VI. Modernizace hospodářství: člověk ve světě práce

36. Podnikatel je organizátor, koordinátor, člověk, který tvoří věci nové

Jednou z vůdčích strategických idejí české cesty ekonomické trans-formace byla zásada „napřed privatizovat, potom restrukturalizovat“. Tuto zásadu se podařilo naplnit jen zčásti, a to v pozitivních privatizačních příbězích, k nimž patří úspěšné strategické aliance se zahraničními investory; ti přišli nejen s potřebným kapitálem, ale i se zkušeností „jak na to“ a s novými idejemi. Dále sem patří i některé úspěšné restituční příběhy a řada menších podniků, zakládaných na zelené louce, především tam, kde noví vlastníci pochopili dobře svou roli a odpovědně se jí ujali. Křesťanské sociální učení vyzvedá a v moderní tržní ekonomice vysoce cení roli pod-nikatele jako vůdčí osobnosti ve světě práce. Ve všech těchto pozitivních privatizačních příbězích šlo o správné pochopení soukromého vlastnictví a o nalezení pravého smyslu privatizace a důvodu pro ni.

37. Privatizace pro pouhé osobní obohacení nebyla řešením.

Bohužel v poměrně velké části ekonomiky se nepodařilo zásadu „napřed privatizovat a potom restrukturalizovat“ naplnit. Modernizace vyžaduje invenci a potřebný kapitál a obojího byl v zemi nedostatek. Za takové situace ani sebelepší úmysly nestačily. Jindy již samotné podmínky privatizace vlastně předem vylučovaly naplnění stanovené strategické zásady. Bylo tomu zejména u privatizací na úvěr, kdy byl privatizovaný podnik zatěžován takovým finančním břemenem, že došlo k odsátí finančních zdrojů potřebných pro modernizaci a rozvoj podniku. Při podpisu úvěrových smluv tohoto druhu obě strany – to je banka i uchazeč o privatizaci – často věděly, že úvěr nebude moci být nikdy splacen. Šlo vlastně o chování, které ekonomická teorie nazývá „morálním hazardem“. Privatizační hry tohoto typu, podložené mylnou ideologií privatizovat pro privatizaci, byly tak jen rozvinutím stereotypů chování, jež se obě strany naučily ještě v lůně reálného socialismu. Od morálního hazardu tohoto typu pak byl už jen krůček k „tunelování“: Privatizační hry zvané tunelování často zahrnovaly i korupční jednání ze strany vládních úředníků a úvě-rových referentů bank. Se vším důrazem prohlašujeme takovéto chování za hluboce nemorální a zavrženíhodné. Vytunelované podniky pak zůstávají jako prázdné skořápky znehodnocených aktiv podniku, aktiv materiálových i lidských. Jedná se o možná nejvážnější škody, které vznikly v průběhu transformace tím, že se v podnicích rozpadly týmy odborníků, struktury tvůrčí spolupráce i týmy zkušených dělníků; zůstalo jen zastaralé výrobní zařízení.

K negativním vzorům chování nutno přičíst i pochybné aktivity a cíle některých zahraničních firem – jakkoli již byl oceněn přínos vstupu zahraničních investorů. Lze se setkat i s chováním diskriminujících podnikatelů, kteří ruinují domácí podnik jen proto, aby obsadili trhy a vyřa-dili konkurenci; odsávají zisky z domácí filiálky do zahraničí jako tzv. daňovou optimalizaci a záměrně udržují tuzemský podnik v závislosti na výzkumu a vývoji zahraniční centrály. Počínání takových podnikatelů je stejně odsouzeníhodné jako již kritizované praktiky nových domácích vlastníků a manažerů.

38. Vysoká nezaměstnanost je společenským zlem – tvorba nových pracovních míst je záslužná

Naše společnost již delší dobu trpí společenským zlem nezaměstnanosti. I při vědomí, že se náročné procesy proměn v podnikové sféře nemohou obejít bez nutnosti rekvalifikace, bez přechodů na jiné profese a bez ochoty pracovníků přizpůsobovat se těmto nevyhnutelným tlakům soutěže na trhu, zůstává nezaměstnanost tíživou zátěží pro jednotlivce i společnost, zůstává zlem. Je proto první povinností všech zúčastněných, zaměstnavatelů, odborových organizací, orgánů státní a veřejné správy i zaměstnanců samotných usilovat o schůdné cesty ke snižování nezaměstnanosti. Někdy uváděné argumenty ve prospěch nezaměstnanosti – totiž že zvyšuje tzv. pružnost na trhu práce – zanedbávají kvalifikační strukturovanost poptávky po práci.

