Ekologická výchova a spiritualita

 

Kapitola šestá: Ekologická výchova a spiritualita

202. Mnoho věcí musí změnit své směřování, ale především se potřebuje změnit samo lidstvo. Chybí mu vědomí společného původu, vzájemné sounáležitosti a společně sdílené budoucnosti. Toto základní povědomí by umožnilo zrod nových přesvědčení, nových postojů a životních stylů. Vyvstává tak velká kulturní, duchovní a výchovná výzva, která bude vyžadovat dlouhé obrodné procesy.

I. Zaměřit se na jiný styl života

203. Od chvíle, kdy trh tíhne k vytváření nutkavého konzumistického mechanismu zajišťujícího odbyt svým produktům, jsou lidé strháváni do víru zbytečného nakupování a utrácení. Obsesní konzumismus je subjektivním odrazem technicko-ekonomického paradigmatu. Dochází k tomu, co naznačoval již Romano Guardini: člověk „přijímá užitkové předměty a životní formy, jak mu je vnucuje racionální plánování a normovaná strojová výroba, a činí to s pocitem, že je to tak celkem rozumné a správné“.^[1] Toto paradigma namlouvá všem, že jsou svobodní, dokud si uchovají domnělou svobodu konzumovat, ačkoli ve skutečnosti mají svobodu ti, kdo tvoří onu menšinu, která drží ekonomickou a finanční moc. V tomto zmatku nenalezlo postmoderní lidstvo nové porozumění sobě samému, aby se mohlo zorientovat, a prožívá tento nedostatek identity s úzkostí. Máme příliš mnoho prostředků k nemnohým a pokřiveným cílům.

204. Aktuální situace světa „vzbuzuje pocit nestability a nejistoty, které zas plodí formy kolektivního egoismu“.^[2] Když se lidské osoby vztahují pouze k sobě samým a izolují se ve svém vědomí, jen rostou v nenasytnosti. Čím více se vyprazdňuje srdce člověka, tím více potřebuje kupovat, vlastnit a konzumovat věci. Zdá se, že v tomto kontextu nelze akceptovat žádné meze kladené realitou. Ani opravdové obecné dobro v tomto horizontu neexistuje. Pokud bude takovýto typ člověka ve společnosti převažovat, budou normy respektovány pouze do té míry, do jaké nebudou odporovat jeho potřebám. Proto myslíme nejenom na možnosti hrozných klimatických jevů či velkých přírodních pohrom, ale také na katastrofy způsobené sociálními krizemi, protože posedlost konzumním životním stylem, zvláště pokud si jej mohou dovolit jen málokteří, může vyvolat jenom násilí a vzájemné ničení.

205. Nicméně není všechno ztraceno, protože lidské bytosti, které jsou schopny až do krajnosti se ničit, se mohou též přemoci, opět se rozhodnout pro dobro a obnovit se – nezávisle na jakékoli psychologické či sociální podmíněnosti, která je jim vnucována. Jsou schopni čestně na sebe pohlédnout, pocítit znechucení a vydat se novými cestami k pravé svobodě. Neexistují žádné systémy, které by mohly zcela přehlušit otevřenost dobru, pravdě a kráse či schopnost reagovat, kterou Bůh nadále vzbuzuje v hloubi našich srdcí. Každou osobu tohoto světa žádám, aby nezapomínala na tuto svou důstojnost, kterou jí nikdo nemá právo vzít.

206. Změna životního stylu by mohla vyvinout zdravý tlak na ty, kteří mají politickou, ekonomickou a sociální moc. K tomu dochází, když jsou hnutí spotřebitelů schopna docílit, že se jisté produkty přestanou kupovat. Tímto způsobem efektivně ovlivňují jednání podniků a nutí je k tomu, aby brali v úvahu environmentální dopad a modely produkce. Je skutečností, že když sociální stereotypy sahají na zisk, jsou podniky nuceny produkovat jiným způsobem. To nám připomíná sociální zodpovědnost spotřebitelů. „Nakupování je vždy mravní, a nejen ekonomický úkon.“^[3] Proto se dnes „téma zhoršování životního prostředí týká jednání každého z nás“.^[4]

207. Charta Země nás všechny vybízela k tomu, abychom za sebou nechali fázi sebedestrukce a začali znovu, avšak nerozvinuli jsme dosud všeobecné vědomí, které by to umožňovalo. Proto se odvažuji předložit tuto cennou výzvu znovu: „Jako nikdy předtím v dějinách nás společný osud vyzývá k hledání nového začátku. […] Nechť je naše doba vzpomínána jako procitnutí k nové úctě k životu, jako pevné rozhodnutí dosáhnout udržitelnosti, jako urychlení zápasu o právo a mír i jako radostná oslava života.“^[5]

208. Vždy je možné rozvinout novou schopnost vycházet ze sebe směrem k druhým. Bez ní člověk neuznává vlastní hodnotu druhých tvorů, nemá zájem pečovat o něco ve prospěch druhých, chybí mu schopnost stanovit si hranice, aby se vyvaroval utrpení nebo narušení toho, co je kolem nás. Základní postoj sebetranscendence, který rozbíjí izolované a sebevztažné vědomí, je kořenem, který umožňuje péči o druhé a o životní prostředí, a dává zrod mravnímu jednání, jež bere v úvahu vnější dopad každého úkonu a každého osobního rozhodnutí na naše okolí. Jsme-li schopni překonávat individualismus, můžeme skutečně vytvářet alternativní životní styl a ve společnosti bude možná zásadní změna.

