Co se děje našemu domovu

 

Kapitola první: Co se děje našemu domovu

17. Teologické či filozofické reflexe o situaci lidstva a světa mohou působit jednotvárně a bezobsažně, pokud se nově nekonfrontují s tím, co je v nynějším kontextu pro dějiny lidstva dosud neznámé. Proto navrhuji, abychom se – dříve, než se zaměříme na to, jaké nové motivace a výzvy tváří v tvář světu, jehož jsme součástí, nabízí víra – nejprve krátce zastavili a uvažovali o tom, co se děje našemu společnému domovu.

18. Nepřetržitá akcelerace změn lidstva a planety se dnes pojí se zintenzivňováním rytmů života a práce, čemuž někteří španělsky říkají „rapidación“ (urychlování). Ačkoli změna je součástí dynamismu komplexních systémů, rychlost, kterou jí dnes vnucuje lidská aktivita, je v rozporu s přirozenou pomalostí biologické evoluce. K tomu se přidává problém, že cíle této rychlé a nepřetržité změny nejsou vždy zaměřeny k obecnému dobru a k udržitelnému a integrálnímu lidskému rozvoji. Změna je něco žádoucího, je však znepokojující, vede-li ke zhoršování světa i kvality života velké části lidstva.

19. Po období iracionální důvěry v pokrok a v lidské schopnosti vstupuje část společnosti do uvědomělejší fáze. Lze pozorovat rostoucí vnímavost k životnímu prostředí a k péči o přírodu a uzrává upřímná a bolestná starost ohledně toho, co se děje naší planetě. Vydejme se na cestu – která bude zajisté neúplná – skrze otázky, které nás dnes zneklidňují a nelze je už zametat pod koberec. Cílem není hromadit informace nebo sytit zvědavost, nýbrž si uvědomit a odvážně přijmout jako své vlastní utrpení to, co se děje světu, a pak poznávat, jakým způsobem může každý z nás pomoci.

I. Znečištění a klimatická změna

Znečištění, odpady a kultura typu „použij a vyhoď“

20. Existují formy znečištění, které se lidí dotýkají dennodenně. Znečištění ovzduší způsobuje řadu zdravotních obtíží, zejména u těch nejchudších lidí, a působí miliony předčasných úmrtí. Tak lze onemocnět například v důsledku inhalací vysokého množství kouře z paliv používaných v kuchyni či na topení. Úplně všech se dále týká znečištění z dopravních prostředků, průmyslových exhalátů, skládkování materiálů, které působí okyselování půdy a vody, znečištění z hnojiv, insekticidů, fungicidů, herbicidů a pesticidů, které jsou všechny toxické. Technika, jež v sepětí s finanční mocí usiluje o výhradní řešení problémů, však fakticky není schopna vnímat tajemství rozmanitých vztahů mezi vším, co existuje, a proto nezřídka řešením problému vytváří problémy další.

21. Je třeba se též zamyslet nad znečištěním způsobeným odpady, které se vyskytují v různých prostředích a řada z nich je nebezpečná. Ročně jsou vyprodukovány stovky milionů tun odpadů, z nichž mnohé nejsou biologicky rozložitelné: odpadky z domácností a obchodů, demoliční odpad, dále klinický, elektronický či průmyslový odpad nebo vysoce toxický a radioaktivní odpad. Zdá se, že země, náš domov, se stále více mění na obrovskou skládku. Na mnoha místech planety staří lidé s nostalgií vzpomínají na dřívější krajinu, která je nyní zavalena odpadky. Jak průmyslový odpad, tak chemické produkty používané ve městech i na polích mohou vyvolat efekt bioakumulace v organismech obyvatel sousedících zón, k čemuž dochází i tehdy, je-li výskyt toxických prvků na daném místě nízký. Častokrát jsou přijímána nějaká opatření teprve tehdy, když se již projevily nezvratné následky na lidském zdraví.

22. Tyto problémy jsou vnitřně spojeny s kulturou typu „použij a vyhoď“, která se týká jak lidských bytostí na okraji společnosti, tak věcí, jež se rychle mění na odpadky. Uvědomme si například, že většina vyrobeného papíru se vyhazuje a nerecykluje. Neumíme si vzít příklad z fungování přirozených ekosystémů: rostliny syntetizují živiny, které sytí býložravce, jež se pak stávají potravou masožravců. Ti pak vytvářejí značné množství organického odpadu, který umožňuje vznik nové generaci rostlin. Průmyslový systém však na konci svého výrobního a spotřebního cyklu nerozvinul schopnost absorbovat a znovu použít zbytky a odpad. Dosud jsme nedokázali vytvořit cyklický model produkce, která by zajistila zdroje pro všechny, i pro budoucí generace, která by maximálně omezila využívání neobnovitelných zdrojů, snížila spotřebu, maximalizovala efektivitu využití a byla schopna opětovného používání nebo recyklace. Pokud bychom vyřešili tuto otázku, mohli bychom se postavit kultuře typu „použij a vyhoď“, která ohrožuje celou planetu. Konstatujeme však, že pokrok v tomto směru je zatím velmi skrovný.

