Úvodní články

1. „Buď pochválen, můj Pane,“ zpíval svatý František z Assisi. V tomto krásném chvalozpěvu nám připomínal, že náš společný domov je též jako naše sestra, s níž sdílíme společný život, a jako milá matka, která nás přijímá do své náruče: „Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra matka země, která nás živí a slouží nám, a rodí rozličné plody s pestrými květy a trávu.“^[1]

2. Tato sestra protestuje proti zlu, které jí působíme svým nezodpovědným užíváním a zneužíváním dober, která do ní vložil Bůh. Vyrůstali jsme s představou, že jsme jejími vlastníky a vládci, kteří mají právo ji vykořisťovat. Násilí, které tkví v lidském srdci zraněném hříchem, se projevuje i v příznacích nemocí, které nacházíme v půdě, vodě, ovzduší a u živočichů. Proto se mezi ty chudé, kteří jsou nejopuštěnější a nejvíc týraní, řadí i naše utiskovaná a devastovaná země, která „sténá a trpí“ (Řím 8,22). Zapomínáme, že i my sami jsme prach (srov. Gn 2,7). Naše tělo se skládá z prvků této planety a ona nám dává dýchat ze svého ovzduší a ve svých vodách nás oživuje a občerstvuje.

Nic z tohoto světa nám není lhostejné

3. Před více než padesáti lety, když se svět potácel na pokraji nukleární krize, svatý papež Jan XXIII. encykliku, v níž se neomezil napsal pouze na odmítnutí války, ale také navrhoval mír. Své poselství Pacem in terris adresoval sice celému „katolickému světu“, ale dodal též: „všem lidem dobré vůle“. Chci se proto, tváří v tvář globálnímu zhoršování životního prostředí, obrátit ke každému člověku této planety. Ve své exhortaci Evangelii gaudium jsem napsal těm, kdo patří do církve, aby zahájili proces misijní reformy, kterou je třeba uskutečnit. V této encyklice se obracím ke všem s touhou navázat dialog týkající se našeho společného domova.

4. Osm let po encyklice Pacem in terris se v roce 1971 blahoslavený papež Pavel VI. zmínil o ekologické problematice a představil ji jako krizi, která je „dramatickým důsledkem“ nekontrolované lidské činnosti: „Neuváženým vykořisťováním přírody riskují, že přírodu zničí a že se sami stanou obětí tohoto hanobení.“^[2] Mluvil také k Organizaci pro výživu a zemědělství (FAO) o možnosti „opravdové ekologické katastrofy […] způsobené zásahy industriální civilizace“ a zdůrazňoval „naléhavou potřebu radikální změny v chování lidstva“, protože „i nejúžasnější vědecký pokrok, nejoslnivější technické výdobytky a nejobdivuhodnější ekonomický růst se v konečném důsledku obrátí proti člověku, není-li spojen s autentickým sociálním a morálním pokrokem“.^[3]

5. S rostoucím zájmem se tomuto tématu věnoval svatý Jan Pavel II. Ve své první encyklice poznamenal, že „člověk jako by nevnímal žádný jiný význam přírodního prostředí, kromě toho, který slouží bezprostřednímu cíli využití a spotřeby“.^[4] Později vyzýval ke globální ekologické konverzi.^[5] Současně však upozorňoval, že se vyvíjí málo úsilí o „zachování morálních podmínek věrohodné humánní ekologie“.^[6] Ničení životního prostředí je něčím velmi závažným nejen proto, že svět svěřil člověku Bůh, ale též proto, že samotný lidský život je darem, který musí být chráněn před různými formami úpadku. Každá snaha o kultivaci a zlepšování světa vyžaduje radikální změnu „způsobu života, modelů výroby a spotřeby a zkostnatělých mocenských struktur, jež dnes ovládají společnost“.^[7] Autentický lidský rozvoj má mravní charakter a předpokládá naprosté respektování lidské osoby, nicméně musí též věnovat pozornost přírodnímu prostředí a mít na zřeteli „přirozenost každé bytosti a jejich vzájemné propojení v uspořádaném systému“.^[8] Schopnost lidské osoby přetvářet skutečnost se tedy musí rozvíjet „na základě prvotního daru věcí od Boha“.^[9]

6. Můj předchůdce Benedikt XVI. opakovaně vyzýval k tomu, aby se „odstranily strukturální příčiny nefunkčnosti světové ekonomiky a opravily modely rozvoje, které zjevně nejsou schopny zaručit respektování životního prostředí“.^[10] Připomínal, že svět nemůžeme analyzovat tak, že se izolovaně zaměříme pouze na jeden z jeho aspektů, protože „kniha přírody je jedna a nedělitelná“ a zahrnuje životní prostředí, život, sexualitu, rodinu, sociální vztahy a jiné aspekty. Platí totiž, že „zhoršování stavu přírody jde ruku v ruce s kulturou utvářející lidské soužití“.^[11] Papež Benedikt nás vybídl k uznání toho, že životní prostředí je plné ran způsobených naším nezodpovědným chováním. I sociální prostředí má svá zranění. Všechna jsou však v konečném důsledku způsobena jediným zlem, totiž přesvědčením, že neexistují neoddiskutovatelné pravdy, které řídí náš život, a že lidská svoboda proto nemá žádná omezení. Zapomíná se, že „člověk [...] není pouze svoboda, která utváří sebe samu. Člověk netvoří sebe sama. Je duchem a vůlí, avšak rovněž přirozeností.“^[12] S otcovskou starostlivostí nás vybídl, abychom uznali, že stvoření je ohrožováno „tam, kde se sami činíme posledními instancemi, kde je všechno pouze naším majetkem a všechno spotřebováváme jenom my sami. Stvořením se začíná mrhat tam, kde nad sebou neuznáváme žádnou instanci, ale vidíme jenom sami sebe.“^[13]