Jedním z cílů člověka je osobní rozvoj a uplatnění vlastních schopností pro dobro vlastní rodiny a společnosti. Pracovní činnost je pro něho zdrojem prostředků, jimiž dosahuje těchto cílů. Je-li mu však práce upírána, i když pracovat chce, je vytlačován na okraj společnosti a zbavován společenského uznání. Tím trpí jeho lidská důstojnost.[1]

Nezaměstnanost vede k hlubokým psychickým a sociálním škodám. Člověk se cítí vykořeněn ze společnosti, má pocit úplné bezvýznamnosti. Z toho pak vznikají problémy s volným časem, zadlužením atd.; nezřídka dochází ke krizím manželství, k rozpadům rodin. Ale jsou tu i celospo-lečenské následky: nenávist k cizincům, pravicový i levicový radikalismus, kriminalita. Finanční pomoc sociálního státu může stěží odškodnit osobní a sociální křivdy. Ty mohou vyústit v tragédie, k nimž někdy dochází zvláště v případech dlouhodobé či dokonce trvalé nezaměstnanosti. Mladí lidé, kterým se po absolvování studia nepodaří sehnat práci, si nemohou ani vytvořit pracovní návyky, zvykají si na sociální pomoc a mnohdy propadají drogám a zločinu.

Tam, kde již k nezaměstnanosti dojde, je nanejvýš záslužné vytvářet podpůrné projekty, ať státní, či obecní, a podporovat zájmové, poradenské a klubové instituce na pomoc takto postiženým. Je třeba hledat i zcela nové cesty a možnosti lidsky důstojných aktivit a činností pro naše nezaměstnané spoluobčany mimo trh a jeho mechanismy.

Hlavním předmětem zájmu by měla být dlouhodobá nezaměstnanost. Zejména při jejím řešení jsou důležitější programy veřejně prospěšných prací než sociální pomoc a financování práce než financování nezaměst-nanosti. Zvláštní pozornost pak vyžadují problémy nezaměstnané mládeže.

Je dobré „mít práci“ a poctivě pracovat v zaměstnaneckém poměru. Svobodnější je však samostatně podnikat a chvályhodné je vytvářet pra-covní místa pro druhé. Nedostatek pracovních míst je způsoben nedostateč-nou podporou podnikatelských činností v přípravných etapách pracovního procesu, při přípravě investičních projektů. Vytvoření jednoho průměrného dělnického pracovního místa vyžaduje investici čtvrt až celý milion korun. Nejde jen o potřebný kapitál jako takový – i když pro zaměstnání několika set tisíc pracovníků to představuje značný problém. Jde ale hlavně o to, že finanční sektor nenalézá v České republice dostatek kvalitních – a co více – důvěryhodných investičních projektů, a to ať jde o banky naše nebo zahraniční. Obtížnost komunikace mezi podnikateli v průmyslu a bankami stojí a padá s klimatem důvěry. Tato důvěra je nemožná tam, kde se rozpadla finanční a platební kázeň. Tvorbě nových pracovních míst by jistě napomohla snazší vynutitelnost práva v ekonomice a lepší podmínky pro celou podnikatelskou sféru, včetně standardní etiky podnikání.

Dalším společenským zlem je zadržovaní mezd a platů zaměstnancům. Zadržovaná mzda byla již pro izraelský starozákonní lid nejtěžším hříchem, který pod tíhou nespravedlnosti volal až k samotnému Bohu. V našich podmínkách jde o jev o to závažnější, že platy a odměny manažerů se často odpoutaly od reálného vývoje ekonomiky i od jejich skutečných zásluh. Znovu se vším důrazem prohlašujeme, že tyto formy chování jsou nemorální a zavrženíhodné. Podnikatelé a manažeři, kteří vykořisťují své bližní, zvyšují svým protispolečenským jednáním sociální napětí v zemi; to žene vodu na mlýn těm, kdo volají po návratu starých pořádků. Neřády v sociálně ekonomické oblasti je ohrožována sama existence parlamentní demokracie. Současně se vším důrazem však prohlašujeme, že křesťanská sociální etika nestraní ani zaměstnancům: ti, kdo nedodržují pracovní dobu, elementární pracovní kázeň a nepracují poctivě, jak mají, se rovněž dopouštějí nemorálního jednání a svým počínáním poškozují, ba často i existenčně ohrožují svého zaměstnavatele a jeho podnikání. I zde, v pra-covní kázni a morálce dělníků a zaměstnanců, musíme překonávat negativní dědictví z dob reálného socialismu a ideologie třídní závisti a nenávisti.