II. Vychovávat ke smlouvě mezi lidstvem a životním prostředím

209. Vědomí závažnosti kulturní a ekologické krize se musí projevovat novými návyky. Mnozí vědí, že současný pokrok a prosté hromadění statků a potěšení nedokáže naplnit lidské srdce smyslem a radostí, avšak necítí se schopni zříci se toho, co jim trh nabízí. V zemích, které by měly vykazovat největší změny spotřebitelského chování, mají mladí lidé novou ekologickou citlivost a velkorysého ducha a mnozí z nich obdivuhodným způsobem bojují za ochranu životního prostředí, avšak vyrůstali v kontextu nadměrné spotřeby a blahobytu, který ztěžuje proces osvojování jiných návyků. Proto stojíme před výchovnou výzvou.

210. Environmentální výchova postupně rozšířila své cíle. Byla-li na počátku velmi soustředěna na vědecké informace, růst vědomí a na prevenci environmentálních rizik, nyní má sklon zahrnovat i kritický odstup vůči modernistickým „mýtům“ založeným na účelovém uvažování (individualismus, neomezený pokrok, konkurence, konzumismus, trh bez jakýchkoli pravidel) a též obnovovat ekologickou rovnováhu na různých úrovních: na vnitřní úrovni ve vztahu k sobě samým, na úrovni solidarity s druhými, na přirozené úrovni ve vztahu se všemi živými bytostmi a na duchovní úrovni ve vztahu k Bohu. Environmentální výchova by nás měla uschopnit k onomu skoku do Tajemství, z něhož ekologická etika vyvozuje svůj nejhlubší smysl. Nakonec vždyť existují vychovatelé, kteří jsou schopni sestavovat pedagogické postupy environmentální etiky tak, aby účinně pomáhaly růst v solidaritě, v odpovědnosti a v péči založené na soucitu.

211. Tato výchova povolaná vytvářet „ekologické občanství“ se nicméně občas omezuje na poskytování informací a nedokáže vést k formování návyků. Existence zákonů a norem z dlouhodobého hlediska nestačí omezit špatné jednání, třebaže existuje účinná kontrola. K tomu, aby právní norma působila relevantní a trvalé účinky, je nezbytné, aby ji většina společnosti na základě vhodných motivací přijala a reagovala osobní proměnou. Pouze na základě kultivace solidních ctností je možné darovat se v nasazení za životní prostředí. Jestliže se někdo – ačkoli mu jeho ekonomické podmínky umožňují spotřebovat a utrácet víc – radši lépe oblékne místo toho, aby zapnul topení, znamená to, že si osvojil přesvědčení a způsoby prospěšné ochraně životního prostředí. Je velmi ušlechtilé osvojovat si úkol ochrany stvoření v drobných každodenních úkonech a je úžasné, když je výchova dovede tak motivovat, že se stanou životním stylem. Výchova k environmentální zodpovědnosti může vést k mnohým postojům, které mají přímý a důležitý dopad na ochranu životního prostředí – jako například omezování použití plastových či papírových materiálů, omezení spotřeby vody, třídění odpadu, vaření pouze takového množství pokrmů, které se stačí spotřebovat, ochrana jiných živých tvorů, využívání veřejné dopravy nebo sdílení stejného vozidla s vícero cestujícími, sázení stromů, zhášení zbytečného osvětlení a tak dále. Toto všechno je součástí velkorysé a důstojné kreativity, která ukazuje tu nejlepší stránku lidské bytosti. Když ze svého hlubokého přesvědčení radši opětovně použijeme nějakou věc místo toho, abychom se jí rychle zbavili, může to být skutek lásky, který vyjadřuje naši důstojnost.

212. Nesmíme si myslet, že tyto snahy svět nezmění. Takové skutky šíří ve společnosti dobro, které vždy ponese ovoce nezávisle na tom, co jsme schopni vidět, protože vzbuzují v lůně této země dobrotu, která má vždy tendenci šířit se – někdy i neviditelně. Takové způsoby jednání nám navíc navracejí vědomí naší vlastní důstojnosti, vedou nás k větší existenciální hloubce a umožňují nám zakoušet, že se vyplatí žít na tomto světě.

213. Výchovná prostředí jsou různá: škola, rodina, sdělovací prostředky, katecheze a jiné. Dobrá školní výchova v dětství a dospívání zasévá semena, která mohou přinášet plody celý život. Chci však zdůraznit ústřední význam rodiny, protože „je místem, v němž může být život, dar Boží, přiměřeně přijímán a chráněn před nejrůznějšími útoky, jimž je vystaven, a kde se může rozvíjet v souladu s požadavky opravdového lidského růstu. Oproti takzvané kultuře smrti představuje rodina sídlo kultury života.“^[6] V rodině se formují první návyky lásky a péče o život, jako je například správné používání věcí, pořádek a čistota, respektování místního ekosystému a ochrana všech tvorů. Rodina je místem integrální formace, kde se rozvíjí různé vzájemně vnitřně propojené aspekty osobního zrání. V rodině se učíme bez panovačnosti prosit o dovolení, říkat „děkuji“ jako výraz upřímného uznání přijatých věcí, ovládat agresivitu nebo chtivost a prosit o odpuštění, když se dopustíme něčeho špatného. Tato drobná gesta upřímné zdvořilosti pomáhají budovat kulturu vzájemně sdíleného života a úcty k tomu, co nás obklopuje.

