Láska k Bohu a k bližnímu

 

Láska k Bohu a láska k bližnímu

16.  Poté, co jsme se zamýšleli nad esencí lásky a nad jejím významem v biblické víře, zůstává dvojí otázka ohledně našeho jednání: Je opravdu možné milovat Boha, i když ho člověk nevidí? Je možné lásku nařizovat? Proti zmíněnému dvojímu přikázání existují dvě námitky, které se odrážejí v následujících tvrzeních. Boha nikdo nikdy neviděl, jak bychom ho tedy mohli milovat? A dále: Lásku nelze nařizovat, je to cit, který může existovat nebo neexistovat, nelze ho ale vytvořit vůlí. Zdá se, že Písmo svaté dává za pravdu první námitce, když tvrdí: „Říká-li někdo: ‚Miluji Boha‘, ale přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Neboť kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí“ (1 Jan 4,20). Uvedený text však rozhodně nevylučuje lásku k Bohu, jako kdyby se jednalo o něco nemožného. Naopak, v kontextu prvního Janova listu, který jsme nyní citovali, je tato láska výslovně požadována. Podtrhává se tu nerozlučitelné spojení mezi láskou k Bohu a láskou k bližnímu. Obě lásky spolu souvisejí tak úzce, že tvrzení o lásce k Bohu se stává lží, když se člověk uzavírá bližnímu, nebo ho dokonce nenávidí. Uvedený janovský verš je tudíž třeba vykládat spíše v tom smyslu, že láska k bližnímu je cestou k setkání s Bohem a že uzavření očí před bližním činí člověka slepým i vůči Bohu.

17.  Opravdu platí, že Boha nikdo nikdy neviděl tak, jak je On sám v sobě. A přece platí, že Bůh pro nás není naprosto neviditelný, nezůstal pro nás zcela nepřístupný. Bůh nás miloval jako první, praví citovaný Janův list (srov. 1 Jan 4,10), a tato Boží láska se projevila mezi námi, učinila se viditelnou, když On „poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho“ (1 Jan 4,9). Bůh se učinil viditelným, protože v Synu můžeme spatřovat Otce (srov. Jan 14,9). Ve skutečnosti existuje mnohotvárná viditelnost Boha. V dějinách lásky, které vypravuje Bible, nám Bůh vychází v ústrety, snaží se nás získat, a to až do Poslední večeře, až k Srdci probodenému na kříži, až ke zjevením Vzkříšeného, až k velkým dílům, skrze něž prostřednictvím jednání apoštolů vedl putování rodící se církve. Také v následujících dějinách církve nebyl Pán nepřítomen. Vychází nám stále znovu v ústrety skrze lidi, v nichž je patrný; skrze své slovo, ve svátostech, především pak v eucharistii. Při liturgii církve, v její modlitbě, v živé komunitě věřících zakoušíme Boží lásku, vnímáme jeho přítomnost a učíme se ji tímto způsobem také uznávat v naší každodennosti. On si nás zamiloval jako první a neustále nás miluje jako první. Právě proto i my můžeme odpovídat láskou. Bůh nám nenařizuje cit, který nejsme schopni sami v sobě probudit. On nás miluje, dává nám spatřovat a zakoušet svou lásku a na základě toho, že Bůh nás miluje jako „první“, se může jako odpověď rodit láska také v nás.

