V. kapitola
Rozbor moderních problémů ve světle teologie
35. Protože rozvoj má z velké části mravní povahu, je zřejmě nezbytné přiznat také překážky, které mu stojí v cestě. Jestliže během let, která uplynula od vyhlášení encykliky Pavla VI., nenastal rozvoj – nebo se uskutečňoval, ale byl neznatelný, nevyrovnaný, ne-li dokonce protikladný –, pak nemohou být příčiny tohoto stavu jen hospodářské. Jak jsme již připomněli, působí zde také pohnutky politické. Rozhodnutí urychlující nebo brzdící rozvoj národů jsou totiž jistě činiteli politického rázu. Aby se překonaly výše uvedené zvrhlé mechanismy a nahradily se novými, spravedlivějšími a více odpovídajícími obecnému blahu lidstva, je nutná účinná politická vůle. Žel, rozbor situace vede k zjištění, že tato vůle byla dosud nedostatečná.
V pastoračním dokumentu, jako je tato encyklika, by byl rozbor neúplný, kdyby se omezoval výlučně na hospodářské a politické příčiny nerozvinutosti (a analogicky takzvaného nadměrného rozvoje). Proto je zapotřebí najít příčiny mravní povahy, které se objevují ve snažení lidí (jako osob, které jsou zavázány mravními povinnostmi) a které svým působením rozvoj brzdí a brání jeho plnému dosažení.
Stejně tak jsou-li k dispozici prostředky vědecké a technické, které se mají spolu s nezbytnými politickými zásahy konečně přičinit o to, aby národy dostaly impuls k opravdovému rozvoji, pak pouze rozhodnutí povahy morální, jež u věřících a zvláště u křesťanů spočívají na zásadách víry, odstraní všechny zábrany a překážky – s pomocí milosti Boží.
36. Je proto třeba si povšimnout, že svět rozdělený do bloků, ovládaných ustrnulými ideologiemi, v kterých místo vzájemného spojenectví a solidarity vládnou různé formy imperialismu, může být jen světem podléhajícím "strukturám hříchu".
Souhrn záporných činitelů, které působí v opačném smyslu než pravé vědomí všeobjímajícího obecného blaha a potřeba podporovat je, svazuje, jak se zdá, osoby i instituce závislostí, kterou lze jen stěží překonat.[64]
Třebaže mají na dnešní situaci vinu nejrůznější těžkosti, není nemístné mluvit o "strukturách hříchu". Tyto struktury, jak jsem uvedl v apoštolské exhortaci Reconciliatio et paenitentia, mají kořeny v hříchu osobním; proto jsou vždy spojeny s konkrétními skutky osob, které takové struktury zavádějí, utvrzují a ztěžují jejich odstranění.[65] A tak sílí, šíří se a stávají se zdrojem dalších hříchů tím, že podmiňují a svazují lidské chování.
"Hřích" a "struktury hříchu" jsou kategorie, které málokdy slouží za měřítka situace dnešního světa. Ale předmět našeho zkoumání nechápeme přesně, nepojmenujeme-li kořen zla, které snášíme.
Dá se mluvit o "sobectví" a "krátkozrakosti"; může se poukazovat na "pochybené politické záměry" a na "nemoudrá ekonomická rozhodnutí". Při všech těchto hodnoceních se dostává ke slovu měřítko eticko-morální. Postavení člověka je takové, že detailnější rozbor lidských činů a opomenutí je ztížen, neaplikují-li se při tom tak či onak hodnocení nebo výrazy etické povahy.
Toto nahlížení je užitečné, zvláště když vyvozuje důsledky a když se zakládá na víře v Boha a na jeho zákonu, který přikazuje konat dobro a zakazuje zlo.