214. Politice a různým sdružením náleží úsilí o formaci svědomí. Náleží to též církvi. Všechna křesťanská společenství mají v této výchově plnit důležitou roli. Doufám též, že se v našich seminářích a v řeholních formačních domech vychovává k odpovědné střídmosti, k vděčnému nazírání na svět a k pečlivému zacházení se zranitelností chudých i se životním prostředím. Jde o hodně, a proto jako jsou potřebné instituce, které mají moc sankcionovat útoky na životní prostředí, stejně tak se potřebujeme i kontrolovat a vychovávat vzájemně mezi sebou.

215. V tomto kontextu „se nesmí zanedbávat […] vztah, který existuje mezi náležitou estetickou výchovou a udržováním zdravého životního prostředí“.^[7] Pozornost a láska ke kráse nám pomáhá oprostit se od utilitaristického pragmatismu. Když se nenaučíme zastavit se, abychom obdivovali krásu a dovedli ji ocenit, není nic divného, že se z každé věci stane předmět spotřeby a bezbřehého zneužívání. Stejně tak chceme-li dosáhnout hlubokých změn, musíme mít na paměti, že způsob uvažování má reálný vliv na chování. Výchova bude neúčinná a její snahy zůstanou neplodné, nebude-li se snažit též o to, aby šířila nové pojetí lidské bytosti, života, společnosti a vztahu k přírodě. Jinak bude nadále přetrvávat konzumistický model, který prezentují sdělovací prostředky a účinné mechanismy trhu.

III. Ekologická konverze

216. Velké bohatství křesťanské spirituality, utvářené dvaceti stoletími osobních i společenských zkušeností, může úžasným způsobem přispět k úsilí o obnovu lidstva. Chci křesťanům nabídnout několik linií ekologické spirituality, které se rodí z přesvědčení naší víry, protože to, čemu nás učí evangelium, má důsledky pro náš způsob uvažování, vnímání a prožívání. Nejde tolik o to, abychom mluvili o idejích, ale především o motivacích, které vycházejí ze spirituality a jsou s to podněcovat láskyplnou péči o svět. Není totiž možné nasazovat se za velké věci pouze na základě pouček, bez mystiky, která by je oživovala, bez „vnitřní hybné síly, která podněcuje, motivuje, povzbuzuje a dává smysl osobnímu i společnému konání“.^[8] Musíme uznat, že my křesťané jsme ne vždy využili a zúročili bohatství, která dal Bůh církvi. Její spiritualita není oddělená od těla ani od přirozenosti nebo skutečností tohoto světa, ale spíš žije spolu s nimi a v nich, ve společenství s tím, co nás obklopuje.

217. Jestliže se „ve světě rozrůstají vnější pouště, protože tak moc narostly pouště vnitřní“,^[9] stává se ekologická krize výzvou k hlubokému vnitřnímu obrácení. Nicméně musíme též přiznat, že někteří křesťané, kteří se horlivě věnují modlitbě, se často pod záminkou realismu a pragmatičnosti vysmívají starostem o životní prostředí. Jiní jsou pasivní, nedovedou se rozhodnout ke změně svých zvyklostí a stávají se nedůslednými. Chybí jim tedy ekologická konverze, která znamená, že se ve vztazích k okolnímu světu projevují všechny důsledky setkání s Ježíšem. Povolání střežit Boží dílo je podstatnou součástí ctnostného života. Nepředstavuje něco volitelného ani nějaký druhotný aspekt křesťanského života.

218. Jako vzor zdravého vztahu se stvořením, který je jedním z rozměrů integrální konverze lidské osoby, si připomeňme svatého Františka z Assisi. Tato konverze rovněž vyžaduje, abychom uznali své chyby, hříchy, neřesti nebo opomenutí, ze srdce jich litovali a vnitřně se změnili. Australští biskupové dovedli vyjádřit konverzi v pojmech smíření se stvořením: „K tomu, abychom uskutečnili toto usmíření, musíme zkoumat svůj život a přiznat, jakým způsobem svými skutky a svou neschopností jednat ubližujeme Božímu stvoření. Musíme zakusit obrácení, proměnu srdce.“^[10]

219. K řešení situace tak složité jako ta, které čelí nynější svět, však nestačí, že každý bude lepší. Jednotlivci mohou ztratit schopnost a svobodu přemáhat logiku účelového rozumu a podlehnout konzumismu bez etiky a bez sociálního a ekologického cítění. Na sociální problémy se odpovídá komunitními sítěmi, nikoli pouhou sumou individuálních dober: „Nesmírné požadavky, které s sebou toto dílo přinese, nebude možno vyřešit pouhou individuální iniciativou ani spoluprací individualisticky vychovaných jedinců. Vyžádá si to koncentraci sil a jednotného postupu.“^[11] Ekologická konverze nezbytná k vytvoření dynamismu trvalé změny je také komunitní konverzí.

220. Taková konverze s sebou nese vícero postojů, které ve vzájemné součinnosti vedou k velkorysé péči plné něhy. Na prvním místě implikuje vděčnost a nezištnost, to znamená uznání, že svět je darem, který jsme přijali od Otcovy lásky, což následně vede k nezištné ochotě zříkat se a k štědrým projevům i tehdy, když je nikdo nevidí nebo neuznává: „ať neví tvoje levice, co dělá tvoje pravice […] a tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí“ (srov. Mt 6,3-4). Implikuje též láskyplné vědomí toho, že nejsme izolováni od ostatních tvorů, ale s ostatními bytostmi vesmíru tvoříme úžasné univerzální společenství. Věřící nekontempluje svět zvenčí, ale zevnitř, přičemž uznává pouta, jimiž nás Otec sjednotil se všemi bytostmi. Rozvíjením specifických schopností, které dal každému Bůh, ekologická konverze navíc vede věřícího k rozvoji jeho tvořivosti a nadšení, takže dramata světa řeší odevzdávaje se Bohu jako „oběť živá, svatá a Bohu milá“ (srov. Řím 12,1). Neinterpretuje svou nadřazenost jako důvod ke své osobní slávě nebo k nezodpovědnému panování, ale jako odlišnou schopnost, která mu zas ukládá vážnou zodpovědnost, která se zakládá na víře.

