První kapitola CiV

První kapitola

Poselství encykliky Populorum progressio

10. Novočtení encykliky Populorum progressio po více než čtyřiceti letech od jejího vydání nás vybízí k tomu, abychom zůstali věrní jejímu poselství lásky a pravdy a abychom ji chápali v kontextu specifického magisteria Pavla VI., obecněji pak v rámci tradice sociální nauky církve. Kromě toho je třeba promýšlet odlišné pojmy, ve kterých se problematika rozvoje podává na rozdíl od tehdejší doby. Správným hlediskem je tedy hledisko Tradice apoštolské víry.[1] Bez tohoto dědictví, jež je staré a zároveň nové, by Populorum progressio bylo dokumentem bez kořenů a otázky rozvoje by se omezovaly jenom na sociologické údaje.

11. Vydání encykliky Populorum progressio následovalo bezprostředně po skončení Druhého vatikánského koncilu. Samotná encyklika poukazuje už v prvních odstavcích na svou těsnou vnitřní spojitost s koncilem.[2] Dvacet let poté papež Jan Pavel II. v encyklice Sollicitudo rei socialis ze svého úhlu pohledu zdůraznil plodnou spojitost Populorum progressio s koncilem, zejména s pastorální konstitucí Gaudium et spes.[3] I já bych tu rád připomněl důležitost Druhého vatikánského koncilu pro encykliku Pavla VI. i pro celé následující magisterium papežů v sociální oblasti. Koncil prohloubil to, co vždycky patřilo k pravdě víry, že když církev slouží Bohu, slouží světu láskou a pravdou. Právě z této vize vychází Pavel VI., aby nám sdělil dvě velké pravdy. Tou první je, že celá církev celým svým bytím a jednáním – když hlásá evangelium, když slaví eucharistii, když koná skutky lásky – usiluje o integrální rozvoj člověka. Církev má veřejnou roli, která se nevyčerpává v dobročinných či výchovných aktivitách: může-li církev působit ve svobodných poměrech, pak všechny své síly vkládá do služeb pokroku člověka a univerzálního bratrství. V nemálo případech je ovšem tato svoboda omezována zákazy a pronásledováními anebo tím, že se veřejná přítomnost církve redukuje jen na charitativní působení. Druhou pravdou je, že opravdový rozvoj člověka se týká celé lidské osoby ve všech jejích dimenzích.[4] Bez perspektivy věčného života postrádá lidský pokrok v tomto světě rozlet. Zůstává-li uzavřen uvnitř dějin, hrozí mu, že se omezí na pouhé hromadění majetku; lidstvo pak ztrácí odvahu přijímat vyšší dobra a ujímat se velkodušných a nezištných iniciativ, k nimž vybízí univerzální láska. Člověk se nerozvíjí pouze svými vlastními silami a zároveň mu rozvoj není dán jednoduše jako cosi vnějšího. Během dějin se často setkáváme s názorem, že vytvoření institucí stačí lidstvu k naplnění jeho práva na rozvoj. Do těchto institucí se bohužel vkládala přílišná důvěra, jako by byly schopny dosáhnout kýženého cíle automaticky. Instituce samotné ve skutečnosti nestačí, protože integrální lidský rozvoj je především povoláním, a vyžaduje tedy od každého svobodné a solidární přijetí odpovědnosti. Takovýto rozvoj kromě toho vyžaduje transcendentní vizi lidské osoby, potřebuje Boha. Bez Boha je rozvoj buď popírán, nebo vydán pouze do rukou člověka; ten přitom podléhá klamné domněnce, že sám sebe může spasit, a nakonec prosazuje odlidštěné formy rozvoje. Avšak jedině setkání s Bohem umožňuje nevidět „v tom druhém jen druhého“,[5] ale rozeznávat v něm božský obraz a tak druhého opravdu objevit a dozrát k lásce, která se „stává starostí o druhého a péčí o něho“.[6]

