První kapitola Centesimus annus

 

I. kapitola

Podstatné rysy encykliky Rerum novarum

4. Koncem minulého století byla církev konfrontována s historickým procesem, který již nějaký čas probíhal, tehdy však dosáhl neuralgického bodu. Kromě různorodých vlivů vládnoucích ideologií byl rozhodujícím faktorem tohoto procesu celý souhrn radikálních změn v politické, hospodářské a sociální oblasti, ale i v oblasti vědy a techniky. Výsledkem těchto změn v politické oblasti bylo nové pojetí společnosti a státu a poté i nové pojetí autority. Tradiční společnost zanikala a nová teprve vznikala, plna nadějí na nové svobody, zároveň však i bohatá na nebezpečí nových forem bezpráví a poroby.

V hospodářské oblasti, kde se spojovaly objevy a využívání vědy, se postupně dospělo k novým strukturám zbožní výroby. Vznikla nová forma vlastnictví, kapitál, a nový druh práce, práce námezdní, která se vyznačovala pásovou výrobou a bez ohledu na pohlaví, věk nebo rodinný stav dělníka byla určována jedině a výlučně výkonem s ohledem na zvyšování zisku.

Práce se tak stala zbožím, které se dalo volně kupovat a prodávat na trhu a jehož cenu určoval zákon nabídky a poptávky bez ohledu na životní minimum nezbytné k obživě dělníka a jeho rodiny. Kromě toho neměl dělník ani jistotu, že své "zboží" bude moci takto prodat. Byl neustále ohrožován nezaměstnaností, která vzhledem k naprostému nedostatku sociální péče znamenala přízrak smrti hladem.

Sociálním důsledkem této změny bylo rozdělení společnosti "na dvě třídy občanů; mezi nimi zeje nesmírná propast"^[6]. Tato situace se pojila se zásadními změnami politického řádu. Tehdy vládnoucí politická teorie se snažila příslušnými zákony nebo naopak tím, že vědomě upouštěla od jakéhokoliv vměšování, podporovat naprostou hospodářskou svobodu. Současně vznikalo v organizované a nezřídka násilné formě jiné pojetí vlastnictví a hospodářství, které požadovalo nový politický a společenský řád.

Když se v době, kdy tento spor vrcholil, plně projevilo neslýchané a značně rozšířené sociální bezpráví a když hrozilo nebezpečí revoluce podporované tehdejšími "socialistickými proudy", zasáhl Lev XIII. dokumentem, který se soustavně zabýval tématem "dělnické otázky". Této encyklice předcházely jiné, které se vyslovovaly spíše k politickým otázkám, a později následovaly ještě další.^[7] V této souvislosti připomeňme především encykliku Libertas praestantissimum, v níž se poukazovalo na základní spojitost mezi lidskou svobodou a pravdou. To znamená, že by se svoboda, která se odmítá podřídit pravdě, změnila ve svévoli a nakonec by propadla nejnižším vášním a zničila sama sebe. Odkud by jinak pocházela všechna ta zla, kterým chce Rerum novarum zabránit, ne-li ze svobody, která se v hospodářské a sociální oblasti zcela odpoutá od pravdy o člověku?

Papež se kromě toho inspiroval učením svých předchůdců a rovněž řadou biskupských dokumentů. Podnětem mu byly hospodářské studie laiků, činnost katolických hnutí a sdružení a konkrétní sociální díla, která charakterizovala život církve v druhé polovině 19. století.

5. To "nové", na co papež pohlížel, rozhodně nebylo pozitivní. První část encykliky popisuje to "nové", co jí dalo jméno, tvrdými slovy: "Dychtění po novotách již dlouho zneklidňuje státy; bylo proto přirozené a nezbytné, že se snaha o změny přesunula z oblasti politiky na příbuzné pole hospodářské.

Napomáhala tomu řada příčin: nový rozmach průmyslu vlivem zdokonalení technických prostředků a nových způsobů výroby; změny ve vzájemných vztazích mezi zaměstnavateli a zaměstnanci; hromadění majetku v rukou nepatrného počtu lidí a nedostatek v širokých vrstvách; vzrůst důvěry dělníků ve vlastní síly a jejich živější vzájemný styk; upevnění jejich organizace a mimoto pokles mravnosti. To vše vyvolalo sociální konflikt, před nímž stojíme."^[8]

Papež, církev a stejně tak i občanská společnost stáli před společností rozštěpenou konfliktem. Ten byl tím tvrdší a nelidštější, že neuznával pravidla ani zákony. Byl to konflikt mezi kapitálem a prací, neboli, jak se uvádělo v encyklice, "dělnická otázka". Právě k tomu konfliktu se nebál papež vyjádřit svůj názor nejostřejšími slovy, která se mu tehdy nabízela.

