III. kapitola: Konflikt práce a kapitálu

 

Rozměry konfliktu

11. Tím, že výše uvedený nástin základní problematiky práce navazuje na první texty bible, vytváří jakoby lešení a opěrný sloup církevní nauky, která zůstává během staletí, za různých dějinných zkušeností nezměněna. Ale na pozadí zkušeností, které předcházely vyhlášení encykliky Rerum novarum a které potom následovaly, nabývá tato nauka zvláštního významu a zvlášť ve vztahu k dnešní době nabývá i výmluvnosti. Práce se jeví v tomto rozboru jako velká skutečnost mající základní vliv na zlidštění světa, který odevzdal Stvořitel člověku. Je to skutečnost úzce spjatá s člověkem jako se svým subjektem, i s jeho rozumovou činností. Tato podložená pravda obvykle vyplňuje lidský život a rozhoduje o jeho ceně a smyslu. Práce, ačkoli je spojena s námahou a úsilím, nepřestává být dobrem, takže se člověk láskou k práci rozvíjí. Tento veskrze kladný a tvůrčí, výchovný a záslužný ráz lidské práce musí být základem i současného hodnocení práce a rozhodování o ní v souvislosti se subjektivními právy člověka. O tom svědčí mezinárodní deklarace i rozličné pracovní zákoníky, vypracované buď příslušnými zákonodárnými institucemi různých států, nebo též organizacemi, které věnují svou sociální nebo vědecko-sociální činnost problematice práce. Útvar, který soustřeďuje všechny tyto iniciativy, je Mezinárodní organizace práce, nejstarší speciální instituce Organizace spojených národů.

V další části těchto úvah se hodlám vrátit poněkud podrobněji k těmto důležitým problémům a připomenout aspoň hlavní prvky církevní nauky v této věci. Ale dříve se musím dotknout nesmírně důležité oblasti problémů, na jejichž pozadí se vytvářela tato nauka v posledním období, to je v době, jejímž symbolickým datem je rok vydání encykliky Rerum novarum.

Je známo, že v celém tomto období, které ještě ani neskončilo, vyvstal problém práce na základě velkého konfliktu, který vznikl spolu s rozvojem průmyslu mezi světem bohatých "kapitalistů" a světem pracujících, to znamená mezi úzkou, ale velmi vlivnou skupinou podnikatelů, majitelů nebo držitelů výrobních prostředků, a širokou masou lidí, kteří tyto prostředky nemají a účastní se výrobního procesu výhradně prací. Zákonitě vznikl konflikt z toho, že dělníci, nabízející svou práci, dávali své síly k dispozici skupině podnikatelů, kteří se řídili zásadou největšího zisku a snažili se za práci dělníků určovat co nejnižší mzdy. K tomu přistupovaly ještě jiné prvky vykořisťování, jež vyplývaly z nedostatečné bezpečnosti práce a z nedostatečného zajištění zdraví a života dělníků a jejich rodin.

Onen konflikt, chápaný některými jako společensko-hospodářský konflikt mezi stavy neboli "třídami", nalezl svůj výraz v ideologickém boji mezi liberalismem, jenž je pokládán za ideologii tzv. kapitalismu, a marxismem, pokládaným za ideologii vědeckého socialismu a komunismu, který chce vystupovat jako mluvčí dělnické třídy celého světového proletariátu. Takto se skutečně konflikt, planoucí mezi stavem dělnickým a pány kapitálu, změnil v soustavný boj mezi stavy čili "třídami", vedený nejen metodami ideologickými, ale také především politickými. Historie tohoto konfliktu je známa, podobně jako jsou známé nároky jedné i druhé strany. Podle marxistického programu, který se opírá o filozofii Karla Marxe a Bedřicha Engelse, je třídní boj jediný prostředek k odstranění tzv. třídních nespravedlností, existujících ve společnosti, a též k odstranění tříd samých. Uskutečnění tohoto programu pak předpokládá zespolečenštění výrobních prostředků, aby se přenesením vlastnictví ze soukromníků na kolektiv zajistila dělníkova práce před snadným vykořisťováním.