V tom spočívá rozdíl mezi rozborem společensko-politickým a zřetelem na formy "hříchu" a "struktury hříchu". K takovému nazírání podněcuje vůle třikrát svatého Boha, jeho plán s lidmi, jeho spravedlnost a jeho milosrdenství. Nekonečně milosrdný Bůh, Vykupitel člověka, Pán a Dárce života, vyžaduje od lidí přesně stanovené postoje, projevující se též v určitém jednání vůči bližnímu nebo ve vyvarování se jistého chování. Přichází nám tu na mysl "druhá deska" Desatera (srov. Ex 20,12-17; Dt 5,16-21). Jejího nezachováváním je urážen Bůh a křivdí se bližnímu. Do světa se zavádějí závislosti a překážky, jejichž působnost sahá daleko za hranici činů a krátkého života jednotlivce. Zasahuje to i do procesu rozvoje národů, jehož opožďování nebo pomalost je třeba posuzovat také v tomto světle.
37. K tomuto povšechnému rozboru z hlediska náboženského lze připojit podrobnější úvahy. Tak můžeme ukázat, že mezi jednáním a postoji, jež se protiví Boží vůli a dobru bližního, a mezi "strukturami", které z nich vznikají, se dnes zdají nejpříznačnější hlavně dvě: na jedné straně nezřízená honba za ziskem a na druhé touha po moci s úmyslem vnucovat jiným svoji vůli. Ke každému z těchto postojů můžeme přidat pro jejich lepší dokreslení výraz: "za každou cenu". Jinými slovy, jedná se o vládu lidské svévole se všemi možnými následky.
I když jsou samy o sobě tyto postoje oddělitelné, takže může existovat jeden bez druhého, přece v obraze, jaký vidíme před sebou, jsou nerozlučně spojené, ať už převažuje jeden či druhý.
Samozřejmě, obětí tohoto dvojího hříšného postoje nejsou jen jednotlivci; mohou se jí stát i národy a znepřátelené bloky. To ještě více napomáhá onomu zavádění "struktur hříchu", o kterém jsem mluvil. Kdybychom uvažovali o jistých formách soudobého imperialismu ve světle těchto morálních měřítek, pak bychom za určitými rozhodnutími, zdánlivě diktovanými pouze hospodářskými nebo politickými důvody, objevili skutečné formy modloslužby: uctívání peněz, třídní ideologie, technologie.
Provedl jsem tento rozbor hlavně proto, abych ukázal, jaká je skutečná povaha zla, které v otázce rozvoje národů musíme prozkoumat: jde tu o zlo mravní, plod mnoha hříchů, které vedou ke "strukturám hříchu". Zaměřit se takto na zlo znamená v rovině lidského chování vhodně stanovit cestu k jeho překonání.
38. Je to cesta dlouhá a složitá, a co více, je stále ohrožovaná jak vnitřní křehkostí lidských úmyslů a činů, tak i nepředvídatelnou proměnlivostí vnějších okolností. Ale je třeba dodat si odvahy a tuto cestu nastoupit. A tam, kde se již učinily nějaké kroky nebo kde se část cesty již urazila, je třeba pokračovat v ní až do konce.
Ve světle našich úvah má ono rozhodnutí vydat se na cestu nebo v ní pokračovat především hodnotu morální, ve které vidí věřící lidé uskutečňování Boží vůle, jediného skutečného základu všeobecně závazné etiky.
Je žádoucí, aby se i lidé, kteří nemají zjevnou účast na víře, přesvědčili, že překážky na cestě k plnému rozvoji nejsou jen hospodářské, nýbrž že spočívají v hlubších postojích, které člověk může pokládat za absolutní hodnotu. Proto je možné doufat, že ti, kdo jsou v té či oné oblasti vůči jiným zodpovědní za "lidštější život", ať už je k tomu podněcuje náboženská víra či nikoli, si plně uvědomí naléhavou nutnost změny duchovních postojů, jež jsou ukazatelem vztahů každého člověka k sobě samému, k bližnímu, k lidským společnostem, i k těm nejvzdálenějším, a také k přírodě. A to na základě vyšších hodnot, jako je obecné blaho, nebo – abych užil výstižný výraz encykliky Populorum progressio – "plný rozvoj celého člověka a celého lidstva"[66].
