Cílem listu „Pokoj a dobro“ bylo nabídnout pohled na českou společnost 90. let z hlediska křesťanského sociálního učení. Pro některé čtenáře byl název listu „klamavou reklamou“: namísto pokoje a dobra v něm nalézali analýzu příčin nepokoje a důvodů selhání společného dobra, list byl pro ně příliš kritický, zbytečně pesimistický, lamentující, planě moralizující. Křesťanské sociální učení je jako každá vědecká disciplína kritické již svou povahou. Navíc, abychom užili slov Jana Pavla II., je „ideální orientací“, představuje nárok sociálních etických maxim, plynoucích z evangelia, na společnost určité doby (a určité země). Kontrast principů, mravních norem a závazků směřujících k „obci Boží“ a realita života „obce pozemské“, vyvolává přirozeně napětí. Ale toto napětí, je-li dobře pochopeno, je vyslovením nároku na křesťany angažované ve světě a na všechny lidi dobré vůle a může znamenat počátek „obrácení“, konverze ve společenském slova smyslu a cestou k pokoji a dobru v naší zemi. To nejlépe vyjádřilo přání otce biskupa Jaroslava Škarvady z recenze listu: aby se v naší zemi opravdu uhostilo dobro a pokoj. Závazkům prorockého a učitelského úřadu církve (církví) není možné dostát hlásáním pokoje a dobra tam, kde pokoj a dobro schází nebo kde k pokoji a dobru teprve směřujeme. Pokoje a dobra nelze dosáhnout bez žízně po spravedlnosti.
Křesťanské sociální učení rozhodně není pozicí „nezúčastněného pozorovatele“. Nejvášnivější odezvu – dokonce obvinění z nemorál-nosti – vyvolal list u těch křesťanů, kteří se osobně angažovali ve společenské a ekonomické transformaci minulého desetiletí v politické a vládní sféře. Mnozí z nich přišli do politiky z čistými úmysly, dělali, co mohli, věnovali veřejné angažovanosti deset i více let svého života, prodělali mnohé frustrace, zklamání, dokonce byli z politiky vyvrženi jako „nepoužitelní“ právě proto, že se snažili být pravými křesťany, a nyní – namísto ocenění – cítí z listu spíše kritiku. Autoři listu se však necítí být „po bitvě generály“: mnozí z nich dali do práce na přípravě listu také všechny své síly a svou životní zkušenost, včetně zkušenosti z komunistických věznic (ti do praktické politiky vstoupit nemohli už kvůli věku). Sociální vědec či profesor nemůže nechat své profese a vrhnout se do politiky (a dělat svou práci jako „koníčka“ či „vedlejší pracovní poměr“). Tím spíše role biskupa či představitele církve nespočívá rozhodně ve vstupu do praktické politiky. Je třeba – to od nás Pán žádá – abychom poctivě a věrně dělali své povolání: politika, vědce, profesora, podnikatele či dělníka. A také „povolání penzisty“: křesťan, kterému leží celý život na srdci sociální dimenze evangelia se „vzdává nároku na odpočinek“ a pracuje, dokud si ho Pán nepovolá do Království, po němž celý život toužil. Všichni jsme voláni k duchu kajícnosti: zpytujme tedy své svědomí a mějme odvahu přiznat se ke svému dílu odpovědnosti za to, co se nám v minulých letech nepovedlo.
Zaznamenali jsme i paušální odsouzení listu pro jeho zastaralost, pro předválečný obraz sociální problematiky, pro nereflektování dokumentů vypracovaných za pontifikátu Jana Pavla II. Obvinění vážná, ale nedoložená, a proto se nám na ně nesnadno reaguje. Dialog má svá pravidla ve vědecké komunitě a měl by je mít tím spíše mezi bratry (a sestrami) v Kristu: měl by být veden v lásce, s ochotou naslouchat druhé straně. Soudy bez argumentů (a bez lásky) sotva mohou vést k pokoji a dobru.
