Šestá kapitola CiV

Kapitola šestá

Rozvoj národů a technika

 

68. Rozvoj národů je niterně spojen s rozvojem každého jednotlivého člověka. Lidská osoba je svou přirozeností dynamicky zaměřena k vlastnímu rozvoji. Rozvoj přitom není pouze výsledkem přirozených mechanismů, protože každý ví, že je schopen dělat svobodná a odpovědná rozhodnutí. Rozvoj není ponechán ani naší libovůli, neboť všichni víme, že sama naše existence je nám darována, že nevznikáme sebeplozením. Naše svoboda je v základě určena naším bytím a jeho omezeními. Žádný člověk nemůže své vědomí zcela libovolně vytvořit, ale všichni utváříme vlastní „já“ na základě „sebe“, jež nám bylo dáno. Nejenže nemůžeme disponovat druhými lidmi, ale nemůžeme disponovat ani sami sebou. Rozvoj lidské osoby upadá, pokud si člověk nárokuje, že je jediným a vlastním tvůrcem sebe sama. Analogicky upadá rozvoj národů, když se lidstvo domnívá, že může samo sebe znovutvořit pomocí „divů“ technologie. Stejně tak se ukazuje ekonomický rozvoj jako klamný a škodlivý, když se svěří „divům“ finančního světa, a tak podporuje nepřirozený a konzumní růst. Tváří v tvář tomuto prométheovskému nároku musíme posílit lásku ke svobodě, která není svévolná, ale tím, že uzná dobro, které ji předchází, se stává skutečně lidskou. K tomu je třeba, aby šel člověk do sebe a uznal základní normy přirozeného mravního zákona, který Bůh vepsal do jeho srdce.

 

69. Problém rozvoje je dnes těsně spjat s technologickým pokrokem a s jeho ohromujícími aplikacemi na biologickém poli. Technika – což je dobré zdůraznit – je skutečností hluboce lidskou, jež se váže k autonomii a svobodě člověka. V technice se vyjadřuje a potvrzuje nadvláda ducha nad hmotou. Lidský duch se tak může „více uvolněný z poroby věcí, snadněji povznést k uctívání Stvořitele a k nazírání na něho.“[1] Technika nám dovoluje ovládat materii, snižovat nebezpečí, šetřit námahu a zlepšovat životní podmínky. Odpovídá vlastnímu poslání lidské práce: v technice, díle svého ducha, rozpoznává člověk sám sebe a uskutečňuje své lidství. Technika je objektivním aspektem lidské činnosti,[2] jejíž původ a důvod existence spočívá v prvku subjektivním: v člověku, který pracuje. Technika proto nikdy není jenom technikou. Ukazuje člověka a jeho touhu po rozvoji, je výrazem úsilí lidského ducha o postupné překonávání materiálních omezení. Technika je v tomto ohledu součástí úkolu obdělávat a chránit zemi (srov. Gn 2,15), který Bůh svěřil člověku. Je tudíž třeba, aby technika sloužila k posilování spojení mezi člověkem a životním prostředím, spojení, které má být zrcadlem Boží stvořitelské lásky.

 

70. Rozvoj technologií může svádět k myšlence, že si technika vystačí sama, když si člověk klade pouze otázku jak, ale bez povšimnutí ponechává mnohá proč, jež jsou popudem pro jeho jednání. Technika se tak jeví jako ambivalentní. Vznikla z lidské tvořivosti jako nástroj osobní svobody a je ji možno chápat jako projev absolutní svobody, oné svobody, která chce odhlížet od omezení, jež v sobě věci mají. Proces globalizace by mohl ideologie nahradit technikou:[3] ona sama se stává ideologickou mocí a tak vystavuje lidstvo nebezpečí, že zůstane uzavřeno uvnitř určitého a priori, z něhož by nemohlo vyjít a setkat se s bytím a s pravdou. Kdyby k tomu došlo, pak bychom všichni jednotlivé situace v našem životě poznávali, vyhodnocovali a rozhodovali uvnitř technokratického kulturního horizontu, do nějž bychom strukturálně patřili, a nenašli bychom nikdy jiný smysl než ten, který jsme vytvořili my sami. Tato představa dnes vyvolává silnou technicistní mentalitu, která klade rovnítko mezi tím, co je pravda, a tím, co je proveditelné. Je-li však jediným kritériem pravdy efektivita a užitečnost, rozvoj je tím automaticky popírán. Pravý rozvoj totiž nespočívá primárně v konání. Klíčem k rozvoji je rozum, který je schopen myslet technicky a zároveň chápat plně lidský smysl jednání člověka v horizontu celistvého smyslu bytí lidské osoby. I když člověk něco dělá pomocí satelitu nebo vzdáleného elektronického impulsu, přesto zůstává jeho jednání stále lidské: je výrazem jeho odpovědné svobody. Technika člověka silně přitahuje, protože ho zbavuje fyzických omezení a rozšiřuje jeho horizont. Lidská svoboda je však ve vlastním smyslu sama sebou jen tehdy, pokud na okouzlení technikou odpovídá rozhodnutími, jež jsou plodem morální odpovědnosti. Odtud plyne naléhavá potřeba výchovy k eticky odpovědnému užívání techniky. Je zapotřebí překročit fascinaci, kterou na člověka technika působí, a znovu si osvojit pravý smysl pro svobodu – ta nespočívá v opojení totální autonomií, ale v odpovědi na volání bytí, počínaje bytím, jímž jsme my sami.

