Pátá kapitola CiV

 

Pátá kapitola

Spolupráce lidské rodiny

 

53. Jeden z nejbolestivějších druhů chudoby, kterou člověk může zakoušet, je samota. Lze říci, že i další druhy chudoby, včetně chudoby materiální, se rodí z izolovanosti, z toho, že se člověku nedostává lásky nebo že má obtíže milovat. Různé druhy chudoby často vznikají z odmítnutí Boží lásky, z prvotního tragického uzavření se člověka v sobě samém. Takový člověk se domnívá, že si vystačí sám, anebo že je jen bezvýznamným a pomíjejícím jevem, „cizincem“ v náhodně vzniklém vesmíru. Člověk je odcizen, když je sám nebo když se odtrhává od reality, když odmítá myslet a věřit v nějaký Základ.[1] Celé lidstvo je odcizeno, když důvěřuje pouze lidským plánům, ideologiím a falešným utopiím.[2] Lidstvo se dnes zdá být mnohem interaktivnější než v minulosti: tato větší vzájemná blízkost se musí proměnit v opravdové společenství. Rozvoj národů závisí hlavně a především na uznání, že lidský rod je jedinou rodinou, která spolupracuje v pravém společenství a je tvořena subjekty, které nežijí prostě jeden vedle druhého.[3]

Pavel VI. poznamenal, že „lidem se vede špatně, protože nedostatečně přemýšlejí“.[4] Tento výrok obsahuje konstatování, ale vyjadřuje také přání: Je zapotřebí nového vzmachu myšlení, aby se lépe chápalo, co znamená, že jsme jedna rodina. Vzájemné styky pěstované mezi národy na zemi nás vybízejí k tomuto vzmachu, aby integrace znamenala spíše solidaritu[5] než marginalizaci. Takovéto myšlení si žádá hlubší kritické hodnocení kategorie vztahu. Jde o úkol, který nejsou s to zvládnout sociální vědy samy: žádá si to i přispění disciplín, jako je metafyzika a teologie, aby se tak jasným způsobem zachytila transcendentní důstojnost člověka.

Člověk jako tvor s duchovní přirozeností se realizuje v meziosobních vztazích. Čím opravdověji je prožívá, tím více dozrává i jeho osobní identita. Člověk nezískává svou hodnotu tím, že se izoluje, ale tím, že navazuje vztahy s ostatními a s Bohem. Proto mají tyto vztahy tak podstatný význam. Totéž platí i pro národy. Proto je velkým přínosem pro jejich rozvoj metafyzické chápání vztahů mezi osobami. Rozum v této záležitosti nachází inspiraci a orientaci v křesťanském zjevení. Lidská komunita podle něj neabsorbuje osobu do sebe, neničí její autonomii, jako se to děje v různých formách totality, ale dále ji zhodnocuje, protože vztah mezi osobou a komunitou je vztahem jednoho celku k druhému.[6] Stejně jako rodinné společenství neruší identitu osob, jež ji tvoří, stejně jako sama církev plně oceňuje „nové stvoření“ (srov. Gal 6,15; 2 Kor 5,17), jež je křtem zařazeno do jejího živého Těla, tak ani jednota lidské rodiny v sobě neruší osoby, národy a kultury, ale činí je navzájem transparentnějšími a sjednocuje je v jejich legitimní různosti.

 

54. Téma rozvoje je zároveň tématem zahrnutí všech osob a národů do jediné komunity lidské rodiny, která je utvářena v solidaritě na základě stěžejních hodnot spravedlnosti a pokoje. Toto hledisko je rozhodujícím způsobem osvětleno vztahem mezi Osobami Trojice v rámci jediné božské Podstaty. Trojice je naprostá jednota, neboť tři božské Osoby jsou čirou vztahovostí. Vzájemná transparentnost mezi božskými Osobami je úplná a pouto mezi nimi je naprosté, protože tvoří absolutní jednotu a jedinečnost. Bůh chce zahrnout i nás do skutečnosti tohoto společenství, „aby byli jedno, jako my jsme jedno“ (Jan 17,22). Církev je znamením a nástrojem této jednoty.[7] Také vztahy mezi lidmi během dějin mohou být jen obohaceny poukazem na tento božský model. Zejména ve světle zjeveného tajemství Trojice rozumíme tomu, že pravá otevřenost neznamená odstředivé rozptýlení, nýbrž hluboké vzájemné pronikání. Vyplývá to i z obecně lidské zkušenosti lásky a pravdy. Stejně jako svátostná láska sjednocuje manžele duchovně v „jediném těle“ (Gn 2,24; Mt 19,5; Ef 5,31) a tím ze dvou, jimiž byli, činí reálnou vztahovou jednotu, tak analogicky pravda sjednocuje duchovní bytosti mezi sebou a přivádí je k souladu v myšlení tím, že je přitahuje a v sobě sjednocuje.