Vážným důvodem k zamyšlení pro nás byla vyslovená obava, zda není něco chybného již v českém myšlení nás křesťanů, katolíků i evangelíků, českých bratrů i pravoslavných… Otázka, zda kritická pozice vůči společnosti a transformaci neplyne z jakéhosi pocitu „ukřivděnosti“, „sklonu k mučednictví“ či „přehnaného“ lpění na „naší pravdě“. Naléhavé a bolestné tázání se, zda to není naše minoritní postavení ve společnosti, že máme tendenci spíše kritizovat a „lamentovat“ než přiložit ruce k dílu (a přitom se více či méně nutně „zašpinit“). Zda si nečiníme z našich „nevěřících“ bližních zbytečně nepřátele tím, že máme tendenci jim kázat a moralizovat. A konečně, zda vůbec svým životem máme morální nárok „poučovat“ druhé. Skutečně, série velice vážných a vzájemně provázaných otázek. K těm, jež budou jistě předmětem dalších diskusí, patří jistě také bližší ohledání toho, co znamená antropologický pohled na „člověka ve světě“, a případné prohloubení sociálně-etické roviny křesťanského personalismu, k němuž se hlásí encykliky i náš sociální list, z této perspektivy.
Možným nedostatkem jakékoli analýzy je „přeexponování“ obrazu: černé a bílé, stíny a světla pak vyjdou příliš kontrastně. V dědictví naší minulosti nebyli jen hrdinové a zrádci, mučedníci a katani a široký proud uprostřed nemusí být jen „šedou zónou“. Tak se křesťané v minulosti nedělili jen na disidenty a kolaboranty, „chartisty“ a „pacem in terris-ty“, a i v podmínkách pro křesťanskou angažovanost obtížných bylo vykonáno mnoho dobrého. Také v minulém desetiletí dosáhli křesťané veřejně angažovaní – především v komunální politice – řady dobrých věcí. List je věnován diagnóze institucí, především formálních, právních, ale i neformálních – morálních – v orgánech moci zákonodárné, výkonné a soudní, ve vyšších patrech politiky. A tato politika zastihla křesťany ne dost odborně připravené a politicky nezkušené. Selhání, k nimž docházelo, mohla tak mít za příčinu „nevědomost, která hříchu nečiní“, a teprve dodatečně i mravní selhání, když se chtěli „udržet“. A jsme u tématu zvlášť obtížného: schopnosti sebereflexe, ochoty podívat se do zrcadla. Autoři listu připouštějí, že hodnota občanské svobody, jež nám byla v minulém desetiletí znovu dopřána, není v dokumentu dost doceněna. Všichni jsme v pokušení přijímat svobodu jako samozřejmost, jako to, že dýcháme, ačkoliv to není tak dávno, když jsme zažívali nesvobodu občanskou i náboženskou.
Veřejná diskuse ukázala, že k dědictví minulosti bylo mnoho připomínek a také že je dosud málo shody v interpretaci naší minulosti, dokonce i mezi námi křesťany. Ačkoliv se v listu křesťané hlásí ke svému dílu odpovědnosti, diskuse ukázala, že je to ještě málo. Církve tradičně pracovaly v charitě a diakonii – a za to díky Bohu. Ale charita samotná nestačila a nestačí a z angažovanosti občanské, politické se křesťané nechali postupně vytlačovat, anebo rozmělňovali křesťanské mravní principy v kompromisech. Sociálním papežským encyklikám a sociální dimenzi evangelia nevěnovala v minulosti především církevní hierarchie dost pozornosti, a to už od vzniku prů-myslové společnosti. Pohromy 1. světové války, světové hospodářské krize a vleklé deprese a sociální onemocnění dvěma totalitními režimy – hnědým i rudým – měly své kořeny mj. v sociální sféře, ve strukturách hříchu, institucích a politikách, které byly v rozporu s principy křesťanského sociálního učení.
