II. kapitola: Práce a člověk

 

Kniha Geneze

4. Církev je přesvědčena, že práce je základní rozměr pozemské existence člověka. V tomto přesvědčení ji utvrzuje i pohled na všechny výdobytky různých věd o člověku: antropologie, paleontologie, historie, sociologie, psychologie a jiných; všechny tuto pravdu nevývratně dosvědčují. Ale církev čerpá tento úsudek především ze zjeveného slova Božího. Proto to, co je přesvědčením rozumu, stává se současně přesvědčením víry. Je to proto a to stojí za zmínku hned nyní –, že církev věří v člověka. Myslí na člověka a obrací se k němu nejen na základě dějinné zkušenosti, nejen opírajíc se o nejrůznější metody vědeckého poznání, ale myslí na něho především ve světle zjeveného slova živého Boha. Když se obrací k člověku, snaží se vyjadřovat věčné plány a transcendentní určení, které s člověkem spojil živý Bůh, Stvořitel a Vykupitel.

Pro své přesvědčení, že práce je základní rozměr pozemské existence člověka, nalézá církev pramen už na prvních stránkách knihy Geneze. Z rozboru těchto textů si uvědomujeme, že při všem tom starobylém způsobu vyjadřování myšlenek byly v nich zvěstovány zásadní pravdy o člověku, a to už v kontextu slov, jimiž se vypráví o tajemství stvoření. Jsou to pravdy, které rozhodují o člověku od počátku, a jakoby v hrubých rysech nastiňují běh jeho existence na zemi, jak ve stavu prvotní spravedlnosti, tak i poté, co byla hříchem porušena smlouva, kterou Stvořitel uzavřel s tvorstvem, jež reprezentoval člověk. Když člověk, stvořený "jako obraz Boží ... jako muž a žena"[1], slyší slova: "Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji"[2], nemluví tato slova sice přímo a zjevně o práci, ale mimo veškerou pochybnost na ni nepřímo ukazují jako na činnost, kterou má člověk vykonávat na zemi: dokonce ukazují její skrytou podstatu. Člověk je obraz Boha mimo jiné proto, že dostal od Stvořitele příkaz, aby si podmanil zemi. Plněním tohoto pověření se v každém člověku, v každé lidské bytosti, zrcadlí činnost samého Tvůrce vesmíru.

Práce, chápaná jako činnost "tranzitivní", to znamená taková, která má počátek v lidském subjektu a je zaměřena k vnějšímu objektu; vyžaduje, aby člověk, jak mu přísluší, vládl zemi, a aby zároveň tuto vládu utvrzoval a rozšiřoval. Slovu země, jak se vyskytuje v bibli, rozumějme samozřejmě především tak, že označuje ten úsek viditelného vesmíru, který člověk obývá; ale totéž slovo může v širším smyslu zahrnovat celý viditelný svět vymezený jako okruh, který má člověk ve své moci nebo ve kterém hledá uspokojení svých potřeb. Slova "podmaňte si zemi" mají však velmi široký dopad; ukazují totiž na všechny zdroje, které země (a nepřímo viditelný svět) v sobě skrývá a které může člověk uvědomělou činností objevit a účelně využít. Takže slova napsaná už na začátku bible nikdy nepřestanou být časová. Zahrnují, jak je zřejmé, právě tak všechna minulá období civilizace a hospodářství včetně současnosti, jako i budoucí fáze vývoje, jež se snad částečně už rýsují, ale v značné míře zůstávají před člověkem dosud nepoznané a skryté.