 

55. Křesťanské zjevení o jednotě lidského rodu předpokládá metafyzickou interpretaci „lidského“ (humanum), v němž je vztahovost podstatným prvkem. Bratrství a pokoji učí také jiné kultury a jiná náboženství, a proto mají velký význam pro integrální rozvoj člověka. Nechybí však ani náboženské a kulturní postoje, které plně nepřijímají princip lásky a pravdy a vposled brzdí pravý lidský rozvoj nebo mu přímo brání. V dnešním světě se projevují některé kultury s náboženským pozadím, které člověka nezavazují ke společenství, ale izolují ho v hledání individuálního blahobytu a omezují se na uspokojovaní jeho psychologických očekávání. Také jisté šíření náboženských cest malých skupin, nebo dokonce jednotlivých osob, může spolu s náboženským synkretismem vést k tříštění a k nedostatku angažovanosti. Jedním z možných negativních důsledků procesu globalizace je tendence takovýto synkretismus zvýhodňovat[8] a posilovat takové formy „náboženství“, které lidi vzájemně odcizují, místo aby je sbližovaly, a tak je vzdalují od reality. Zároveň občas přetrvávají kulturní a náboženská dědictví, jež svírají společnost ve strnulých společenských kastách, v magických pověrách nerespektujících důstojnost lidské osoby a v postojích podřizujících člověka okultním silám. V takovém prostředí se láska a pravda prosazují jen obtížně, což je na překážku opravdovému rozvoji.

Je-li tedy na jednu stranu pravda, že pro rozvoj je zapotřebí náboženství a kultur různých národů, zůstává na druhou stranu pravdou i to, že je nutno náležitě rozlišovat. Náboženská svoboda neznamená náboženský indiferentismus ani to, že si jsou všechna náboženství rovna.[9] Rozlišovat mezi přínosy kultur a náboženství musí především ti, kdo vykonávají politickou moc, má-li se sociální komunita utvářet s ohledem ke společnému dobru. Toto rozlišování musí být založeno na kritériu lásky a pravdy. Protože je ve hře rozvoj lidských osob a národů, musí se brát v úvahu možnost emancipace a začleňování z pohledu opravdu univerzální lidské komunity. „Celý člověk a všichni lidé“ je kritériem i pro hodnocení kultur a náboženství. Křesťanství – náboženství „Boha, který má lidskou tvář“[10] – v sobě takové kritérium obsahuje.

 

56. Křesťanské náboženství i jiná náboženství mohou rozvoji přispět svým vlastním způsobem jen tehdy, má-li Bůh své místo také ve veřejné sféře, zvláště pak v její kulturní, společenské, ekonomické a především politické dimenzi. Sociální nauka církve se zrodila jako uplatnění nároku „statutu občanského práva“[11] pro křesťanské náboženství. Popírá-li se právo veřejně vyznávat své náboženství a zasazovat se o to, aby pravdy víry utvářely také veřejný život, má to negativní důsledky pro pravý rozvoj. Vylučování náboženství z veřejného prostoru, stejně jako druhý extrém, náboženský fundamentalismus, brání lidem setkávat se mezi sebou a spolupracovat na pokroku lidstva. Veřejný život tak přichází o motivaci a politický život získává utiskovatelskou a agresivní tvář. Hrozí pak, že lidská práva nebudou respektována buď proto, že budou zbavena svého transcendentního základu, nebo proto, že se nebude uznávat osobní svoboda. Sekularismus i fundamentalismus vylučují možnost plodného dialogu a prospěšné spolupráce mezi rozumem a náboženskou vírou. Rozum stále potřebuje být očišťován vírou: to platí i pro politický rozum, který nesmí být považován za všemohoucí. Obdobně náboženství stále potřebuje být očišťováno rozumem, aby ukazovalo svou vskutku lidskou tvář. Jakékoli přerušení tohoto dialogu s sebou nese velmi vysokou cenu pro rozvoj lidstva.

