťanské církve u nás v minulosti vykonaly. Ale to všechno nemůže ospravedlnit podíl církví na odklonu velké části společnosti od poselství evangelia. Jan Pavel II. vyzývá církev v tomto Jubilejním roce 2000 k sebekritice a lítosti a ke zhodnocení vlastních selhání minulosti a sám jde v tomto příkladem. Pastýřský list českých a moravských biskupů „Milostivé léto Hospodinovo“, zveřejněný měsíc před slavností svatých.Cyrila a Metoděje, je již upřímně míněným krokem v tomto směru.

S lítostí vyznáváme, že křesťanské církve v naší zemi mají svůj díl odpovědnosti za vážnost sociální otázky i v tomto končícím století. Tímto vyznáním začínáme náš list k sociálním otázkám. Jde o podmínku nutnou, nemá-li list ztratit svou věrohodnost. Jedině duch kajícnosti a pokory je příslibem obratu. To platí především pro nás. Je to však výzvou i pro svět politiky, hospodářství, vědy, kultury i sociální práce. Vzdáváme se častého a zakořeněného pokušení hledat jen vnějšího nepřítele. V rozhovoru, který bychom rádi podnítili, nechceme uhýbat před spoluodpovědností za krizi, v níž se celá česká společnost ocitá.

3. Všechny křesťany spojují pronásledování, utrpení a oběti obou totalitních režimů

Jestliže dnes děkujeme Bohu za dar náboženské svobody, patří se vyjádřit naši vděčnost i tisícům těch nejstatečnějších a nejobětavějších křesťanů, kteří byli zatčeni, internováni a vězněni v koncentračních táborech nacismu a vězeních komunismu. Mnozí z nich prokázali věrnost své víře až k prolití krve. Tento osud postihl řadu osob duchovních i aktivních laiků. Mnoho obětí nalezneme ve spolcích a organizacích, které se pokoušely o šíření křesťanských hodnot, jako byly Sokol, Orel, YMCA, Akademická YMCA, Skaut aj. Nelze zapomenout na oběti z řad české pravoslavné církve, zejména v období heydrichiády, kdy bylo vyvražděno vedení této církve. Velkou věrnost ve víře prokázali v dobách komu-nistických perzekucí zvláště kněží a věřící řeckokatolické církve. Všechny tyto oběti otevřely cestu k ekumenickému sblížení názorů a postojů. Na základě společného utrpení zesílil pocit sounáležitosti mezi křesťanskými církvemi. Po roce 1989 jsou bratrské vztahy mezi našimi církvemi tak dobré, jako nikdy v minulosti nebyly.

4. Za neporozumění znamením doby a za slabost odporu vůči zlu se platí

Jako v třicátých letech v Německu samotném, tak ani později v našem sudetoněmeckém pohraničí nedokázali křesťané rozpoznat „znamení doby“: nepostavili se včas a otevřeně vůči nastupujícímu nacismu. Podobné selhání po válce si vyčítáme i my, křesťané v České republice. Nebyli jsme schopni rozpoznat nebezpečí nenávisti, které se tehdy rozhořelo ve všech vrstvách naší společnosti. Církve se nepostavily dost důrazně proti tomuto duchu. Oprávněná touha zabezpečit český národ proti dalšímu možnému bytost-nému ohrožení ze strany Německa v budoucnosti nešťastně splynula s  neospravedlnitelnou touhou po kolektivní odvetě a s nedostatečnou ochotou spravedlivě odlišit míru individuální odpovědnosti. Trauma z pová-lečného řešení německé otázky nás dosud tíží, ať jsme ochotni si to přiznat, či nikoli.

Válka a divoký odsun měly za následek pokřivení a změlčení víry ve spravedlnost jako základu společnosti. Došlo ke ztrátě víry v sílu ducha. Převládlo naopak vidění světa a dějin sociálního darwinismu: vítězí a pře-žívá ten, kdo má fyzickou moc a umí užít násilí. Komunistický převrat pak v logice tohoto uvažování sáhl k násilnému potlačení svobod a k vyvlast-nění majetku bez náhrady. To bylo dalším rozhodujícím krokem na této mylné cestě. Ani zde společenství křesťanských církví neprokázalo dosta-tečnou jednotu v odporu proti hrubým zásahům do instituce vlastnictví, přestože sociální etika i církevní dokumenty již tehdy mluvily jasnou řečí a z důvodů principiálních masové vyvlastnění odmítaly.