Mluví-li se někdy o obdobích "urychlení" v hospodářském životě a v civilizaci lidstva nebo jednotlivých národů – a spojují-li se tato urychlení s pokrokem vědy a techniky, zvláště pak s objevy, převratnými pro život sociální a hospodářský –, můžeme zároveň říci, že žádné z těchto urychlení nevybočuje z rámce toho, co ve své podstatě obsahují slova prastarého biblického textu. Když se totiž člověk svou prací stává čím dál tím víc pánem země a potvrzuje – rovněž prací – svou vládu nad viditelným světem, nalézá se v každém případě a v každé etapě tohoto procesu v linii prvotního Stvořitelova plánu; a tento plán je nutně a nerozlučně spjat s faktem, že člověk je stvořen jako muž a žena, "jako obraz Boží". Tento řád věcí je zároveň univerzální: zahrnuje všechny lidi, každou generaci, každý úsek hospodářského a kulturního rozvoje, a současně je to řád, který působí v každém člověku, v každé vědomé lidské bytosti. Jsou v něm současně zahrnuti všichni a každý. Všichni a každý v příslušné míře a nesčetným množstvím způsobů mají účast na tomto řádu, podle kterého si člověk svou prací "podmaňuje zemi".

Práce z hlediska objektu

5. Všeobecnost `a zároveň mnohostrannost procesu podmaňování země vrhá světlo na lidskou práci, neboť vláda člověka nad zemí se uskutečňuje konáním práce a prostřednictvím práce. Tak vysvítá význam práce ve smyslu objektivním: tento význam je náležitě zřejmý z různých období kultury a civilizace. Člověk vládne nad světem už tím, že si ochočuje a chová zvířata a takto získává nutnou výživu a oblečení, a také tím, že může vydobýt ze země a z moře různá přírodní bohatství. Ale mnohem víc si člověk podmaňuje zemi tehdy, když ji začíná obdělávat a potom přetváří její plody a přizpůsobuje je k svému užívání. Takto je zemědělství hlavní oblastí hospodářského života a ve spojení s lidskou prací je naprosto nezbytnou složkou výroby. Průmysl pak bude vždycky záležet ve sdružení bohatství země – ať už živých přírodních zdrojů nebo zemědělských produktů, nebo též bohatství nerostných nebo chemických – s prací člověka, jak fyzickou, tak intelektuální. Totéž se týká v jistém smyslu i oblasti takzvaných služeb, a neméně i teoretického a praktického vědeckého bádání.

Činnost člověka v průmyslu a v zemědělství přestala být dnes v mnoha případech prací hlavně ruční, protože námaha lidských rukou a svalů je ulehčena užíváním stále dokonalejších strojů a mechanismů. Nejen v průmyslu, ale i v zemědělství jsme svědky změn, ke kterým mohlo dojít dík postupnému a stálému rozvoji vědy a techniky. To se stalo, obecně řečeno, dějinnou příčinou závažného civilizačního převratu, počínaje průmyslovou érou až k dalším fázím, kdy se vyrábí pomocí nových technik, jako je elektronika nebo v posledních letech mikroprocesory.

I když se může zdát, že v průmyslové výrobě "pracuje" stroj a člověk ho jen obsluhuje a různým způsobem umožňuje a udržuje jeho fungování, přesto je pravda, že právě tím přinesl rozvoj průmyslu nové podněty k problému lidské práce. Jak první industrializace, která vyvolala takzvanou dělnickou otázku, tak i další průmyslové přeměny výmluvně ukazují, že i v období práce čím dál tím víc zmechanizované zůstává vlastním subjektem práce i nadále člověk.

Rozvoj průmyslu a s ním spojených rozmanitých oborů, až k nejmodernějším technikám elektroniky, zvláště na poli miniaturizace, informatiky, telematiky aj., ukazuje, jak nesmírnou úlohu má při souhře mezi subjektem a objektem práce (v nejširším smyslu slova) onen spojenec člověkovy práce, zrozený z lidské mysli: technika. Technika chápaná v tomto případě ne jako dovednost nebo pracovní způsobilost, ale jako souhrn nástrojů, které člověk používá při práci, je nepochybně spojencem člověka. Usnadňuje práci, zdokonaluje ji a urychluje. Přispívá k tomu, že práce přináší stále více výrobků a mnoho z nich zdokonalilo svou jakost. Avšak někdy se může technika změnit ze spojence v člověkova protivníka – například tenkrát, když zmechanizování práce člověku "podrazí nohy", připraví ho o všechno osobní uspokojení i o podněty k tvořivosti a k odpovědnosti, když připraví o místo mnoho dosud zaměstnaných pracovníků nebo když v důsledku přehnaného okouzlení strojem udělá člověka jeho otrokem.