39. Křesťanské církve jsou na straně těch, kdo jsou vytlačováni na okraj společnosti

Církve se plně solidarizují s těmi, kdo trpí sociálními nespravedlnostmi, kdo jsou vytlačováni na okraj společnosti a stávají se tak obětmi špatně fungujícího politického a hospodářského řádu. Rostoucí počty lidí bez práce, bezdomovců živořících v nepředstavitelných podmínkách a pře-plněné věznice jsou svědectvím o nemocné společnosti. Sociální práce, charita je odedávna polem, na němž křesťan může osvědčit svou lásku k bližním a kde může také najít hluboký smysl života i sám pro sebe. Charitativní složky církví se snaží – dle svých možností, zdrojů a sil – zmírňovat obětavou sociální prací negativní důsledky společenského vývoje. Všem pracovníkům v těchto institucích patří náš dík. Jsme si vědomi, že sociální práce církve nedostačuje. V tomto směru nebude nikdy dost lidí ochotných ke službě, neboť – „chudé máte stále kolem sebe“ (Mt 26,11). To není výrok, který by nás měl demobilizovat, ale výzva, abychom byli stále pozorní vůči slabým.

Křesťanské sociální učení nesmírně oceňuje skutky milosrdenství a soli-darity. Současně si je však vědomo, že charita samotná nestačí. Je třeba reformu institucí a reformu kroků, které k těmto vážných sociálním problémům vedou. A je potřebí zároveň demaskovat mylné ideologie těch společenských struktur, které takové zlo plodí.

Křesťanství se nemůže vzdát usilování o sociální spravedlnost. Těžko se smiřuje s tím, že některé skupiny požívají neoprávněných privilegií, zatímco jiné skupiny jsou diskriminovány. Setkáváme se s nerovnoprávným postavením státních, městských, soukromých a církevních organizací a  institucí. Vztahy měst a venkova jsou rovněž vystaveny složitým zkouškám. Ke slabým v naší společnosti patří staří a nemocní lidé a rodiny s více dětmi.

Nezaměstnanost znamená rozdělení společnosti, které je obdobou třídního rozdělení známého z minulé éry. Třídní boje a třídní nenávist byly často příčinou totalitních systémů. Je naší povinností upozorňovat, že nezaměstnanost se v budoucnu může stát rozbuškou sociálních nepokojů, protože demokratická společnost nemůže žít v míru, stává-li se nezaměst-nanost trvalým jevem.

40. Odkládání potřebných změn v podnicích vyvolává nyní vysoké sociální náklady

Stát je vždy zodpovědný za výkon funkcí práva a spravedlnosti ve společnosti. Tuto povinnost však v mnohém ohledu neplní: v letech transformace selhával ve své funkci zákonodárné, jeho exekutivní moc nezvládla privatizaci v řadě podniků, bank a jiných finančních institucí. V důsledku těchto minulých selhání náš právní řád dosud dostatečně nechrání poctivé vlastníky před nepoctivými, věřitele před dlužníky a zaměstnance před nesolidními zaměstnavateli. Nedostatky v legislativní sféře je třeba urychleně odstraňovat. Velkou pomocí bude ucelený a plně funkční zákon o bankrotech: ten napomůže rychleji řešit situaci v podnicích, které dosavadní vlastníci a manažeři nebyli s to udržet při životě. Jde o to, aby podniky byly v rukou takových vlastníků a manažerů, jejichž větší profesionalita a kompetentnost otevře naději na oživení a udržení pracovních míst. Zdá se, že stejný náhled má v této záležitosti již i řada odborových vůdců.

41. Odbory jsou legitimní složkou společnosti

Křesťanské sociální učení považuje právo zaměstnanců na sdružování se v odborech i v zaměstnaneckých a profesních sdruženích za plně legitimní. Legitimní je i hájení oprávněných zájmů ve vyjednávání se zaměstnavateli, popř. se státem. Existence rozporů a možných zdrojů konfliktů je v hospo-dářství přirozená, zvláště v takových obdobích transformace, jakou právě procházíme. Na rozdíl od ideologie marxismu, která rozuměla vztahům v podniku jako třídnímu antagonismu a třídnímu boji, křesťanské sociální učení preferuje sociální partnerství všech zainteresovaných: zaměstnanců, odborově organizovaných i těch, kdo stojí mimo odbory, zaměstnavatelů – vlastníků i manažerů. Obrovský úkol, jakým je transformační proces, vyžaduje úsilí o sociální smír, kooperativní jednání směřující k dohodě.