 

57. Plodný dialog mezi vírou a rozumem může učinit působivějším dílo lásky ve společnosti a zároveň tvoří nejvhodnější rámec pro podněcování bratrské spolupráce mezi věřícími a nevěřícími v jejich společném závazku pracovat pro spravedlnost a pokoj lidské rodiny. V pastorální konstituci Gaudium et spes koncilní otcové potvrdili: „Věřící i nevěřící jednomyslně soudí, že všechno na světě má být zaměřeno k člověku jako svému středu a vyvrcholení.“[12] Pro věřící není svět plodem náhody nebo nutnosti, ale Božího plánu. Odtud pro věřící vychází povinnost sjednocovat své úsilí se všemi muži a ženami dobré vůle, patřícími k jiným náboženstvím nebo nevěřícími, aby tento náš svět skutečně odpovídal božskému plánu – žít jako jedna rodina před zraky Stvořitele. Zvláštním projevem lásky a hlavním kritériem bratrské spolupráce věřících a nevěřících je nepochybně zásada subsidiarity,[13] výraz nezcizitelné lidské svobody. Subsidiarita je především pomoc lidské osobě skrze autonomii zprostředkujících skupin. Tato pomoc je nabízena tehdy, když jednotlivci nebo skupiny nejsou s to konat z vlastních sil, a vždy v sobě zahrnuje emancipační cíle, protože tím, že dbá na přebírání odpovědnosti, podporuje svobodu a spoluúčast. Subsidiarita respektuje důstojnost lidské osoby, v níž spatřuje subjekt, který je vždy schopen dávat něco druhým. Tím, že uznává vzájemnost jako nejvnitřnější jádro lidské bytosti, je účinným protilékem proti jakékoli formě paternalistického sociálního systému. Subsidiarita je schopna brát v potaz jak mnohotvárné členění úrovní – a tedy i pluralitu subjektů –, tak i jejich koordinaci. Zásada subsidiarity se tedy obzvlášť hodí pro zvládání globalizace i pro její nasměrování k pravému rozvoji člověka. Nemá-li se globalizace stát nebezpečnou univerzální mocí tyranského typu, musí mít její řízení subsidiární povahu a musí se členit do více stupňů na více úrovních, které vzájemně spolupracují. Globalizace zajisté potřebuje autoritu, pokud usiluje o globální společné dobro: tato autorita ale musí být organizována subsidiárně a polyarchicky,[14]*((Cílem není jedna světová vláda, ale zachování mnoha vlád spolupracujících vzájemně tak, aby byly zachovány pravomoci vlád jednotlivých států a „veřejné autority kteréhokoli státu i jednotliví občané a zprostředkující skupiny mohli s větší jistotou vyřizovat své záležitosti, plnit své povinnosti a užívat svých práv“ Jan XXIII., Pacem in terris, 141. Poznámka české redakce.)) aby neškodila svobodě a aby byla konkrétně účinná.

 