Jestliže biblická slova "podmaňte si zemi", určená člověku na samém počátku, mají být chápána tak, že platí i pro celou naši moderní dobu, zvanou industriální a postindustriální, skrývají v sobě bezpochyby také vztah k technice, k onomu světu mechanismů a strojů, které jsou ovocem lidského rozumu a dějinným potvrzením vlády člověka nad přírodou.

Poslední doba dějin lidstva, zvláště některých národů, přináší oprávněné potvrzení, že technika je jeden ze základních činitelů hospodářského pokroku. Ale současně s tímto potvrzením vyvstaly a stále vyvstávají podstatné otázky, jmenovitě ty, které se týkají lidské práce z hlediska jejího subjektu, to je samotného člověka. Tyto otázky mají zvláštní závažnost, která zasahuje do názorových střetů povahy mravní a mravně-společenské. Proto také jsou stálou výzvou pro rozmanité instituce, pro státy a vlády, pro mezinárodní organizace; jsou výzvou i pro církev.

Práce z hlediska subjektu: člověk – subjekt práce

6. Při dalším zkoumání práce podle výroku bible, že si člověk má podmanit zemi, musíme soustředit pozornost na práci v subjektivním smyslu, a to ještě mnohem víc, než když jsme si všímali objektivního smyslu práce. Sotva jsme se dotkli rozsáhlé problematiky, která je všeobecně známa odborníkům v různých oborech a také každému pracujícímu člověku podle jeho specializace. Slova knihy Geneze, na která navazujeme v tomto svém rozboru, mluví sice nepřímo o práci ve smyslu objektivním, ale stejně tak mluví i o subjektu práce. Avšak to, co říkají, je závažné a naplněné hlubokým smyslem.

Člověk si má podmanit zemi a má nad ní vládnout, protože jako Boží obraz je osoba neboli subjektivní tvor, schopný plánovité a účelné činnosti, schopný rozhodovat o sobě a tíhnoucí k sebeuskutečnění. Jako osoba je tedy člověk subjektem práce. Jako osoba pracuje, vykonává různé činnosti náležející k pracovnímu procesu. Ty všechny, mimo svoji objektivní platnost, mají sloužit k uskutečnění jeho lidství, k splnění osobního povolání, které je mu vlastní právě proto, že je člověk. Zásadní pravdy o tom připomněl nedávno 2. vatikánský sněm v konstituci Gaudium et spes, zvláště v 1. části, věnované povolání člověka.

Tak tedy "vláda", o které mluví biblický text, o němž rozjímáme, se týká nejen objektivní stránky práce, ale uvádí nás současně do chápání její stránky subjektivní. Práce jako proces, kterým si člověk a lidstvo podmaňují zemi, odpovídá jen tehdy tomuto základnímu pojmu v bibli, když se zároveň v celém tom procesu člověk projevuje a potvrzuje jako ten, kdo "vládne". Tato vláda se v jistém smyslu vztahuje spíš na stránku subjektivní než objektivní: subjektivní stránka podmiňuje samotnou mravní podstatu práce. Není totiž pochyby, že lidská práce má svou hodnotu mravní, která je přímo a bezprostředně spjata se skutečností, že ten, kdo ji koná, je osoba, že je to uvědomělý a svobodný neboli o sobě rozhodující subjekt.

Tato pravda, která je jakoby základ a trvalé jádro křesťanské nauky o lidské práci, měla a má zásadní význam pro formulaci důležitých sociálních problémů, které jsou velmi závažné a platné pro celé epochy.