K tomu je zaměřen boj, vedený metodami nejen ideologickými, ale i politickými. Skupiny, které se jako politické strany řídí marxistickými názory, se snaží uchopit moc v jednotlivých státech, uplatňují přitom princip diktatury proletariátu a mnohostranné ovlivňování, nevyjímaje tlak revolučních mas; činí tak s úmyslem zrušit soukromé vlastnictví a zavést v těchto státech kolektivní zřízení. Podle hlavních ideologů a vůdců tohoto velkého mezinárodního hnutí je cílem tohoto akčního programu uskutečnění sociální revoluce a zavedení socialismu a posléze komunistického režimu v celém světě.

Když se dotýkáme tohoto komplexu problémů nejvyšší závažnosti, které nejsou pouhou teorií, ale tvoří samotnou tkáň společensko-hospodářského, politického a mezinárodního života naší doby, není možné, ale ani není třeba zabývat se podrobnostmi. Ty jsou přece známé jak z bohaté a rozšířené literatury, tak z praktických zkušeností. Ale je třeba vrátit se v této souvislosti k základnímu problému lidské práce; jí na prvém místě jsou věnovány naše úvahy v tomto dokumentu. Je totiž zároveň jasné, že tuto otázku, velmi závažnou z pohledu člověka – ta otázka je totiž základním rozměrem jeho pozemské existence a jeho povolání – nelze objasnit jinak než se zřetelem na celou současnou realitu.

Prvenství práce

12. Tváří v tvář současné skutečnosti, do jejíž struktury se hluboce vepsalo tolik konfliktů způsobených člověkem a v níž technické prostředky – ovoce lidské práce – hrají prvořadou úlohu (máme zde na mysli obavy ze světové katastrofy v případě, že by propukla jaderná válka se svou nepředstavitelnou ničivou silou), musíme především připomenout zásadu, které církev stále učila. Spočívá v tom, že práce má prvenství před kapitálem. Tato zásada se týká bezprostředně samotného výrobního procesu. Podle ní je práce vždycky prvořadou účinnou příčinou, kdežto kapitál jako souhrn výrobních prostředků je pouze nástrojem: příčinou nástrojovou. Tato zásada je zjevná pravda, vyplývající z celé dějinné zkušenosti člověka.

Když čteme první kapitolu bible a dovídáme se, že člověk si má podmanit zemi, víme, že se tato slova jistě vztahují na všechna bohatství, která v sobě skrývá viditelný svět a která jsou k dispozici člověku. Ale toto bohatství nemůže sloužit člověku jinak než prostřednictvím práce. S prací je také od začátku spojen problém vlastnictví: aby totiž bohatství ukryté v přírodě sloužilo jemu i ostatním, k tomu člověk nemá jiný prostředek než svou práci. Aby mohly tyto zdroje nést prostřednictvím práce plody, zmocňuje se člověk menších částí přírodního bohatství: v hloubi země, v moři, na zemi, ve vesmíru. Přivlastňuje si je a dělá si z nich pracoviště. Přivlastňuje si je prací a za účelem další práce.

Totéž se týká i dalších úseků tohoto procesu, v kterém zůstává vždy prvním úsekem vztah člověka k přírodním zdrojům a přírodnímu bohatství. Z celého úsilí ducha, směřujícího k objevení těchto bohatství, k určení různých možností jejich využití člověkem a pro člověka, si uvědomujeme, že všechno, co v celém díle hospodářské produkce pochází od člověka – jak práce, tak i všechny výrobní prostředky a s nimi spojená technika (neboli schopnost užívat tyto prostředky při práci) –, předpokládá bohatství a zdroje viditelného světa, které člověk nalézá, ale netvoří je. Nalézá je jistým způsobem hotové, připravené k objevení a k správnému využití ve výrobním procesu. V každém vývojovém stupni práce se člověk setkává s prvotním darem, jejž poskytuje příroda a v nejvyšší instanci sám Stvořitel. U počátku lidské práce stojí tajemství stvoření. Toto tvrzení, přijaté jako východisko, je vůdčí nití tohoto dokumentu a v závěru této úvahy bude rozvedeno.