58. Zásada subsidiarity musí zůstat v těsném spojení se zásadou solidarity a naopak. Subsidiarita bez solidarity totiž upadá do sociálního partikularismu, zatímco solidarita bez subsidiarity sklouzává do paternalistického sociálního systému, který ponižuje toho, kdo je v nouzi. Toto všeobecné pravidlo je třeba mít neustále na zřeteli, když stojíme před otázkami týkajícími se mezinárodní rozvojové pomoci. Tato pomoc totiž bez ohledu na úmysl dárců může někdy obyvatelstvo dané oblasti udržovat ve stavu závislosti, podporovat útlak ze strany místní vlády a vykořisťování uvnitř země, která pomoc přijímá. Ekonomická pomoc, má-li opravdu být pomocí, nesmí sledovat žádné druhotné cíle. Musejí do ní být zapojeny nejen vlády dotyčných zemí, ale také místní ekonomičtí činitelé i nositelé kultury v rámci občanské společnosti, včetně místních církví. Programy rozvojové pomoci musí v rostoucí míře nabývat rysů spoluúčasti a doplnění zdola. Je nutno zdůraznit, že nejcennějšími zdroji v zemích přijímajících rozvojovou pomoc, jsou lidské zdroje. To je skutečný kapitál, který musí růst, aby se nejchudším zemím zajistila opravdu autonomní budoucnost. Za připomenutí stojí také fakt, že hlavní pomocí pro rozvojové země v ekonomické oblasti je umožnit a usnadnit postupného pronikání jejich výrobků na mezinárodní trhy – to podpoří jejich plnou účast na mezinárodním ekonomickém životě. V minulosti příliš často rozvojová pomoc vytvářela pro produkty těchto zemí pouze marginální trhy. Příčinou tohoto stavu byl často nedostatek skutečné poptávky po těchto produktech: je proto nezbytné pomáhat těmto zemím zdokonalovat jejich produkty a lépe je přizpůsobovat poptávce. Kromě toho se ale někteří obávali konkurence dovozu – obvykle zemědělských – výrobků z ekonomicky chudých zemí. Navzdory tomu je třeba připomenout, že možnost přístupu na trh znamená pro tyto země velmi často záruku jejich krátkodobého i dlouhodobého přežití. Spravedlivý a vyvážený mezinárodní obchod se zemědělskými produkty může přinést výhody všem, na straně jak nabídky, tak poptávky. Je proto nejenom nezbytné orientovat tuto produkci obchodně, ale také stanovit mezinárodní obchodní pravidla, jež by ji podporovala, a posilovat financování rozvojové pomoci, aby se zvýšila produktivita těchto ekonomik.

 

59. Rozvojová spolupráce se nesmí týkat pouze ekonomické dimenze: nabízí velkou příležitost i pro kulturní a lidská setkávání. Pokud aktéři této spolupráce z ekonomicky rozvinutých zemí – jak se to někdy děje – neberou v úvahu kulturní identitu a hodnoty vlastní i druhé strany, pak nemohou navázat žádný smysluplný dialog s občany chudých zemí. A naopak, jestliže se tito občané nekriticky a bez rozlišení otevřou jakékoli kulturní nabídce, pak nejsou schopni převzít odpovědnost za svůj vlastní opravdový rozvoj.[15] Technologicky vyspělé společnosti nesmějí zaměňovat svůj technologický rozvoj s domnělou kulturní nadřazeností, ale musí v sobě objevit mnohdy zapomenuté ctnosti, jež v průběhu dějin umožnily jejich rozkvět. Rozvíjející se společnosti musí zůstat věrné tomu, co je v jejich tradicích opravdu lidské, a vyhnout se tomu, aby nad ně automaticky nadřazovaly mechanismy globalizované technologické civilizace. Ve všech kulturách existují jedinečné a rozmanité etické příbuznosti, které jsou výrazy jedné a téže, od Stvořitele chtěné lidské přirozenosti, které etická moudrost lidstva nazývá přirozeným zákonem.[16] Tento univerzální mravní zákon je pevným základem každého kulturního, náboženského a politického dialogu a umožňuje mnohotvárné pluralitě různých kultur, aby se neodtrhávaly od společného hledání pravdy, dobra a Boha. Přilnutí k tomuto zákonu, jenž je vepsán do lidských srdcí, je předpokladem každé konstruktivní sociální spolupráce. Ve všech kulturách existují břemena, od nichž je zapotřebí se osvobodit, a stíny, jichž je třeba se zbavit. Křesťanská víra, která se do kultur vtěluje a zároveň je přesahuje, může pomáhat jejich růstu v univerzálním soužití a solidaritě na globální úrovni i na úrovni komunity.

