Láska jako úloha církve

 

Láska (caritas) jako úloha církve

20.  Láska k bližnímu zakořeněná v lásce k Bohu je především úlohou pro jednotlivého věřícího, ale je také úlohou pro celou církevní komunitu, a to na všech úrovních od místní komunity po partikulární církev až k univerzální církvi v její globalitě. Církev musí uplatňovat lásku také jako komunita. Důsledkem toho je, že láska potřebuje také organizaci jakožto předpoklad uspořádané komunitní služby. Vědomí o tomto úkolu hrálo v církvi významnou roli již od jejích počátků: „Všichni, kteří přijali víru, drželi pevně pohromadě a měli všechno společné. Prodávali všechen svůj majetek a dělili ho mezi všechny, jak kdo potřeboval“ (Sk 2,44–45). Lukáš nám právě toto vypravuje v souvislosti s určitým druhem definice církve, mezi jejíž konstitutivní prvky řadí setrvávání v „učení apoštolů“, ve „společenství“ (koinónia), v „lámání chleba“ a v „modlitbě“ (srov. Sk 2,42). Prvek „společenství“ (koinónia) zde není specifikován a podrobněji se popisuje ve verších, které byly citovány výše. Společenství tedy spočívá v tom, že věřící mají všechno společné a že u nich již nepanuje rozdíl mezi bohatými a chudými (srov. také Sk 4,32–37). Jak církev rostla, tato radikální podoba sdílení materiálních statků již nemohla být plně zachovávána. Zásadní jádro však přetrvalo, protože uvnitř komunit věřících nesmí existovat taková podoba chudoby, která by způsobovala, že by někomu byly upírány nezbytné prostředky k důstojnému životu.

21.  Rozhodující krok při ne právě snadném hledání řešení toho, jak realizovat zmíněný ustavující princip církve, dostává viditelnou podobu při volbě sedmi mužů, což byl počátek jáhenského úřadu (srov. Sk 6,5–6). V prvotní církvi totiž vznikla při každodenním rozdělování potřeb vdovám určitá nerovnováha mezi hebrejsky a řecky mluvící částí společenství. Apoštolové, jimž byla svěřena především „modlitba“ (eucharistie a liturgie) a „služba slova“, se cítili být nadměrně zatěžováni službou „při stole“, a proto rozhodli, že si ponechají primární službu a že pro naplňování ostatních úloh, přestože jsou pro život církve nutné, vytvoří sbor sedmi mužů. Také tato skupina však neměla naplňovat jen prostou technickou službu rozdělování potřeb, proto to také měli být muži „plní Ducha a moudrosti“ (srov. Sk 6,1–6). To znamená, že sociální služba, již měli naplňovat, byla zcela konkrétní, ale zároveň i nepochybně duchovní. Jejich úřad měl skutečně duchovní povahu, protože znamenal naplňování zásadní úlohy církve, jíž je řádně organizovaná láska k bližnímu. Prostřednictvím ustanovení tohoto sboru Sedmi se „diakonie“, tedy služba lásky k bližnímu vykonávaná ve jménu komunity uspořádaným způsobem, natrvalo začlenila do základní struktury církve.

22.  V průběhu dalších let a s narůstajícím rozšiřováním církve se ukázalo, že jednou z hlavních oblastí činnosti církve, spolu s udělováním svátostí a zvěstováním slova, je uplatňování lásky (caritas) k vdovám a sirotkům, vůči uvězněným, nemocným a potřebným všeho druhu. To vše patří k podstatě církve stejně jako vysluhování svátostí a zvěstování evangelia. Církev nesmí opomíjet službu lásky (caritas), stejně jako nesmí opomíjet vysluhování svátostí a službu slova. Stačí pár údajů, abychom to jasně doložili. Mučedník Justin († přibližně 165) popisuje v kontextu křesťanského nedělního slavení také jejich charitativní aktivitu, která byla spjata s eucharistií. Majetní dávali podle svých možností, kolik každý chtěl. Biskup to pak používal na podporu sirotků, vdov a těch, kdo se z důvodů nemoci nebo kvůli něčemu jinému nacházeli v nouzi; jednalo se také o uvězněné a cizince.12 Velký křesťanský spisovatel Tertulián († po roce 220) vypravuje, jak starostlivost křesťanů o všechny druhy potřebných lidí vyvolávala údiv ze strany pohanů.13 Když Ignác Antiochijský († přibližně 117) popisuje římskou církev jako tu, která „předsedá lásce (agapé)“,14 pak lze předpokládat, že touto definicí pravděpodobně chtěl určitým způsobem vyjádřit nějakou konkrétní charitativní aktivitu.

