Závěr Deus caritas est

 

Závěr

40.  Na závěr upřeme svůj pohled ke svatým, k těm, kdo uplatňovali lásku (caritas) příkladným způsobem. Naše myšlenky směřují především k Martinovi z Tours († 397), který byl nejprve vojákem, posléze mnichem a biskupem. Martin dokládá téměř jako nějaká ikona nezastupitelnou hodnotu individuálního svědectví lásky (caritas). U bran města Amiens Martin roztrhl svůj plášť na dvě poloviny, aby se o něj rozdělil s chudým člověkem. V nočním snu se mu pak zjevil sám Ježíš oděný do onoho pláště, aby tak potvrdil trvalou platnost slova evangelia: „Byl jsem nahý, a oblékli jste mě … Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,36.40).36 Kolik dalších příkladů svědectví lásky (caritas) z dějin církve by bylo možno uvést! Jedná se především o mnišské hnutí, které od svého prvopočátku u svatého opata Antonína († 356) prokazovalo nevídanou službu lásky (caritas) bližnímu. Při setkávání „tváří v tvář“ s Bohem, jenž je láska, si mnich uvědomuje, jak je naléhavé, aby se celý jeho život proměnil nejen ve službu Bohu, ale také ve službu bližnímu. Tímto způsobem lze odůvodnit velké struktury sloužící potřebnýma nemocným, které vznikaly vedle klášterů. Tím se vysvětlují také obrovské iniciativy zaměřené na lidský pokrok a křesťanskou formaci, které byly otevřeny především těm nejchudším, o což se přičinily nejprve mnišské a žebravé řády a posléze různé mužské a ženské řeholní instituty, jak to dokládají celé církevní dějiny. Postavy svatých jako František z Assisi, Ignác z Loyoly, Jan z Boha, Kamil de Lellis, Vincenc z Paula, Luisa de Marillac, Josef B. Cottolengo, Jan Bosko, Luigi Orione, Tereza z Kalkaty – abychom připomněli alespoň některá jména – zůstávají pro všechny lidi dobré vůle význačnými vzory sociální lásky (caritas). Svatí opravdu vnášejí světlo do lidských dějin, protože jsou to mužové a ženy víry, naděje a lásky.

41.  Mezi svatými vyniká Maria, Matka Páně a zrcadlo veškeré svatosti. V Lukášově evangeliu se s ní setkáváme, když prokazuje službu lásky (caritas) své příbuzné Alžbětě, u níž zůstala „asi tři měsíce“ (Lk 1,56), aby jí pomáhala v poslední fázi těhotenství. „Magnificat anima mea Dominum,“ říká Maria u příležitosti této návštěvy – „Velebí má duše Hospodina“ (Lk 1,46) – a vyjadřuje tak celý program svého života, tedy nestavět se do středu, nýbrž vytvářet místo Bohu, s nímž se setkává jednak v modlitbě, jednak ve službě bližnímu, protože jedině tak se svět stává dobrým. Maria je velká právě proto, že nechce udělat velkou sebe, nýbrž Boha. Je pokorná, a proto nechce být ničím jiným než služebnicí Páně (srov. Lk 1,38.48). Dobře ví, že ke spáse přispěje nikoli tím, že by uskutečňovala své dílo, nýbrž tím, že se dá plně k dispozici Boží iniciativě. Je to žena naděje. Jedině proto, že věří Božím příslibům a očekává spásu Izraele, může k ní vejít anděl a povolat ji k rozhodující službě při naplňování zmíněných příslibů. Maria je ženou víry: „Blahoslavená, která jsi uvěřila,“ říká jí Alžběta (srov. Lk 1,45). Magnificat, což je jakýsi portrét její duše, je celý utkán z vláken Písma svatého, z vláken pocházejících z Božího slova. Tak se stává zřejmým, že Maria je v Božím slovu opravdu doma, a proto z něho zcela přirozeně vychází a opět do něho vstupuje. Maria mluví a myslí na základě Božího slova. Boží slovo se stává jejím slovem a její slovo se zase rodí ze slova Božího. Tak se mimo jiné projevuje, že její myšlenky jsou v harmonii s Božím myšlením, že její chtění je jediné chtění spolu s Bohem. Jelikož je Maria cele proniknuta Božím slovem, může se stát matkou vtěleného Slova. Konečně platí, že Maria je žena, která miluje. Mohlo by to být vůbec jinak? Jakožto věřící, která myslí prostřednictvím Božího myšlení a chce prostřednictvím Božího chtění, nemůže o ní neplatit, že je ženou, která miluje. Právě tohle postřehujeme v mlčenlivých skutcích, o nichž nás zpravují evangelijní vyprávění o Ježíšově dětství. Právě tohle nahlížíme v jemnosti, s níž v Káni vnímá jak potřebu, do níž se dostali novomanželé, tak Ježíšovu přítomnost. Totéž je patrné v pokoře, s níž přijímala to, že byla opomíjena v období Ježíšova veřejného působení. Ona totiž dobře věděla, že Syn musí založit novou rodinu a že matčina hodina nastane až v okamžiku kříže, což bude skutečná Ježíšova hodina (srov. Jan 2,4; 13,1). Tehdy, když učedníci uprchli, ona zůstala pod křížem (srov. Jan 19,25–27). Později, v hodině Letnic, to budou právě oni, kdo se semknou kolem ní v očekávání seslání Ducha Svatého (srov. Sk 1,14).