 

60. Při hledání řešení současné ekonomické krize musí být rozvojová pomoc chudým zemím považována za opravdový nástroj k tvorbě bohatství pro všechny. Jaký jiný projekt pomoci může předpokládat tak významný nárůst hodnoty – i z hlediska světové ekonomiky –, než je podpora národů, které se zatím nacházejí v počáteční či málo rozvinuté fázi svého ekonomického rozvoje? V tomto ohledu by měly ekonomicky rozvinuté státy učinit vše, co je v jejich silách, aby ze svého hrubého domácího produktu vyčlenily větší částky na rozvojovou pomoc a aby přitom dodržely závazky přijaté mezinárodním společenstvím. Mohou toho dosáhnout tím, že vnitřně přehodnotí systémy sociálních politik, kdy na ně uplatní zásadu subsidiarity a vytvoří lépe integrovaný systém sociální péče s aktivní účastí soukromých subjektů a občanské společnosti. Tímto způsobem je možno zlepšit sociální služby i zabezpečení a zároveň – tím, že se odstraní plýtvání a zneužívání dávek – ušetřit zdroje, určené pro mezinárodní solidaritu. Systém sociální solidarity, založený na větší spoluúčasti a větší propojenosti, méně zbyrokratizovaný, ale dobře koordinovaný, by umožnil využít množství dosud dřímající energie i ve prospěch solidarity mezi národy.

Jedna z možností rozvojové pomoci spočívá v efektivním zavedení takzvané daňové subsidiarity, umožňující občanům rozhodovat o určení části jejich daní do státní pokladny. Pokud to nevede k degeneraci formou prosazování partikulárních zájmů, může to pomoci rozvinout některé formy sociální solidarity zdola, což může být prospěšné i na poli rozvojové solidarity.

 

61. Širší solidaritu na mezinárodní úrovni je možno vyjádřit – a to i v podmínkách ekonomické krize – především další podporou lepšího přístupu ke vzdělání, jež je zároveň základní podmínkou účinnosti samotné mezinárodní spolupráce. Slovem „vzdělání“ se nemíní jenom školní výuka nebo odborný výcvik – což jsou oba jistě důležité faktory rozvoje –, ale úplná formace osoby. V této souvislosti je třeba zdůraznit jeden problematický aspekt: Aby se mohlo vzdělávat, je třeba vědět, co je lidská osoba, je třeba znát její přirozenost. Šíří-li se relativistické chápání lidské přirozenosti, staví to vzdělání, zvlášť mravní výchovu, před vážné problémy: vznikají tak škody v univerzálním rozsahu. Když se ustupuje tomuto druhu relativismu, všichni se stávají chudšími, což má negativní následky i na účinnost pomoci nejpotřebnějším národům. Tyto národy nepotřebují jen ekonomické nebo technické prostředky, ale i pedagogické metody a prostředky, pomáhající v jejich plné lidské realizaci.

Jako příklad toho, jak je tento problém důležitý, může posloužit fenomén mezinárodního turismu,[17] který může být významným činitelem ekonomického rozvoje a kulturního růstu, ale může se proměnit i v příčinu vykořisťování a morálního úpadku. Současná situace nabízí jedinečnou příležitost, aby ekonomické aspekty rozvoje – tedy příliv peněz a vznik významných zkušeností s podnikáním na daném místě – byly provázány s aspekty kulturními, především se vzděláváním. V mnoha případech k tomu dochází, ale v mnoha dalších má mezinárodní turismus negativní výchovný vliv jak na turisty, tak na místní obyvatelstvo. To je totiž často konfrontováno s nemorálním, ba perverzním jednáním, jak je tomu v případě takzvané sexuální turistiky, jíž je obětována řada lidí, včetně mladistvých. S bolestí je třeba říci, že k tomu často dochází s podporou místních vlád a za mlčení vlád těch zemí, odkud turisté pocházejí; spoluvinu pak nesou i ti, kdo v tomto sektoru podnikají. Ale ani když k takovýmto extrémním případům nedochází, je mezinárodní turismus často prožíván konzumním a hedonistickým způsobem, jako forma útěku, provozovaná způsoby typickými pro zemi původu turistů, což vše znesnadňuje opravdové setkání mezi lidskými osobami a kulturami. Musíme mít na mysli jiný typ turismu, který je schopen podporovat opravdové vzájemné poznávání, aniž se tím něco ubírá odpočinku a zdravé zábavě. Tento typ turismu má být podporován také prostřednictvím těsnějšího propojení zkušeností s mezinárodní spoluprací a s podnikáním pro rozvoj.