Pro křesťany, podobně jako pro všechny, kdo uznávají přesný teologický smysl slova "hřích", se změna chování, způsobu myšlení nebo způsobu existence nazývá v biblickém jazyce "obrácení" (srov. Mk 1,15; Lk 13,35; Iz 30,15). Toto obrácení se týká specifiky vztahu k Bohu, ke spáchané vině, k jejím následkům, a konečně k bližnímu, jak k jednotlivci, tak ke společnosti. A protože "v Božích rukou jsou srdce lidí"[67], může Bůh podle téhož slibu změnit působením Ducha svatého "srdce z kamene" v srdce "skutečně lidské" (srov. Ez 36,26).
Na cestě ke kýženému obrácení a k překonání mravních překážek rozvoje můžeme již ukázat jako mravní hodnotu rostoucí vědomí vzájemné závislosti mezi lidmi a národy. Skutečnost, že lidé v různých částech světa pociťují jako vlastní různé formy nespravedlnosti a porušování lidských práv v dalekých zemích, které snad nikdy nenavštíví, je další známkou, že se nějaká událost proměnila ve věc svědomí a že byla zhodnocena morálně.
Jde především o vzájemnou propojenost, chápanou jako systém určující vztahy v současném světě, v jeho složkách: hospodářské, kulturní, politické i náboženské. Jde o propojenost, která je přijímána jako morální kategorie. Je-li za takovou uznávána, pak jí odpovídá – jako postoj mravní a společenský, jako "ctnost" – solidarita. Není to tedy jen neurčitý soucit nebo povrchní dojetí nad zlem, týkajícím se mnoha blízkých nebo vzdálených osob. Naopak, je to pevná a trvalá odhodlanost usilovat o obecné blaho neboli dobro všech a jednoho každého, protože všichni jsme zodpovědni za všechny.
Tato vůle se zakládá na pevném přesvědčení, že brzdou plného rozvoje je honba za ziskem a touha po moci, jak jsme připomněli. Takové praktiky a "struktury hříchu" lze překonat jedině – s pomocí Boží milosti – postojem zcela jiným: úsilím o dobro bližního a ochotou v duchu evangelia "zapřít sám sebe" pro druhého, místo abychom ho zneužívali; "sloužit mu", místo abychom ho utlačovali pro vlastní prospěch (srov. Mt 10, 40-42; 20,25; Mk 10,42-45; Lk 22,25-27).
39. Projevy solidarity uvnitř každého společenství jsou účinné tenkrát, jestliže se jeho členové navzájem uznávají jako osoby. Ti, kdo více znamenají, protože mají k dispozici více prostředků a služeb, se musí cítit ochránci slabších a musí být ochotni dělit se s nimi o to, co mají. Slabší pak se v témže duchu solidarity nemají chovat ani čistě pasivně, ani destruktivně vůči společenskému řádu, ale i když se domáhají svých spravedlivých práv, ať to i oni činí k dobru všech. Střední vrstvy nesmějí zas sobecky lpět na svých vlastních zájmech, ale musí dbát i zájmů druhých.
Kladné známky v současném světě jsou: rostoucí solidarita chudých, jejich akce ke vzájemné pomoci, veřejné manifestace, při nichž bez násilí předkládají své potřeby a svá práva a poukazují na neúčinnost nebo úplatnost státní moci. Na základě svého evangelijního závazku se církev cítí povolána pečovat o masy chudých, rozeznávat, zda jsou jejich požadavky oprávněné, a přičiňovat se o jejich uspokojení, aniž by při tom ztrácela ze zřetele dobro všech společenských skupin.