V Německu se dodnes nemohou katolíci a protestanti shodnout na míře selhání tváří v tvář nástupu Hitlera k moci na počátku 30. let i o míře podpory, kterou mu poskytli během celého období jeho vlády. Nemůžeme obejít ani odmítání I. republiky u nás, které bylo v období mnichovské krize silné zvláště v konzervativních kruzích českého katolicismu. Musíme se vyrovnat i s účastí křesťanů na okleštěné demokracii v období 1945–1948 a zejména s kolaborací jednotlivců, skupin i představitelů církví v naší zemi poté, co se komunisté chopili v únoru 1948 moci, kteří byli ochotni podílet se na vládě, které již bylo ve zjevném rozporu s parlamentní demokracií a principy křesťanské sociální nauky.
Traumatizující zůstává pro naši generaci i poválečné řešení tzv. německé otázky. Přední německý odborník v této oblasti, u nás dobře známý Prof. Manfred Spieker oceňuje list „Pokoj a dobro“ jako výtečný dokument, avšak má výhrady vůči formulaci selhání českých křesťanů po II. světové válce, které se projevilo nikoliv pouze v „divokém“ odsunu, ale podle něho vyhnáním Němců jako takovým. Tento neuralgický bod historie, od něhož se vine mezi Čechy a Němci řetěz vzájemných obvinění hluboko do předcházejícího století, se vedoucí politikové obou zemí pokusili řešit odkazem na smíření a budoucí úkoly, ke kterým takový krok zavazuje nás i německé a rakouské sousedy. Považujeme tuto perspektivu za jedině možnou.
Tím nechceme omlouvat selhání církevních společenství i jednotlivých křesťanů u nás: nedokázali po skončení II. světové války čelit – až na výjimky – naprosto převládající protiněmecké náladě. Ta zabránila prosadit zásadu, aby byla soudně projednávána vina všech, kdo se z našich občanů německé národnosti podíleli na rozbití předválečného Československa, pomáhali nacistické zvůli před a po uzavření mnichovského diktátu a aktivně se účastnili okupace zbytku našeho státu po 15. březnu 1939. Nelze omluvit ani vlnu divokých odsunů a s ní spojených zločinů na české straně, které měly v prvních měsících po skončení války za následek utrpení a smrt mnoha tisíc Němců. Měli bychom v sobě nalézt dostatek statečnosti, abychom před Evropou jasně odsoudili dekret prezidenta Beneše, kterým legalizoval zločiny spáchané v souvislosti s násilným vyháněním Němců, jako ostudný a nemorální.
Jsme nicméně přesvědčeni, že současná diskuse o tzv. Benešových dekretech nesmí zpochybnit poválečné uspořádání poměrů ve střední Evropě včetně majetkových a vlastnických poměrů. To se může zdařit jen tehdy, bude-li všemi partnery uplatňována budoucnostní perspektiva vzájemných sousedských vztahů v atmosféře smíření a spolupráce. Při příležitosti výročí půlstoletí od skončení II. světové války vydaly česká a německá biskupská konference společné prohlášení. V něm se říká: „Náprava křivd mezi lidmi různých národů je především duchovní proces. Revize všeho, co se událo před padesáti lety, je sotva možná. Náprava mezi Čechy a Němci znamená tedy v první řadě připravenost odvrátit se od starého nacionálního nepřátelství a pomáhat zahojení ran, které toto nepřátelství způsobilo druhému“. Ve stejném duchu vyznívá prohlášení, které k problematice vysídlení („Aussiedlung“) sudetských Němců vydala Synodní rada Českobratrské církve evangelické dne 5. dubna 1995, a to jako výsledek dvouleté práce odborné komise. Naposled se k této vysoce kontroverzní otázce vyjádřila Stálá rada České biskupské konference dne 7. dubna 2002 v souvislosti s diskusí v médiích o odsunu německého obyvatelstva. Výsledky války nelze revidovat, protože by to způsobilo nové křivdy na nevinných a nové rozdmýchávání zášti, která nesmí působit v základech sjednocující se Evropy. Vzájemné omluvy za způsobená příkoří jsou jinou rovinou než právní nároky na majetkové restituce („restitutio in integrum“). Události minulé nelze jednostranně posuzovat očima dneška. Perspektiva volného pohybu osob umožní jednotlivým lidem najít původní, ale podstatně změněný domov. Cesta křesťanů vede k odpuštění a smíření. Uvědomujeme si, že na této zemi jsme jen poutníky a cizinci. Naše pravá vlast u Boha nás teprve čeká.