221. Různá přesvědčení naší víry rozvinutá na začátku této encykliky nám pomáhají obohatit smysl takové konverze, jakož i vědomí, že každé stvoření odráží něco Božího a sděluje nám jisté poselství, nebo jistota, že Kristus na sebe přijal tento hmotný svět a nyní jako vzkříšený přebývá v nitru každé bytosti, objímá ji svou láskou a prostupuje svým světlem. Taktéž uznání, že když Bůh stvořil svět, vepsal do něj řád a dynamiku, které nemá lidská bytost právo ignorovat. Když v evangeliu čteme, že Ježíš mluví o ptácích a říká, že „ani jediný z nich není u Boha zapomenut“ (Lk 12,6), budeme schopni nakládat s nimi špatně a ubližovat jim? Vybízím všechny křesťany, aby vyjadřovali tuto dimenzi svého vlastního obrácení a umožnili tak, aby se síla a světlo obdržené milosti šířily i do vztahů s jinými tvory a se světem, který je obklopuje, a vytvářely tak ono vznešené bratrství s veškerým stvořením, které svatý František z Assisi prožíval tak skvělým způsobem.

IV. Radost a pokoj

222. Křesťanská spiritualita nabízí alternativní způsob chápání kvality života a povzbuzuje k prorockému a kontemplativnímu životnímu stylu, takže člověk se dovede hluboce radovat, aniž by byl posedlý spotřebou. Je důležité osvojit si starodávnou pravdu, která je přítomná v různých náboženských tradicích i v Bibli. Jde o přesvědčení, že „méně je více“. Vskutku, neustálé hromadění možností spotřeby rozptyluje srdce a brání mu v tom, aby dovedlo ocenit každou věc a každý okamžik. Avšak pokojná přítomnost uprostřed každé skutečnosti – jakkoli může být nepatrná – nám otevírá mnohem širší možnosti chápání a osobní realizace. Křesťanská spiritualita nabízí růst v šetrnosti a ve schopnosti radovat se z mála. Je to návrat k jednoduchosti, která nám umožňuje zastavit se a vychutnávat malé věci, děkovat za možnosti, které nám život nabízí, aniž bychom se poutali k tomu, co máme, nebo zarmucovali kvůli tomu, co nemáme. To vyžaduje, abychom se vyvarovali dynamiky nadvlády a pouhého hromadění slastí.

223. Střídmost prožívaná svobodně a uvědoměle je osvobozující. Nepředstavuje méně života ani nižší intenzitu, právě naopak. Těmi, kdo se víc radují a lépe prožívají každou chvíli, jsou právě ti, kdo přestali hrabat tu i tam a hledat vždy to, co nemají, a zakoušejí, co znamená oceňovat každou osobu a každou věc, zvykají si na jednodušší věci a umí se z nich radovat. Tak dokážou zredukovat neuspokojené potřeby a omezit únavu a úzkost. Je možné potřebovat málo a žít mnoho, vždyť právě tehdy, když dovedeme poskytnout prostor jiným potěšením, nalézáme uspokojení v bratrských setkáních, ve službě, v uplatňování svých vlastních charizmat, v hudbě a v umění, v kontaktu s přírodou, v modlitbě. K blaženosti je potřebná schopnost omezovat některé potřeby, které nás ohlušují, a otevírat se tak mnohotvárným možnostem, které nám život nabízí.

224. Střídmost a pokora nepožívaly v uplynulém století pozitivní hodnocení. Když se však v obecném měřítku v osobním a společenském životě oslabí praktikování některé ctnosti, působí to mnohotvárnou nerovnováhu, a to i v environmentální oblasti. Proto už nestačí mluvit pouze o integritě ekosystémů. Je třeba mít odvahu mluvit o integritě lidského života, o potřebě podporovat a nasazovat všechny velké hodnoty. Vymizení pokory u člověka, přehnaně nadšeného možností neomezeně všechno ovládat, může skončit pouze škodami způsobenými společnosti i životnímu prostředí. Není snadné dorůstat do této zdravé pokory a šťastné střídmosti, staneme-li se soběstačnými, vyloučíme-li ze svého života Boha a jeho místo obsadíme naším já nebo uvěříme-li, že naše subjektivita určuje, co je dobro a co je zlo.