Klima jako obecné dobro

23. Klima je obecným dobrem všech a pro všechny. Na globální úrovni jde o složitý systém, jenž v sobě propojuje mnoho pro lidský život podstatných podmínek. Existuje velmi rozšířený vědecký konsenzus, který poukazuje na znepokojující oteplování klimatického systému. V posledních desetiletích je toto oteplování provázeno stálým zvyšováním hladiny moří a nelze ho nedávat do souvislosti s rostoucím počtem extrémních meteorologických jevů; nehledě na to, že není možné každému jednotlivému jevu přiřadit vědecky zjistitelnou příčinu. Lidstvo je povoláno uvědomit si, že je nezbytné změnit způsob života, produkce a spotřeby, aby bylo možné bojovat proti tomuto oteplování nebo alespoň proti příčinám, které způsobuje či zintenzivňuje lidská činnost. Je pravda, že existují i jiné faktory (jako vulkanická činnost, variace oběžné dráhy a zemské osy, solární cyklus), ale četné vědecké studie ukazují, že globální oteplování posledních desetiletí je z větší části způsobeno velkou koncentrací skleníkových plynů (oxid uhličitý, metan, oxid dusný a další) vznikajících především lidským působením. Jejich koncentrace v atmosféře zabraňuje tomu, aby se teplo ze slunečních paprsků odražených od Země rozplynulo v kosmickém prostoru. To je ještě umocňováno modelem rozvoje založeným na intenzivním používání fosilních paliv, která stojí v centru světového energetického systému. Svůj vliv měla také rostoucí praxe měnit původní využívání půdy, zvláště jejím odlesňováním pro zemědělské účely.

24. Oteplování má pak vliv na koloběh uhlíku. Vytváří se bludný kruh, který situaci ještě zhoršuje a ovlivňuje dostupnost přírodních zdrojů, jako jsou pitná voda, energie a zemědělská produkce v teplejších oblastech, dochází k vyhynutí druhů, které jsou součástí biodiverzity naší planety. Při tání polárních a vysokohorských ledovců hrozí vysoce rizikový únik metanu a rozklad zamrzlé organické hmoty by mohl ještě více zvýšit emise oxidu uhličitého. Situaci zhoršuje úbytek tropických pralesů, které jinak pomáhají zmírňovat klimatickou změnu. Znečištění způsobené oxidem uhličitým zvyšuje kyselost oceánů a narušuje mořský potravní řetězec. Pokud bude nynější tendence pokračovat, mohlo by toto století být svědkem nevídané klimatické změny a bezprecedentní destrukce ekosystémů, což by mělo vážné důsledky pro nás všechny. Např. zvýšení hladiny moří může vytvořit extrémně závažné situace, vezmeme-li v úvahu, že čtvrtina světové populace žije na mořských březích nebo velmi blízko moře a většina velkoměst leží v pobřežních zónách.

25. Klimatická změna je globálním problémem, který má vážné ekologické, sociální, ekonomické, distribuční a politické důsledky, a představuje pro lidstvo jednu z hlavních současných výzev. Nejtíživější dopady pravděpodobně v příštích desetiletích pocítí rozvojové země. Mnozí chudí žijí v místech obzvláště zasažených jevy souvisejícími s oteplováním a prostředky jejich obživy silně závisejí na přírodních zdrojích a ekosystémových službách, jako jsou zemědělství, rybolov a paběrkování v lesích. Chudí nemají jiné ekonomické možnosti a jiné zdroje, které by jim umožnily přizpůsobit se klimatickým vlivům nebo čelit katastrofickým situacím, a mají omezený přístup k sociálním službám a sociálnímu zabezpečení. Klimatická změna kupříkladu způsobuje migraci živočichů a rostlin, jež se nedokážou vždy adaptovat. To se dotýká výrobních zdrojů těch nejchudších, kteří jsou nuceni rovněž migrovat, přičemž trpí velkou nejistotou ohledně budoucnosti svého života i života svých dětí. Tragicky se zvyšuje počet migrantů, kteří utíkají před bídou umocněnou devastací životního prostředí, nedostává se jim statutu uprchlíků podle mezinárodních konvencí a nesou tíži vlastního života zbaveného jakýchkoli ochranných norem. Vůči těmto tragédiím, ke kterým doposud dochází v různých částech světa, panuje bohužel všeobecná lhostejnost. Chybějící reakce na tato dramata našich bratří a sester je znamením ztráty smyslu pro odpovědnost za naše bližní, na kterém stojí každá civilizovaná společnost.

26. Zdá se, že mnozí z těch, kteří mají více zdrojů a ekonomickou či politickou moc, se soustřeďují především na zastírání problémů či skrývání jejich příznaků a usilují pouze o zmírnění některých negativních dopadů klimatické změny. Mnohé příznaky však ukazují, že tyto následky se mohou stále zhoršovat, pokud se budeme řídit nynějšími mechanismy produkce a spotřeby. Proto se stal naléhavým a neodkladným rozvoj politických strategií, které by v příštích letech radikálně snížily emise oxidu uhličitého a ostatních znečišťujících plynů, například nahrazením fosilních paliv a rozvojem zdrojů obnovitelné energie. Ve světě jsou jen málo dostupné čisté a obnovitelné zdroje energie. Je zapotřebí rozvinout adekvátní technologie k akumulaci energie. Nicméně v některých zemích už došlo k pokroku, který začíná být zásadní, byť ještě nedosahuje významných rozměrů. Došlo také k některým investicím do způsobů produkce a dopravy, které spotřebovávají méně energie a menší množství surovin, jakož i do stavebních metod či regenerace budov s cílem zlepšit jejich energetickou účinnost. Tato dobrá praxe však není ještě všeobecně rozšířená.

