Úvod CiV

Úvod

 

1. Caritas in veritate, láska v pravdě, kterou Ježíš Kristus dosvědčil svým pozemským životem a zejména svou smrtí a vzkříšením, je hlavní hnací silou pravého rozvoje každé lidské osoby i celého lidstva. Láska – caritas – je mimořádná síla, která podněcuje lidi, aby se odvážně a velkodušně zasazovali o spravedlnost a pokoj. Je to síla, která má svůj původ v Bohu, věčné Lásce a absolutní Pravdě. Každý nalézá své dobro, když přijme plán, který s ním Bůh má, aby ho v plnosti uskutečnil: v tomto plánu nachází svou pravdu a přilnutím k této pravdě se stává svobodným (srov. Jan 8,22). Bránit pravdu, pokorně a přesvědčivě ji předkládat a svým životem ji dosvědčovat jsou tedy náročné a nezastupitelné formy lásky, která „se raduje, když lidé žijí podle pravdy“ (1 Kor 13,6). Všichni lidé vnímají vnitřní podnět k opravdové lásce: láska a pravda je nikdy úplně neopouštějí, protože jsou povoláním, které vložil Bůh každému člověku do srdce i mysli. Ježíš Kristus očišťuje a osvobozuje touhu po lásce a pravdě od našich lidských ubohostí a v plnosti nám zjevuje iniciativu lásky a plán pravého života, který pro nás Bůh připravil. V Kristu se láska v pravdě stává Tváří jeho Osoby i povoláním pro nás, abychom milovali své bližní v pravdě jeho plánu. On sám je totiž Pravda (srov. Jan 14,6).

 

2. Láska je základní cestou sociální nauky církve. Veškerá odpovědnost a závazky vyplývající z této nauky vycházejí z lásky, která je podle Ježíšova učení shrnutím celého Zákona (srov. Mt 22,36–40). Láska dává skutečný obsah osobnímu vztahu k Bohu a k bližnímu; láska je základ nejenom mikrovztahů (s přáteli, s členy rodiny nebo v rámci malých skupin), ale také makrovztahů (společenských, ekonomických, politických). Pro církev, která se řídí evangeliem, je láska vším, neboť, jak učí svatý Jan (srov. 1 Jan 4,8.16) a jak jsem připomněl ve své první encyklice, „Bůh je láska“ (Deus caritas est): Z Boží lásky všechno pochází, v ní vše nachází svůj tvar a všechno k ní směřuje. Láska je největším darem, který Bůh lidem dal, je jeho zaslíbením a naší nadějí.

Jsem si vědom toho, jak láska byla a neustále je překrucována a zbavována smyslu, i s tím souvisejícího rizika, že zůstane nepochopena, že bude vylučována z etického prožívání a že bude v každém případě bráněno uznat její skutečnou hodnotu. Ve společenské, právní, kulturní, politické a ekonomické oblasti – tedy tam, kde toto nebezpečí hrozí nejvíce – je láska snadno označována za bezvýznamnou pro interpretaci a zorientování morální odpovědnosti. Z toho plyne potřeba spojovat lásku s pravdou nejen ve směru naznačeném svatým Pavlem (Ef 4,15), tedy „pravdu v lásce“ (veritas in caritate), ale i v opačném, komplementárním směru, tedy „lásku v pravdě“ (caritas in veritate). Pravdu je třeba hledat, nalézat a vyjadřovat v „ekonomii“ lásky, a lásku je třeba zase chápat, doceňovat a uskutečňovat ve světle pravdy. Tak budeme sloužit nejen lásce osvětlované pravdou, ale také přispějeme k věrohodnosti pravdy tím, že ukážeme sílu její přesvědčivosti a opravdovosti v praktických souvislostech života společnosti. V dnešním společenském a kulturním kontextu, který pravdu relativizuje a často se k ní staví lhostejně a odmítavě, to má nemalý význam.