225. Na druhou stranu nikdo nemůže dorůst do šťastné střídmosti ani tehdy, nežije-li v míru se sebou samým. Součástí správného chápání spirituality je rozšíření našeho pojetí míru, jenž je mnohem víc než jen absencí války. Vnitřní mír osob je úzce spojen s péčí o ekologii a o společné dobro, protože je-li prožíván autenticky, obráží se ve vyváženém způsobu života, k němuž patří schopnost žasnout, jež vede k hloubce života. Příroda je plná laskavých slov, ale jak jim můžeme naslouchat uprostřed neustálého hluku, permanentní úzkostné roztěkanosti nebo kultu vnějškovosti? Mnozí lidé zakoušejí hlubokou nerovnováhu, která je nutí všechno dělat rychle, aby se cítili zaměstnaní v neustálém spěchu, který je pak vede k tomu, že převrací všechno, co mají kolem sebe. To má vliv na způsob zacházení se životním prostředím. Integrální ekologie vyžaduje, abychom věnovali trochu času obnovení pokojné harmonie se stvořením, zamyšlení nad svým způsobem života a nad svými ideály, kontemplování Stvořitele, jenž žije mezi námi a v tom, co nás obklopuje, a jehož přítomnost „se nesmí stát umělým konstruktem, nýbrž musí být objevována, odhalována“.^[12]

226. Mluvíme o postoji srdce, které všechno prožívá s pokojnou pozorností, které dovede být u někoho plně přítomné, aniž by přemýšlelo o tom, co bude následovat, které se odevzdává každé chvíli jako božskému daru, jenž se má prožívat naplno. Ježíš nás tomuto postoji učil, když nás vybízel hledět na polní lilie a na nebeské ptáky nebo když „pohlédl s láskou“ na hledajícího člověka (srov. Mk 10,21). On opravdu uměl být naplno přítomen u každé lidské bytosti a před každým stvořením, a tak nám ukázal cestu k překonávání chorobné úzkosti, která nás činí povrchními, agresivními a bezuzdnými konzumenty.

227. Projevem tohoto postoje je schopnost zastavit se a děkovat Bohu před jídlem a po jídle. Navrhuji věřícím, aby se navrátili k tomuto cennému zvyku a hluboce ho prožívali. Chvíle dobrořečení – byť i velmi krátká – nám připomíná naši životní závislost na Bohu, umocňuje v nás smysl pro vděčnost za dary stvoření, je projevem vděčnosti vůči těm, kdo nám svou prací poskytují tato dobra a upevňuje solidaritu s těmi nejpotřebnějšími.

V. Občanská a politická láska

228. Péče o přírodu je součástí životního stylu, jenž zahrnuje schopnost žít společně a ve společenství. Ježíš nám připomínal, že máme Boha jako našeho společného Otce, a to nás činí bratry. Bratrská láska může být pouze nezištná. Nikdy nemůže být kompenzací za to, co ten druhý dělá, ani zálohou na to, co od něj očekáváme. Proto je možné milovat i nepřátele. Tatáž nezištnost nás vede k lásce a k přijetí větru, slunce nebo mraků, ačkoli se nepodřizují naší kontrole. Proto můžeme mluvit o univerzálním bratrství.

229. Musíme znovu pocítit, že se vzájemně potřebujeme, že neseme zodpovědnost jedni za druhé a za svět, že se vyplatí být dobrými a čestnými. Již příliš dlouho jsme žili v mravním úpadku, posmívali jsme se etice, dobrotě, víře, čestnosti, a nastala chvíle, abychom uznali, že tato veselá povrchnost nám nebyla k ničemu. Taková destrukce veškerých základů společenského života nás nakonec přivede k tomu, že budeme jeden proti druhému hájit své vlastní zájmy, povede k novým formám násilí a krutosti a zabrání rozvoji opravdové kultury péče o životní prostředí.

230. Příklad svaté Terezie z Lisieux nás vybízí k prožívání malé cesty lásky, abychom nezameškávali příležitosti k laskavému slovu, k úsměvu či k jakémukoli drobnému gestu, které zasévá mír a přátelství. Integrální ekologie je tvořena i jednoduchými každodenními gesty, skrze něž prolamujeme logiku násilí, vykořisťování a sobectví. Naproti tomu svět frenetické spotřeby je současně i světem týrání každé formy života.

231. Láska naplněná drobnými projevy vzájemné péče je také láskou občanskou a politickou a projevuje se ve všech skutcích, které usilují o budování lepšího světa. Láska ke společnosti a nasazení pro společné dobro jsou výsadní formou nezištné lásky, která zahrnuje nejen vztahy mezi jednotlivci, ale také „makrovztahy (společenské, ekonomické, politické)“.^[13] Proto církev nabídla světu ideál „civilizace lásky“.^[14] Sociální láska je klíčem k autentickému rozvoji: „Má-li být společnost lidštější, více hodná člověka, je třeba ve společenském životě oživit uplatňování lásky, a to na politické, ekonomické i kulturní rovině. Z lásky se tak má stávat trvalá nejvyšší norma jednání.“^[15] V tomto rámci – spolu s důležitostí drobných každodenních gest – nás sociální láska vede k promýšlení širších strategií, které účinně zastaví úpadek životního prostředí a podpoří kulturu pečlivosti, která pronikne celou společnost. Vnímá-li někdo Boží povolání k tomu, aby společně s druhými zasahoval do těchto sociálních dynamismů, musí pamatovat, že je to součástí jeho spirituality, že je to projev milosrdné lásky a že tímto způsobem dozrává a posvěcuje se.

232. Ne všichni jsou povoláni k tomu, aby přímo pracovali v politice, ale v lůně společnosti vzkvétají nesčetná rozmanitá sdružení, která se nasazují ve prospěch společného dobra a chrání přírodní i městské životní prostředí. Starají se například o nějaké veřejné místo (budovu, fontánu, opuštěnou památku, krajinu, náměstí), aby chránili, opravovali, zlepšovali a zkrášlovali něco, co patří všem. Kolem nich se rozvíjejí nebo obnovují vztahy a utváří se nové lokální sociální předivo. Tak se jedno konkrétní společenství osvobozuje od konzumistické lhostejnosti. To znamená též pěstovat společnou identitu a historii, která se uchovává a předává. Takovým způsobem se pečuje o svět a o kvalitu života těch nejchudších, se smyslem pro solidaritu a zároveň s vědomím, že obýváme společný domov, který nám svěřil Bůh. Když tyto společenské aktivity vyjadřují lásku, která se rozdává, mohou se stát hlubokými duchovními zkušenostmi.