Je třeba doznat, že obdobně jsme se zatím nevyrovnali ani se zločiny minulého, komunistického režimu. Kritika listu z tzv. mýtu diskontinuity je rovněž mylná. Jakmile komunistické Československo ratifikovalo v Národním shromáždění Helsinské protokoly (podzim) 1976, začala u nás platit norma vyšší právní síly a proto by bylo možné a také správné soudit všechny činy, které byly podle této normy trestné. List konstatuje nedostatečnou ochotu vypořádat se s komunistickou minulostí, a tato neochota bohužel přetrvává.
Poslední kapitolu by pak tvořilo přiznání selhání křesťanů v politice transformace a podnikání, což je zvlášť obtížné, protože ještě příliš čerstvé a stále ještě zatížené aktuálními zájmy. Ale nevyhneme se ani těmto otázkám. Dosud nám schází příliš mnoho k tomu, abychom my křesťané dovedli nastavit zrcadlo sami sobě. Jsme stále v pokušení být v pozici těch, kterým někdo křivdí, které ostatní nechápou a odmítají. Ptejme se: nejsme tím také sami vinni? Teprve až si budeme umět na tuto otázku popravdě odpovědět, až budeme umět přijmout sami sebe takové, jací jsme, a až se dokážeme mezi sebou – dokonce i uvnitř jedné každé z křesťanských církví – smířit v pravdě a lásce tak, aby nevěřící většina mohla říci: „Pohleďte, jak se milují“, nuže teprve tehdy, po splnění celé této řady náročných předpokladů, můžeme mít znovu šanci oslovit českou společnost s poselstvím radostné zvěsti. Bůh má konečné slovo a režii událostí dějin ve svých rukou, ale nikoliv tak, že bychom byli pouhými loutkami. Jde o neustálý tlak duchovních výzev, jimiž nás Bůh vábí a volá k odpovědnému naplňování úkolů osobních i společenských. Z násilí, krize a války nemůžeme obviňovat Boha. Z nich se musíme odpovídat a ospravedlňovat my lidé, a především my křesťané, jimž byla dána milost víry.
List je – zejména profesionálními ekonomy – kritizován pro „tradiční nechuť k trhu a nedůvěru v něj“ (rozumí se v tradici křesťanských církví). Teoretická ekonomie traktuje trh jako hodnotově neutrální prostředek, který jen realizuje to, co si suverénní spotřebitelé na trhu přejí. V tomto pohledu „žádné ekonomické hodnoty nebo cíle vposledku ani neexistují“ – tudíž tvrzení listu „ekonomické hodnoty nesmějí být postaveny na vrchol pyramidy cílů“ (čl. 20) se kritikům jeví jako „technická chyba autorů“. Hospodářství však není oblastí izolovanou od života společnosti, naopak, má na něj dalekosáhlý vliv. Sociálně-psychologická zkušenost s tržní ekonomikou, již dostatečně dlouhá, zpochybňuje postulát suverenity spotřebitele. Křesťanská sociální nauka kritizuje kulturu konzumismu. „Tato kritika není zaměřena ani tak proti hospodářskému systému jako spíše proti systému eticko-kulturnímu. Hospodářství je pouze jedním aspektem a jednou dimenzí mnohostranného lidského jednání. Je-li absolutizováno, stává se výroba a spotřeba zboží nakonec středem společenského života a v očích společnosti jedinou hodnotou, která není podřízena žádné jiné…“ (Jan Pavel II. v CA čl. 39). Podobně nelze absolutizovat hodnotu zisku podnikatele, jakkoliv jde o nezbytný indikátor prosperity podniku (o.c., čl. 35). Také právo na soukromé vlastnictví je přípustné a oprávněné, ale jen v hranicích, v nichž slouží nejen k vlastnímu prospěchu, ale i k prospěchu druhých; pak je – jak ukazuje zkušenost – i tou nejlepší formou naplnění „univerzálního určení statků“. Soukromé vlastnictví není samoúčelné, není vlastněním pro vlastnění. Z pohledu křesťanského sociálního učení jsou nepřijatelné excesy nových „sociálních revolucionářů“ tentokrát v radikálně-liberálním převleku, kteří jsou s to dokonce vést „chválu na rozkrádání“ na principu „privatizovat co nejrychleji, i kdyby se to mělo rozkrást“.