 

3. Pro své těsné spojení s pravdou může být láska považována za skutečný výraz humanity a za prvek základní důležitosti v lidských vztazích, a to i v těch, které mají veřejnou povahu. Jen v pravdě láska zazáří a může být opravdově prožívána. Pravda je světlem, které dává lásce smysl a hodnotu. Toto světlo je zároveň světlem rozumu i víry a skrze ně člověk poznává lásku v její přirozené i nadpřirozené pravdě. Díky němu chápe rozum význam lásky jakožto daru, přijetí a společenství. Bez pravdy láska upadá do sentimentality. Stává se prázdnou skořápkou, kterou lze dle libosti naplnit čímkoli. V kultuře bez pravdy je právě toto osudovým nebezpečím pro lásku. Láska se stává obětí nahodilých pocitů a mínění jednotlivých lidí, slovem natolik zneužívaným a zkreslovaným, že znamená až opak. Pravda vysvobozuje lásku ze sevření mezi citovostí, jež ji zbavuje vztahového a společenského obsahu, a fideismem, jenž ji zbavuje lidského a univerzálního rozletu. V pravdě láska odráží osobní a zároveň veřejnou dimenzi víry v biblického Boha, který je zároveň Agapé i Logos: Láska i Pravda, Láska i Slovo.

 

4. Protože láska je naplněna pravdou, může ji člověk chápat v jejím hodnotovém bohatství, mít na ní účast a sdílet ji. Pravda je totiž logos, jenž tvoří dialog, tedy komunikaci a společenství. Tím, že pravda umožňuje lidem vykročit z jejich subjektivních mínění a dojmů, dovoluje jim překračovat kulturní a historická omezení, vzájemně se setkávat a ocenit skutečnou hodnotu a podstatu věcí. Pravda otevírá a sjednocuje mysl každého z nás v logu lásky: v tom tkví poselství lásky a křesťanské svědectví o lásce. Jestliže v současném společenském a kulturním kontextu, v němž je rozšířena tendence pravdu relativizovat, žijeme lásku v pravdě, docházíme k poznání, že přijmout hodnoty křesťanství je nejen užitečný, ale přímo nezbytný prvek pro vytváření dobré společnosti a pro opravdový a integrální rozvoj člověka. Křesťanství lásky bez pravdy lze snadno zaměnit za zásobárnu ušlechtilých, pro společenské soužití jistě prospěšných, ale podružných citů. V tom případě by už Bůh ve světě neměl své skutečné a vlastní místo. Bez pravdy je láska zahnána do těsného prostoru zbaveného vztahů a v dialogu mezi věděním a praxí je vyloučena z plánů a procesů, jež se podílejí na lidském rozvoji v univerzálním dosahu.

 

5. Caritas je láska přijatá a darovaná. Je „milostí“ (charis). Jejím pramenem je nevyčerpatelná láska Otce k Synovi v Duchu Svatém. Je to láska, která na nás sestupuje od Syna. Je to láska tvůrčí, skrze niž jsme; láska výkupná, skrze niž jsme znovuzrozeni. Je to láska zjevená a uskutečněná Kristem (srov. Jan 13,1), která „je nám vylita do srdce skrze Ducha Svatého“ (Řím 5,5). Jako ti, kdo přijímají Boží lásku, jsou lidé ustanoveni k tomu, aby byli nositeli lásky, jsou povoláni učinit ze sebe nástroje milosti, aby se Boží láska šířila a aby se vytvářely svazky vzájemné lásky.

Na tuto dynamiku přijaté a darované odpovídá sociální nauka církve, která je caritas in veritate in re sociali: zvěst pravdy o lásce Kristově ve společnosti. Tato nauka je službou lásky, ale v pravdě. Pravda chrání a vyjadřuje osvobozující sílu lásky uprostřed stále se měnících dějinných událostí. Je to zároveň pravda víry i rozumu, v rozlišení i v součinnosti obou těchto oblastí poznání. Tato pravda je potřebná pro rozvoj, sociální blahobyt a odpovídající řešení závažných sociálně-ekonomických problémů, které trápí lidstvo. A ještě potřebnější je, aby tato pravda byla milována a dosvědčována. Bez pravdy, bez důvěry a bez lásky k pravdě neexistuje společenské svědomí ani odpovědnost. Společenské jednání se pak stává hříčkou soukromých zájmů a logiky moci, což má rozkladné účinky na společnost, tím spíše na globalizující se společnost v současných obtížných časech.