VI. Svátostná znamení a sváteční odpočinek

233. Vesmír se rozvíjí v Bohu, jenž ho veskrze naplňuje. List, cestička, rosa, tvář chudého tedy skrývají tajemství, které je třeba kontemplovat.^[16] Ideálem není pouze přecházet od vnějšího k vnitřnímu za objevem Božího působení v duši, nýbrž také setkávat se s Bohem ve všech věcech, jak učil svatý Bonaventura: „Kontemplace je tím vznešenější, čím více v sobě člověk zakouší božskou milost anebo umí více rozpoznat Boha v ostatním stvoření.“^[17]

234. Svatý Jan od Kříže učil, že vše dobré, co je ve věcech a ve zkušenostech světa, „je v Bohu vynikajícím způsobem a v nekonečné míře, nebo, abychom to lépe vyjádřili, každou z těchto velikých věcí, o nichž se zde hovoří, je Bůh.“^[18] Ne proto, že omezené věci světa jsou skutečně božské, nýbrž proto, že mystik zakouší vnitřní pouto mezi Bohem a všemi bytostmi, a tak „cítí, že Bůh je všemi věcmi“. Není to proto, že by byly omezené skutečnosti světa reálně božské, ale proto, že mystik zakouší vnitřní pouto, které je mezi Bohem a všemi bytostmi, a tak „cítí, že Bůh je všemi věcmi“.^[19] Když obdivuje velikost hor, nemůže je oddělit od Boha a vnímá, že tento vnitřní obdiv, který prožívá, musí být uschován v Bohu: „Hory jsou vysoké, četné, široké, krásné, půvabné, kvetoucí a vonící. Těmito horami je pro mne můj Milovaný. Lesní osamělá údolí jsou klidná, líbezná, svěží, stinná, plná sladkých vod a v rozmanitosti svého stromoví a ve sladkém zpěvu ptáků působí nesmírné osvěžení a rozkoš pro smysl, poskytují občerstvení a odpočinek ve své samotě a mlčení. Těmito údolími je pro mne můj Milovaný.“^[20]

235. Svátosti představují privilegovaný způsob, jak je příroda přijata Bohem a proměněna na prostředek nadpřirozeného života. Skrze bohoslužbu jsme zváni objímat svět na jiné úrovni. Voda, olej, oheň a barvy jsou přijaty s veškerou svou symbolickou silou a začleňují se do chvály. Ruka, která žehná, je nástrojem Boží lásky a odleskem blízkosti Krista, jenž přišel, aby nás provázel na cestě životem. Voda stékající po těle dítěte, které je křtěno, je znamením nového života. Když se chceme setkat s Bohem, neunikáme ze světa ani nepopíráme přirozenost. To lze vnímat především ve spiritualitě křesťanského Východu: „Krása, jež je na Východě jedním ze jmen, jimiž je nejčastěji označována božská harmonie a vzor proměněného lidstva, se zjevuje všude: ve tvarech chrámu, ve zvucích, barvách, světlech a vůních.“^[21] Podle křesťanské zkušenosti nalézají všichni tvorové hmotného vesmíru svůj pravý smysl ve vtěleném Slově, protože Boží Syn do své osoby začlenil část hmotného vesmíru, do něhož vložil zárodek definitivní proměny: „Křesťanství neodmítá hmotu, tělesnost; naopak plně zdůrazňuje její hodnotu v liturgických úkonech, v nichž lidské tělo projevuje svou vnitřní přirozenost chrámu Ducha a sjednocuje se s Pánem Ježíšem, jenž se též stal tělem pro spásu světa.“^[22]

236. V eucharistii dochází stvoření svého největšího povýšení. Milost, která má sklon projevovat se citelným způsobem, dosahuje úžasného vyjádření, když se sám Bůh, jenž se stal člověkem, dává za pokrm svému stvoření. Na vrcholu tajemství Vtělení se chtěl Pán dotýkat našeho nitra skrze úlomek hmoty. Nikoli shůry, ale zevnitř, abychom se s ním mohli setkat v našem vlastním světě. V eucharistii je plnost už uskutečněna a je životním centrem vesmíru, překypujícím centrem lásky a nevyčerpatelného života. V jednotě s vtěleným Synem přítomným v eucharistii celý kosmos vzdává díky Bohu. Vskutku, eucharistie je vlastně kosmickým aktem lásky: „Ano, kosmickým! Protože i když se slaví na malém oltáři vesnického kostela, eucharistie se vždy slaví v jistém smyslu na oltáři světa.“^[23] Eucharistie sjednocuje nebe a zemi, objímá a prostupuje všechno stvoření. Svět, který vyšel z Božích rukou, se vrací k němu v radostném a plném klanění. V eucharistickém chlebu „je stvoření nasměrováno ke zbožštění, ke svaté svatbě, ke sjednocení se samotným Stvořitelem“.^[24] Proto je eucharistie též pramenem světla a zdrojem motivace v naší starosti o životní prostředí a vede nás k tomu, abychom byli ochránci všeho stvoření.