Další uvažování o tomto problému nás má upevnit v přesvědčení o prvenství lidské práce před tím, pro co se ustálilo označení "kapitál". Do tohoto pojmu kromě přírodních zdrojů, které jsou člověku k dispozici, patří také souhrn prostředků, jejichž pomocí si člověk ony přírodní zdroje přivlastňuje a přetváří je podle svých potřeb (a takto je jistým způsobem "zlidšťuje"); je třeba hned teď prohlásit, že onen souhrn prostředků je plodem historického dědictví lidské práce. Všechny výrobní prostředky, nejprimitivnějšími počínaje a nejmodernějšími konče, vypracoval postupně člověk: zkušenost a rozum člověka. Takto zajisté vzniklo nejen nejjednodušší nářadí sloužící k obdělávání polí, ale i – s přiměřeným pokrokem vědy a techniky – nejmodernější složité stroje a továrny, laboratoře a počítače. Tedy všechno, co slouží při práci, celý souhrn pracovních prostředků – jak ho vytváří dnešní stav techniky – je plodem práce.

Tento obrovitý a mohutný nástroj – to je souhrn výrobních prostředků, který je v jistém smyslu pokládán za synonymum kapitálu – povstal z práce a nese na sobě známku lidské práce. Při nynější pokročilosti techniky si musí subjekt práce – člověk –, chce-li používat tento souhrn moderních nástrojů čili výrobních prostředků, napřed poznáním přisvojit ovoce práce lidí, kteří tyto nástroje vynalezli, naplánovali, zhotovili a zdokonalili a dělají to nadále. Schopnost pracovat, to znamená účinná účast na moderním výrobním procesu, vyžaduje čím dál tím větší přípravu a především přiměřené vzdělání. Ovšemže každý člověk, který se účastní výrobního procesu – i kdyby zastával jen takové práce, k nimž není zapotřebí zvláštního vzdělání a osobní kvalifikace –, je přesto v tomtéž výrobním procesu opravdovým účinným subjektem, zatímco souhrn nástrojů, třeba i nejdokonalejších, je pouze a výhradně nářadí, podřízené lidské práci.

Tuto pravdu, obsaženou v trvalém pokladu církevní nauky, je třeba stále zdůrazňovat v souvislosti s problémem pracovních vztahů i celého systému společensko-hospodářského. Je třeba zdůrazňovat a vyzdvihovat prvenství člověka ve výrobním procesu, primát člověka před věcí. Všechno, co náleží k pojmu kapitál – v užším smyslu slova –, je pouze souhrn věcí. Jedině člověk jako subjekt práce, a to bez ohledu na to, jakou práci dělá, je osobou. Tato pravda má zásadní důležitost a platí jako měřítko posuzování.

Ekonomismus a materialismus

13. Především, ve světle této pravdy, je jasně vidět, že nelze oddělovat kapitál od práce – a žádným způsobem nelze stavět práci do protikladu ke kapitálu ani kapitál do protikladu k práci, a tím méně – jak o tom bude řeč níže – stavět proti sobě konkrétní lidi, stojící za těmito pojmy. Správný pracovní systém – to je shodný s podstatou problému, vnitřně pravdivý a zároveň mravně zákonitý – může být systém, který v samých základech překonává protiklad mezi prací a kapitálem a snaží se o své uspořádání podle výše uvedené zásady podstatného, skutečného a nepochybného prvenství práce, subjektivity lidské práce a její účinné účasti na celém výrobním procesu, bez ohledu na to, jaké úkoly pracovník vykonává.