Starověk zavedl mezi lidmi rozvrstvení, pro něj typické, podle rázu vykonávané práce. Práce, která vyžadovala ze strany pracujícího použití jeho tělesných sil, práce svalů a rukou, byla pokládána za nedůstojnou lidí svobodných. Proto k ní byli určováni otroci. Křesťanství, rozvíjející některé rysy vlastní už Starému zákonu, tu zásadně změnilo pojmy. Vycházelo při tom z celého obsahu evangelijního poselství, především ze skutečnosti, že ten, který je Bohem, stal se nám ve všem podobný[3] a většinu svého života na zemi věnoval práci v tesařské dílně. Tato okolnost sama o sobě je nejvýmluvnějším "evangeliem práce", které dává na srozuměnou, že základem k hodnocení lidské práce není především druh vykonávané činnosti, ale fakt, že ten, kdo ji koná, je osoba. Kořeny důstojnosti práce je třeba hledat především v její subjektivní stránce, ne v objektivní.

Při takovém chápání mizí prakticky důvod starověkého rozvrstvení lidí podle druhu jejich práce. To neznamená, že lidská práce z hlediska objektivního nemůže a nesmí být nijak hodnocena a kvalifikována. Znamená to jen, že prvním základem hodnoty práce je sám člověk – její subjekt. S tím se ihned pojí důležitý závěr mravní: ačkoli je pravda, že člověk je určen a povolán k práci, přece má především "práce sloužit člověku, a ne člověk práci". Tento závěr nás správně vede k uznání prvenství subjektivního významu práce před objektivním. V tomto způsobu chápání, za předpokladu, že různé práce konané lidmi mohou mít větší nebo menší hodnotu objektivní, chceme otevřeně prohlásit, že každá z nich se měří hlavně mírou důstojnosti samotného subjektu práce neboli osoby: člověka, který ji koná. Na druhé straně, bez ohledu na práci, jakou každý člověk koná, a i když souhlasíme, že práce je cílem jeho činnosti – který někdy vyžaduje mnoho pečlivosti a úsilí –, nemá tento cíl konečný smysl sám v sobě. Neboť konečným cílem práce – jakékoli práce člověka, i kdyby byla sebevíc služebná, jednotvárná, podle běžného hodnocení přímo ponižující – zůstane vždycky sám člověk.

Ohrožení správného řádu hodnot

7. Tato základní tvrzení o práci vždycky vycházela z pokladů křesťanské pravdy, zvláště ze samotného poselství "evangelia práce", a vytvořila základ nového myšlení, hodnocení a jednání lidí. V novověku, od samého počátku, co se utvářela průmyslová éra, musela křesťanská pravda o práci vystupovat proti různým směrům materialistického a ekonomistického myšlení. Někteří stoupenci takových idejí chápali práci a zacházeli s ní jako s jistým druhem "zboží", které pracovník – a zvláště průmyslový dělník – prodává zaměstnavateli, který je současně majitelem kapitálu neboli souhrnu nástrojů a prostředků umožňujících výrobu. Tento způsob chápání práce byl snad rozšířen zvláště v 1. polovině 19. století. V pozdější době výslovné formulace tohoto druhu skoro úplně zanikly a převládl humánnější způsob uvažování o práci a jejího hodnocení. Vzájemné působení mezi pracujícím člověkem a souhrnem nástrojů a výrobních prostředků umožnilo rozvoj neomezeného sdružování prostředků čili tzv. kapitalismu – zároveň také různých forem kolektivismu – a k tomu přistoupily ještě jiné prvky společensko-hospodářské jako důsledek nových konkrétních okolností: činnosti dělnických sdružení a veřejných orgánů i působení velkých mezinárodních podniků. Nebezpečí, že se s lidskou prací bude zacházet jako se "zbožím svého druhu" neboli jako s bezejmennou silou potřebnou pro výrobu (mluví se přímo o "pracovní síle"), stále trvá a bude tu vždy, vychází-li celý přístup k hospodářským problémům ze zásad materialistického ekonomismu.