12. Spojitost encykliky Populorum progressio a Druhého vatikánského koncilu neznamená nějaký zlom mezi sociálním magisteriem Pavla VI. a jeho předchůdců na Petrově stolci, neboť koncil znamená prohloubení tohoto magisteria v kontinuitě života církve.[7] V tomto smyslu nepřispívá k porozumění to, jestliže je moderní sociální nauka církve abstraktně rozdělována a na papežské sociální magisterium se aplikují kategorie, které jsou mu cizí. Neexistují dva od sebe odlišné typy sociální nauky, předkoncilní a pokoncilní, ale jedno jediné, vnitřně koherentní a zároveň stále nové učení.[8] Je správné, když se poukazuje na zvláštní rys té či oné encykliky, učení toho či onoho papeže, nikdy přitom ale není možné ztrácet ze zřetele vnitřní koherentnost celku nauky.[9] Tato koherentnost neznamená nějaký uzavřený systém, ale spíše dynamickou věrnost přijatému světlu. Sociální nauka církve osvětluje stále nové problémy světlem, které zůstává neměnné.[10] Tím je zajištěn trvalý a zároveň dějinný charakter tohoto věroučného „dědictví“,[11] jež je se svými specifickými rysy součástí stále živé tradice církve.[12] Sociální nauka je postavena na základech, jež předali apoštolové církevním otcům a které byly následně přijaty a prohloubeny velkými křesťanskými učiteli. Tato nauka vposled odkazuje na Nového člověka, „posledního Adama“, který je „oživujícím duchem“ (1 Kor 15,45) a zdrojem lásky, jež „nikdy nepřestává“ (1 Kor 13,8). Tuto nauku dosvědčují svatí a ti, kdo dali svůj život za Krista Spasitele na poli spravedlnosti a pokoje. V ní je viditelně vyjádřen prorocký úkol papežů vést apoštolsky Kristovu církev a rozeznávat nové požadavky evangelizace. Proto je encyklika Populorum progressio, řadící se do velkého proudu Tradice, schopna nás dnes oslovit.

13. Encyklika Populorum progressio má kromě důležité spojitosti s celou sociální naukou církve úzký vztah k celkovému magisteriu Pavla VI., zejména pak k jeho sociálnímu magisteriu. Jeho sociální učení má jistě velkou váhu: podtrhává v něm nenahraditelnost evangelia při budování společnosti ve svobodě a spravedlnosti, v duchovní a historické perspektivě civilizace inspirované láskou. Pavel VI. jasně pochopil, že sociální otázka nabyla světových rozměrů,[13] a postřehl vzájemnou souvislost mezi snahami o sjednocení lidstva a křesťanským ideálem jediné rodiny národů, solidární ve společném bratrství. V lidsky a křesťansky pojatém rozvoji rozpoznal jádro křesťanského sociálního poselství a křesťanskou lásku představil jako hlavní sílu, která tomuto rozvoji slouží. S touhou učinit Kristovu lásku plně viditelnou soudobému člověku se papež Pavel VI. odhodlaně vyrovnával s důležitými etickými otázkami, aniž podléhal kulturním slabostem své doby.

14. V apoštolském listě Octogesima adveniens z roku 1971 se papež Pavel VI. zabýval smyslem politiky a nebezpečím utopických a ideologických vizí, jež ohrožují etickou a lidskou dimenzi politiky. Jde o náměty, které se těsně vážou k rozvoji. Negativní ideologie bohužel neustále vzkvétají. Už Pavel VI. varoval před technokratickou ideologií, která má dnes převahu:[14] byl si plně vědom toho, jak velké nebezpečí hrozí, svěří-li se celý proces rozvoje pouze technice, protože pak postrádá orientaci. Technika je sama o sobě ambivalentní. V současnosti vidíme na jedné straně snahy svěřit celý proces rozvoje pouze technice. Na druhé straně jsme svědky zrodu ideologií, které užitečnost rozvoje naprosto popírají: rozvoj je považován ve své podstatě za nelidský, přinášející pouhý úpadek. Tím se však zavrhuje nejen pokroucený a nespravedlivý způsob, jímž je někdy rozvoj orientován, ale i samy vědecké objevy, které – pokud se správně užívají – představují příležitost pro růst všech. Idea světa bez rozvoje je výrazem nedůvěry v člověka a v Boha. Je tedy vážným omylem, podceňuje-li se lidská schopnost mít kontrolu nad deformacemi rozvoje nebo jestliže se zcela opomíjí, že člověk svým ustrojením touží „být více“. Ideologicky absolutizovat technický pokrok nebo se opájet vidinou lidstva, které by se navrátilo do původního stavu přirozenosti, jsou dva protichůdné způsoby, jak oddělit pokrok od jeho morálního hodnocení, a tedy zbavit nás naší odpovědnosti.