42.  K životu svatých nepatří pouze vyprávění o jejich pozemském životě, nýbrž také jejich život a působení po smrti. Ve svatých se objasňuje, že ten, kdo směřuje k Bohu, se nevzdaluje lidem, nýbrž se jim stává opravdu blízký. Na nikom jiném to nevidíme lépe než na Marii. Slovo Ukřižovaného – adresované učedníku Janovi a jeho prostřednictvím všem Ježíšovým učedníkům: „To je tvá matka“ (Jan 19,27) – se v každé nové generaci stává novým způsobem pravdivé. Maria se totiž opravdu stala Matkou všech věřících. K její mateřské dobrotivosti stejně jako k její panenské čistotě a kráse se utíkají lidé všech dob a ze všech částí světa ve svých potřebách a nadějích, ve svých radostech i ve svém utrpení, ve své osamocenosti stejně jako ve vzájemném sdílení. Lidé vždy zakoušeli obdarování její dobroty, zakoušeli nevyčerpatelnou lásku, kterou právě ona rozdává z hlubin svého srdce. Svědectví vděčnosti, která se jí projevuje na všech světadílech a ve všech kulturách, představuje uznání oné čisté lásky, která nehledá sebe, nýbrž prostě a jednoduše chce dobro. Úcta věřících zároveň dokládá neomylnou intuici toho, že taková láska je možná. Je to možné díky tomu nejniternějšímu sjednocení s Bohem, které dovoluje, abychom Jím byli zcela proniknuti, což je podmínka, která dovoluje tomu, kdo se napojil z pramene Boží lásky, aby se také on sám stal pramenem, z něhož „potečou proudy vod“ (srov. Jan 7,38). Maria, Panna i Matka, nám ukazuje, co je láska a kde se nachází její původ i její stále se obnovující síla. Jí svěřujeme církev, její poslání i službu lásky:

Svatá Maria, Matko Boží,

tys darovala světu pravé světlo,

Ježíše, svého Syna – Syna Božího.

Ty ses bezvýhradně odevzdala

Božímu povolání,

a tak ses stala zdrojem té dobroty,

která prýští z Něho.

Ukaž nám Ježíše. Veď nás k Němu.

Uč nás poznávat a milovat ho,

abychom byli schopni

opravdové lásky

a uprostřed žíznícího světa

byli pramenem živé vody.

Dáno v Římě u Svatého Petra dne 25. prosince, o slavnosti Narození Páně, v roce 2005, v prvním roce mého pontifikátu.