Ekonomie jako věda je od samého vzniku, tedy od „Adama“ (Smitha) postavena na sebe-zájmu jednotlivce. „Neviditelná ruka
trhu“ vede i v té nejčistší teorii k harmonii všeobecného blahobytu jen za velice speciálních předpokladů dokonalé a čisté konkurence. Nejsou-li tyto předpoklady splněny, optimum nejlepšího z možných světů se ztrácí. O to, aby se „zázrak trhu“ dostavil a měl šanci dlouhodobé prosperity, je nezbytná role státu, a to i v dnešním světě. „Hospodářství, zvláště pak tržní hospodářství, se nemůže odehrávat v institucionálním, právním a politickém vakuu“ (CA, čl. 48). Historie je plna dokladů selhání jak trhu, tak státu, a přesvědčivě ukazuje, že ekonomie s pouhým sobectvím nevystačí. Nelze očekávat prosperitu v hospodářství, které není postaveno na pevném právním a morálním řádu.
V české (a nejen v české) postsocialistické ekonomické transformaci se objevilo opakovaně čertovo kopýtko pokušení využít „hříšných sklonů“ člověka k dobru, pokušení zapřáhnout čerta sobectví a chamtivosti do pluhu ekonomického rozvoje. Křesťanské sociální učení je zdrženlivé vůči zapřahání čerta do pluhu, a to nejen proto, že politikům nebo podnikatelům, kteří by chtěli kočírovat toto spřežení, se zpravidla nedostává svatosti Prokopovy. A také moderní směry ekonomické teorie jsou již poučenější, pokud jde o skutečnou roli sebe-zájmu. V teoriích simulujících chování účastníků trhu za pomoci aparátu teorie her se ukazuje, že ochota ke kooperativnímu jednání ve prospěch společného dobra je podmíněna „agenturou historie“ (výchovou ke vnitřnímu morálnímu sebe-omezení), přítomností alespoň „několika spravedlivých“ (těch, kdo se drží určitých pevných morálních zásad i tehdy, kdy krátkodobě prodělávají), a v neposlední řadě „pocitem neukončenosti hry jménem byznys“, tedy hlediskem transcendence – i v podnikání. Vzájemná důvěra na trhu je oním „neviditelným aktivem“, jehož kvalita rozhoduje o úspěchu „neviditelné ruky trhu“.
V materialistickém ekonomismu je málo prostoru a málo pochopení pro „idealismus“ uvažování křesťanské sociální nauky. Nezbývá než připomenout varování Otokara Březiny: „Národ bez vyšší duchovní pravdy zahyne, i kdyby ho chránila armáda, policie, zákony a vojenské pakty“. Skutečně, naše ohrožení jsou dnes převážně vnitřní, duchovní a morální povahy. Nová forma materialistické životní filosofie – stejně jako ty již přežilé – nevede ani k prosperitě, ani ke zdravé společnosti.
V jednom z ohlasů na „Pokoj a dobro“ se píše, že „vedle Ježíše a Františka z Assisi je pro křesťany zdrojem inspirace i osobnost Josefa Vavrouška, posledního federálního ministra životního prostředí“. Patří se uvést ještě dvě velké osobnosti, jejichž myšlenky mohou výrazně formovat vztah ke stvoření. Jsou to poslední biskup staré Jednoty bratrské Jan Amos Komenský a originální francouzský myslitel jezuita Pierre Teilhard de Chardin. Oba tito mužové, každý v jiné době a jiným způsobem, zřetelně zdůraznili jednotu a provázanost Božího stvořitelského díla. Jestliže se meditativně začteme do prvních dvou kapitol Písma a bytostně přijmeme poselství o tom, že to, co Bůh stvořil, je dobré, musíme si uvědomit provázanost jednotlivých složek stvoření vytvářejících harmonický celek. Poznáváme zde, že celé stvoření je pro nás lidi darem a závazkem – můžeme je ve vzájemném sdílení užívat a máme o ně pečovat. Adam reprezentuje lidstvo. Teologie stvoření není individualistická a přehnaně liberálně kapitalistický důraz na ego lidského individua je s ní v rozporu. Tento teologický obor, žel, byl a je v teologickém myšlení opomíjen. Projevuje se to i ve skutečnosti, že v církvích se dosud věnuje daleko menší pozornost přírodovědě než vědám společenským, psychologii či historii. V křesťanských církvích často zapomínáme na celistvost stvoření, zdůrazňovanou sv. Františkem, J. A. Komenským i P. Teilhardem de Chardin.