Rozpor mezi prací a kapitálem nemá původ ve struktuře výroby, ani v celkové struktuře hospodářského procesu. V tomto procesu se totiž vzájemně prolíná práce a to, co jsme si navykli nazývat kapitálem. Obojí je v něm nerozlučně spjato. Člověk, pracující na jakémkoli pracovišti, ať poměrně primitivním nebo úplně moderním, si může snadno uvědomit, že svou prací proniká do jakési dvojí pokladnice: do pokladnice toho, co je dáno všem lidem v přírodních zdrojích, a do pokladnice toho, co jiní před ním už vypracovali s využitím těchto zdrojů, především rozvíjením techniky, to je vytvářením stále dokonalejších pracovních nástrojů. Pracující člověk současně "navazuje na práci druhých"[1]. Takový obraz pracoviště a procesu lidské práce bez obtíží přijmeme, ať se řídíme rozumem nebo vírou, osvícenou Božím slovem. Je to obraz souvislý, zároveň teologický i humanistický. Člověk je v něm "pánem" tvorů, daných mu k dispozici ve viditelném světě. Objevuje-li se v pracovním procesu nějaká závislost, je to závislost na Dárci všeho bohatství stvoření, a zároveň závislost, která každého člověka svazuje s jinými lidmi, totiž s těmi, skrze jejichž práci a iniciativu máme dokonalejší a širší možnosti vykonávat naši vlastní práci. Nicméně o všem, co tvoří ve výrobním procesu souhrn "věcí", nástrojů, kapitálu, můžeme jen tvrdit, že to spoluutváří lidskou práci nebo snad vytváří pro ni podmínky, ale nemůžeme říci, že je to jakýsi bezejmenný "subjekt", který by člověka a jeho práci podřizoval své vládě.

K rozbití tohoto souvislého obrazu, v kterém je přísně zachována zásada prvenství osoby před věcí, došlo v lidském myšlení někdy po dlouhé době skryté přípravy v praktickém životě. Došlo k němu tím způsobem, že práce byla oddělena od kapitálu a byla k němu postavena do protikladu a kapitál byl postaven proti práci, jako by to byly dvě síly bez původce, dva činitelé výroby, stojící v téže "ekonomické" perspektivě. V takovém přístupu k problému byl zásadní omyl, který můžeme nazvat omylem ekonomismu. Záleží v tom, že na lidskou práci se pohlíží výlučně z hospodářského zorného úhlu. Také můžeme a musíme nazvat tento zásadní omyl myšlení omylem materialismu, pokud ekonomismus přímo nebo nepřímo zahrnuje přesvědčení o prvenství a nadřazenosti toho, co je hmotné, kdežto to, co je duchovní a osobní (činnost člověka, hodnoty mravní apod.), podřizuje přímo nebo nepřímo hmotné skutečnosti. Není to ještě teoretický materialismus v plném smyslu toho slova, ale je to už nepochybně materialismus praktický, který – ani ne tak pro své materialistické premisy jako pro určitý způsob uvažování, a tedy pro jistou hierarchii hodnot, v níž jsou hmotné statky přitažlivější – je považován za schopný uspokojit potřeby člověka.

Omyl ekonomistického myšlení šel ruku v ruce s objevením se materialistické filozofie a s jejím rozvojem od nejprostší a nejobyčejnější podoby (zvané též materialismus vulgární, protože se snaží zredukovat duchovní skutečnost na nadbytečný jev) až do fáze zvané materialismus dialektický. Ale – v rámci této naší úvahy – ekonomismus měl pro nehumanistický přístup k problému patrně rozhodující význam spíše než materialistická filozofie; a to pro základní pojetí lidské práce a zvláště pro oddělení a protiklad, které jsou mezi "prací" a "kapitálem", tedy mezi dvěma činiteli výroby, a na které se ekonomismus dívá pod výše uvedeným úhlem. Nicméně je jasné, že materialismus ani v své dialektické podobě není s to poskytnout pro myšlení o lidské práci dostatečné a definitivní předpoklady, aby prvenství člověka před nástrojem-kapitálem, osoby před věcí, v něm mohlo nalézat odpovídající a nezvratné ověření a oporu. Ani v dialektickém materialismu není člověk na prvním místě subjektem práce a účinnou příčinou výrobního procesu, ale je chápán a zachází se s ním tak, jako by byl závislý na tom, co je hmotné, jako s jistou výslednicí hospodářských výrobních vztahů, v dané době převažujících.