II. Otázka vody

27. Další ukazatele nynější situace souvisejí s vyčerpáním přírodních zdrojů. Dobře víme, že je nemožné udržet nynější stupeň spotřeby rozvinutých zemí a bohatých sektorů společnosti, kde zvyk plýtvat a zahazovat dosáhl nevídaných rozměrů. Byly již překonány maximální meze drancování planety, aniž by byl vyřešen problém chudoby.

28. Pitná a čistá voda představuje otázku primární důležitosti, protože je neodmyslitelná pro lidský život a pro udržování pozemských a vodních ekosystémů. Sladkovodní zdroje zásobují zdravotnický, zemědělský a průmyslový sektor. Dostupnost vody byla dlouhou dobu poměrně stálá, ale nyní na mnoha místech poptávka překračuje udržitelnou nabídku, což má vážné krátkodobé i dlouhodobé důsledky. Velká města závislá na důležitých vodních zdrojích trpí obdobími nedostatku a v kritických momentech tyto zdroje nejsou vždy spravovány adekvátně a nestranně. Nedostatek veřejně dostupné vody se projevuje zvláště v Africe, kde velké skupiny lidí nemají přístup k nezávadné pitné vodě nebo trpí suchem, které ztěžuje produkci potravin. V některých zemích jsou regiony s hojností vody, zatímco jiné regiony trpí jejím vážným nedostatkem.

29. Obzvláště vážný problém představuje kvalita vody dostupné chudým lidem, což denně způsobuje mnohá úmrtí. Mezi chudými je velký výskyt nemocí souvisejících s vodou, včetně těch, které jsou působeny mikroorganismy a chemickými látkami. Úplavice a cholera, vyvolané neadekvátností hygienických služeb a vodních zdrojů, jsou významným faktorem utrpení a dětské úmrtnosti. Podzemní prameny jsou na mnoha místech ohroženy znečištěním způsobeným některými těžebními, zemědělskými a průmyslovými činnostmi zejména v zemích, kde chybí dostatečná regulace a kontrola. Nemáme na mysli jenom odpady z továren. Prací a čisticí prostředky i chemické produkty, které používá obyvatelstvo mnoha míst světa, se nadále vylévají do řek, jezer a moří.

30. Zatímco kvalita dostupné vody se stále snižuje, v některých místech se prosazuje tendence privatizovat tento drahocenný zdroj a proměnit jej na zboží podléhající zákonům trhu. Ve skutečnosti je přístup k pitné a nezávadné vodě podstatným, základním a všeobecným lidským právem, protože na něm závisí přežití, a je tedy podmínkou uplatňování ostatních lidských práv. Tento svět má velký sociální dluh vůči chudým, kteří nemají přístup k pitné vodě, čímž je jim upíráno právo na život zakořeněné v jejich nezcizitelné důstojnosti. Tento dluh se částečně splácí většími ekonomickými příspěvky na dodávky čisté vody a na čističky těm nejchudším obyvatelům. Plýtvání vodou se však vyskytuje nejenom v rozvinutých, ale i rozvojových zemích, které mají velké zásoby. Z toho plyne, že problém vody je částečně otázkou výchovy a kultury, neboť v kontextu velkých nerovností chybí vědomí o závažnosti takového jednání.

31. Větší nedostatek vody v budoucnu způsobí zvýšení nákladů na potraviny a na další produkty závislé na jejím užívání. Některé studie varovaly před rizikem prudkého úbytku vody během několika desetiletí, nebude-li se neprodleně jednat. Miliardy lidí by tak mohly být postiženy ekologickými dopady, z druhé strany lze předpokládat, že ovládnutí vody velkými světovými koncerny se bude transformovat do jednoho z hlavních zdrojů konfliktu tohoto století.^[1]

III. Ztráta biodiverzity

32. Také pozemní zdroje jsou drancovány v důsledku takového pojetí ekonomických, obchodních a produkčních aktivit, které jsou příliš zaměřeny na bezprostřední výsledek. Úbytek pralesů a lesů v sobě zároveň skrývá úbytek určitých živočišných a rostlinných druhů, které by v budoucnosti mohly představovat extrémně důležité prostředky využitelné nejenom k výživě, ale také k léčbě nemocí či k mnohým jiným službám. Různé živočišné a rostlinné druhy obsahují geny, které se mohou v budoucnosti stát klíčovým zdrojem odpovědí na lidské potřeby nebo při řešení environmentálních problémů.

33. Nestačí však myslet na různé druhy pouze jako na eventuální využitelné „zdroje“ a zapomínat přitom, že mají hodnotu samy o sobě. Každý rok vyhynou tisíce rostlinných a živočišných druhů, které už nikdy nepoznáme a naše děti je neuvidí, protože zmizely navždy. Drtivá většina vyhyne z důvodů, které souvisejí s nějakou lidskou aktivitou. Kvůli nám tisíce druhů už nevzdají Bohu slávu svou existencí, ani nám nebudou moci předat svoje poselství. Na to nemáme právo.