Dobro je pojem značně abstraktní. Souvisí s tím, jak věci hodnotíme, jaký přijímáme hodnotový systém. Těmito otázkami se hluboce obíral Josef Vavroušek. Člověk se rozhoduje a jedná v závislosti na tom, jak je co pro něho důležité, jakou má co pro něho hodnotu. Spektrum hodnot naší civilizace se nesmírně zploštilo. Téměř všechno se přepočítává na peníze, nemateriální hodnoty se stávají vágními a vytrácejí se z uvažování. Přitom pro lidskou radost a štěstí jsou nemateriální hodnoty důležitější než materiální. Období komunistické totality svým dílem ke zmíněné deformaci přispělo, avšak její hlavní příčinou je odklon od Hospodina k Baalovi – mamonu. Projevuje se i v oblastech komunismem nezasažených. Pád komunismu však otevřel široký prostor pro misii, evangelizaci, resp. (civilně) pro osvětu. Zatím jsme jako křesťané tuto vzácnou příležitost málo využili.
Hodnoty dnešního typického člověka evropsko-americké civilizace nejsou slučitelné s požadavkem (trvalé) udržitelnosti života. Rozvoj a ekonomická prosperita v dosavadním chápání život na zemi ohrožují. Josef Vavroušek naznačil, jak by alternativní hodnotový systém respektující nároky všech lidí dnes i v budoucnu měl vypadat, a i dnes u nás pracuje několik sociologů a sociálních ekologů na prohloubení této koncepce „obrácení“, konverze životního stylu. Ten zcela koreluje s hodnotovým systémem, který hlásal Ježíš a který nacházíme v evangeliích. Dobrovolná skromnost v něm představuje vyšší hodnotu než materiální růst, sdílení má větší cenu než individualismus. Ježíšovo učení v sobě zahrnuje požadavek Kantova kategorického imperativu, s nímž je naše každodenní počínání v rozporu v řadě směrů, jak dokazují rostoucí nároky na energii či růst automobilismu a letecké dopravy. Hledání post-materialistického životního stylu vycházejícího ze skromnosti není vyvoláno jen ekologickými hrozbami. Jde o součást širšího usilování o prosazení kultury života, prožívaného v duchovní bohatosti.
Ježíš vyzývá své učedníky, aby byli solí zemi a světlem světu. Soli je v jídle málo, avšak ví se o ní. Víra zahání strach. Zahání i strach z důsledků promítnutí Ježíšova učení, Jeho hodnotového systému a Jeho nároků do životní praxe. Skutečné následování Ježíše Krista je mohutným obohacením života. V přístupu ke zlepšování životních podmínek volá list Pokoj a dobro po odpovědném přístupu k vlastní budoucnosti, k budoucnosti našich potomků na úrovni národní i globální. Přesun životních cílů z materiálních na kulturní a duchovní, hledání post-materialistického životního stylu, v němž konzumní přístup nedominuje, to je klíč k pokoji a dobru i v planetárním měřítku. Nadějné směry tohoto hledání leží ve tvorbě a využívání sociálního a kulturního kapitálu a vzdělávání včetně výchovy k ekologickému myšlení a k ekologické odpovědnosti, v technologickém pokroku šetřícím omezené přírodní zdroje, v dobrovolné skromnosti bohatších národů i společenských vrstev. Křesťané mohou a mají přijmout roli průkopníků skromného životního stylu. To, že je nás křesťanů málo, nemůže být důvodem k rezignaci ani výmluvou. Bůh chce, abychom jeho dary v dobrém užívali (avšak nezneužívali) a abychom o stvoření pečovali.