15. Další dva dokumenty Pavla VI., které se sociální naukou přímo nezabývají – encyklika Humanae vitae z 25. července 1968 a apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi z 8. prosince 1975 – jsou velmi důležité pro vytyčení plně lidského smyslu rozvoje, jak jej pojímá církev. Je tedy vhodné číst i tyto texty ve spojitosti s encyklikou Populorum progressio.

Encyklika Humanae vitae zdůrazňuje jak sjednocující, tak plodivý význam sexuality: za základ společnosti považuje manželský pár – muže a ženu, kteří se vzájemně přijímají ve své odlišnosti a zároveň komplementárnosti, tedy pár otevřený pro život.[15] Nejde tu tedy o čistě individuální morálku. Encyklika Humanae vitae ukazuje na silné propojení existující mezi etikou života a sociální etikou, čímž učitelský úřad církve otevřel téma, které bylo postupně formulováno v řadě dalších dokumentů, naposledy v encyklice Evangelium vitae[16] Jana Pavla II. Církev s rozhodností trvá na této vazbě mezi etikou života a sociální etikou, neboť si je vědoma, že „nemůže mít pevné základy ta společnost, která na jedné straně vyhlašuje takové hodnoty, jako důstojnost osoby, spravedlnost a mír, a na druhé straně si zásadně protiřečí, když přijímá a uznává různé formy neúcty k životu a násilí vůči němu, zvláště co se týče života slabých a bezmocných.“[17]

Apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi souvisí s problematikou rozvoje velmi těsně, neboť, jak píše papež Pavel VI., „evangelizace by nebyla úplná, kdyby nebrala v úvahu i vzájemný těsný vztah mezi evangeliem a konkrétním osobním a společenským životem člověka.“[18] „Evangelizace a povznesení člověka – jeho rozvoj a osvobození – jsou opravdu hluboce propojeny:“[19] Tím, že vychází z tohoto poznatku, klade Pavel VI. jasnou souvislost mezi Kristovou zvěstí a povznesením lidské osoby ve společnosti. Svědectví o Kristově lásce v dílech spravedlnosti, pokoje a rozvoje je součástí evangelizace, protože Ježíši Kristu, který nás miluje, leží na srdci celý člověk. Na těchto důležitých zásadách spočívá misijní aspekt[20] sociální nauky církve jakožto podstatného prvku evangelizace.[21] Sociální nauka církve je zvěstí i svědectvím víry. Je nástrojem a neopomenutelným místem výchovy k víře.

16. V encyklice Populorum progressio nám papež Pavel VI. chtěl říci především to, že rozvoj je svým původem a ve své podstatě povoláním: „Podle Božího úradku se každý člověk narodil k tomu, aby se rozvíjel, protože život každého člověka je od Boha uložený úkol.“[22] Právě tato skutečnost je důvodem opravňujícím církev k tomu, aby se vyjadřovala k problematice rozvoje. Kdyby se totiž rozvoj týkal jen technických aspektů života člověka, a nikoli smyslu jeho putování dějinami spolu s bližními ani určení cíle této cesty, pak by církev neměla právo o něm mluvit. Pavel VI. stejně jako předtím Lev XIII. v encyklice Rerum novarum[23] si ovšem byl vědom, že se ujímá povinnosti, která přísluší jeho úřadu, to jest aby světlem evangelia osvětloval sociální otázky své doby.[24]