V průběhu tohoto setkání se jasně ukazuje, že láska není pouze cit. City přicházejí a odcházejí. Cit může být nádhernou počáteční jiskrou, není to však plnost lásky. Na počátku jsme hovořili o procesu očišťování a zrání, jehož prostřednictvím se erós stává opravdu sám sebou, stává se láskou v plném slova smyslu. Právě zralost lásky se vyznačuje tím, že zahrnuje všechny schopnosti člověka a pojímá do sebe, abychom tak řekli, člověka v jeho celistvosti. Setkání s viditelnými projevy Boží lásky v nás může probudit cit radosti, která se rodí ze zakoušení toho, že jsme milováni. Toto setkání však vtahuje do hry i naši vůli a náš intelekt. Uznání živého Boha je cestou k lásce, „ano“ naší vůle vůči jeho vůli sjednocuje intelekt, vůli i cit ve vše zahrnujícím úkonu lásky. Tento proces ale vždy zůstává na cestě, protože láska není nikdy „uzavřenou“ a dokončenou záležitostí, v průběhu života se proměňuje, zraje, a právě proto zůstává věrná sama sobě. „Idem velle atque idem nolle“9 – „chtít totéž a totéž také odmítat“, právě toto uznávali antičtí myslitelé za pravý obsah lásky: stát se podobní jeden druhému, což přivádí ke společnému chtění a smýšlení. Dějiny lásky mezi Bohem a člověkem spočívají právě ve skutečnosti, že zmíněné sjednocení vůle přerůstá ve spojení smýšlení a cítění, a tak se naše chtění a vůle Boží stále více ztotožňují. Boží vůle tak už pro mne není vnějším chtěním, které by mi něco nařizovalo prostřednictvím přikázání jaksi zvenku, nýbrž je mou vlastní vůlí, a to na základě zkušenosti, že Bůh je mi niternější nežli já sobě.10 Pak narůstá odevzdanost Bohu a Bůh se stává naší radostí (srov. Ž 73[72], 23–28).

18.  Ukazuje se tedy, že láska k bližnímu v tom smyslu, jak je hlásána v Bibli a jak ji předkládá Ježíš, je možná. Tato láska spočívá v tom, že já miluji v Bohu a s Bohem také osobu, která mi není příjemná, nebo kterou dokonce neznám. To se může dít jedině na základě niterného setkání s Bohem, setkání, které se stalo jednotou vůle a dospělo až k tomu, že se týká i citu. Pak se učím hledět na osobu toho druhého už nejen svýma očima a skrze své pocity, nýbrž z hlediska Ježíše Krista. Jeho přítel je mým přítelem. Za hranicemi toho, jak se mi ten druhý navenek jeví, vnímám jeho vnitřní očekávání projevu lásky a pozornosti, které k němu nechávám dospět nikoli pouze prostřednictvím k tomu určených organizací, jako bych to považoval pouze za politickou nezbytnost. Já hledím Kristovýma očima, a mohu dát druhém mnohem víc než to, co je navenek nezbytné. Mohu ho obdařit pohledem lásky, který tolik potřebuje. Tady se projevuje nezbytné propojení mezi láskou k Bohu a láskou k bližnímu, o němž se v prvním listu Janově hovoří s takovou naléhavostí. Jestliže v mém životě schází kontakt s Bohem, pak mohu v tom druhém vidět jen druhého a nedokáži v něm uznávat Boží obraz. Jestliže však ve svém životě kompletně nedbám na pozornost vůči druhému a chci být pouze „zbožný“, naplňovat své „náboženské povinnosti“, pak vysychá také vztah k Bohu. Uvedený vztah je pouze „korektní“, avšak bez lásky. Jedině má ochota vycházet v ústrety bližnímu a projevovat mu lásku mne činí vnímavým také vůči Bohu. Jedině služba bližnímu otevírá mé oči vůči tomu, co Bůh koná pro mne, i vůči tomu, jak mne Bůh miluje. Svatí – pomysleme například na blahoslavenou Terezu z Kalkaty – čerpali svou schopnost milovat bližního stále novým způsobem ze setkávání s eucharistickým Pánem. Z druhé strany pak toto setkávání nabývalo svou opravdovost i svou hloubku právě ve službě těm druhým. Láska k Bohu a láska k bližnímu jsou neoddělitelné, jsou jediným přikázáním. Obojí však žije z předcházející lásky Boha, jenž si nás zamiloval jako první. Proto také platí, že se nejedná o nějaké zvenku přicházející „přikázání“, které by po nás chtělo něco nemožného, nýbrž o vnitřní zakoušení darované lásky, lásky, která kvůli své vlastní povaze musí být následně sdílena druhým. Láska roste skrze lásku. Láska je „božská“, protože pochází od Boha a sjednocuje nás s Bohem, a prostřednictvím tohoto sjednocovacího procesu nás proměňuje v „My“, které překonává naše rozdělení a utváří z nás jedno, a to až do doby, kdy na konci Bůh bude „všechno ve všem“ (1 Kor 15,28).