34. Možná nás znepokojí informace o tom, že vyhynul nějaký savec či pták, protože jsou více viditelní. Avšak pro dobré fungování ekosystémů jsou nezbytné také houby, řasy, červi, drobný hmyz, plazi a bezpočet druhů mikroorganismů. Některé málo početné druhy, které obvykle zůstanou nepovšimnuty, hrají zásadní a rozhodující roli pro zachování rovnováhy určitého místa. Je pravda, že člověk musí zasáhnout, když geosystém vykazuje kritický stav, ale úroveň lidských zásahů do tak složité reality, jakou je příroda, je dnes taková, že neustálé pohromy způsobené člověkem vyžadují jeho další zásah, takže se lidská činnost stává všudypřítomnou spolu se všemi riziky, které to přináší. Vytváří se bludný kruh, ve kterém lidský zásah zaměřený na vyřešení nějaké těžkosti situaci častokrát ještě zhoršuje. Například mnozí ptáci a hmyz, kteří zanikají v důsledku průmyslově vyráběných toxických pesticidů, jsou pro samotné zemědělství užiteční a jejich vyhynutí bude nutno kompenzovat dalším technologickým zásahem, který pravděpodobně bude mít nové škodlivé účinky. Snahy vědců a odborníků, kteří usilují o řešení problémů vytvořených člověkem, jsou chvályhodné a často obdivuhodné. Když však pozorujeme svět, vidíme, že tato úroveň lidského zasahování – nezřídka ve službách finančního sektoru a konzumismu – ve skutečnosti způsobuje, že Země, na které žijeme, přichází o své bohatství a krásu, stává se stále více omezenou a šedivou, zatímco technický rozvoj a konzumní nabídky nadále neomezeně rostou. Zdá se, že podléháme iluzi, že můžeme nahradit neopakovatelnou a neobnovitelnou krásu nějakým svým výtvorem.

35. Když se analyzuje ekologický dopad nějaké hospodářské iniciativy, obvykle se bere v úvahu působení na půdu, vodu a vzduch, ale ne vždy je do toho zahrnuto pozorné studium dopadu na biodiverzitu, jako by zánik některých živočišných či rostlinných druhů byl málo důležitý. Silnice, kultivace, oplocení, vodní plochy a jiné stavby se zmocňují jejich přirozených stanovišť a někdy rozdělují živočišné populace, takže již nemohou migrovat ani se volně pohybovat, a některým druhům proto hrozí vyhynutí. Existují alternativy, které alespoň zmírňují tyto následky, jako je vytváření biokoridorů, ale tuto péči a pozornost jim věnuje málo zemí. Jsou-li některé druhy využívány komerčně, ne vždy se zohledňuje způsob jejich množení, aby se předešlo jejich nadměrnému úbytku a následné nerovnováze ekosystému.

36. Péče o ekosystémy si vyžaduje pohled přesahující to, co je bezprostřední, protože hledá-li se pouze rychlý a snadný ekonomický profit, nikoho jejich ochrana nezajímá. Avšak cena za škody vyvolané egoistickou nedbalostí je mnohem vyšší než dosažitelný ekonomický zisk. V případě vyhynutí nebo vážného narušení některých druhů mluvíme o hodnotách, které přesahují jakoukoli kalkulaci. Proto když usilujeme o velké zisky, můžeme se stát němými svědky závažných nepravostí, přičemž zaplacení vysokých účtů za devastaci životního prostředí přenecháváme zbytku nynějšího i budoucího lidstva.

37. Některé země udělaly pokrok v účinné ochraně určitých suchozemských i mořských lokalit a zón, kde je zakázán jakýkoli lidský zásah, jenž by modifikoval jejich vzhled nebo měnil jejich původní uspořádání. V péči o biodiverzitu odborníci zdůrazňují nezbytnost věnovat zvláštní péči zónám, které jsou nejbohatší na rozmanitost ohrožených, endemických, ojedinělých či méně chráněných druhů. Jsou místa, která vyžadují zvláštní péči vzhledem k jejich mimořádné důležitosti pro světový ekosystém anebo jsou velkými rezervoáry vody a zajišťují tak jiné formy života.

38. Připomeňme například ony plíce planety překypující biodiverzitou, jakými jsou Amazonie, povodí Konga, ale i další vodní zdroje a ledovce. Význam těchto míst pro celek planety a pro budoucnost lidstva je dobře znám. Ekosystémy tropických pralesů mají velmi složitou biodiverzitu, kterou je takřka nemožné kompletně probádat, ale když se tyto pralesy vypalují nebo kácí za účelem rozšíření zemědělské půdy, vyhyne v několika letech bezpočet druhů anebo se tyto oblasti změní ve vyprahlé pouště. V diskusích o ochraně těchto oblastí je nutné zachovat citlivou rovnováhu, protože vliv mezinárodních ekonomických zájmů je obrovský a pod záminkou péče o ně může dojít k ohrožení národní svrchovanosti. Skutečně existují „záměry internacionalizovat Amazonii, které však slouží pouze ekonomickým zájmům nadnárodních společností“.^[2] Je třeba chválit angažovanost mezinárodních organizací a občanských sdružení, které dělají osvětu mezi obyvatelstvem a i za použití legitimních nátlakových mechanismů rozvážně spolupracují na tom, aby každá vláda plnila svoji vlastní a nezastupitelnou povinnost chránit životní prostředí a přírodní zdroje vlastní země, aniž by se zaprodávala pochybným zájmům, ať už místním, či mezinárodním.

39. Ani nahrazení divoké flóry vysazováním lesů, které jsou všeobecně monokulturní, není většinou podrobeno náležité analýze. Ve skutečnosti totiž může těžce postihnout biodiverzitu, která není zvyklá na nově zaváděné druhy. I bažinaté oblasti, které jsou přetvářeny na zemědělskou půdu, přicházejí o obrovskou biodiverzitu, kterou skýtaly. V některých pobřežních oblastech dochází ke znepokojujícímu úbytku ekosystémů tvořených mangrovy.