Tady se naskýtá první úvaha, která encykliku aktualizuje pro dnešní dobu. Vzhledem ke konfliktu, který proti sobě jako "vlky" postavil ty, kteří byli v existenční nouzi, a ty, kteří vlastnili nadbytek, papež nepochyboval o tom, že musí zasáhnout silou svého "apoštolského úřadu"^[9], to jest na základě poslání "pást beránky a ovce" (srov. Jan 21,15-17), přijatého od Ježíše Krista, a "svazovat a rozvazovat na zemi" pro nebeské království (srov. Mt 16,19). Jeho záměrem bylo obnovit pokoj. Dnešnímu čtenáři nemůže zůstat skryto přísné odsouzení třídního boje, které encyklika vyslovila jasně a zřetelně.^[10] Lev XIII. si však byl velmi dobře vědom, že mír lze vybudovat jen na základě spravedlnosti. Hlavní obsah encykliky proto tvořily výroky o základech spravedlnosti v tehdejším hospodářství a společnosti.^[11]

Lev XIII. tak po vzoru svých předchůdců dal církvi trvalý příklad. Církev se musí v určitých lidských situacích, v individuální a sociální, národní i mezinárodní rovině, ujmout slova. Vytvořit si pro to vlastní učení, učební systém, který jí umožní analyzovat sociální skutečnost, hodnotit ji a stanovovat směrnice pro spravedlivé řešení problémů z ní vyplývajících.

Takové přesvědčení o právu a povinnosti církve nebylo v době Lva XIII. ještě zdaleka všeobecně uznáváno. Byly tu dvě tendence: jedna, zaměřená na tento svět a tento život, který neměl nic společného s vírou, druhá, jednostranně obrácená k spáse na onom světě, která však neměla pro přítomnou dobu na zemi žádný význam. Zveřejněním encykliky Rerum novarum dal papež církvi zároveň jakýsi "statut občanského práva" v proměnlivé skutečnosti veřejného života lidí a států. V pozdějších letech se to ukázalo ještě jasněji. Hlásaní a šíření sociální nauky je ve skutečnosti podstatnou součástí poslání církve evangelizovat a součástí křesťanské zvěsti, protože toto učení ukazuje její konkrétní důsledky pro život ve společnosti. Každodenní práci a s ní spojený boj za spravedlnost tak zahrnuje do vydávání svědectví pro Krista Spasitele. Kromě toho je zdrojem jednoty a pokoje vzhledem ke konfliktům, které v hospodářsko-společenské oblasti nevyhnutelně vyvstávají. Tak je možné čelit novým situacím, aniž bychom umenšovali transcendentní důstojnost lidské bytosti v sobě samých nebo ve svých odpůrcích, a nalézat cestu k jejich správnému řešení.

Platnost této orientace nám nyní s odstupem sta let skýtá příležitost přispět rovněž k rozvoji "křesťanského sociálního učení". "Nová evangelizace", kterou moderní svět naléhavě potřebuje a na které jsem opakovaně trval, se musí stát podstatnou součástí hlásání sociální nauky církve. Tato nauka nám může stejně jako v době Lva XIII. ukázat správnou cestu, abychom po krizi ideologií nalezli odpověď na velké výzvy současnosti. Je třeba stejně jako tehdy zopakovat, že neexistuje žádné skutečné řešení "sociální otázky" mimo evangelium a že na druhé straně to "nové" v něm může najít prostor pro pravdu a správný mravní základ.