 

71. Možnost, že se technická mentalita odchýlí od původního humanistického proudu, je dnes patrná ve fenoménu technizace rozvoje a míru. Rozvoj národů je často považován za záležitost finančního inženýrství, otevření trhů, zrušení cel, investic do výroby či institucionálních reforem – vposled tedy za čistě technický problém. Všechny tyto oblasti jsou nanejvýš důležité, ale je zapotřebí se ptát, proč technická rozhodnutí fungují zatím jen relativně. Je třeba hledat hlubší důvody. Rozvoj nebude nikdy plně zaručen tržními nebo mezinárodněpolitickými silami, jež jsou do určité míry automatické a neosobní. Rozvoj není možný bez poctivých lidí, bez ekonomů a politiků, kteří ve svém svědomí naléhavě pociťují požadavky společného dobra. Nezbytná je jak profesní kompetence, tak mravní integrita. Získá-li navrch technika, dochází k záměně účelu za prostředky: za jediné kritérium své činnosti pak podnikatel považuje maximalizaci zisku, politik upevnění své moci, vědec výsledky svého zkoumání. A tak za sítí ekonomických, finančních či politických vztahů často přetrvává nepochopení, strádání a nespravedlnosti. Proud technických poznatků stále roste, ale těží z toho jen ti, kdo tyto poznatky vlastní, zatímco skutečná situace národů, které žijí mimo tento proud a jakoby stále v jeho stínu, zůstává nezměněna: ty reálnou šanci na emancipaci nemají.

 

72. Také mír se někdy ocitá v ohrožení, že bude považován za technický produkt, za výsledek pouhých smluv mezi vládami či iniciativ směřujících k zajištění účinné ekonomické pomoci. Je pravda, že budování míru vyžaduje trvalou síť diplomatických kontaktů, ekonomických a technologických výměn, kulturních setkání, dohod na společných projektech, stejně jako přijetí společných závazků, jež mají za cíl omezit válečné hrozby a vyvrátit z kořenů opakující se teroristické pokusy. Ale aby tyto snahy měly trvalý efekt, musí se opírat o hodnoty, jež svými kořeny tkví v pravdě o lidském životě. To znamená, že musí být slyšet hlas dotyčných národů a musí být brána v úvahu situace těchto národů, mají-li být jejich očekávání správně interpretována. Je třeba postavit se takříkajíc do jedné linie s obrovským množstvím jednotlivců, kteří svým anonymně vykonávaným úsilím podporují vzájemná setkání mezi národy a napomáhají rozvoji láskou a vzájemným porozuměním. Mezi těmi, kteří se podílejí na velkém úkolu dávat rozvoji a míru plně lidský smysl, jsou i věřící křesťané.

 