 

62. Dalším aspektem integrálního lidského rozvoje, který si zasluhuje pozornost, je fenomén migrace. Člověk je otřesen tím, kolika lidí se týká, jaké společenské, ekonomické, politické, kulturní a náboženské problémy vyvolává i před jaké dramatické výzvy staví jednotlivé národy i mezinárodní společenství. Můžeme říci, že stojíme před společenským fenoménem epochální povahy: abychom se s ním odpovídajícím způsobem vyrovnali, je třeba odvážné a prozíravé politiky mezinárodní spolupráce. Taková politika se musí odvíjet od těsné spolupráce mezi zeměmi, z kterých migranti pocházejí, a zeměmi, které je přijímají. Doprovázet by ji měly odpovídající mezinárodní předpisy, schopné harmonizovat různé legislativní systémy, které musí zohledňovat ochranu nároků a práv jak migrujících osob a rodin, tak cílových zemí migrantů. Žádná země nemůže dnešním problémům spojeným s migrací čelit sama. Všichni jsme svědky tíživých bolestí, strádání a očekávání, provázejících příliv migrantů. Řídit tento fenomén je, jak známo, složité; je ale přesto jisté, že zahraniční dělníci, navzdory obtížím spojeným s jejich integrací, svou prací významně přispívají k ekonomickému rozvoji hostitelských zemí, a kromě toho i zemím svého původu, kam posílají peníze. Tito dělníci samozřejmě nemohou být považováni za zboží nebo za pouhou pracovní sílu. Nemá se s nimi proto zacházet jako s jakýmkoli jiným výrobním činitelem. Každý migrant je lidskou osobou, která sama o sobě má nezcizitelná základní práva, jež musí respektovat všichni a za všech okolností.[18]

 

63. Při úvahách o problematice rozvoje nelze nezdůraznit přímou spojitost chudoby a nezaměstnanosti. Chudí jsou v mnoha případech výsledkem porušování důstojnosti lidské práce: jednak tím, že jsou omezovány jejich možnosti (nezaměstnaností či podzaměstnaností), jednak tím, že bývá zlehčována „hodnota práce i práv, jaká z ní vyplývají, zvláště práva na spravedlivou mzdu, na zabezpečení osoby pracujícího a jeho rodiny“.[19] Proto už 1. května 2000, u příležitosti Jubilea dělníků, vyzval můj ctihodný předchůdce Jan Pavel II. k vytvoření „světové koalice za důstojnou práci“[20] a podpořil strategii Mezinárodní organizace práce. Tomuto záměru, který je touhou rodin ve všech zemích světa, se dostalo silné morální odezvy. Co znamená slovo „důstojnost“, užité v souvislosti s prací? Znamená práci, která je výrazem bytostné důstojnosti každého muže i ženy v každé společnosti: práci svobodně zvolenou, která účinně spojuje pracující muže i ženy s rozvojem jejich komunity; práci, která umožňuje pracujícím požívat respektu a být uchráněn před jakoukoli diskriminací; práci, která umožňuje uspokojit potřeby rodin a zajistí školní výchovu dětí, aniž jsou samy nuceny pracovat; práci, která umožňuje pracujícím svobodně se organizovat a dá zaznít jejich hlasu; práci, která ponechává dostatek prostoru na hledání vlastních kořenů v osobní, rodinné a duchovní rovině; práci, která pracujícím zaručuje důstojné živobytí, poté co odejdou do důchodu.