Příroda neleží stranou křesťanské zvěsti. Je nutné, aby v křesťanských církvích rostla „ekogramotnost“. Měli bychom toho o stvoření více vědět. Cesta dobrovolné skromnosti, v níž je nám František z Assisi svou biblickou prostotou vzorem, je cesta radostná. Zrovna tak, jako je třeba – sice v lásce, avšak zřetelně – varovat před hříchem vůči bližnímu, měli bychom si v církvích osvojit i pojem environmentálního hříchu (hříchu proti přírodě, proti prostředí) a proti němu se stavět. Takovýmto hříchem je např. nadměrné užívání aut. A v rámci svých možností musíme usilovat o to, aby se vytvořilo společenské prostředí, které by více motivovalo k dobrému zacházení se stvořením. Dobrovolné sebeomezení v užívání osobního automobilu je dobrým příkladem – proč přidávat do atmosféry skleníkový oxid uhličitý, když v přetížené městské dopravě je nakonec cesta metrem či prostředky hromadné dopravy mnohdy nejen ekologicky šetrnější, ale i rychlejší? Jiný příklad – mnozí z nás zápasíme s nadměrnou váhou – a potravou se plýtvá. Přitom tak mnozí – i mezi námi – zápasí s materiální bídou.
V ekologických kruzích inspirovaných osobností „patrona životního prostředí“, Františka z Assisi, se zrodilo „desatero“ pro uchování zdravého životního prostředí pro nás i pro budoucí generace. Jeho mravně zavazující imperativy se vztahují i na každého z nás:
1. Objevuj a respektuj celé stvoření: buď spravedlivý vůči bližním i vůči přírodě!
2. Sociální spravedlnost není přelud – jen zkus bratrsky se dělit o všechno se všemi lidmi!
3. Usiluj o jednotu všech lidí dobré vůle, kterým jde o trvalý mír mezi lidmi a všemi tvory!
4. Přírodu přetvářej – ale jen zdravými a civilizovanými technickými prostředky!
5. Varuj se ničení jednotlivých oblastí naší matky Země a hubení její fauny a flóry!
6. Pečuj o rozmanitost stvoření, střež jako oko v hlavě zejména centra biologické diverzity!
7. Uzdravuj to, co je již choré – napravuj znečištěné životní prostředí a zdevastované regiony!
8. Veď své děti a vnoučata, doma i ve škole, k ekologické výchově a k lásce ke stvoření!
9. Poživačné pojetí života nevede ke štěstí – skromnější životní styl je radostnější!
10. Svět nám nebyl dán ke kořistění, ale k oslavě Božího stvoření!
List „Pokoj a dobro“ zdůrazňuje nedostatečnost hodnotového systému stojícího výlučně na materiálních hodnotách. Nevysloveným podtextem tohoto důrazu v Ježíšově duchu je výzva k hledání Božího království. List vděčně konstatuje, že v mnoha ohledech – jako je celková materiálová náročnost společenské výroby a ekologická zátěž krajiny – se stav životního prostředí zlepšil. Dosažené výsledky však nejsou důvodem k upadnutí do sebeuspokojení. Ekonomové a politici jsou voláni k opuštění starých paradigmat a my všichni ke změně orientace, k pokání, ke kvalitativní změně života, ke skutečnému následování Krista.
Otázky kladli Markéta Imlaufová a Marek Jílek, odpovídal Jakub Jinek.
Zvukovou (a mírně odlišnou) verzi rozhovoru si lze poslechnout na Youtube, všech hlavních podcastových platformách a dále na stránkách Ecclesia podcast https://ecclesiapodcast.cz.
Jakub Jinek (politický filosof, vysokoškolský učitel)
Markéta Imlaufová a Marek Jílek (moderátoři Ecclesia podcast)