Samozřejmě že protiklad mezi prací a kapitálem, o kterém je tady řeč – protiklad, v jehož rámci byla práce oddělena od kapitálu a postavena proti němu ve smyslu bytí neboli podle toho, čím je, jako by byla jen jakýmsi prvkem hospodářského procesu –, má svůj počátek nejen ve filozofických systémech a v hospodářských teoriích 18. století, ale mnohem víc v celé hospodářsko-sociální praxi doby nástupu industrializace. Ta se tehdy zrodila a překotně se rozvíjela a dbalo se v ní především o možnost co největšího rozmnožování hmotného bohatství neboli prostředků, a přehlížel se cíl: člověk, kterému mají tyto prostředky sloužit. Tento praktický omyl postihl především lidskou práci, postihl pracujícího člověka a vyvolal morálně oprávněnou sociální reakci, o které už byla řeč. Tentýž omyl, který už má svou vyhraněnou historickou podobu spojenou s obdobím prvotního kapitalismu a liberalismu, se může opakovat za jiných časových a místních okolností, jestliže se vychází z týchž myšlenkových předpokladů, jak teoretických, tak praktických. Nevidíme jinou možnost, jak radikálně překonat tento omyl, než přiměřenými změnami teoretickými i praktickými; tyto změny musí směřovat k tomu, aby bylo důsledně uznáno prvenství osoby před věcí, práce člověka před kapitálem jakožto souhrnem výrobních prostředků.

Práce a vlastnictví

14. Historický proces, stručně zde vyložený, který zajisté už překročil svou počáteční fázi, ale trvá dál, a dokonce se rozšiřuje do vztahů mezi národy a kontinenty, vyžaduje detailnější vymezení ještě z jiné strany. Je jasné, že když je řeč o protikladu práce a kapitálu, nejde jen o abstraktní pojmy nebo o "bezejmenné síly" působící v hospodářské výrobě. Za jedním i druhým pojmem stojí živí a konkrétní lidé – na jedné straně ti, kteří vykonávají práci a nejsou majiteli výrobních prostředků, na druhé straně ti, kteří jsou podnikateli a majiteli těchto prostředků nebo jsou zástupci majitelů. Proto k tomuto obtížnému procesu od začátku patří problém vlastnictví. Encyklika Rerum novarum o sociální otázce tento problém rovněž uvedla, když připomínala a potvrzovala nauku církve o vlastnictví a o právu na soukromé vlastnictví, zahrnujícím i výrobní prostředky. Totéž činí encyklika Mater et Magistra.

Výše uvedená zásada, kterou tehdy církev vyhlásila a které učí i dnes, se radikálně rozchází s programem kolektivního zřízení (neboli kolektivismem), jak ho vyhlásili marxisté a jak byl v desetiletích, která následovala po vydání encykliky Lva XIII., uskutečněn v různých částech světa. Liší se také od programu kapitalismu praktikovaného v liberalismu a v politických zřízeních na něm postavených. V tomto druhém případě záleží rozdíl ve způsobu chápání práva na vlastnictví. Křesťanská tradice nikdy nehájila toto právo jako absolutní a neporušitelnou zásadu. Naopak, vždycky je chápala v nejširší souvislosti společného práva všech na užívání bohatství celého stvoření: právo na soukromé vlastnictví je podřízeno právu na společné užívání, všeobecnému určení statků.