 

64. Při uvažování o tématu práce je vhodné připomenout, jak naléhavé je, aby se odborové organizace pracujících – které církev vždy povzbuzovala a podporovala – otevíraly novým perspektivám, jež se objevují v pracovní oblasti. Pokud překonají svá vlastní kategoriální omezení, jsou odborové organizace povolány starat se o nové problémy v naší společnosti: mám na mysli například komplex otázek, které odborníci ze společenských věd popisují jako konflikt mezi člověkem jako pracujícím a jako spotřebitelem. Není nutné souhlasit s tezí, že ústřední postavení dnes už nemá pracující, nýbrž spotřebitel, ale přesto se zdá, že tato oblast představuje pro odbory prostor pro nové zkušenosti. Globální rámec, v němž se práce rozvíjí, si žádá, aby národní odborové organizace, které se soustředí převážně na obhajobu zájmů svých členů, obrátily svou pozornost i k těm, kteří jejich členy nejsou, především na pracující z rozvojových zemí, v nichž bývají často pošlapávána sociální práva. Obrana těchto pracujících, podpořená vhodnými iniciativami vůči zemím jejich původu, dovolí odborovým organizacím vyzdvihnout skutečné etické a kulturní důvody, jež jim v různém společenském a pracovním kontextu umožnily stát se rozhodujícím činitelem rozvoje. Tradiční nauka církve, přesně rozlišující mezi rolemi a funkcí odborů a politiky, tedy i nadále zůstává v platnosti. Toto rozlišování dovoluje odborovým organizacím objevit v občanské společnosti prostředí, které lépe vyhovuje jejich tak potřebné aktivitě při ochraně a podpoře světa práce, zejména ve prospěch vykořisťovaných a nikým nezastupovaných pracovníků, od jejichž žalostné situace společnost odvrací oči.

 

65. Dále je třeba, aby se finanční sektor, jehož špatným užíváním byla poškozena reálná ekonomika, po nezbytné obnově struktur a způsobů fungování znovu stal nástrojem zaměřeným na lepší tvorbu bohatství a rozvoj. Celá ekonomika a veškeré financování – nejen některé jeho segmenty – musí být jako nástroje užívány eticky, aby vytvářely vhodné podmínky pro rozvoj člověka a národů. Je jistě užitečné, za některých okolností dokonce naprosto nevyhnutelné, aby vznikaly finanční iniciativy, v nichž převládá humanitární dimenze. Nesmí se přitom ale zapomínat, že k podpoře opravdového rozvoje musí být zaměřen celý finanční systém. Především je třeba, aby úmysl konat dobro nebyl stavěn do protikladu vůči schopnosti efektivně vyrábět zboží. Pracovníci finančního sektoru musí znovuobjevit vlastní etický základ své činnosti, tak aby nezneužívali sofistikovaných nástrojů, jež mohou sloužit ke klamání střadatelů. Správný úmysl, transparentnost a snaha o dobré výsledky jsou vzájemně slučitelné a nesmějí se nikdy oddělovat. Je-li láska vynalézavá, umí najít i nástroje, jež budou sledovat prozíravé a spravedlivé hospodaření, jak to jasně ukazuje zkušenost úvěrových družstev.

Jak regulace finančního sektoru, která poskytuje nejslabším subjektům záruky a zabraňuje skandálním spekulacím, tak pokusy o nové formy financování, určené přednostně k podpoře rozvojových programů, jsou pozitivní zkušenosti, které je třeba prohloubit, podporovat a spolu s tím apelovat na vlastní odpovědnost střadatele. Dále je třeba posílit a zdokonalit zkušenost mikrofinancování, která má své kořeny v myšlenkách a díle občanských humanistů – zejména mám na mysli působení Monti di Pietà.* Je to tím naléhavější v dnešní době, kdy finanční problémy mohou dramaticky dolehnout na řadu nejzranitelnějších skupin obyvatelstva, které je třeba ochránit před nebezpečím lichvy a ztrátou naděje. Nejslabší subjekty je třeba naučit bránit se lichvě, a stejně tak je třeba chudé národy vychovávat k tomu, aby získávaly skutečné výhody z mikrokreditů: tak lze předcházet vykořisťování v obou těchto oblastech. Jelikož nové formy chudoby existují i v bohatých zemích, může mikrofinancování poskytnout konkrétní pomoc při vytváření nových iniciativ a sektorů ve prospěch slabších sociálních vrstev i ve fázi možného chudnutí celé společnosti.