40. Oceány zahrnují nejenom převážnou část vod planety, ale také největší část rozmanitého spektra živých organismů, z nichž mnohé jsou nám dosud neznámé a jsou z různých příčin ohroženy. Též život v řekách, jezerech, mořích a oceánech, jenž živí velkou část světové populace, je postižen nekontrolovaným válovem ryb, což vyvolává drastický úbytek některých druhů. Nadále se rozvíjí selektivní způsoby rybolovu, při nichž se vyhazuje velká část ulovených druhů. Zvláště ohroženy jsou mořské organismy, které ani nejsou brány v úvahu, jako určité formy planktonu. Ty představují velmi důležitou složku mořského potravinového řetězce a na nich jsou v konečném důsledku závislé druhy, které se užívají pro lidskou výživu.

41. Zavítáme-li do tropických a subtropických moří, najdeme korálové útesy, které odpovídají velkým pralesům na pevnině, protože hostí přibližně milion druhů, včetně ryb, krabů, měkkýšů, hub a řas. Mnohé korálové útesy světa jsou dnes už neplodné anebo ve stavu postupného zániku: „Kdo proměnil podivuhodný mořský svět v podvodní hřbitovy zbavené života a barev?“^[3] Tento úkaz je do velké míry způsoben znečištěním, které plyne do moře v důsledku odlesňování, zemědělských monokultur, průmyslového odpadu a destruktivních metod rybolovu, zvláště takových, které užívají kyanid anebo dynamit. Zhoršuje ho též zvyšování teploty oceánů. To všechno nám pomáhá pochopit, že jakékoli působení na přírodu může mít důsledky, které na první pohled nevidíme, a že jisté způsoby využívání zdrojů probíhají za cenu devastace, která sahá až na dno oceánů.

42. Je nezbytné mnohem více investovat do výzkumu, abychom lépe pochopili fungování ekosystémů a mohli náležitě analyzovat veličiny spojené s jakýmkoli důležitým zásahem do životního prostředí. Poněvadž všichni tvorové jsou mezi sebou spojeni, musí se citlivě a s obdivem uznávat hodnota každého z nich; my všechny stvořené bytosti se navzájem potřebujeme. Jsme jedna rodina a svou odpovědnost za celek nese každý region, a proto by si měl pořídit přesný inventář druhů, které v něm žijí, a rozvíjet programy a strategie ochrany se zvláštní pozorností k zanikajícím druhům.

IV. Zhoršení kvality lidského života a sociální úpadek

43. Bereme-li v úvahu skutečnost, že také lidská bytost je pozemským tvorem, který má právo žít a být šťastný, a navíc má zvláštní důstojnost, nemůžeme přehlížet účinky devastace životního prostředí, aktuálního modelu rozvoje a kultury typu „použij a vyhoď“ na život lidí.

44. Dnes se setkáváme například s neúměrným a neuspořádaným růstem mnoha měst, která se ze zdravotního hlediska stala neobyvatelnými, nejenom vinou znečištění způsobeného toxickými emisemi, ale také kvůli urbanistickému chaosu, dopravním problémům a vizuálnímu a akustickému znečištění. Mnohá města jsou obrovské neefektivní struktury, které spotřebovávají nadměrné množství vody a energie. Jsou čtvrti, které sice byly vybudovány nedávno, ale jsou ucpané, neuspořádané a postrádají dostatečné prostory zeleně. Není vhodné, aby obyvatelé této planety žili stále více obklopeni cementem, asfaltem, sklem a kovy, zbaveni fyzického kontaktu s přírodou.

45. Privatizace prostorů v některých venkovských i městských krajinách ztížila přístup občanů do obzvlášť krásných oblastí. Někde vznikly „ekologické“ rezidenční čtvrti, které jsou k dispozici jen málokomu a které jsou spravovány tak, aby tam jiní nepřicházeli rušit umělý klid. Často se v některých „bezpečných“ oblastech nachází krásné město plné kultivované zeleně, ale není tomu tak v méně viditelných částech, kde žijí ti, které společnost odvrhla.

46. Mezi sociální činitele globální změny patří dopad některých technologických inovací na zaměstnanost, sociální exkluze, nerovnost v dostupnosti a spotřebě energie a dalších služeb, sociální fragmentace, vzestup násilí a vznik nových forem sociální agresivity, obchod s narkotiky a stoupající spotřeba drog mezi nejmladšími, ztráta identity. Mimo jiné i tato znamení ukazují, jak růst posledních dvou století nevedl po všech stránkách ke skutečnému integrálnímu pokroku, a ke zlepšení kvality života. Některá z těchto znamení jsou zároveň příznaky opravdového sociálního úpadku, tichého rozpadu svazků sociální integrace a společenství.