23.  V daném kontextu může být užitečné připomenout prvotní právní struktury týkající se služby lásky (caritas) v církvi. Kolem poloviny 4. století se v Egyptě utvářela takzvaná „diakonia“, což byla instituce, která v jednotlivých klášterech zodpovídala za všechny charitativní aktivity, tedy přesně vzato za službu lásky (caritas). Z těchto počátečních forem se v Egyptě až do konce 6. století rozvíjela jakási korporace s plnou jurisdikční autoritou, které státní autority svěřovaly dokonce část obilí určenou k veřejnému rozdělování. V Egyptě měl nejen každý klášter, ale také každá diecéze svou vlastní diakonii, tedy instituci, která se posléze rozvíjela jak na Východě, tak na Západě. U papež Řehoře Velikého († 604) nalezneme zprávy o diakonii v Neapoli. V Římě jsou diakonie doloženy v 7. a 8. století. Pochopitelně již mnohem dříve, tedy vlastně od počátku, platilo, že charitativní aktivity ve prospěch chudých a trpících patřily podle zásad křesťanského života, jak jsou popsány v knize Skutků apoštolů, k základním složkám římské církve. Živým výrazem naplňování tohoto úkolu je postava jáhna Vavřince († 258). Dramatické vyprávění o jeho mučednictví znal již svatý Ambrož († 397). Jádro vyprávění nám bezesporu ukazuje autentický obraz tohoto světce. Jakožto člověku odpovědnému za římské chudé mu byl po zajetí jeho spolubratří a papeže ponechán určitý čas, aby shromáždil církevní majetek, který měl odevzdat do rukou státních autorit. Vavřinec však rozdělil příslušný majetek chudým, které pak představil zmíněným autoritám jako skutečný poklad církve.15 Ať už se hodnotí historická věrohodnost jednotlivých událostí jakkoli, Vavřinec zůstal v paměti církve zapsán jako velký představitel církevní charity.

24.  Připomínka postavy císaře Juliána Apostaty († 363) může být další příležitostí k tomu, abychom si uvědomili, jak důležité bylo pro církev prvních staletí organizované charitativní dílo. Julián byl jako šestiletý chlapec svědkem toho, jak stráže císařského paláce zavraždily jeho otce a bratra i další příbuzné. On sám, oprávněně či neoprávněně, připisoval odpovědnost za tuto ukrutnost císaři Konstantinovi, který se prezentoval jako velký křesťan. Pro Juliána tím pádem křesťanská víra jednou provždy ztratila věrohodnost. Když se stal císařem, rozhodl se obnovit pohanství, tedy antické římské náboženství, a zároveň ho chtěl zreorganizovat, aby se mohlo stát opravdu rozhodující silou císařství. V dané záležitosti se mohutně inspiroval křesťanstvím. Ustanovil hierarchii metropolitů a kněží. Kněží měli pečovat o lásku k Bohu i o lásku k bližnímu. V jednom ze svých listů16 napsal, že jedinou záležitostí, která ho na křesťanství zaujala, bylo charitativní dílo církve. Rozhodujícím bodem jeho nového pohanství bylo tedy to, že chtěl vedle charitativního díla církve postavit podobnou aktivitu svého náboženství. „Galilejští“, jak Julián nazýval křesťany, podle jeho mínění právě tímto způsobem získali svou popularitu. Právě v tom s nimi bylo třeba zápolit a právě na tomto poli je bylo třeba překonat. Císař tímto způsobem tedy potvrzuje, že charita byla rozhodující charakteristikou křesťanské komunity, tedy církve.

25.  Když jsme dospěli až sem, můžeme z našeho zamyšlení vytěžit dva základní údaje:

a) Niterná povaha církve se vyjadřuje v trojím úkolu: zvěstování Božího slova (kérygma – martyria), slavení svátostí (leitúrgia), služba lásky – caritas (diakonia). Jedná se o úkoly, které se vzájemně podmiňují a které od sebe nelze oddělovat. Charita není pro církev určitým druhem společensky prospěšné činnosti, kterou by mohla přenechat někomu jinému, protože patří k její vlastní povaze a představuje neodmyslitelný výraz její vlastní esence.17

b) Církev je Boží rodinou ve světě. V této rodině nesmí být nikdo, kdo by trpěl kvůli nedostatku toho, co je pro život nezbytné. Zároveň však caritas - agapé překračuje hranice církve. Podobenství o milosrdném Samaritánovi zůstává měřítkem, které ukládá univerzalitu lásky, již je třeba uplatňovat vůči potřebnému člověku, s nímž jsme se setkali „náhodou“ (srov. Lk 10,31), ať už je to kdokoli. Ačkoli zůstává v platnosti zmíněná univerzalita lásky, existuje také specificky církevní požadavek, totiž to, aby v církvi jako v rodině žádný její příslušník netrpěl z důvodů nouze. Právě v tomto smyslu platí slova z listu Galaťanům: „Dokud tedy máme ještě čas, prokazujme dobro všem, ale zvláště těm, kdo vírou patří s námi do stejné rodiny“ (Gal 6,10).