Soustavnou příležitost a v jistém smyslu i podnět k takovému způsobu myšlení a hodnocení poskytuje celý vývoj, urychlený pokrok civilizace jednostranně materiální, v které se přičítá důležitost objektivní stránce práce, kdežto stránka subjektivní – všechno, co je přímo nebo nepřímo spjato se subjektem práce – je až na druhém místě. V každém takovém případě, v každé takové společenské situaci dochází k záměně, ano přímo k převrácení řádu ustanoveného počátečními slovy knihy Geneze. S člověkem se zachází jako s výrobním nástrojem[4], zatímco se s ním má – a jen s ním –, bez ohledu na to, jakou práci koná, zacházet jako s příčinným subjektem, a tedy jako s jejím opravdovým strůjcem a tvůrcem. Takové převrácení řádu by zasloužilo – bez ohledu na to, ve jménu jakého programu a pod jakou "firmou" se děje – název kapitalismus, v tom smyslu, o jakém bude řeč níže. Je známo, že kapitalismus má svůj ustálený historický význam jako systém a zřízení společensko-hospodářské, které je opakem socialismu nebo komunismu. Ale zaměříme-li se na zkoumání základní pravdy, podle které posuzujeme celý ekonomický koloběh a především struktury výroby čili získávání statků – a takovou povahu má i sama práce –, je třeba uznat, že omyl prvotního kapitalismu se může opakovat všude tam, kde se zachází s člověkem jako se souborem hmotných výrobních prostředků, jako s nástrojem, a ne – jak to odpovídá vlastní důstojnosti jeho práce – jako se subjektem a strůjcem, a tím také jako s vlastním cílem celého výrobního procesu.

Z toho je vidět, že rozbor lidské práce, provedený ve světle slov, která mluví o vládě člověka nad zemí, proniká přímo do středu společensko-mravní problematiky. Takové uvažování musí také pro sebe nalézt ústřední místo v celé sféře společensko-hospodářské politiky. To se týká jak jednotlivých zemí, tak i širších vztahů mezinárodních a mezikontinentálních, zvláště pokud jde o napětí, které se rýsuje ve světě nejen mezi Východem a Západem, ale i mezi Severem a Jihem. Na tyto rozměry současné problematiky důrazně upozornil jak Jan XXIII. v encyklice Mater et Magistra, tak Pavel VI. v encyklice Populorum progressio.

Solidarita pracujících

8. Když je řeč o lidské práci z hlediska subjektu, které je pro ni základní, to je člověka jako osoby vykonávající tuto práci, je třeba z tohoto hlediska aspoň zběžně zhodnotit procesy, ke kterým došlo během devadesáti let dělících nás od Rerum novarum vzhledem k objektivní stránce práce. I když totiž je subjekt práce stále týž, to je člověk, jsou v ní významné rozdíly, pokud jde o objekt. Vzhledem k subjektu můžeme sice říci, že práce je jen jedna (jedna a pokaždé neopakovatelná), ale vzhledem k jejímu objektivnímu zaměření musíme říci, že existuje mnoho prací: mnoho různých prací. Rozvoj lidské civilizace přináší v tomto směru stálé obohacování. Ale současně si nelze nevšimnout, že v procesu tohoto rozvoje nejen přibývají nové druhy lidské práce, ale také zanikají jiné. I když připustíme, že je to v zásadě normální jev, přece je třeba sledovat, zda se do něho nevkrádají, a do jaké míry, i nešvary, které mohou být nebezpečné pro společenskou morálku.

Taková závažná nevyrovnanost, anomálie, přivedla v minulém století na svět takzvanou "dělnickou otázku", označovanou někdy také jako "otázka proletářská". Tato otázka – spolu s problémy, které jsou s ní spojeny – vyvolala oprávněnou společenskou reakci a propuklo velké a odhodlané hnutí solidarity mezi dělníky, především průmyslovými. Výzva k solidaritě a společnému jednání, adresovaná lidem práce – hlavně pásové, jednotvárné práce v průmyslových závodech, která redukovala lidskou osobnost na věc ovládanou strojem–, měla důležitou cenu a přesvědčivost z hlediska sociální morálky. Společná vůle mířila proti ponížení důstojnosti člověka jako subjektu práce a zároveň proti neslýchanému vykořisťování, které s ním bylo spojeno a kterému byli dělníci vystaveni na mzdách a pracovních i bezpečnostních podmínkách. Tento odpor stmelil dělnický svět ve společenství, vyznačující se velkou solidaritou.