Mimoto vlastnictví podle učení církve nikdy nebylo chápáno tak, aby mohlo být společenským protikladem práce. Jak už bylo na těchto stránkách vzpomenuto, nabývá se vlastnictví především proto prací, aby práci sloužilo. To se týká zvlášť vlastnictví výrobních prostředků. Pokládat je izolovaně za zvláštní souhrn majetku a pak je ve formě "kapitálu" stavět do protikladu k práci, aby práce sloužila vykořisťování, se příčí samotné povaze těchto prostředků a jejich vlastnění. Nesmějí být vlastněny proti práci ani nesmějí být vlastněny pro vlastnění, protože jediný opravdový důvod k jejich vlastnění – jak soukromému, tak i veřejnému či kolektivnímu – je, aby sloužily práci. A dále: aby touto službou umožňovaly uskutečnění první zásady tohoto řádu, totiž zásady, že statky jsou určeny pro všechny a že všichni mají právo je užívat. Z tohoto hlediska, a tedy s ohledem na lidskou práci a na všeobecný přístup k bohatství určenému pro člověka, není vyloučeno, za příslušných podmínek, rovněž zespolečenštění výrobních prostředků. V desetiletích dělících nás od vydání encykliky Rerum novarum církevní magisterium stále připomínalo všechny tyto zásady s odvoláním na argumenty, formulované už v dávné tradici, např. na známé argumenty obsažené v Teologické sumě svatého Tomáše Akvinského.[2]

V tomto dokumentu, jehož hlavním námětem je lidská práce, je záhodno potvrdit celé toto úsilí, kterým se církevní nauka o vlastnictví snažila a stále snaží zajistit prvenství práce, a tím subjektivního charakteru člověka, jaký mu přísluší ve společenském životě, a zvláště v dynamické struktuře celého hospodářského procesu. Z tohoto hlediska je nadále nepřijatelné stanovisko "tvrdého" kapitalismu, který hájí výlučně právo na soukromé vlastnictví výrobních prostředků jako nedotknutelné "dogma" hospodářského života. Zásada respektování lidské práce vyžaduje, aby bylo toto právo podrobováno konstruktivní revizi jak v teorii, tak v praxi. Je-li totiž pravda, že kapitál jako souhrn výrobních prostředků je současně výsledkem práce celých generací, je také pravda, že kapitál je stále rozmnožován prací, vykonávanou pomocí tohoto souhrnu výrobních prostředků jakoby ve velké dílně, kde se den za dnem namáhá přítomná generace pracujících lidí. Jde tu ovšem o různé druhy práce. Nejen o takzvanou práci manuální, nýbrž i o rozmanitou práci duševní, od prací kancelářských až po řídící.

V tomto světle nabývají zvláštní výmluvnost četné návrhy, podávané odborníky v katolické sociální nauce i nejvyšším učitelským úřadem církve.[3] Tyto návrhy hovoří o společném vlastnictví výrobních prostředků, o účasti pracujících na správě nebo na ziscích podniků, o finanční spoluúčasti na podnikání apod. Ať už se tyto různé návrhy využijí jakkoli, zůstává jasné, že uznání spravedlivého postavení práce a pracujícího ve výrobním procesu vyžaduje různé úpravy v oblasti samotného práva na vlastnictví výrobních prostředků, a to s ohledem nejen na dřívější podmínky, ale především na složitou situaci, jaká vznikla ve druhé polovině tohoto století v tzv. třetím světě, a s ohledem na mnoho nových, nezávislých národů, které se vynořily především v Africe, ale nejen tam, na místě dřívějších kolonií.

Stanovisko "tvrdého" kapitalismu tedy nyní vyžaduje revizi, aby se uskutečnila reforma z hlediska práv člověka, chápaných v nejširším smyslu a spojených s jeho prací. Ale z téhož hlediska musíme prohlásit, že takové, tolik žádoucí a mnohostranné reformy nelze provést apriorním zlikvidováním soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Musí se totiž uvážit, že prosté odnětí oněch výrobních prostředků ("kapitálu") z rukou jejich soukromých majitelů nestačí k jejich uspokojivému zespolečenštění. Tyto prostředky přestanou být soukromým vlastnictvím jisté společenské skupiny – oněch soukromých majitelů – a stanou se vlastnictvím zorganizované společnosti a podléhají přímé správě a vlivu jiné skupiny osob, totiž těch, kdo je sice nemají ve svém vlastnictví, ale mají ve společnosti moc, a proto jimi disponují v měřítku celkového národního nebo místního hospodářství.