Totéž měřítko platí obdobně pro vztahy mezinárodní. Vzájemná propojenost se musí proměnit v solidaritu, založenou na zásadě, že Bohem stvořené statky jsou určeny pro všechny. To, co vytváří lidský důmysl zpracováváním surovin, musí za pomoci práce sloužit dobru všech.
Silnější a bohatší národy se musí vyhnout jakémukoli imperialismu a pokusům o udržení vlastní hegemonie, a cítit mravní odpovědnost za jiné národy, což by pak mohlo vést ke vzniku skutečně mezinárodního systému, založeného na rovnosti všech národů a nezbytnosti respektovat jejich oprávněné rozdíly. Zemím hospodářsky slabším nebo těm, jejichž lidé tak tak přežívají, se má s pomocí jiných národů a mezinárodního společenství umožnit, aby k obecnému blahu přispívaly také svými vlastními kulturními poklady, které by v opačném případě navždy zanikly.
Solidarita nám pomáhá vidět toho "druhého" – osobu, lid nebo národ – nikoli jako jakýsi nástroj, jehož pracovní schopnost a tělesnou sílu je možné lacino využívat a potom, když přestane být užitečný, jej odhodit, ale jako bytost nám "podobnou", "pomocníka" (srov. Gn 2,18.20), jemuž, podobně jako sobě, máme dát účast na "hostině života", na kterou Bůh zve všechny lidi bez rozdílu. Z toho plyne, jak je důležité probouzet náboženské vědomí jednotlivých lidí i národů.
Tímto způsobem je vyloučeno vykořisťování, utiskování, vyhlazování druhých. Tyto jevy při nynějším rozdělení světa na protikladné bloky vyúsťují v nebezpečí války a v přehnanou obavu o vlastní bezpečnost, často na úkor svéprávnosti, svobodného rozhodování a dokonce územní celistvosti slabších národů, které jsou v držení takzvaných "sfér vlivu" nebo "bezpečnostních pásem".
"Struktury hříchu" i hříchy, které do nich ústí, se radikálně příčí jak míru, tak i rozvoji. Neboť rozvoj je podle známého vyjádření encykliky Pavla VI. "totéž co mír"[68].
Solidarita, jak ji navrhujeme, je cestou k míru a zároveň i k rozvoji. Světový mír je totiž nemyslitelný, jestliže lidé za něj zodpovědní neuznají, že již vzájemná závislost sama o sobě vyžaduje překonání politiky nepřátelských bloků, zřeknutí se jakéhokoli imperialismu – hospodářského, vojenského i politického – a též přeměnu vzájemné nedůvěry ve spolupráci, která je jistě nejvlastnějším projevemsolidarity mezi jednotlivci a národy.
Heslem pontifikátu mého ctihodného předchůdce Pia XII. bylo: Opus iustitiae pax – Mír je plodem spravedlnosti. Dnes bychom mohli stejně přesně a též podle Písma svatého (srov. Iz 32,17; Jak 3,18) říci: Opus hominum coniunctionis pax – Mír je plodem solidarity.
Mír, po kterém všichni tolik touží, bude jistě dosažen uskutečněním sociální a mezinárodní spravedlnosti a také pěstováním ctností, které usnadňují soužití a učí lidi žít v jednotě, aby uměli dávat i přijímat od druhých a spojenými silami budovali lepší svět.
40. Solidarita je nepochybně ctnost křesťanská. Již v předešlém výkladu jsme mohli zjistit četné styčné body mezi ní a láskou, která je poznávacím znamením Kristových učedníků (srov. Jan 13,35).
Ve světle víry tíhne solidarita k tomu, aby překročila sebe sama a získala specificky křesťanské rysy plného obdarování, odpuštění a smíření. Potom už bližní není jen lidská bytost se svými právy a se svou základní rovností vůči všem, ale stává se živým obrazem Boha Otce, vykoupeným krví Ježíše Krista a podléhajícím ustavičnému působení Ducha svatého. Bližního totiž musíme milovat, i když je to nepřítel, touž láskou, jakou ho miluje Bůh. Musíme být ochotni přinést za něho oběti, i tu nejvyšší, totiž "položit život za své bratry" (srov. 1 Jan 3,16).