Jdeme-li ve stopách encykliky Rerum novarum a mnoha později vydaných dokumentů učitelského úřadu církve, musíme uznat, že to byla z hlediska sociální morálky oprávněná reakce na celý systém nespravedlnosti a křivdy, který volal do nebe o odplatu[5] a který doléhal na pracující v době překotné industrializace. Tomuto stavu věcí napomáhalo "liberální zřízení sociálně-politické, které podle svých hospodářských zásad podporovalo a zajišťovalo hospodářskou iniciativu pouze majitelům kapitálu a podnikatelům, ale nestaralo se dostatečně o zabezpečení práv dělníků. Tvrdilo totiž, že lidská práce je pouze nástrojem výroby, jejímž základem, tvůrčím činitelem a cílem je sám kapitál.

Dělnická solidarita – spolu s tím, jak se vyostřilo uvědomování ostatních, že pracující mají svá práva a že je zapotřebí více se o ně zasazovat – přivodila od té doby v mnoha případech hluboké přeměny. Byly vynalezeny různé nové systémy. Rozvinuly se nové způsoby neomezeného hromadění majetku čili, jak se říká, neokapitalismu nebo kolektivismu. Nezřídka pracující mohou mít a fakticky mají účast na řízení a kontrole výroby v podnicích. Prostřednictvím přiměřených sdružení ovlivňují pracovní podmínky a mzdy i sociální zákonodárství.Ale současně různé ideologické nebo mocenské systémy i nové vztahy, které se vyskytly na různých úrovních lidského soužití, způsobily, že křiklavé nespravedlnosti přetrvávají a dochází k novým. Podíváme-li se na svět v celku, umožnil rozvoj civilizace a komunikace plnější znalost životních a pracovních podmínek lidí na celé zeměkouli; odkryl však i jiné formy nespravedlnosti, rozsáhlejší než ty, které byly už v minulém století pracujícím pohnutkou k zvláštní solidaritě dělnického světa, nejen v zemích, které už prodělaly jistý proces průmyslové revoluce, ale i v zemích, kde základním pracovištěm člověka je stále zemědělství nebo jiná příbuzná zaměstnání.

Hnutí solidarity na poli lidské práce – solidarity, která se už nikdy nesmí uzavírat dialogu a spolupráci s jinými – mohou být nutná i v takových podmínkách a v takových sociálních vrstvách, které dřív nebyly do těchto hnutí zahrnuty, ale v měnících se společenských soustavách nebo životních poměrech podstupují faktickou proletarizaci, nebo se už přímo nalézají ve stavu proletariátu. Snad ještě není tak nazýván, ale už takový název zaslouží. V takovém postavení najdeme jisté kategorie nebo skupiny pracující inteligence, zvláště když se stále větším přístupem ke vzdělání a se stále rostoucím počtem lidí, kteří studiem získávají diplomy a kvalifikaci, klesá poptávka po jejich práci. Tato nezaměstnanost inteligence vzrůstá, když dostupné vzdělání není zaměřeno na takové druhy zaměstnání nebo služeb, jaké vyžadují opravdové potřeby společnosti, nebo když práce, ke které se vyžaduje vzdělání (alespoň odborné), bývá méně vyhledávaná a hůř placená než kterákoli práce manuální. Samozřejmě že vzdělání je samo o sobě vždycky důležitým obohacením lidské osoby. Nicméně jisté procesy proletarizace jsou možné i nezávisle na této skutečnosti.