47. K tomu přistupuje vliv médií a digitálního světa, který – je-li všudypřítomný – nepodporuje rozvoj schopnosti moudře žít, hloubavě přemýšlet a velkodušně milovat. Moudrým osobnostem minulosti by v tomto kontextu hrozilo, že budou svědky toho, jak se jejich moudrost dusí uprostřed chaotického hluku informací. Vyžaduje se od nás snaha o to, aby se tyto prostředky staly nositeli nového kulturního rozvoje lidstva, a nikoli devastace jeho největšího bohatství. Pravou moudrost, která je plodem uvažování, dialogu a velkodušného setkávání mezi lidmi, nelze dosáhnout pouhým shromaždováním dat, která nakonec jako jistý druh mentálního znečištění pouze zahlcují a matou. Současně existuje též tendence nahrazovat reálné vztahy s druhými lidmi a všechny výzvy, které se s nimi pojí, komunikací zprostředkovanou internetem. To nám umožňuje vybírat si či eliminovat vztahy podle naší libovůle, čímž se často vyvolává nový typ umělých emocí, které se vážou spíše k zařízením a obrazovkám než k lidem a k přírodě. Současné prostředky nám umožňují vzájemně komunikovat, sdílet poznatky i pocity. Nicméně někdy nám také brání vstupovat do přímého kontaktu s úzkostí, s rozechvělostí i radostí druhého a se složitostí jeho osobní zkušenosti. Proto by nás neměla udivovat skutečnost, že dotěrnou nabídku těchto produktů provází hluboké a melancholické neuspokojení v meziosobních vztazích či škodlivá izolace.

V. Globální nerovnost

48. Lidské i přírodní prostředí upadají společně a nebudeme moci náležitě čelit environmentální devastaci, pokud nebudeme věnovat pozornost příčinám, které souvisejí s lidským a sociálním úpadkem. Environmentální a sociální devastace ve skutečnosti postihuje zejména ty nejslabší na této planetě: „Jak obecná zkušenost běžného života, tak i vědecké bádání dokazují, že ty nejzávažnější důsledky každého narušení životního prostředí zakoušejí ti nejchudší lidé.“^[4] Například vyčerpání rybích zásob penalizuje zvláště ty, kteří žijí z rybářské profese a nemají ji čím nahradit, znečištění vody zasahuje zvláště ty nejchudší, kteří nemají možnost kupovat si balenou vodu, a zvýšení hladiny moře postihuje hlavně chudou pobřežní populaci, která se nemá kam odstěhovat. Dopad současné nerovnováhy se projevuje také předčasnou úmrtností mnoha chudých lidí v konfliktech způsobených nedostatkem zdrojů a mnoha jinými problémy, jimž ve světové agendě není dán dostatek prostoru.^[5]

49. Chtěl bych poznamenat, že často chybí jasné vědomí problémů, kterými jsou postiženi obzvláště ti vyloučení. Oni tvoří většinu planety, jsou to miliardy lidí. Jsou sice zmiňováni v mezinárodních politických a ekonomických debatách, nicméně je zjevné, že jejich problémy jsou považovány za jakýsi přívěsek, který se přidává jen z povinnosti či okrajově, pokud nejsou rovnou chápány jako pouhý škodlivý vedlejší produkt. Ve chvíli konkrétního řešení zůstávají opakovaně na posledním místě. Je to způsobeno jednak tím, že mnozí odborníci, novináři, sdělovací prostředky a mocenská ústředí bydlí daleko od nich v izolovaných městských zónách bez přímého kontaktu s jejich problémy. Žijí a uvažují v dimenzích pohodlí, rozvoje a kvality života, které jsou většině světové populace nedostupné. Tento nedostatek fyzického kontaktu a setkání, který je někdy podporován fragmentací našich měst, vede k znecitlivění svědomí a k tomu, že v dílčích analýzách se část reality zcela ignoruje, a to někdy klidně ruku v ruce se „zelenou“ rétorikou. Dnes však nemůžeme neuznat, že opravdový ekologický přístup je stále více přístupem sociálním, který musí v diskusích o životním prostředí brát v úvahu spravedlnost, aby se dopřálo sluchu jak křiku země, tak i křiku chudých.

50. Namísto řešení problémů chudých lidí a hledání nové koncepce světa se někteří spokojí s tím, že navrhují redukci porodnosti. Nechybí mezinárodní nátlak na rozvojové země, který podmiňuje ekonomickou pomoc politikou „reprodukčního zdraví“. Avšak „jestliže je pravdou, že nestejnoměrné rozdělení populace a zdrojů, které jsou k dispozici, představuje překážku rozvoje a trvale udržitelného užívání životního prostředí, pak je zároveň třeba uznat, že demografický růst je plně kompatibilní s integrálním a solidárním rozvojem“.^[6] Obviňovat demografický růst, a nikoli extrémní a selektivní konzumismus některých je způsob, který problémy neřeší. Chce se tím legitimizovat nynější distribuční model, ve kterém si menšina přisuzuje právo spotřeby v míře, kterou by nebylo možné generalizovat, protože by pak planeta odpady z takové spotřeby nebyla schopná pojmout. Kromě toho víme, že se vyplýtvá přibližně třetina vyprodukovaných potravin a „potraviny, které zahazujeme, jako bychom kradli ze stolu chudých“.^[7] V každém případě je jisté, že je třeba věnovat pozornost nerovnováze v územním rozložení populace na rovině národní i globální, protože zvýšení spotřeby by vedlo ke složitým regionálním situacím v důsledku kombinace problémů spojených se znečišťováním prostředí, dopravou, zpracování odpadů, vyčerpáním zdrojů a kvalitou života.