73. S technologickým rozvojem je spojen rostoucí vliv hromadných sdělovacích prostředků. Dnes je skoro nemožné představit si život lidské rodiny bez nich. Jsou v dobrém i ve zlém natolik součástí dnešního života, že se zdá být opravdu absurdní postoj těch, kdo trvají na jejich neutralitě, a odvozují z ní i požadavek autonomie vzhledem k jakékoli morálce týkající se lidských osob. Tyto názory, zdůrazňující přísně technickou povahu médií, často podporují i jejich podřízenost ekonomickým zájmům, zaměřeným na ovládnutí trhů a v neposlední řadě i vnucování kulturních modelů sloužících ideologické a politické moci. Média mají zásadní důležitost při určování změn ve způsobu vnímání a poznávání skutečnosti i samotné lidské osoby, a tak je nutné pozorně reflektovat jejich vliv, zvláště ve vztahu k etické a kulturní dimenzi globalizace a solidárního rozvoje národů. Ve shodě s tím, co si žádá správný přístup ke globalizaci a k rozvoji, je třeba smysl a účel médií hledat na antropologickém základě: mohou se stát faktorem humanizace nejen proto, že díky technologickému rozvoji nabízejí větší komunikační a informační možnosti, ale především proto, že – pokud jsou řízeny a organizovány ve světle obrazu člověka a společného dobra – odrážejí opravdu univerzální hodnoty. Sdělovací prostředky nepodporují svobodu ani nepůsobí ve prospěch globalizace rozvoje a demokracie pro všechny jenom proto, že zvětšují možnosti propojení mezi lidmi a šíření idejí. Aby se takových cílů dosáhlo, musí se média soustředit na povznesení důstojnosti lidských osob i národů, musí být výslovně oživována láskou a pracovat ve službách pravdy, dobra a přirozeného i nadpřirozeného bratrství. Lidská svoboda je totiž vnitřně spojena s těmito vyššími hodnotami. Média mohou představovat významný přínos pro růst společenství lidské rodiny a étosu společností, když se stanou nástroji podporujícími univerzální účast na společném hledání toho, co je spravedlivé.

 

74. Primární a klíčovou oblastí kulturního zápasu mezi absolutním nárokem techniky a morální odpovědností člověka je dnes bioetika, v níž jde radikálním způsobem o samu možnost integrálního lidského rozvoje. V této velmi citlivé a rozhodující oblasti s dramatickou silou vyvstává základní otázka: Je člověk tvůrcem sebe sama, nebo závisí na Bohu? Zdá se, že vědecké objevy na tomto poli a možnosti technického zasahování postoupily tak kupředu, že nás staví před volbu mezi dvěma způsoby uvažování: Rozum otevřený vůči transcendenci, nebo rozum uzavřený do imanence. Stojíme před rozhodujícím „buď – anebo“. Racionalita na sebe sama soustředěného technického jednání se však jeví jako iracionální, protože v sobě obsahuje rozhodné odmítnutí smyslu a hodnoty. Není náhoda, že uzavírání se transcendenci naráží na obtíže při úvahách: Jak mohlo bytí vzniknout z ničeho? Jak se mohla z náhody zrodit inteligence?[4] Tváří v tvář těmto dramatickým problémům si rozum a víra vzájemně pomáhají. Pouze společně zachrání člověka. Rozum bez víry – spoután pouhým technickým konáním – je odsouzen k tomu, že se ztratí v iluzi vlastní všemohoucnosti. Víře bez rozumu hrozí, že se odcizí konkrétnímu životu lidí.[5]

 

75. Už Pavel VI. poznal a ukázal globální dimenzi sociální otázky.[6] Když dnes kráčíme v jeho stopách, je třeba říci, že sociální otázka se stala otázkou radikálně antropologickou: v tom smyslu, že v sobě obsahuje možnost život – který je díky biotechnologiím stále více pod lidskou kontrolou – nejen chápat, ale také s ním manipulovat. V dnešní kultuře, která z velké části ztratila smysl pro nadpřirozeno a která se domnívá, že musí odkrýt všechna tajemství, protože se dospělo až ke kořeni života, se objevily a prosazují oplodnění ve zkumavce (in vitro), výzkum na embryích, možnosti lidského klonování a hybridů. Zde absolutní nárok techniky dochází svého vrcholného výrazu. V tomto typu kultury je svědomí přizváno jen k tomu, aby bralo na vědomí čistě technické možnosti. Nelze podceňovat znepokojující scénáře budoucnosti člověka a nové mocné nástroje, jež má k dispozici „kultura smrti“. K tragické a velmi rozšířené ráně potratů lze do budoucna přidat – ale zaobaleně to in nuce existuje už dnes – systematické eugenické plánování porodnosti. V opačném směru se prosazuje mens euthanasica (myšlení nakloněné eutanazii): je to neméně scestný projev nadvlády nad životem, který je už za určitých okolností považován za nehodný žití. Za těmito scénáři stojí kulturní postoje, které popírají lidskou důstojnost. A naopak, tyto praktiky mají živit materialistické a mechanistické pojetí lidského života. Kdo změří negativní účinky této mentality na rozvoj? Jak je možné být překvapen lhostejností k degradaci člověka, je-li lhostejnost charakteristická dokonce i pro náš postoj k tomu, co je lidské a co ne? Zarážející je svévolná selektivnost v tom, co se dnes předkládá jako hodné respektu. Mnozí jsou pohoršeni okrajovými záležitostmi, a přitom zjevně tolerují neslýchané nespravedlnosti. Zatímco chudí celého světa stále klepou na brány blahobytu, bohatému světu hrozí, že toto klepání na svou bránu už neuslyší, protože jeho svědomí dnes není schopno rozeznat, co je lidské. Bůh zjevuje člověku jeho samotného; rozum a víra spolupracují na tom, aby člověku ukázaly dobro jen tehdy, když je chce vidět; přirozený zákon, v němž se odráží stvořitelský Rozum, zjevuje velikost člověka, ale i jeho bídu, pokud nepřijme volání morální pravdy.