 

6. „Caritas in veritate“ je princip, od něhož se odvíjí sociální nauka církve, princip, který nabývá své účinné formy v kritériích, jimiž se řídí morální jednání. Chtěl bych tu poukázat především na dvě z nich, jež jsou zvlášť zapotřebí při úsilí o rozvoj v globalizující se společnosti: spravedlnost a společné dobro.

V první řadě spravedlnost. Ubi societas, ibi ius: Každá společnost si vytváří vlastní systém spravedlnosti. Láska přesahuje spravedlnost, protože milovat znamená darovat, dávat druhému to, co je „moje“. Ale láska nikdy nepostrádá spravedlnost, která vybízí dávat druhému to, co je „jeho“, to, co mu patří z důvodu jeho bytí nebo jeho jednání. Nemohu „darovat“ druhému ze svého, aniž mu nejprve dám to, co mu náleží podle spravedlnosti. Ten, kdo druhé miluje, je k nim především spravedlivý. Spravedlnost nejenže ve vztahu k lásce naprosto není něčím cizím, nejenže není alternativou či paralelou k lásce: spravedlnost je s láskou nerozlučně spojena,[1] vnitřně k ní patří. Spravedlnost je primární cestou lásky nebo – jak řekl Pavel VI. – její „minimální mírou“,[2] je nedílnou součástí oné lásky konané „činem, doopravdy“ (1 Jan 3,18), k níž vybízí apoštol Jan. Na jedné straně láska vyžaduje spravedlnost, tedy uznání a respektování legitimních práv jednotlivců i národů. Zasazuje se o budování lidské obce podle práva a spravedlnosti. Na druhé straně láska spravedlnost překonává a dovršuje ji v logice daru a odpuštění.[3] Lidská obec se nerozvíjí pouze díky vztahům, založeným na právech a povinnostech, ale mnohem víc a na prvním místě díky vztahům, charakterizovaným nezištností, milosrdenstvím a společenstvím. Láska v lidských vztazích také vždy zjevuje lásku Boží a každému úsilí o spravedlnost ve světě dodává teologální a spásonosnou hodnotu.

 

7. Velmi vážně musíme uvažovat také o společném dobru. Milovat někoho znamená chtít jeho dobro a účinně se o ně přičiňovat. Kromě dobra jednotlivce existuje dobro, jež se pojí s životem lidí ve společnosti: společné dobro. Je to dobro celku „nás všech“, složeného z jednotlivců, rodin a zprostředkujících skupin, které dohromady tvoří společenskou komunitu.[4] Společné dobro není dobrem, vyhledávaným pro ně samotné, nýbrž pro lidi, kteří jsou součástí společenské komunity a kteří mohou pouze v ní opravdu a účinněji dosáhnout svého dobra. Chtít společné dobro a přičiňovat se o ně je požadavek spravedlnosti a lásky. Zasazovat se o společné dobro znamená jednak chránit, jednak užívat onu soustavu institucí, které právně, občansky, politicky a kulturně strukturují společenský život, jenž tímto způsobem nabývá formy polis, „obce“. Čím více totiž usilujeme o společné dobro odpovídající skutečným potřebám našich bližních, tím účinněji je milujeme. Každý křesťan je povolán k této lásce podle svého povolání a podle toho, jak může uplatnit svůj vliv v polis. Tento institucionální – můžeme také říci politický – způsob lásky k bližnímu je neméně způsobilý a účinný než láska, s níž se setkává bližní přímo, bez zprostředkujících institucí polis. Každé úsilí o společné dobro oživované láskou má větší hodnotu než úsilí čistě světské či politické. Stejně jako každé úsilí o spravedlnost, náleží i toto k onomu svědectví božské Lásky, jež svým působením v čase připravuje věčnost. Je-li jednání člověka na zemi inspirováno a podporováno láskou, pak přispívá k budování oné univerzální obce Boží, k níž směřují dějiny lidské rodiny. Společné dobro a úsilí o ně v globalizující se společnosti proto nutně nabývá dimenzí celé lidské rodiny, to je společenství národů a států,[5] a to tím, že lidské obci dávají formu jednoty a pokoje, čímž do určité míry předjímají a předobrazují ničím neomezenou obec Boží.