Chápat rozvoj jako povolání znamená jednak uznat, že se rodí z transcendentního volání, jednak to, že rozvoj sám o sobě není schopen dát si svůj poslední smysl. Nikoli bezdůvodně se slovo „povolání“ vyskytuje na dalším místě encykliky, kde čteme: „Pravý humanismus je pouze ten, který je zaměřen ke svrchovanému Bohu a uznává povolání, kterého se člověku dostalo a které dává lidskému životu pravý ráz.“[25] Tato vize rozvoje tvoří jádro Populorum progressio a stojí za všemi úvahami Pavla VI. o svobodě, pravdě a lásce v rozvoji. Je také hlavním důvodem toho, proč je tato encyklika aktuální i v současnosti.

17. Povolání je výzvou, která si žádá svobodnou a odpovědnou odezvu. Integrální lidský rozvoj předpokládá odpovědnou svobodu jednotlivce i národů: žádná struktura není schopna zaručit tento rozvoj, opomíjí-li lidskou odpovědnost nebo staví-li se nad ni. Ony „mesianismy plné slibů, ale vytvářející jen iluze,“[26] stavějí vlastní návrhy vždy na popření transcendentní dimenze rozvoje, s domnělou jistotou, že rozvojem mohou disponovat. Tato falešná jistota se obrací v slabost, protože s sebou přináší zotročení člověka, jež z něj dělá pouhý prostředek rozvoje. Naproti tomu pokora toho, kdo přijímá povolání, se proměňuje v pravou autonomii a činí člověka svobodným. Pavel VI. nepochybuje o tom, že rozvoj zbržďují rozličné překážky a podmíněnosti, je si ale také jist tím, že „ať je vliv, který na něho působí, jakýkoli, každý člověk zůstává hlavním strůjcem svého úspěchu nebo selhání“.[27] Tato svoboda se týká jak rozvoje, který můžeme sledovat, tak zároveň případů zaostalosti, jež nejsou dílem náhody nebo dějinné nutnosti, ale plynou z lidské odpovědnosti. Právě proto „národy trpící hladem volají s nářkem o pomoc k národům, které mají blahobyt.“[28] Také toto je povolání, tedy výzva svobodných lidí k jiným svobodným lidem, k společnému přijetí odpovědnosti. Papež Pavel VI. živě vnímal důležitost ekonomických struktur a institucí, ale stejně tak jasně chápal, že slouží jako nástroje lidské svobody. Jen tehdy, je-li rozvoj svobodný, může být integrálně lidský: jen v prostředí odpovědné svobody může přiměřeným způsobem růst.