 

66. Globální provázanost dala vzniknout nové politické moci: spotřebitelům a jejich sdružením. Jde o fenomén, který si zasluhuje hlubší zkoumání: obsahuje pozitivní prvky, jež je třeba povzbuzovat, ale také krajnosti, jimž je třeba se vyhnout. Je dobré, když si lidé uvědomí, že nakupovat je vždy mravní, a nejen ekonomický úkon. Existuje tedy přesně vymezená společenská odpovědnost spotřebitelů, která jde ruku v ruce se společenskou odpovědností podniku. Spotřebitelé musí být neustále vychováváni[21] pro svou každodenní roli, kterou mohou vykonávat s úctou k morálním zásadám, aniž se tím umenšuje vnitřní ekonomická racionalita obsažená v úkonu nakupování. I v oblasti nákupů, zvláště v současné době, kdy se může snížit kupní síla a lidé budou muset žít střídměji, je nezbytné vydat se novými cestami, jako jsou například nákupní a spotřební družstva, která existují od 19. století, také díky iniciativě katolíků. Podpora nových způsobů obchodování s produkty ze zaostalých oblastí planety může tamním výrobcům pomoci, pokud se jim při tom zaručí slušná mzda. Musí se přitom splnit určité podmínky: trh bude skutečně transparentní; výrobcům se dostane nejen větších zisků, ale také lepšího vzdělání, profesionality a technologie; a konečně obchodování v rozvojových oblastech nesmí být svazováno s prosazováním žádných stranickoideologických vizí. Významnější úloha spotřebitelů – nejsou-li manipulováni spotřebitelskými sdruženími, které je ve skutečnosti nezastupují – je žádoucí jako faktor ekonomické demokracie.

 

67. Tváří v tvář nezadržitelnému růstu globální vzájemné závislosti a uprostřed probíhající světové recese je silně pociťována potřeba reformy Organizace spojených národů a mezinárodní ekonomické a finanční architektury, aby se pojmu rodina národů dostávalo konkrétních obrysů. Někteří lidé také cítí nutnost najít nové formy pro uskutečňování zásady „odpovědnosti za ochranu“[22] a pro to, aby při hledání společných řešení byl účinnější hlas přiznán i chudším národům. Zdá se to potřebné s ohledem na politické, právní a ekonomické uspořádání, které by posilovalo a orientovalo mezinárodní spolupráci k solidárnímu rozvoji všech národů. Řídit světovou ekonomiku, obnovit ekonomiky zasažené krizí, a tak zabránit zhoršení současné krize, které by vedlo k ještě větším nerovnostem; vhodným způsobem zabezpečit celkové odzbrojení, dostatek jídla a mír; zajistit ochranu životního prostředí a regulovat migrační pohyby – to všechno si naléhavě žádá existenci opravdové světové politické autority, která byla navržena už mým předchůdcem, blahoslaveným Janem XXIII. Tato autorita by se musela řídit právem, důsledně se držet zásad subsidiarity a solidarity, být zaměřena na uskutečňování společného dobra[23] a zasazovat se o uskutečňování opravdového integrálního rozvoje, inspirovaného hodnotami lásky v pravdě. Tato autorita by také musela být uznávána všemi a mít v rukou účinnou moc, aby každému zaručila bezpečnost, dodržování spravedlnosti a respektování práv.[24] Pochopitelně, že musí mít pravomoci, aby si u jednotlivých stran zjednala respekt k vlastním rozhodnutím, stejně jako k opatřením dohodnutým a přijatým na různých mezinárodních fórech. Pokud se tak nestane, pak je mezinárodní právo navzdory velkým pokrokům dosaženým na různých polích ohroženo, protože bude podmíněno mocenskou rovnováhou nejsilnějších aktérů. Integrální rozvoj národů a mezinárodní spolupráce vyžadují, aby byl pro řízení globalizace[25] ustanoven vyšší stupeň mezinárodního uspořádání, založený na subsidiaritě, a aby konečně došlo k uskutečnění společenského řádu, který odpovídá mravnímu řádu, stejně jako k propojení mezi mravní a sociální sférou, mezi politikou a sférou ekonomickou a občanskou, jak to bylo načrtnuto už v Chartě Spojených národů.