Proto je nadále třeba klást si otázku o subjektu práce a jeho životních podmínkách. Pro uskutečnění sociální spravedlnosti v různých částech světa, v různých zemích a ve vzájemných vztazích mezi nimi jsou nutná stále nová hnutí solidarity pracujících a také solidarity s pracujícími. Taková solidarita se musí vyskytovat vždy tam, kde to žádá společenské znehodnocení subjektu práce, zvrácené vykořisťování pracujících a rostoucí oblasti bídy, a dokonce přímo hladu. Církev se v této věcí živě angažuje, neboť pokládá za své poslání, za svou službu, za měřítko věrnosti ke Kristu, aby byla opravdovou "církví chudých". Chudí pak mají různé podoby. Objevují se na různých místech a v různých momentech, často je vídáme jako lidi, kteří trpí urážením důstojnosti lidské práce, ať proto, že možnost dostat práci je – pod bičem nezaměstnanosti – omezená, ať proto, že hodnota práce i práv, jaká z ní vyplývají, zvláště práva na spravedlivou mzdu, na zabezpečení osoby pracujícího a jeho rodiny, bývá zlehčována.

Práce – důstojnost osoby

9. Zůstávajíce nadále v perspektivě člověka jako subjektu práce, musíme se dotknout, aspoň krátce, několika otázek, které blíže určují důstojnost lidské práce. Dovolují totiž přesněji charakterizovat její vlastní morální hodnotu. Je třeba to udělat a mít přitom stále před očima výzvu bible, podle níž si má člověk "podmanit zemi"[6] a v níž se projevila vůle Stvořitele, aby se člověk prací stal schopným "vlády", jaká mu přísluší ve viditelném světě.

Onen základní a prvotní plán Boha v poměru k člověku, kterého "stvořil jako svůj obraz podle své podoby"[7], nebyl odvolán ani tenkrát, když člověk porušil prvotní smlouvu s Bohem a uslyšel slova: "V potu tváře budeš jíst chléb."[8] Tato slova mluví o námaze mnohdy přetěžké, jaká od té doby doprovází lidskou práci; ale nijak neumenšují pravdu, že je práce cestou, na které člověk uskutečňuje svou specifickou vládu ve viditelném světě tím, že si "podmaňuje zemi". Tato námaha je skutečnost všeobecně známá, neboť ji zakoušejí všichni. Znají ji lidé pracující tělesně, nejednou v podmínkách výjimečně těžkých. Znají ji nejen rolníci, věnující dlouhé dny obdělávání půdy, která někdy plodí "trní a hloží"[9], ale i horníci v dolech nebo kamenolomech, hutníci u svých vysokých pecí, lidé pracující na stavbách a konstrukcích často v nebezpečí zmrzačení nebo ztráty života. Znají ji lidé, věnující se humanitním studiím, znají ji vědci, znají ji lidé, na které dopadá těžké břemeno závažných politických rozhodnutí. Znají ji lékaři a ošetřovatelky, bdící ve dne v noci u nemocných. Znají ji ženy, které – někdy bez náležitého uznání od společnosti a leckdy i od vlastní rodiny – nesou každodenní námahu a odpovědnost za dům a za výchovu dětí. Znají ji všichni, kdo pracují. A protože práce je všeobecné povolání, znají tuto skutečnost všichni lidé.

A přece, při celé své namáhavosti – a snad jistým způsobem právě pro ni – je práce pro člověka dobrem. Vyznačuje-li se práce tím, že je, jak uvádí sv. Tomáš[10], "bonum arduum" (dobro obtížné), přesto, a právě jako taková, je pro člověka dobrem. Nejen dobrem "užitečným" či "užitkovým", ale dobrem "důstojným" neboli odpovídajícím důstojnosti člověka, řekněme dobrem, které tuto důstojnost vyjadřuje a rozmnožuje. Chceme-li blíže určit mravní význam práce, musíme mít na zřeteli především tuto pravdu. Práce je dobro člověka, dobro jeho lidství – neboť prací člověk nejen přetváří přírodu a přizpůsobuje ji svým potřebám, ale také uskutečňuje sebe jako člověk, a jistým způsobem se tak dokonce "stává víc člověkem".