51. Nerovnost nepostihuje pouze jednotlivce, ale celé země, a nutí nás přemýšlet o etice mezinárodních vztahů. Existuje totiž skutečný „ekologický dluh“, především mezi Severem a Jihem, související s obchodní nerovnováhou, jež má dopad na ekologii, jakož i s neúměrným využíváním přírodních zdrojů, kterého se v průběhu dějin dopouštěly některé země. Export určitých surovin k uspokojení trhů na průmyslovém Severu způsobil lokální škody, jako je znečištění rtutí při těžbě zlata a oxidem siřičitým při těžbě mědi. Zvláště je třeba počítat s užíváním ekologického prostoru celé planety při ukládání plynného odpadu, který se během dvou století naakumuloval a vytvořil situaci, která nyní postihuje všechny země světa. Oteplování, způsobené enormní spotřebou některých bohatých zemí, se odráží na těch nejchudších místech světa, zvláště v Africe, kde má zvyšování teploty spojené se suchem katastrofální účinky na úrodu. K tomu přistupují škody způsobené jednak vyvážením tuhých i kapalných toxických odpadů do rozvojových zemí, jednak znečišťující aktivitou podniků, které v méně rozvinutých zemích dělají to, co nemohou dělat v zemích, kde shromažďují svůj kapitál: „Konstatujeme, že podniky, které pracují tímto způsobem, jsou často nadnárodní korporace, jež dělají to, co jim není dovoleno v rozvinutých zemích či takzvaném prvním světě. Všeobecně platí, že když pak ukončí svou činnost a odjedou, zanechávají obrovské lidské i environmentální škody, jakými jsou nezaměstnanost, vesnice bez života, vyčerpání některých přírodních zdrojů odlesnění, ochuzení místní zemědělské a živočišné výroby, krátery, zdevastovaná pohoří, znečištěné řeky a několik neudržitelných sociálních programů.“^[8]

52. Jestliže se zahraniční dluh chudých zemí proměnil v nástroj kontroly, s ekologickým dluhem je to jinak. Národy rozvojových zemí, ve kterých se nacházejí nejvýznamnější biosférické rezervace, nadále různými způsoby živí rozvoj nejbohatších zemí za cenu vlastní současnosti i budoucnosti. Země chudých lidí Jihu je bohatá a málo znečištěná, ale přístup k vlastnictví majetku a ke zdrojům potřebným k uspokojování jejich vlastních životních potřeb je jim znemožněn strukturálně zvráceným systémem obchodních a majetkových vztahů. Je nezbytné, aby rozvinuté země přispěly k řešení tohoto dluhu zásadním omezením spotřeby energie z neobnovitelných zdrojů a tím, že nejpotřebnějším zemím poskytnou prostředky k podpoře politiky a programů udržitelného rozvoje. Nejchudší regiony a země mají méně možností zavést nové modely redukce environmentálních problémů, protože nejsou připraveny rozvinout potřebné procesy a nemohou pokrýt jejich náklady. Proto je třeba zachovat jasné vědomí toho, že pro klimatickou změnu platí diferencovaná odpovědnost a – jak řekli biskupové Spojených států amerických – že je vhodné zaměřit se „v debatách, v nichž často dominují zájmy těch nejmocnějších, zvláště na potřeby chudých, slabých a zranitelných“.^[9] Je třeba posílit vědomí, že jsme jedna lidská rodina. Neexistují politické či sociální hranice a bariéry, které nám dovolují se izolovat, a proto také neexistuje prostor pro globalizaci lhostejnosti.

VI. Nedostatečnost reakcí

53. Sestra země v těchto situacích bolestně naříká, čímž se připojuje ke sténání opuštěných tohoto světa, kteří od nás s pláčem požadují změnu směru. Nikdy jsme náš společný domov nekazili a nehanobili tak jako během posledních dvou století. Bůh Otec nás však povolává k tomu, abychom byli jeho nástroji, aby mohla být naše planeta tím, o čem on snil, když ji stvořil, a aby odpovídala jeho plánu o pokoji, kráse a plnosti. Problémem je, že jsme si ještě neosvojili kulturu nezbytnou k vyrovnání se s touto krizí. Potřebujeme leadership, jež bude ukazovat cesty a hledat odpovědi na potřeby všech lidí současných generací, aniž by ohrožoval generace budoucí. Je nevyhnutelné vytvořit normativní systém, který bude obsahovat nedotknutelná omezení a zajistí ochranu ekosystémů, dříve než nové formy moci založené na technicko-ekonomickém paradigmatu zničí nejenom politiku, ale také svobodu a spravedlnost.

54. Za zmínku stojí nedostatečnost mezinárodní politické reakce. Podrobení politiky technice a finančnictví se ukazuje v selhání světových summitů o životním prostředí. Existuje příliš mnoho partikulárních zájmů a ekonomický zájem velmi snadno převládne nad obecným dobrem, manipuluje informacemi, aby nebyly dotčeny jeho projekty. V této linii Dokument z Aparecidy požaduje, aby „v zásazích do přírodních zdrojů nepřevažovaly zájmy ekonomických skupin, které iracionálně ničí zdroje života“.^[10] Spojenectví mezi ekonomikou a technikou staví stranou všechno, co není součástí jejich bezprostředních zájmů. Tak se lze dočkat pouze povrchních deklarací, osamocených filantropických počinů a snah ukázat citlivost k životnímu prostředí, zatímco jakýkoli pokus sociálních organizací o změnu věcí se ve skutečnosti považuje za obtěžování ze strany romantických snílků anebo za překážku, kterou je třeba obejít.

55. Některé země mohou pomalu činit významné pokroky, rozvíjet účinnější kontrolu a upřímně bojovat proti korupci. Ekologická uvědomělost vzrostla, třebaže ještě nestačí na změnu škodlivých konzumních návyků, které – jak se zdá – neustupují, nýbrž narůstají a rozvíjejí se. K tomu dochází – abychom uvedli jen jeden prostý příklad – při stále rostoucím a intenzivnějším využívání klimatizace. Obchody usilují o bezprostřední zisk, a proto ještě víc stimulují poptávku. Kdyby někdo sledoval společnost na této planetě zvnějšku, žasnul by nad podobným jednáním, které nezřídka působí až sebevražedně.