237. Zvláštní význam má účast na nedělní eucharistii. Neděle se – podobně jako židovský šabat – představuje jako den uzdravení vztahů lidské bytosti s Bohem, se sebou, s druhými a se světem. Neděle je dnem Vzkříšení, „prvním dnem“ nového stvoření, jehož prvotinou je Pánovo vzkříšené lidství, záruka konečného proměnění veškeré stvořené skutečnosti. Tento den navíc „ohlašuje věčné odpočinutí člověka v Bohu“.^[25] Křesťanská spiritualita tímto způsobem integruje hodnotu odpočinku a slavení. Lidská bytost má sklon považovat kontemplativní odpočinek za něco jalového a neužitečného a zapomíná, že tak obírá konané dílo o to nejdůležitější – o jeho smysl. Jsme povoláni k tomu, abychom do svého konání začleňovali receptivní a nezištný aspekt, což je něco jiného než pouhá absence aktivity. Jde o jiný způsob jednání, které je součástí naší podstaty. Tímto způsobem je lidské konání chráněno nejen před prázdným aktivismem, ale také před bezbřehou nenasytností a izolací, které vedou k výlučné honbě za osobním prospěchem. Zákon o týdenním odpočinku ukládal zdržovat se sedmý den od práce, „aby si odpočinul tvůj býk i tvůj osel. A osvěží se syn tvé služebnice i přistěhovalec“ (Ex 23,12). Odpočinek rozšiřuje náš pohled a umožňuje nám znovu uznávat práva druhých. Tak den odpočinku, v jehož centru je eucharistie, šíří své světlo na celý týden a povzbuzuje nás k tomu, abychom si osvojovali péči o přírodu a o chudé.

VII. Trojice a vztah mezi tvory

238. Otec je poslední zdroj všeho, láskyplný a komunikativní základ všeho, co existuje. Syn, jenž ho obráží a skrze něhož bylo všechno stvořeno, se spojil s touto zemí, když přijal formu v lůně Marie. Duch, nekonečné pouto lásky, je vnitřně přítomen v srdci univerza, kde vnuká a vzbuzuje nové cesty. Svět byl stvořen třemi Osobami jakožto jediným božským principem, ale každá z Osob realizuje toto společné dílo podle své vlastní osobní identity. Proto „když s údivem kontemplujeme vesmír v jeho velikosti a nádheře, musíme chválit celou Trojici“.^[26]

239. Víra v jediného Boha, jenž je trojičním společenstvím, vede křesťany k vědomí, že veškerá skutečnost v sobě nese specifický trojiční otisk. Svatý Bonaventura dokonce tvrdil, že lidská bytost před hříchem byla schopna objevovat, jak každé stvoření „dosvědčuje, že Bůh je trojjediný“. V přírodě byl patrný odlesk Trojice, „když nebyla člověku zatemněna ani tato kniha, ani nebylo zakalené oko člověka“.^[27] Svatý františkán nás učí, že každé stvoření v sobě nese specificky trojiční strukturu, která je tak reálná, že by mohla být spontánně kontemplována, kdyby pohled lidské bytosti nebyl omezený, zatemněný a nedostatečný. Tak nám předkládá výzvu, abychom se snažili interpretovat skutečnost v trojičním světle.

240. Božské osoby jsou subsistující vztahy a svět, stvořený podle božského vzoru, je pletivem vztahů. Stvoření směřují k Bohu a zároveň je každé živé bytosti vlastní tíhnout k jiné věci, takže v lůně vesmíru můžeme nalézat nesčetné neustálé vztahy, které se tajemně proplétají.^[28] To nás vybízí nejen k tomu, abychom obdivovali nejrůznější vazby, které mezi tvory existují, ale vede nás také k tomu, abychom objevovali klíč k naší vlastní realizaci. Lidská osoba totiž roste, dozrává a posvěcuje se tím víc, čím víc vstupuje do vztahu, když vychází ze sebe samé, aby žila ve společenství s Bohem, s druhými a se všemi tvory. Tak ve své vlastní existenci uskutečňuje ten trojiční dynamismus, který jí už od jejího stvoření vtiskl Bůh. Všechno je propojené a to nás zve k tomu, abychom rozvíjeli spiritualitu globální solidarity, která pramení z trojičního tajemství.

VIII. Královna veškerého stvoření

241. Maria, Matka, která pečovala o Ježíše, se nyní s mateřskou láskou a bolestí stará o tento zraněný svět. S probodeným srdcem oplakávala Ježíšovu smrt a nyní soucítí s utrpením ubohých stvoření tohoto světa, které křižuje a hubí lidská moc. Ona s Ježíšem žije dokonale proměněna a všichni tvorové opěvují její nádheru. Je Žena „oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy“ (Zj 12,1). Povýšená do nebes, je Matkou a Královnou všeho tvorstva. V jejím oslaveném těle spolu se vzkříšeným Kristem část stvoření dosáhla veškeré plnosti své krásy. Ona nejenže chrání ve svém srdci celý Ježíšův život, který pečlivě „uchovávala“ (srov. Lk 2,19.51), ale nyní i chápe smysl všech věcí. Proto ji můžeme prosit, aby nám pomáhala hledět na tento svět moudřejším pohledem.