 

8. Velké téma rozvoje národů osvětlil jasem pravdy a jemným světlem Kristovy lásky můj ctihodný předchůdce Pavel VI., když v roce 1967 uveřejnil encykliku Populorum progressio. Učí zde, že život v Kristu je prvním a hlavním činitelem rozvoje,[6] a dává nám úkol jít cestou rozvoje celým srdcem a celým rozumem,[7] to jest s vroucností lásky a moudrostí pravdy. Právě prvotní pravda Boží lásky, nám darovaná milost, otevírá náš život pro dar a umožňuje nám doufat „v rozvoj celého člověka a celého lidstva“,[8] „v přechod od životních podmínek méně lidských k podmínkám lidštějším“,[9] jehož dosáhneme tím, že překonáme obtíže, na něž během cesty nutně narážíme.

Po více než čtyřiceti letech od vydání této encykliky chci vzdát hold a čest památce velkého papeže Pavla VI., převzít jeho učení o integrálním lidském rozvoji, navázat na cestu, která byla jeho učením vytyčena, a aktualizovat je pro nynější dobu. Tento proces aktualizace začal encyklikou Sollicitudo rei socialis, jíž služebník Boží Jan Pavel II. připomněl dvacáté výročí vydání Populorum progressio. Podobným způsobem byla do té doby připomenuta pouze encyklika Rerum novarum. Po dalších dvaceti letech vyjadřuji své přesvědčení, že encyklika Populorum progressio si zasluhuje, aby byla pokládána za „Rerum novarum naší doby“, protože osvětluje cestu sjednocujícího se lidstva.

 

9. Láska v pravdě – caritas in veritate – je velkou výzvou pro církev ve světě postupující a pronikavé globalizace. Nebezpečí naší doby spočívá v tom, že faktickému vzájemnému propojení mezi lidmi a národy neodpovídá žádná etická interakce svědomí a rozumu, z níž by měl ve výsledku vzejít skutečně lidský rozvoj. Jedině láskou, kterou osvěcuje světlo rozumu a víry, lze dosáhnout cílů rozvoje, jež mají více lidskou a více zlidšťující hodnotu. To, aby lidé mohli sdílet statky a zdroje, z nichž vychází opravdový rozvoj, nelze zajistit jenom technickým pokrokem a jenom vztahy založenými na užitečnosti, nýbrž potenciálem lásky, která přemáhá zlo dobrem (srov. Řím 12,21) a která lidi v jejich svědomí a svobodě činí otevřenými pro vzájemnost.

Církev nenabízí žádná technická řešení[10] a nehodlá se „nikterak vměšovat do politiky států“.[11] Ve všech dobách a za všech okolností má však církev ve prospěch společnosti plnit poslání pravdy odpovídající člověku, jeho důstojnosti i jeho povolání. Bez pravdy člověk upadá do empiristického a skeptického pohledu na život, není schopen se pozvednout nad všednodenní záležitosti, protože se už nezajímá o chápání hodnot – někdy dokonce ani jejich významů –, jimiž se má řídit a podle nichž se má orientovat. Věrnost člověku vyžaduje věrnost pravdě, která jediná je zárukou svobody (srov. Jan 8,32) a možnosti integrálního lidského rozvoje. Právě proto církev hledá, neúnavně hlásá a rozpoznává pravdu, kdekoli vychází najevo. Církev se tohoto poslání pravdy nikdy nemůže zříci. Její sociální nauka je pak jedinečným momentem tohoto zvěstování: je službou pravdě, která osvobozuje. Sociální nauka církve je otevřená pravdě, ať už pochází z jakékoli oblasti poznání: přijímá pravdu, spojuje do jednoho celku zlomky, v kterých ji často nachází, a obohacenou o stále nové životní zkušenosti ji předává společnosti lidí i národů.[12]