56. Ekonomické mocnosti mezitím i nadále ospravedlňují nynější světový systém, kde převažují spekulace a snaha o finanční výnosy, a jsou nakloněny ignorovat každý kontext a dopad na lidskou důstojnost a životní prostředí. Ukazuje se tak, že devastace životního prostředí a lidský i etický úpadek spolu vnitřně souvisejí. Mnozí řeknou, že si nejsou vědomi toho, že by se dopouštěli nemorálních činů; tato neschopnost mravního uvědomění vychází z neustálé roztěkanosti, jež nás zbavuje odvahy všímat si reality ohraničeného a konečného světa. Proto je dnes „cokoli křehkého – jako například životní prostředí – bezbranné vůči zájmům zbožštěného trhu, které se staly absolutním zákonem“.^[11]

57. Lze předpokládat, že vyčerpání některých zdrojů povede ke vzniku takové situace, v níž se budou rozněcovat nové války zastírané ušlechtilými nároky. Válka způsobuje vždy vážné škody životnímu prostředí a kulturnímu bohatství národů a rizika jsou enormní, pomyslíme-li na nukleární energii a biologické zbraně. Vskutku, „navzdory mezinárodním smlouvám zakazujícím chemickou, bakteriologickou a biologickou válku ve skutečnosti v laboratořích nadále pokračuje výzkum nových útočných zbraní, schopných narušit přirozenou rovnováhu“.^[12] Od politiky se žádá, aby pozorněji předjímala a odstraňovala příčiny, které by mohly vést k novým konfliktům. Avšak moc napojená na finanční sektor takovéto snaze nejvíce odporuje a politickým návrhům často chybí širší rozhled. Proč dnes udržovat moc, na kterou se bude vzpomínat jen pro její neschopnost zasáhnout, když to bylo naléhavé a nezbytné?

58. V některých zemích existují pozitivní příklady zlepšování životního prostředí, jako revitalizace některých řek, které byly po celá desetiletí znečištěny, obnova původních lesních porostů, zkrášlení krajiny ozdravnými zásahy do životního prostředí, stavební projekty velké estetické hodnoty, pokrok v produkci ekologické energie a zlepšení veřejné dopravy. Tato díla neřeší globální problémy, ale potvrzují, že lidská bytost je ještě schopna pozitivního působení. Byla stvořena k lásce, a tak lidská bytost i uprostřed svých omezení dává prostor projevům velkodušnosti, solidarity a péče.

59. Současně se však rozmáhá i jakási povrchní či rádoby ekologie, jež působí, že se uchytí jistá otupělost a lehkomyslná nezodpovědnost. Podobně jako tomu nezřídka bývá v dobách hlubokých krizí, které si vyžadují odvážná rozhodnutí, jsme v pokušení domnívat se, že není jisté, co se děje. Z povrchního pohledu a nehledě na některá viditelná znamení znečištění a devastace se zdá, že situace není tak vážná a planeta by mohla setrvat dlouhou dobu v nynějším stavu. Tímto vyhýbavým postojem omlouváme svůj způsob života a styl produkce i spotřeby. Je to způsob, jak se zabydlet ve svých autodestruktivních neřestech – člověk se snaží všemožně je přehlížet a popírat a odkládá důležitá rozhodnutí, jako by o nic nešlo.

VII. Různost názorů

60. Uznáváme, že ohledně aktuální situace a jejího řešení se rozvinuly různé pohledy a myšlenkové směry. Na jednom konci někteří za každou cenu hájí mýtus pokroku a tvrdí, že ekologické problémy se vyřeší jednoduše novými technickými aplikacemi bez etického uvažování a zásadních změn. Jiní na druhém konci mají za to, že lidský druh může být jakýmkoli svým zásahem pouze hrozbou a poškozuje světový ekosystém, takže je třeba jeho výskyt na planetě redukovat a bránit mu v jakémkoli zasahování. Mezi těmito extrémy by měla reflexe rozpoznat možné budoucí scénáře, protože neexistuje jen jedno jediné řešení. Možné jsou různé návrhy. Všechny by měly vést dialog o integrálních odpovědích.

61. K mnoha konkrétním otázkám nemá církev důvod vynášet definitivní slovo a chápe, že v úctě k různosti názorů musí naslouchat a podporovat poctivou debatu mezi vědci. Stačí však upřímně pohlédnout na realitu, abychom zjistili, že náš společný domov velice chátrá. Naděje nás vede k přesvědčení, že vždy existuje východisko, že stále můžeme změnit směr a vždy můžeme něco udělat pro řešení problémů. Nicméně, jak se zdá, projevují se příznaky určitého zlomu způsobeného velkou rychlostí změn a devastace, které se projevují jak v lokálních přírodních katastrofách, tak i v společenských nebo ekonomických krizích, neboť problémy světa nelze analyzovat ani vysvětlovat izolovaně. Existují regiony, které jsou již obzvláště ohroženy, a bez ohledu na katastrofické předpovědi je jisté, že aktuální světový systém je neudržitelný z různých hledisek, protože jsme přestali přemýšlet o cílech lidského jednání: „Rozhlédneme-li se po oblastech naší planety, hned si všimneme, že lidstvo zklamalo Boží očekávání.“^[13]