242. Spolu s ní ve svaté Rodině z Nazareta vystupuje postava svatého Josefa. On pečoval o Marii a Ježíše, chránil je svou prací a svou velkorysou přítomností a ubránil je před násilím nespravedlivých, když je vzal do Egypta. Evangelium jej představuje jako spravedlivého, pracovitého a silného muže. Z jeho osobnosti však vyzařuje i velká něha, která nenáleží slabým, ale těm, kdo jsou doopravdy silní a pozorní ke skutečnosti, kterou mají milovat a pokorně jí sloužit. Proto byl prohlášen za ochránce obecné církve. I on nás může učit pečlivosti, může nás motivovat k tomu, abychom s velkorysostí a něhou pracovali na ochraně tohoto světa, který nám Bůh svěřil.

IX. Z druhé strany Slunce

243. Na konci se tváří v tvář setkáme s nekonečnou Boží krásou (srov. 1 Kor 13,12) a budeme moci s radostným údivem číst tajemství veškerenstva, které bude mít spolu s námi účast na plnosti bez konce. Ano, putujeme k věčné sobotě, k novému Jeruzalému, ke společnému nebeskému domovu. Ježíš nám říká: „Hle – všechno tvořím nové!“ (Zj 21,5). Věčný život bude sdíleným úžasem, kde každý tvor, zářivě proměněn, zaujme své místo a bude mít co nabídnout chudým, kteří budou definitivně osvobozeni.

244. V tomto očekávání se spojme v starostlivosti o tento domov, který nám byl svěřen, s vědomím, že to, co je v něm dobrého, bude mít účast na nebeské oslavě. Společně se všemi tvory kráčíme po této zemi hledajíce Boha, neboť „jestliže svět má počátek a byl stvořen, hledá toho, kdo jej stvořil, hledá toho, kdo mu dal počátek, toho, kdo je jeho Stvořitelem“.^[29] Kráčejme se zpěvem! Ať nás naše zápasy a naše starost o tuto planetu neobírají o radost naděje.

245. Bůh, jenž nás volá k velkorysé ochotě dávat všechno, nám nabízí sílu a světlo, které ke své cestě potřebujeme. V srdci tohoto světa vždy zůstává přítomen Pán života, jenž nás velmi miluje. On nás neopustí, nenechá nás samotné, protože se definitivně spojil s naší zemí, a jeho láska nás vždy vede k nalézání nových cest. Jemu buď chvála!

***

246. Po této dlouhé úvaze – radostné a zároveň dramatické – nabízím dvě modlitby. Jednu, kterou můžeme sdílet my všichni, kdo věříme v jednoho Boha, všemohoucího Stvořitele, a druhou my křesťané, abychom na sebe dovedli brát závazky vůči stvoření, jak nám je předkládá Ježíšovo evangelium.

Modlitba za naši Zemi

Všemohoucí Bože,
přítomný v celém vesmíru
i v tom nejmenším ze svých tvorů,
ty zahrnuješ svojí něhou
všechno, co existuje,
vlej nám sílu své lásky,
abychom pečovali
o život a krásu.
Zaplav nás pokojem,
abychom žili jako bratři a sestry
a nikomu neškodili.
Bože chudých, pomáhej nám
vysvobozovat opuštěné a zapomenuté této země,
kteří mají v tvých očích tak velkou hodnotu.
Uzdrav náš život,
abychom chránili svět a nedrancovali ho,
abychom rozsévali krásu a ne znečištění a zkázu.
Dotkni se srdcí těch,
kdo hledají pouze výhody na úkor chudých země.
Nauč nás objevovat hodnotu každé věci,
s úžasem kontemplovat a uznávat,
že jsme na své cestě k tvému nekonečnému světlu
hluboce sjednoceni se všemi tvory.
Děkujeme ti, že jsi s námi po všechny dny.
Prosíme tě, posiluj nás
v našem úsilí o spravedlnost, lásku a mír.
 

Modlitba křesťanů a celého stvoření

Chválíme tě, Otče, se všemi tvými tvory,
kteří vyšli z tvojí mocné ruky.
Jsou tvoji a plni tvé přítomnosti a něhy.
Buď pochválen!

Synu Boží, Ježíši,
tebou byly stvořeny všechny věci.
Přijal jsi podobu v Mariině mateřském lůně,
stal ses součástí této země
a díval ses na tento svět lidskýma očima.
Nyní jsi živý v každém tvoru
slávou svého vzkříšení.
Buď pochválen!

Duchu Svatý, jenž svým světlem
směruješ tento svět do Otcovy lásky
a provázíš sténání stvoření,
i ty žiješ v našich srdcích,
abys nás vedl k dobru.
Buď pochválen!

Pane, Bože Trojjediný,
úžasné společenství nekonečné lásky,
nauč nás o tobě rozjímat
v kráse veškerenstva,
kde všechno mluví o tobě.
Probuď naši chválu a naši vděčnost
za každou bytost, kterou jsi stvořil.
Daruj nám milost, abychom se cítili vnitřně spojeni
se vším, co existuje.
Bože lásky, ukaž nám naše místo
na tomto světě,
kde jsme nástroji tvé lásky
vůči všem bytostem této země,
protože ani jedna z nich není tebou zapomenuta.
Osviť ty, kdo vládnou mocí a penězi,
aby neupadali do hříchu lhostejnosti,
milovali obecné dobro, podporovali slabé,
a pečovali o svět, který obýváme.
Chudí i země křičí:
Pane, ujmi se nás svojí mocí a svým světlem,
chraň každý život
a připravuj mu lepší budoucnost,
aby přišlo tvoje království
spravedlnosti, pokoje, lásky a krásy.
Buď pochválen!
Amen.

Dáno v Římě u Svatého Petra, 24. května 2015,
na den Slavnosti seslání Ducha Svatého,
ve třetím roce mého pontifikátu