18. Kromě svobody si integrální lidský rozvoj jako povolání žádá i respekt k jeho pravdě. Povolání k pokroku pohání lidi „více pracovat, více poznávat a více mít, aby také více byli“.[29] Ale právě zde je podstata problému: Co znamená ono „více být“? Pavel VI. na tuto otázku odpovídá tím, že poukazuje na podstatné charakteristiky „opravdového rozvoje,“ který „musí být všestranný, to jest musí vést k rozvoji celého člověka a celého lidstva“.[30] V soutěži různých vizí člověka, které se v dnešní společnosti nabízejí snad ještě víc než v době Pavla VI., je křesťanský pohled specifický tím, že potvrzuje a ospravedlňuje nepodmíněnou hodnotu lidské osoby a smysl jejího růstu. Křesťanské povolání k rozvoji pomáhá při úsilí o povznesení všech lidí a celého člověka. Pavel VI. napsal: „To, co považujeme za důležité, je člověk, každý člověk, každá skupina lidí a také lidstvo jako celek.“[31] Křesťanská víra pečuje o rozvoj, neopírá se o výsady, mocenské pozice ani o zásluhy křesťanů, které existovaly a dodnes také existují vedle přirozených omezení.[32] Víra se spoléhá pouze na Krista, k němuž se váže každé opravdové povolání k integrálnímu lidskému rozvoji. Evangelium je základním prvkem rozvoje, protože v něm Kristus „zjevením tajemství Otce a jeho lásky plně odhaluje člověka jemu samému“.[33] Církev vyučovaná svým Pánem zkoumá znamení času, vykládá a nabízí světu to „co má vlastního: celistvý pohled na člověka a na lidské záležitosti“.[34] Právě proto, že Bůh říká člověku své velké „ano“,[35] nemůže se člověk obejít bez otevřenosti k božskému povolání, aby uskutečňoval svůj vlastní rozvoj. Pravda o rozvoji spočívá v jeho celistvosti: pokud se netýká celého člověka a každého člověka, nelze hovořit o pravém rozvoji. To je ústřední poselství encykliky Populorum progressio, které platí dnes a po všechny časy. Integrální rozvoj člověka si na přirozené rovině – jako odpověď na povolání Boha Stvořitele[36] – žádá naplnění v „humanismu, který přesahuje jeho přirozenost a dává mu nejvyšší plnost života: to je nejvyšší cíl osobního rozvoje“.[37] Křesťanské povolání k tomuto rozvoji se tedy týká přirozené i nadpřirozené roviny, neboť „je-li zatemňován Bůh, pak postupně ztrácíme schopnost poznávat přirozený řád, smysl a dobro.“[38]

19. Pojetí rozvoje jakožto povolání konečně obnáší ústřední postavení lásky v tomto rozvoji. Pavel VI. si v encyklice Populorum progressio všiml, že příčiny zaostalosti nejsou v první řadě materiální povahy. Vyzval nás, abychom je hledali v jiných dimenzích lidské osoby. Za prvé ve vůli, která často nedbá na požadavek solidarity; za druhé v myšlení, které ne vždy umí vůli správně orientovat. Úsilí o rozvoj vyžaduje proto „lidi moudré, přemýšlivé, hledající nový humanismus, který by umožnil modernímu člověku najít sama sebe“.[39] Ale to není všechno. Zaostalost má závažnější příčinu než nedostatek hlubšího myšlení: „nedostatek bratrství mezi jednotlivci i mezi národy“.[40] Mohou lidé takového bratrství dosáhnout sami? Stále globalizovanější společnost z nás dělá sousedy, ale ne bratry. Rozum sám o sobě je schopen pochopit rovnost mezi lidmi a postarat se o klidné občanské soužití – nedokáže ale vytvořit bratrství. Bratrství má svůj původ v transcendentním povolání od Boha Otce, který si nás zamiloval jako první a který nás skrze Syna učí, co je bratrská láska. Pavel VI. představil různé úrovně procesu rozvoje člověka: na jeho vrchol, – poté co zmínil víru – klade „jednotu v lásce Krista, který nás všechny volá, abychom jako Boží děti měli účast na životě živého Boha, Otce všech lidí.“[41]

20. Perspektivy, jež se encyklikou Populorum progressio otevírají, stále zůstávají základem, který udává ducha a směr našeho úsilí o rozvoj národů. Encyklika Populorum progressio opakovaně zdůrazňuje naléhavou potřebu reforem[42] a tváří v tvář obrovským nespravedlnostem při rozvoji národů žádá odvážné a bezodkladné činy. Tato naléhavost je diktována také láskou v pravdě. Kristova láska nás nutí – „caritas Christi urget nos“ (2 Kor 5,14). Tuto naléhavost nevnímáme jen na základě daných skutečností. Ona nevyplývá jen z překotného sledu událostí a problémů, ale i z toho, co je v sázce: uskutečnění opravdového bratrství. Tento cíl, který si žádá naši otevřenost, je velice důležitý: musíme mu nejprve do hloubky rozumět a poté se začít konkrétně a opravdu ze srdce angažovat pro to, aby současné ekonomické a sociální procesy vedly ke skutečně humánním výsledkům.