Vědomí společného otcovství Boha, všelidského bratrství v Kristu, "synů v Synu", vědomí přítomnosti a životodárného působení Ducha svatého – to vše dodá našemu pohledu na svět jakoby nové měřítko pro jeho výklad. Kromě lidských a přirozených pout, již tak silných a pevných, se ukazuje nový doklad jednoty lidského pokolení, z něhož musí důsledně vycházet i solidarita. Tento nejvyšší doklad jednoty, odlesk vnitřního života Boha, jednoho ve třech osobách, což my křesťané nazýváme slovem communio, "společenství". Toto společenství, vysloveně křesťanské, které je třeba s Boží pomocí pečlivě ochraňovat, rozšiřovat a obohacovat, je duší poslání církve, aby se stala "svátostí" ve výše uvedeném smyslu.
Solidarita musí proto přispívat k uskutečnění Božího plánu jak v rovině osobní, tak národní nebo mezinárodní. Zvrhlé mechanismy a "struktury hříchu", o kterých byla řeč, mohou být překonány jedině posilováním lidské a křesťanské solidarity, k níž církev vyzývá a kterou neúnavně podporuje. Jenom tak se může uvolnit zásobárna ušlechtilé energie ve prospěch rozvoje a míru.
Mnozí svatí, které církev kanonizovala, poskytují podivuhodné svědectví právě takovéto solidarity a mohou být v nynějších těžkých podmínkách vzorem. Mezi nimi chci vzpomenout svatého Petra Clavera a jeho službu otrokům v kolumbijské Cartageně a svatého Maxmiliána Marii Kolbeho, který obětoval život za jemu neznámého spoluvězně v osvětimském koncentračním táboře.
[64] Srov. 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 25
[65] Apoštolská exhortace Reconciliatio et paenitentia (2. prosince 1984), 16: "Mluví-li však církev o okolnostech hříchu nebo označuje-li jako sociální hříchy některé jevy nebo společné zvyklosti sociálních skupin, větších nebo menších, nebo také celých národů a národů žijících v jednom státě, ví a prohlašuje, že tyto sociální hříchy jsou zároveň důsledkem, nahromaděním a spojením mnoha osobních hříchů. Jde povětšině o osobní hříchy, jak toho, kdo, ačkoli určitým způsobem může přispívat k vyvarování se, odstranění nebo alespoň omezení některých zel, zanedbává tuto možnost z liknavosti, ze strachu a pro hanebné spiklenecké mlčení, kvůli zatajování, spoluúčasti na zločinu nebo z nedbalosti nerozhodné povahy; tak také toho, který se snaží vyhnout námaze a nepříjemnostem a předstírá líčené důvody vyšší důležitosti. Provinění tedy padají na hlavy osob. Žádná okolnost – stejně jako žádná instituce, žádný orgán, žádná společnost – není sama o sobě subjektem morálních činů; proto nemůže být sama o sobě ani dobrá, ani špatná." AAS 77 (1985), s. 217
[66] Pavel VI., enc. Populorum progressio, 42: l.c., s. 278
[67] Srov. Denní modlitba církve, úterý třetího týdne v mezidobí, přímluvy v nešporách
[68] Pavel VI., enc. Populorum progressio, 87: l.c., s. 299
Otázky kladli Markéta Imlaufová a Marek Jílek, odpovídal Jakub Jinek.
Zvukovou (a mírně odlišnou) verzi rozhovoru si lze poslechnout na Youtube, všech hlavních podcastových platformách a dále na stránkách Ecclesia podcast https://ecclesiapodcast.cz.
Jakub Jinek (politický filosof, vysokoškolský učitel)
Markéta Imlaufová a Marek Jílek (moderátoři Ecclesia podcast)