Tato vedoucí a odpovědná skupina se může zhostit svých úkolů, pokud jde o prvenství práce, uspokojivě. Ale může tyto úkoly plnit špatně, když si vyhrazuje monopol v řízení výrobních prostředků a v disponování jimi a necouvá ani před porušováním základních práv člověka. Takže přenesení vlastnictví výrobních prostředků na stát podle učení kolektivismu není ještě samo o sobě jejich "zespolečenštěním". O zespolečenštění bude možno mluvit teprve tehdy, až bude zajištěna subjektivita společnosti, tj. až se každý, na základě své práce, bude moci zároveň pokládat za spolumajitele velkého pracoviště, na němž pracuje spolu se všemi ostatními. Cestou k takovému cíli by mohlo snad být spojení práce s vlastněním kapitálu a zavedení celé řady zprostředkujících útvarů s cíli hospodářskými, společenskými, kulturními: i takových článků, které by požívaly skutečné autonomie ve vztahu k veřejné moci, usilovaly by o sobě vlastní cíle, spojovala by je vzájemná spolupráce i nezbytné respektování obecného blaha, a zachovaly by přitom formu a podstatu živého společenství, takže členové těchto mezičlánků by byli pokládáni za osoby a jako takoví respektováni a povzbuzováni, aby se aktivně účastnili jejich života.[4]

Personalistické hledisko

15. Zásada prvenství práce před kapitálem je tedy požadavek náležející k řádu společenské morálky. Tento požadavek má klíčový význam jak v zřízení vybudovaném na zásadě soukromého vlastnictví výrobních prostředků, tak v zřízení, v kterém bylo soukromé vlastnictví těchto prostředků radikálně omezeno. Práce je v jistém smyslu neodlučitelná od kapitálu a nestrpí v žádné formě antinomii, to je rozdělení a rozpor ve vztahu k výrobním prostředkům, kterými byl zatížen lidský život v posledních stoletích v důsledku čistě hospodářského způsobu myšlení. Pracuje-li člověk s pomocí souhrnu výrobních prostředků, touží současně, aby ovoce jeho práce sloužilo jemu a druhým a aby v pracovním procesu mohl vystupovat na svém pracovišti jako spoluodpovědný a iniciativní činitel.

Z toho vznikají určitá práva pracujících, která odpovídají povinnosti práce; bude o tom řeč níže. Ale už zde je třeba všeobecně zdůraznit, že pracující člověk po zásluze žádá nejen spravedlivou mzdu, ale také aby i v samotném pracovním procesu cítil možnost, že prací na společném díle zároveň uvědoměle pracuje "na svém". Ale tento pocit je v něm udušen při přehnané byrokratizaci, v které se pracující člověk cítí jako kolečko obrovského stroje ovládaného shora, ba spíše – a dokonce z více příčin – jako pouhý výrobní nástroj než jako opravdový subjekt práce, obdařený vlastní iniciativou. Učení církve vždycky vyjadřovalo pevné a hluboké přesvědčení, že lidská práce je nejen hodnota hospodářská, ale že má také, a dokonce především, hodnoty osobní. Sám hospodářský systém a výrobní proces pak získává tím, když jsou tyto osobní hodnoty plně respektovány. Podle výroku svatého Tomáše Akvinského[5] mluví právě tento důvod pro soukromé vlastnictví výrobních prostředků. I když uznáváme, že z jistých závažných příčin může být ze zásady soukromého vlastnictví něco vyňato – však jsme sami v této době svědky zavádění systému sloučeného vlastnictví –, přesto zřetel "z hlediska osoby" neboli personalistický neztrácí svou platnost v teorii ani v praxi. Každé účelné a plodné zespolečenštění výrobních prostředků musí dbát tohoto hlediska. Musí se udělat všechno, aby si člověk i v takovém systému mohl zachovat pocit, že pracuje "na svém". V opačném případě nutně dochází v celém hospodářském procesu k nevyčíslitelným ztrátám, a to nejen hospodářským, ale především tu ztrácí sám člověk.