6. Se záměrem vyjasnit konflikt mezi kapitálem a prací vyhlásil Lev XIII. základní práva dělníků. Proto představuje dělníkova důstojnost, a tím i důstojnost práce vůbec, klíč k četbě encykliky. "Pracovat znamená vyvíjet činnost k opatření prostředků nutných pro různé životní potřeby a především k uhájení života."^[12] Papež označuje práci za "osobní", "neboť vynaložená síla a námaha ... je plným osobním vlastnictvím toho, jenž ji uvádí v činnost a jehož prospěchu má sloužit"^[13]. Práce tak patří k poslání každého člověka; člověk se rozvíjí a realizuje ve své práci. Práce má zároveň "sociální" dimenzi vzhledem k těsnému vztahu jak k rodině, tak i k obecnému blahu, neboť "je svatá pravda, že národní bohatství nevzniká odjinud než z práce dělnické"^[14]. Toto jsem zachytil a nově vyložil v encyklice Laborem exercens.^[15]

Další důležitou zásadou je bezpochyby právo na "soukromé vlastnictví"^[16]. Z rozsahu, který encyklika věnuje této zásadě, lze usoudit, jaký význam jí papež připisoval. Byl si přirozeně vědom toho, že soukromé vlastnictví nepředstavuje absolutní hodnotu, a neopomněl uvést nezbytné doplňující zásady, především zásadu univerzálního určení pozemských statků.^[17]

Je bezesporu pravdou, že druh soukromého vlastnictví, který má Lev XIII. hlavně na mysli, je vlastnictví půdy.^[18] To však nebrání tomu, aby si důvody, které jsou zde uvedeny pro platnost soukromého vlastnictví, zachovaly svou hodnotu i dnes. Jde především o platnost práva na vlastnictví věcí, které jsou nezbytné pro osobní rozvoj a pro rozvoj vlastní rodiny, zcela bez ohledu na to, jakých konkrétních forem může toto právo nabýt. To je dnes nutno znovu zdůraznit vzhledem ke změnám, jichž jsme svědky a které se udály v systémech, kde dosud převládalo kolektivní vlastnictví výrobních prostředků; je to třeba zdůraznit i s ohledem na sílící projevy chudoby. Jde o upírání soukromého vlastnictví v mnoha částech světa, dokonce i tam, kde převažují systémy, které učinily potvrzení práva na soukromé vlastnictví svým základem. V důsledku těchto změn a přetrvávání chudoby se ukazuje nutnost důkladnějšího rozboru tohoto problému. Podrobněji se jím budeme zabývat v jedné z dalších pasáží tohoto dokumentu.

7. V těsném vztahu k tématu práva na vlastnictví uplatňuje encyklika Lva XIII. další práva jako vlastní a nezadatelná práva lidské osoby. Prvořadé postavení mezi nimi zaujímá vzhledem k rozsahu, který mu papež věnuje, a k významu, který mu připisuje, "přirozené právo člověka tvořit soukromá sdružení". Patří sem především právo zakládat profesní sdružení podnikatelů a dělníků nebo jen dělníků.^[19] To je považováno za důvod, proč církev obhajuje a schvaluje zakládání dělnických společností, které se dnes nazývají odbory. Neděje se tak jistě z ideologických předsudků nebo ze snahy podřizovat se třídnímu smýšlení, nýbrž proto, že jde o přirozené právo člověka, které předchází jeho začlenění do politického společenství. "Neboť je posláním státu, aby přirozenému právu byl záštitou, nikoliv aby je ničil. Kdyby zakazoval občanům sdružovat se, jednal by sám proti sobě."^[20]

Spolu s tímto právem, a to je nutno zdůraznit, přiznává papež dělníkům, nebo jeho slovy "proletářům", stejně jasně také právo na "omezení pracovní doby", právo na odpovídající volný čas a na ochranu dětí a žen, především pokud jde o způsob a délku jejich práce.^[21]

Uvážíme-li, co nám historie říká o přípustných nebo alespoň zákonem nezapovězených zaměstnaneckých poměrech, je papežův tvrdý výrok zcela pochopitelný. Nebyla zaručena délka pracovní doby ani hygienické podmínky, nebral se ohled ani na věk a pohlaví uchazečů o práci. "Ani spravedlnost, ani lidskost nedovoluje, aby se žádalo tolik práce, že by se přílišnou námahou otupoval duch a zároveň vyčerpávalo tělo," píše Lev XIII. Pokud jde o smlouvu, která by měla tyto "pracovní vztahy" určovat, upřesňuje: "Každá smlouva, kterou spolu ujednávají zaměstnavatelé a dělníci, obsahuje vždy výslovně nebo mlčky podmínku", že se zaručuje "tolik odpočinku, kolik (dělníci) potřebují, aby nahradili síly spotřebované prací." Končí větou že "ujednání, které by tuto podmínku nesplňovalo, by bylo nemravností"^[22].