Bez toho nelze pochopit význam ctnosti pracovitosti, zejména nelze pochopit, proč by měla být pracovitost ctností. Ctností (čili mravní způsobilostí) nazýváme to, čím se člověk stává dobrým jako člověk.[11] Tento fakt nic nemění na oprávněné obavě, aby prací, kterou je zušlechťována hmota, sám člověk na důstojnosti netratil.[12] Je přece známo, že práce se dá různým způsobem zneužívat i proti člověku, že je možné ho trestat nucenou prací v koncentračních táborech, že je možné udělat z práce prostředek utiskování člověka, že je konečně možné rozmanitě vykořisťovat lidskou práci neboli pracujícího člověka. To všechno mluví ve prospěch mravní povinnosti spojovat pracovitost jako ctnost se společenským rozměrem práce, který umožňuje člověku, aby se v práci "stával víc člověkem" a neznehodnocoval se prací, ať tím, že by ztrácel nejen síly tělesné (což je do jisté míry nevyhnutelné), ale hlavně sobě vlastní důstojnost a subjektivitu.

Práce a společenství: rodina, národ

10. Když jsme takto potvrdili osobní rozměr lidské práce, musíme sáhnout k druhé sféře hodnot, která se s ní nepochybně pojí. Práce je základ utváření rodinného života, který je přirozeným právem a povoláním člověka. Tyto dvě sféry hodnot – jedna spojená s prací a druhá vyplývající z rodinného rázu lidského života – musí být normálně spojeny a musí se navzájem prolínat. Práce je jistým způsobem podmínkou pro založení rodiny. Rodina totiž vyžaduje prostředky k svému udržování, a člověk je získává obvykle prací. Práce a pracovitost utvářejí také celý proces výchovy v rodině, právě z toho důvodu, že každý "se stává člověkem" mimo jiné prací, a toto "stávání se člověkem" je právě hlavním cílem celého výchovného procesu. Zjevně jsou tady zúčastněny dvě stránky práce: jedna, která podmiňuje život a udržování rodiny, a druhá, kterou se uskutečňují cíle rodiny, zvláště výchova. Avšak tyto dvě stránky práce jsou spolu spojeny a v různých bodech se doplňují.

Vůbec je třeba připomenout a prohlásit, že rodina je jeden z nejdůležitějších zřetelů, z nichž musí vycházet společensko-mravní řád lidské práce. Učení církve vždycky věnovalo této věci zvláštní pozornost a v tomto dokumentu se k ní také ještě vrátíme. Rodina je totiž současně společenství, jehož založení je umožněno prací, a zároveň je to první domácí škola práce pro každého člověka.

Třetí sféra hodnot, kterou pozorujeme z tohoto hlediska – z hlediska subjektu práce –, se týká onoho velkého společenství, ke kterému člověk náleží na základě různých kulturních a dějinných pout. Taková společnost – i kdyby ještě nedosáhla zralé formy národa – je nejen velkou, byť i nepřímou, vychovatelkou každého člověka (vždyť každý si v rodině osvojuje prvky a hodnoty, z nichž pozůstává kultura dotyčného národa), ale také je velkým historickým a společenským vtělením práce celých generací. To všechno působí, že člověk spojuje svou hlubší lidskou totožnost s příslušností k národu, a svou práci pak chápe jako rozmnožování obecného blaha vytvořeného jeho krajany. Tak si uvědomuje, že v tomto směru slouží práce k rozmnožování výdobytků celé lidské rodiny, všech lidí žijících na světě.

Tyto tři sféry si stále zachovávají svou důležitost pro lidskou práci po její subjektivní stránce. Tato stránka, čili v ní spočívající pravda, že člověk je určen k práci, má přednost před stránkou objektivní. Především v subjektivní stránce se uskutečňuje ona "vláda" nad světem přírody, ke které je člověk od samého počátku povolán podle slov knihy Geneze. Jestliže se sám proces "podmaňování země" neboli práce ve smyslu techniky vyznačuje v průběhu dějin, a zvláště v posledních stoletích, obrovským rozvojem výrobních prostředků, je to jev příznivý a kladný, za podmínky, že objektivní stránka práce nepřeváží nad stránkou subjektivní a člověku nevezme nebo nezmenší jeho důstojnost a jeho nezadatelná práva.