Specifický profil charity církve

 

Specifický profil charitativních aktivit církve

31.  Vzrůst počtu specializovaných organizací, které se nasazují pro člověka v jeho nejrozličnějších potřebách, se vysvětluje na základě skutečnosti, že imperativ lásky vepsal Stvořitel do samotné lidské přirozenosti. Uvedený nárůst je však rovněž důsledkem přítomnosti křesťanství ve světě, protože právě křesťanství tento imperativ stále znovu probouzí a přivádí k účinnosti, když bývá často v průběhu dějin zatemněn. Reforma pohanství, o niž se pokusil císař Julián Apostata, je pouze počátečním příkladem podobné působivosti křesťanství. Z uvedeného důvodu je velmi důležité, aby si charitativní aktivita církve udržela celý svůj jas a nerozmělnila se do podoby společensky obecně prospěšné organizace, jejíž prostou variantou by se stala. Jaké jsou ale ustavující prvky, které utvářejí podstatu křesťanské a církevní charity?

a) Podle modelu, který nám nabízí podobenství o milosrdném Samaritánovi, křesťanská charita je nejprve odpovědí na to, co v určité konkrétní situaci představuje bezprostřední potřebu: je nutno nasytit hladové, obléci nahé, je třeba pečovat o nemocné a usilovat o jejich uzdravení, je třeba navštěvovat vězněné a tak dále. Charitativní organizace církve, počínaje charitou (diecézní, národní, mezinárodní), musí vynaložit veškeré možné úsilí, aby byly k dispozici příslušné prostředky, zejména muži a ženy, kteří by na sebe přebírali zmíněné úlohy. Pokud se jedná o službu prokazovanou trpícím, je v první řadě třeba dbát na odbornou kompetenci. Pomáhající musejí být formováni takovým způsobem, aby uměli vykonat dobře, co je třeba, a aby dokázali pokračovat v příslušné péči. Odborná kompetence je první a základní předpoklad, ale sama o sobě nestačí. Jedná se totiž o lidské bytosti, které vždy potřebují něco víc nežli pouze technicky správně prováděnou péči. Potřebují lidskost. Potřebují pozorné srdce. Ti, kdo pracují v charitativních institucích církve, se musí odlišovat tím, že se neomezují pouze na správné vykonání toho, co je v daném okamžiku třeba, ale že navíc věnují druhému pozornost, jak jim to vnuká jejich srdce, a to takovým způsobem, aby ti druzí zakoušeli bohatství jejich lidskosti. Z uvedeného důvodu platí, že kromě odborné přípravy tito pracovníci potřebují také a především „formaci srdce“. Je třeba přivádět tyto pracovníky k onomu setkání s Bohem a Kristem, které by v nich probouzelo lásku a otevíralo jejich duši druhému, takže láska k bližnímu pro ně už nebude přikázání uložené tak říkajíc zvenku, nýbrž důsledek vyplývající z jejich víry, která se stává činnou v lásce (srov. Gal 5,6).

b) Křesťanská charitativní aktivita musí být nezávislá na politických stranách a ideologiích. Nejedná se o způsob, jak změnit svět ideologickým způsobem, a proto charitativní dílo není ve službách světských strategií, protože jde o uplatňování lásky tady a teď, lásky, kterou člověk potřebuje stále. Moderní doba byla ovládána především od 19. století různými variantami filozofie pokroku, jejíž nejradikálnější podobou je marxismus. Částí marxistické strategie je teorie ochuzování o revoluční potenciál. Zmíněná teorie učí, že ten, kdo v situaci nespravedlivé moci pomáhá lidem prostřednictvím charitativních iniciativ, se ve skutečnosti staví do služeb onoho nespravedlivého systému, protože ho do jisté míry ukazuje jako snesitelný. Tím se brzdí revoluční potenciál, a proto se blokuje převrat směrem k lepšímu světu. Proto je charita odsuzována a spojována se systémem uchovávání status quo. Ve skutečnosti se ale jedná o nelidskou filozofii. Člověk žijící v současnosti je obětován molochu budoucnosti, jejíž faktická realizace zůstává přinejmenším pochybná. Humanizace světa opravdu nesmí být rozvíjena tím způsobem, že se v dané chvíli odmítne humánní jednání. K utváření lepšího světa se přispívá výhradně tím, když se koná dobro teď, osobně, se zanícením, všude, kde je to možné, a bez ohledu na stranické strategie a programy. Programem křesťana, programem milosrdného Samaritána, Ježíšovým programem je „vnímavé srdce“. Takové srdce vidí, kde je zapotřebí lásky, a podle toho také jedná. Pochopitelně platí, že ke spontánní ochotě jednotlivce, chápe-li církev charitativní aktivitu jako komunitní dílo, se musí přidružit organizovanost, plánovitost a spolupráce s podobně zaměřenými institucemi.

c) Dále platí, že charita nesmí být prostředkem k tomu, co se dnes nazývá proselytismus. Láska je nezištná a neuplatňuje se proto, aby sloužila k dosažení nějakých jiných cílů.30 To však neznamená, že charitativní působení by mělo, abychom tak řekli, ponechávat stranou Boha a Ježíše Krista. Ve hře je stále celý člověk. Tím nejhlubším kořenem utrpení bývá často právě nepřítomnost Boha. Ten, kdo uplatňuje lásku (caritas) ve jménu církve, se nebude nikdy snažit o to, aby druhým vnucoval víru církve. Takový člověk totiž ví, že láska ve své čistotě a nezištnosti je tím nejlepším svědectvím vydávaným Bohu, v něhož věříme a jenž nás pohnul k tomu, abychom milovali. Křesťan ví, kdy je vhodná doba o Bohu mluvit a kdy je zase správné o Něm mlčet a nechat promlouvat pouze lásku. Křesťan ví, že Bůh je láska (srov. 1 Jan 4,8) a že se zpřítomňuje právě v okamžicích, v nichž se nekoná nic jiného než láska. Ví, že – abychom se vrátili k otázkám položeným výše – pohanění lásky je pohaněním Boha i člověka, je to pokus, jak si vystačit bez Boha. Z toho plyne, že ta nejlepší obrana Boha i člověka spočívá právě v lásce. Úkolem charitativních organizací církve je, aby právě toto vědomí ve svých vlastních členech posilovaly, a to takovým způsobem, aby se svým jednáním i svým slovem, mlčením i příkladem stávali věrohodnými Kristovými svědky.