Úvodem

 

Ctihodní spolubratři, drazí synové a dcery, pozdrav a apoštolské požehnání!

 

I. kapitola

Úvod

 

1.         Starost církve o sociální otázky, jejímž cílem je opravdový rozvoj člověka a společnosti, který respektuje a povznáší lidskou osobu po všech jejích stránkách, se vždy projevovala nejrozmanitějším způsobem. Hlavním nástrojem předávání této nauky je v poslední době největší měrou učitelský úřad římských biskupů, který počínaje encyklikou Rerum novarum jako základem^[1], z něhož vycházejí i ostatní dokumenty, se znovu a znovu zabýval právě tímto tématem; mezitím uveřejnilo magisterium k výročím vydání oné encykliky různé další dokumenty k sociální otázce.^[2]

            Papežové přitom neopomenuli objasňovat i nová hlediska sociální nauky církve. Počínaje vynikajícím přínosem Lva XIII. se tak postupně vytváří komplexní nauka odpovídající dané době a obohacená pak dalšími příspěvky učitelského úřadu. Vyvíjí se v té míře, v jaké církev s ohledem na plnost pravdy zjevené Ježíšem Kristem^[3] a s přispěním Ducha svatého (srov. Jan 14,16.26; 16,13-15) zkoumá události, k nimž dochází v průběhu dějin, Tímto způsobem se církev snaží přivést lidi k tomu, aby na základě rozumové úvahy a lidského poznávání byli poslušni svého povolání být odpovědnými tvůrci společenského života na této zemi.

 

2.         V tomto obsáhlém komplexu sociální nauky zaujímá zvláštní místo encyklika Populorum progressio^[4], kterou vydal můj ctihodný předchůdce Pavel VI. dne 26. března 1967.

            Platnost této encykliky snadno poznáme i dnes z mnoha jubilejních oslav, které se konaly během tohoto roku v různých formách a na četných místech církevního i občanského života. Z téhož podnětu poslala papežská komise Iustitia et pax loni oběžník synodám katolických východních církví a biskupským konferencím. Žádala v něm o mínění a návrhy, jak nejlépe oslavit jubileum encykliky, jak prohloubit její nauku a případně jak ji dále aktualizovat. Tato komise uspořádala k jejímu dvacátému výročí vzpomínkovou slavnost, které jsem se sám zúčastnil a na které jsem pronesl závěrečnou řeč.^[5] I nyní jsem pokládal za vhodné, také s ohledem na odpovědi k zmíněnému oběžníku, věnovat na závěr roku 1987 tematice dokumentu Populorum progressio vlastní encykliku.

 

3.         Tím chci sledovat zejména dva důležité cíle: na jedné straně chci dát najevo, jak si vážím tohoto historického dokumentu Pavla VI. a jeho učení, na druhé straně bych chtěl v duchu svých ctihodných předchůdců na Petrově stolci posílit kontinuitu, ale současně i neustálou aktualizaci sociální nauky. Vždyť jak kontinuita, tak aktualizace se pokládají za známku trvalé platnosti církevního učení.

            Tyto dvě složky jsou příznačnou známkou jejího sociálního učení. Na jedné straně je to učení stálé, protože zůstává stejné ve své základní myšlence, v zásadách, podle nichž se uvažuje, v kritériích posuzování, ve svých zásadních směrnicích pro konkrétní jednání^[6], a především ve svém živém spojení s Kristovým evangeliem. Na druhé straně je stále nové, protože je nezbytné, aby se odpovídajícím způsobem přizpůsobovalo proměnlivým historickým podmínkám a nepřetržitému toku nových událostí každodenního života lidí a společnosti.

 

4.         Jsem přesvědčen, že nauka encykliky Populorum progressio, určená lidem a společnosti šedesátých let, si podržuje i dnes, na konci let osmdesátých, celou svou důraznost apelu na svědomí. Chci-li nastínit podstatné rysy dnešního světa – a zachovat přitom týž záměr, jímž je populorum progressio (rozvoj národů) a jehož dosud zdaleka není dosaženo –, rozhodl jsem se dát znovu zaznít slovům této encykliky a aplikovat její poselství na dnešní dobu, která je neméně těžká než ta před dvaceti lety.

            Jak víme, čas plyne v stále stejném rytmu. Avšak dnes máme dojem, jako by se stále více zrychloval, především pro množství a spletitost dějů, uprostřed nichž žijeme. V důsledku toho se tvářnost světa za posledních dvacet let přes některé stálé základní prvky značně změnila a vykazuje proto úplně nové rysy.

            Dnešní doba se krátce před začátkem třetího křesťanského tisíciletí vyznačuje všeobecně rozšířeným očekáváním jakoby nového "adventu"^[7], který se určitým způsobem dotýká všech lidí; poskytuje příležitost prohloubit nauku zmíněné encykliky a podívat se, jaké obzory otvírá do budoucna.

            Další úvahy mají za cíl pomocí teologického rozboru dnešní situace vyzdvihnout nutnost širšího a rozlišenějšího pojmu "rozvoj", jak ho předložila encyklika. Kromě toho chceme poukázat na některé cesty k jeho uskutečňování.

 

^[1] Lev XIII., enc. Rerum novarum (15. května 1891): Leonis XIII. P M. Acta, XI, Romae 1892, s. 97-144

^[2] Pius XI., enc. Quadragesimo anno (15. května 1931): AAS 23 (1931), s. 177-228; Jan XXIII., enc. Mater et Magistra (15. května 1961): AAS 53 (1961), s. 401-464; Pavel VI., ap. list Octogesima adveniens (14. května 1971): AAS 63 (1971), s. 401-441; Jan Pavel II., enc. Laborem exercens (14. září 1981): AAS 73 (1981), s. 577-647. Také Pius XII. pronesl Rozhlasové poselství (1. června 1941) k 50. výročí encykliky Lva XIII.: AAS 33 (1941), s. 195-205

^[3] Srov. 2. vat. koncil, věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum, 4

^[4] Pavel VI., enc. Populorum progressio (26. března 1967): AAS 59 (1967), s. 257-299

^[5] Srov. L'Osservatore Romano, 25. března 1987

^[6] Srov. Kongregace pro nauku víry, instrukce o křesťanské svobodě a osvobození Libertatis conscientia (22. března 1986), 72: AAS 79 (1987), s. 586; Pavel VI., ap. list Octogesima adveniens, 4: AAS 63 (1971), s. 403n

^[7] Srov. Jan Pavel II., enc. Redemptoris Mater (25. března 1987), 3: AAS 79 (1987), s. 363 n.; homilie při mši sv. 1. ledna 1987: L'Osservatore Romano, 2. ledna 1987