Tzv. tripartita, v níž jsou zástupci zaměstnavatelů, zaměstnanců a vlády, může napomáhat smírnému řešení konfliktů. To vyžaduje vzájemný respekt zúčastněných stran i respekt k samotné myšlence takových vyjednávání. [2]

S proměnami průmyslové společnosti a přechodem k nové, „informační společnosti“ se role odborů mění. Vzniká potřeba nahradit dosavadní formy odborové organizovanosti formami novými, které by lépe odpovídaly novým požadavkům. Ukazuje se, že řada pracovníků už nebude muset docházet do firemních prostor, protože bude moci vykonávat práci doma. Zdá se, že řešení bude spočívat v kombinaci reprezentace pracovníků na úrovni podniků – doporučovaných i Evropskou unií – a organizováním profesních sdružení mimo podnik, a to pro profese všeho druhu, pro lidi kvalifikované i pracovníky bez specifické kvalifikace. Jen tak bude možno obstát v rostoucí konkurenci v globálním, celosvětovém měřítku a přitom zaručit právní ochranou důstojnou úroveň života zaměstnanců. Roste význam role odborů jako kvalifikovaných poradců a zastánců zaměstnanců v pracovních sporech, v otázkách bezpečnosti práce apod.

 42. Demokratická kultura práce je alternativou a ekonomickou výzvou

Požadavek respektování lidských hodnot a důstojnosti člověka ve světě práce se neomezuje na účast v odborech. Lidské znalosti se ve vyspělých společnostech stávají hlavním zdrojem bohatství. Někdy se přímo hovoří o společnosti informace, společnosti vědění. Účinné využití všech „hřiven“, které byly člověku dány, je podmíněno aktivním zájmem pracovníka a jeho vhodnou motivací. Toho lze dosáhnout účastí zaměstnanců na řízení a správě podniku, někdy i spoluvlastnickými formami.

I v této oblasti kultury práce došlo v letech transformace k mnoha zjednodušením, omylům i zásadním chybám. Jako důsledek rozvolněné pracovní kázně z let reálného socialismu pochopili někteří noví vlastníci potřebu discipliny na pracovišti v duchu hesla: „manažer myslí a dělník pasivně vykonává jeho příkazy“. Takový systém – zčásti připomínající taylorismus a fordismus z počátku XX. století – nevyužívá talentu a tvůrčích schopností zaměstnanců. Nelze dost zdůraznit postavení člověka v zaměstnání: není možné jej redukovat jen na „pracovní sílu“, zaměstnanec musí být zaměstnavatelem brán jako celý člověk. Církve se staví zvláště za okrajové, „křehké“ skupiny lidí zdravotně postižených, zaměstnanců se sníženou pracovní schopností, zkrátka všech, kteří často v tvrdé soutěži i přes veškerou snahu neobstojí. Jim je třeba zvláště pomáhat, aby se mohli začlenit do společnosti, aby se necítili vyvrženi a opuštěni.

Jde tedy o takovou kulturu práce, která počítá s osobní motivací pracovníků, jež se blíží k jakémusi „psychologickému vlastnictví“. Ale je třeba pomýšlet i na reálný spoluvlastnický vztah zaměstnanců k podniku. Obecně platí, že demokratické kontrolní mechanismy, ať v té či oné formě, jsou účinnější než vnější regulace. Propojení demokratických prvků v procesu samotné výroby s demokratickými formami správy veřejných záležitostí upevňuje důvěru v demokracii v celé společnosti.

Pokud jde o budoucnost, konkurenční tlaky globální světové ekonomiky a integrující se Evropy povedou v začínající informační společnosti 21. století k nutnosti celoživotního vzdělávání. Význam vědy, výzkumu a vývoje byl v letech transformace podceněn, ale do budoucna je nutno počítat s tím, že právě v této oblasti se rozhoduje o hospodářské prosperitě země. Jde o naléhavou výzvu. Celoživotní vzdělávání je jedinou alterna-tivou k hrozbě pokračujícího zaostávání a vytlačení naší země na okraj civilizovaného světa. Pověst vyspělé země střední Evropy nás zavazuje, abychom vůči této výzvě nezůstali hluší.