8. Hned nato formuluje papež další právo dělníka jako osoby. Jde o právo na "spravedlivou mzdu", které by nemělo být ponecháno volné dohodě smluvních stran. Neboť přijme-li dělník mzdovou sazbu, "mohlo by se tedy zdát, že zaměstnavatel, když zaplatil ujednanou mzdu, dostál své povinnosti a není již ničím povinen"^[23]. Kromě toho není stát, jak se tehdy říkalo, oprávněn zasahovat do sjednávání těchto smluv, má jen zajišťovat plnění toho, co bylo výslovně ujednáno. Toto ryze pragmatické a neúprosně individualistické pojetí vztahu mezi zaměstnavateli a zaměstnanci encyklika ostře kritizuje, protože je v rozporu s dvojí povahou práce určovanou jejím osobním a nutným rysem. Ačkoli práce jako osobní skutečnost je součástí schopností a sil, kterými volně disponuje každý jednotlivec, jako nezbytná skutečnost je určována obtížnou povinností, že si každý musí "uhájit život". "Vzniká právo opatřit si prostředky k uhájení života," uzavírá papež, "a u chudých lidí je k tomu jedinou možnou cestou mzda získaná prací."^[24]

Mzda musí dostačovat k obživě dělníka a jeho rodiny. "Když však dělník, dohnán nutností nebo ze strachu před ještě horším zlem, přijímá mzdu nižší, kterou, ač nechce, přijmout musí, protože mu ji zaměstnavatel vnucuje, je to stejné jako podrobovat se násilí, proti němuž protestuje spravedlnost."^[25]

Kéž bychom tato slova, která byla napsána v období rozvoje takzvaného "nespoutaného kapitalismu", dnes nemuseli opakovat s touž tvrdostí. Bohužel se i dnes setkáváme s případy smluv mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, které ignorují tu nejzákladnější spravedlnost v otázkách práce nezletilých nebo žen, předepsané pracovní doby, hygienických podmínek na pracovišti a odpovídající odměny za práci, a to i navzdory mezinárodním prohlášením a konvencím^[26] a příslušnému zákonodárství jednotlivých států. Papež připisoval "státní autoritě přísnou povinnost" náležitě se starat o blaho dělníků, protože zanedbáním této povinnosti stát porušuje spravedlnost a nestydí se dokonce hovořit o "spravedlnosti podílné"^[27].

9. K těmto právům připojuje Lev XIII. v souvislosti se situací dělníků další právo. Chtěl bych je připomenout pro jeho význam, který v poslední době ještě vzrostl. Je to právo na svobodné plnění náboženských povinností. Papež je výslovně hlásá v souvislosti s ostatními právy a povinnostmi dělníků. Činí tak navzdory názoru, rozšířenému i v jeho době, že určité otázky spadají výhradně do oblasti soukromí jednotlivce. Potvrzuje právo na nedělní odpočinek, aby člověk mohl uvažovat o statcích nebeských a aby vzdal Bohu spravedlivou a povinnou poctu.^[28] Toto právo vycházející z Božího přikázání nemůže člověku nikdo upírat: "Nikdo se nesmí beztrestně prohřešovat proti důstojnosti člověka, s níž Bůh sám zachází 's velikou úctou'."^[29] Proto musí stát dělníkům zajistit používání tohoto práva.

Nebudeme patrně daleko od pravdy, budeme-li v těchto jednoznačných výrocích spatřovat zárodek základního práva na náboženskou svobodu, které se stalo tématem mnoha slavnostních mezinárodních prohlášení a konvencí^[30], jakož i známých prohlášení koncilu a též opakovaných výpovědí mého pastýřského úřadu.^[31] V této souvislosti je třeba se ptát, zda dnes platné zákonné předpisy a praxe průmyslových společností účinně zaručují používání tohoto práva na nedělní pracovní klid.