 

76. Jedním z aspektů moderního technicistního ducha je tendence chápat problémy a hnutí spojené s vnitřním životem jen z psychologického hlediska, nebo je dokonce redukovat na hledisko neurologické. Nitro člověka je tak vyprazdňováno a postupně se ztrácí vědomí ontologické soudržnosti lidské duše, kterou dovedli do hloubky zkoumat svatí. Problém rozvoje je těsně spjat také s naším pojetím lidské duše, protože naše „já“ začalo být redukováno na psyché a zdraví duše zaměňováno za emocionální pohodu. Tato zjednodušení pocházejí z hlubokého nepochopení duchovního života a přehlížejí skutečnost, že rozvoj jednotlivců i národů závisí rovněž na řešení problémů duchovní povahy. Rozvoj musí zahrnovat nejen materiální růst, ale i růst duchovní, protože lidská osoba je „jednota duše a těla“[7] zrozená stvořitelskou Boží láskou a předurčená k věčnému životu. Lidská bytost se rozvíjí tehdy, když prospívá na duchu, když její duše poznává sama sebe i pravdy, jež do ní v zárodku vtiskl Bůh, když vstupuje do dialogu se sebou samým i se svým Stvořitelem. Je-li člověk Bohu vzdálen, pak je neklidný a nemocný. Společenské a psychologické odcizení i mnohé neurózy, charakteristické pro společnosti blahobytu, odkazují také na příčiny duchovního řádu. Společnost blahobytu, materiálně rozvinutá, ale utlačující duši, sama o sobě nesměřuje k opravdovému rozvoji. Nové formy drogového otroctví a ztráta naděje, která postihuje tolik lidí, si žádají nejen sociologické a psychologické, ale především duchovní vysvětlení. Prázdnota, v níž se duše navzdory veškeré tělesné a psychické terapii cítí opuštěna, způsobuje utrpení. Neexistuje úplný rozvoj a univerzální společné dobro, nebere-li se v potaz duchovní a morální dobro lidské osoby, jež je chápána ve své celistvosti duše i těla.

 

77. Absolutní nárok techniky vede k neschopnosti vnímat to, co nelze vysvětlit pouhou materií. Přesto každý člověk zakouší množství nemateriálních a duchovních aspektů života. Poznání není jen materiální úkon: poznávané v sobě vždy skrývá něco, co překračuje empirické údaje. Každé naše poznání, i to nejjednodušší, je vždycky malý zázrak, nelze ho totiž nikdy plně vysvětlit s pomocí materiálních nástrojů, které k tomu užíváme. V každé pravdě je víc, než kolik jsme očekávali, v lásce, kterou přijímáme, je vždy něco, co v nás vzbuzuje úžas. Neměli bychom nikdy přestávat žasnout nad těmito divy. V každém poznání a v každém činu lásky duše člověka zakouší cosi „více“, co se velmi podobá daru, který přijímáme, výšině, do níž se cítíme povzneseni. Také rozvoj člověka i národů patří do této výšiny, bereme-li v úvahu duchovní dimenzi, která se nezbytně musí k tomuto rozvoji pojit, aby mohl být opravdový. Rozvoj vyžaduje nové oči a nové srdce, schopné překonávat materialistický pohled na lidské události a rozpoznat v rozvoji něco „více“, co technika dát nemůže. Na této cestě je možné sledovat integrální lidský rozvoj: jeho orientačním kritériem je hnací síla lásky v pravdě.