A tak jako jen nedlouho předtím němečtí křesťané brzy platili vysokou cenu za svá selhání, tak se vzápětí duch zla obrátil proti našim křesťanům, kteří mu nečelili hned po skončení války. Plánovité represe, provokace, inscenované soudní procesy a tresty po roce 1948 si kladly za cíl podřídit církve komunistické moci. Pod tímto tlakem došlo uvnitř církví k rozštěpení na několik proudů. Na jednom krajním pólu byla kolaborace s režimem, na druhém pólu byly podzemní církve a skupiny křesťanských disidentů.

To, že část křesťanů zašla ve své snášenlivosti k režimu příliš daleko, mělo v Německu i u nás svou příčinu v mylném výkladu událostí oné doby a  v nedostatečném poučení o principech křesťanského sociálního učení. Zásady rovnosti a sociální spravedlnosti, jimiž komunistický režim získával své příznivce, ovšem za cenu ztráty svobody a osobní odpovědnosti, připo-mínaly některým poctivým lidem (i z řad církví) biblické principy lásky k  bližnímu. Církve se pod tlakem, zejména v období tzv. kulturní revoluce koncem padesátých let, dostávaly stále hlouběji do zajetí ghetta, ze kterého se těžce vymaňovaly ještě v prvních letech po roce 1989. Až dosud se jim nepodařilo překonat vnitřní napětí vedoucí až k rozdělení, ke kterému přispěl bývalý režim svou diskriminující praxí. Ani v tomto bodě nebude možné udělat tlustou čáru za minulostí. Naše minulá selhání se nám budou vracet a budeme za ně platit, dokud se s nimi nevyrovnáme v souladu s Kristovou výzvou k obrácení. Křesťanský pohled na tyto otázky by neměl ztratit ze zřetele zamyšlení o Božím trestu za naše selhání; kolik jich jen bylo v tomto století! To, co následovalo, lze vidět jako „vichřice hněvu pro hříchy naše na hlavy naše uvedeného“ (J.A.Komenský). Bůh nás vychovává i tak, že nás trestá. A těm, kdo Boha milují, všechny věci pomáhají k dobrému.

5. Dědictvím naší minulosti je úpadek morálky jako důsledek odklonu od Boha

Důležitou složkou dědictví minulosti je vývoj společenské morálky. Historicky lze doložit rozklad morálně stabilních struktur společnosti již v 19. století, s příchodem průmyslového věku. Austrokatolicismus s reli-giozitou již mnohdy povrchní či dokonce pokryteckou nese na tomto trendu svůj podíl viny. Soukolí dějin, jimiž musel projít náš národ ve 20. století, urychlilo tyto procesy eroze zažitých kulturních a morálních vzorců cho-vání. Naším dědictvím je zmatek v hodnotách, malá odolnost vůči ideové manipulaci a oslabená mravní integrita. Vůči společenskému zlu komu-nismu jsme jako národ prokázali menší rezistenci než naši sousedé, s nimiž jsme sdíleli podobný osud. Komunistický převrat, zločiny a tíživá atmosféra padesátých let nalomily páteř mnohých. Uvolnění a naděje vkládané do reformních snah Pražského jara v roce 1968 – bez hlubšího sebezpytování – vedly po násilném potlačení a dvou desetiletích „normalizace“ jen k dal-šímu snížení hladiny mravní odolnosti. Smutné zjištění, že negativní trendy demoralizace se nepodařilo v našem národě zastavit ani po znovunabytí svobody v listopadu 1989, nás vede k samostatnému zamyšlení nad tímto posledním uzlovým bodem našich dějin. Činíme tak v pevné víře, že v ná-vratu k duchovnímu základu se otvírá naděje vybřednout z tekutých písků morální devastace.