10. Dalším důležitým znakem, který má sdělnou hodnotu pro naši dobu, je chápání vztahu mezi státem a občany. Rerum novarum kritizuje dva společenské a hospodářské systémy: socialismus a liberalismus. Socialismu je věnována první část, v níž se potvrzuje právo na soukromé vlastnictví. Druhému systému není věnována samostatná pasáž, nýbrž – a to je třeba poznamenat – papež si vyhrazuje kritiku tehdejšího liberalismu v části, kde se zabývá povinnostmi státu.^[32] Stát se nemůže omezovat na to, aby "pečoval jen o jednu část svých občanů", totiž o ty majetné, kterým osud přeje, "a zanedbával ty ostatní", kteří bezpochyby tvoří velkou většinu společnosti. Děje-li se to, porušuje stát spravedlnost, která velí dávat každému, co jeho jest. "Při ochraně soukromých práv nutno zvláště chránit slabé a chudé. Neboť bohatí jsou dost zabezpečeni prostředky na svou ochranu, a proto tolik nepotřebují, aby je stát ochraňoval; chudý lid však nemá prostředky na obranu a spoléhá se především na ochranu státu. Námezdní dělníci patří mezi chudé lidi; proto se jich má stát ujímat se zvláštní starostlivostí a prozíravostí."^[33]

Tyto pasáže encykliky mají dnes význam především vzhledem k novým formám chudoby ve světě. Jsou to výpovědi, které nezávisejí na určitém pojetí státu ani na zvláštní politické teorii. Papež potvrzuje základní zásadu každého zdravého politického řádu: čím bezbrannější lidé jsou ve společnosti, tím více závisejí na účasti a péči ostatních a především na zásahu státní autority.

Ukazuje se, že tato zásada, kterou dnes nazýváme zásadou solidarity a jejíž platnost v rámci jednoho národa i v mezinárodním řádu jsme připomněli v encyklice Sollicitudo rei socialis^[34], je jednou ze základních zásad křesťanského pojetí společenského a politického řádu. Lev XIII. ji několikrát uvádí pod jménem "přátelství"; tento výraz nalézáme již v řecké filozofii. Pius XI. ji označoval neméně významným pojmem "sociální láska", Pavel VI. rozšířil tento pojem o dnešní mnohostranné dimenze sociální otázky a hovořil o "civilizaci lásky"^[35].

11. Opětné čtení encykliky v realitě naší doby nám umožňuje správně hodnotit neustálou péči a snahu církve o lidi, jimž patřila zvláštní Ježíšova náklonnost. Obsah encykliky je výmluvným svědectvím kontinuity těchto snah v církvi, které dnes nazýváme "prvořadým ujímáním se chudých": definovali jsme je jako "specifickou a prvořadou formu prokazování křesťanské lásky"^[36]. Encyklika o "dělnické otázce" je tedy encyklikou o chudých a o strašlivém údělu, do něhož nový a nezřídka násilný proces industrializace uvrhl obrovské masy lidí. Podobné hospodářské, sociální a politické přeměny dodnes vyvolávají v rozsáhlých částech světa stejná zla.

Apeluje-li Lev XIII. na stát, aby spravedlivě napravil situaci chudých, činí to proto, že správně rozpoznal, že je úkolem státu dbát na obecné blaho, že má pečovat o to, aby každá oblast společenského života včetně oblasti hospodářské přispívala při respektování oprávněné samostatnosti k podpoře obecného blaha. Nesmí to však vést k předpokladu, že podle papeže Lva XIII. má řešení sociálních otázek vycházet jedině od státu. Naopak, papež v zásazích státu neustále zdůrazňuje nezbytnost určitých mezí. Stát je prostě jen nástrojem, protože jednotlivec, rodina a společnost tu byly již před ním, a stát je tu proto, aby chránil práva jedněch i druhých, nikoli aby je potlačoval.^[37]

Nikomu jistě neujde aktuálnost těchto úvah; později se k tomuto důležitému tématu mezí souvisejících s povahou státu ještě vrátíme. Body, které jsem zdůraznil, jistě nejsou jediné, které encyklice propůjčují v kontinuitě sociální nauky církve pozoruhodnou aktuálnost; a to i ve světle zdravého pojetí soukromého vlastnictví, práce, hospodářského rozvoje, povahy státu a především samých lidí. O dalších tématech se zmíníme později při pojednání některých aspektů dnešního světa. Již nyní je však třeba konstatovat, že jádro encykliky tvoří a tuto encykliku stejně jako celé sociální učení nejniterněji určuje správné pojetí lidské osoby a její jedinečné hodnoty, neboť "člověk je jediný tvor na zemi, kterého Bůh chtěl pro něj samého"^[38]. Stvořil ho k obrazu svému (srov. Gn 26) a propůjčil mu tím nesrovnatelnou důstojnost, na níž encyklika opakovaně tak důrazně trvá. Kromě všech práv, jichž člověk nabývá svým konáním a jednáním, má rovněž práva, která nejsou odměnou za jeho výkon, nýbrž vyplývají z jeho bytostné důstojnosti jakožto lidské osoby.

 

 

^[6] Lev XIII., enc. Rerum novarum, 35: l.c., s. 132

^[7] Srov. např. Lev XIII., enc. Arcanum divinae sapientiae (10. února 1880): Leonis XIII. P.M. Acta, II, Romae 1882, s. 10-40; enc. Diuturnum illud (29. června 1881): Leonis XIII. P.M. Acta, II, Romae 1882, s. 169-297; enc. Libertas praestantissimum (20. června 1888): Leonis XIII. P.M. Acta, VIII, Romae 1889, s. 212-246; enc. Graves de communi (18. ledna 1901): Leonis XIII. PM. Acta, XXI, Romae 1902, s. 3-20

^[8] Lev XIII., enc. Rerum novarum, 1: l.c., s. 97

^[9] Lev XIII., enc. Rerum novarum,: 1: l.c., s. 98

^[10] Srov. tamtéž, 15: l.c., s. 109 n

^[11] Srov. tamtéž, 16: (popis pracovních podmínek); 40 (popis protikřesťanských dělnických organizací): l.c., s. 110n; 136n

^[12] Tamtéž, 34; srov. též 20: l.c., s. 130; 114n

^[13] Tamtéž, 34: l.c., s. 130

^[14] Tamtéž, 27: l.c., s. 123

^[15] Enc. Laborem exercens, 1, 2, 6: l.c., s. 578-583; 589-592

^[16] Lev XIII., enc. Rerum novarum, 4-12: l.c., s. 99-107

^[17] Srov. tamtéž, 7: l.c., s. 102n

^[18] Srov. tamtéž, 6-8: l.c., s. 101-104

^[19] Srov. Lev XIII.., enc. Rerum novarum, 37-39, 42: l.c., s. 134n; 137n

^[20] Tamtéž, 38: l.c., s. 135

^[21] Srov. tamtéž, 34-35: l.c., s. 128-129

^[22] Tamtéž, 33: l.c., s. 129

^[23] Tamtéž, 34: l.c., s. 129

^[24] Tamtéž, 34: l.c., s. 130n

^[25] Tamtéž, 34: l.c., s. 131

^[26] Srov. Všeobecná deklarace lidských práv z r. 1948

^[27] Srov. Lev XIII., enc. Rerum novarum, 27: l.c., s. 121-123

^[28] Srov. tamtéž, 32: l.c., s. 127

^[29] Tamtéž, 32: l.c., s. 126n

^[30] Srov. Všeobecná deklarace lidských práv 1948, Deklarace o odstranění všech forem netolerance a diskriminace z důvodů náboženství nebo přesvědčení

^[31] Srov. 2. vat. koncil, deklarace o náboženské svobodě Dignitatis humanae; Jan Pavel II., List státníkům světa (1. září 1980): AAS 72 (1980), s. 1252-1260; Poselství k Světovému dni míru r. 1988: AAS 80 (1988), s. 278-286

^[32] Srov. Lev XIII., enc. Rerum novarum, 3-9, 25-36: l.c., s. 99-105; 130n; 135

^[33] Tamtéž, 29: l.c., s. 125

^[34] Srov. Jan Pavel II., enc. Sollicitudo rei socialis, 38-40: l.c., s. 564-569; Jan XXIII., enc. Mater et Magistra: l.c., s. 407

^[35] Srov. Lev XIII., enc. Rerum novarum, 20-21: l.c., s. 114-116; Pius XI., enc. Quadragesimo anno, III: l.c., s. 208; Pavel VI., homilie na závěr Svatého roku (25. prosince 1975): AAS: 68 (1976), s. 145; Poselství k Světovému dni míru r. 1977: AAS: 68 (1976), s. 709

^[36] Jan Pavel II., enc. Sollicitudo rei socialis, 42: l.c., s. 572

^[37] Srov. Lev XIII., enc. Rerum novarum, 6, 9, 37, 42, 43: l.c., s. 101n; 104n; 130n; 186

^[38] 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 2