Spojeni toutéž starostí

7. Tyto příspěvky papežů shrnují reflexe bezpočtu vědců, filozofů, teologů a sociálních organizací, kteří myšlení církve v těchto otázkách obohatili. Nemůžeme však nevidět, že mimo katolickou církev také jiné církve a křesťanská společenství – jakož i jiná náboženství – vyjádřily hlubokou starost a rozvinuly hodnotnou reflexi témat, která leží na srdci nám všem. Chtěl bych jako obzvláště významný příklad krátce citovat drahého ekumenického patriarchu Bartoloměje, se kterým sdílím naději v plné církevní společenství.

8. Patriarcha Bartoloměj poukázal zejména na nezbytnost, aby každý litoval svého špatného zacházení s planetou, protože „v míře, v jaké každý z nás působí malé ekologické škody“, jsme povoláni uznat „svůj malý či velký vliv na zhoršování a poškozování životního prostředí“.^[14] Opakovaně se rozhodně a podnětně vyjádřil k tomuto tématu, přičemž vybízel, abychom uznali své hříchy proti stvoření: „Když lidské bytosti ničí biodiverzitu v Božím stvoření, nebo narušují integritu Země a přispívají k takové klimatické změně, jíž zbavují Zemi přirozeného porostu nebo ničí její zdroje vláhy, když znečišťují vodu, zemi, vzduch – to všechno jsou hříchy.“^[15] Protože „zločin proti přírodě je zločinem proti nám samotným a hříchem proti Bohu“.^[16]

9. Zároveň Bartoloměj obrátil pozornost k etickým a duchovním kořenům environmentálních problémů, aby hledal jejich řešení nejenom v technice, ale také ve změně lidské bytosti, protože jinak bychom se zabývali pouze symptomy. Vybídl nás, abychom se od spotřeby obrátili k obětavosti, od nenasytnosti ke štědrosti, od plýtvání ke schopnosti sdílet, v postoji askeze, která „znamená, že se učíme dávat, a nikoli si jen odříkat. Je to způsob, jak projevovat lásku a jak postupně přecházet od toho, co chci já, k tomu, co potřebuje Boží svět. Je to osvobození od strachu, nenasytnosti a závislosti“.^[17] My křesťané jsme navíc povoláni „přijímat svět jako svátost společenství, jako způsob jak se o něj dělit s Bohem a s bližním v globálním měřítku. Podle našeho skromného přesvědčení se božské a lidské setkává v tom nejmenším detailu nesešívané suknice Božího stvoření, ba dokonce v tom posledním zrnku prachu naší planety.“^[18]

Svatý František z Assisi

10. Na tomto místě encykliky chci uvést jeden krásný a podnětný příklad. Vybral jsem si jeho jméno, jeho vedení a inspiraci ve chvíli, kdy jsem byl zvolen římským biskupem. Věřím, že František je povýtce příkladem péče o to, co je slabé, a také příkladem radostně a autenticky prožívané integrální ekologie. Je svatým patronem všech, kdo studují a pracují na poli ekologie; oblíbili si jej i mnozí nekřesťané. Projevoval zvláštní pozornost k Božímu stvoření i vůči chudým a opuštěným. Miloval a byl milován pro svoji radost, velkorysou oddanost a pro svoje všeobjímající srdce. Byl mystikem a poutníkem, který žil v jednoduchosti a obdivuhodné harmonii s Bohem, s druhými, s přírodou a sám se sebou. V něm je patrné, do jaké míry jsou neoddělitelné starost o přírodu, spravedlnost vůči chudým, nasazení pro společnost a vnitřní pokoj.

11. Jeho svědectví nám také ukazuje, že integrální ekologie vyžaduje otevřenost kategoriím, které přesahují slovník exaktních věd či biologie a vztahují se k podstatě toho, co je lidské. Pokaždé když František pohlédl na slunce, měsíc i ty nejdrobnější živočichy, reagoval zpěvem a zapojil do své chvály každého tvora způsobem, jaký známe, když se zamilujeme do nějaké osoby. Komunikoval s veškerým stvořením a kázal dokonce květům, „které vybízel, aby chválily a milovaly Hospodina jako bytosti obdařené rozumem“.^[19] Jeho reakce byla něčím více než intelektuálním oceněním nebo ekonomickou vypočítavostí, protože pro něho bylo každé stvoření bratrem či sestrou, s nimiž jej pojilo citové pouto. Proto se cítil povolán pečovat o všechno, co existuje. Jeho učedník svatý Bonaventura o něm vyprávěl, že „když nahlížel společný původ všech věcí, cítil se naplněn ještě větší zbožností a nazýval i ta nejmenší stvoření bratrem či sestrou“.^[20] Tímto přesvědčením nelze pohrdat jako nějakým iracionálním romantismem, protože ovlivňuje rozhodnutí, jimiž se řídí naše jednání. Přistupujeme-li k přírodě a k životnímu prostředí bez této otevřenosti k úžasu a obdivu, nemluvíme-li ve svém vztahu ke světu jazykem bratrství a krásy, budou naše postoje podobné postojům vládce, spotřebitele anebo pouhého vykořisťovatele přírodních zdrojů, neschopného klást meze svým bezprostředním zájmům. A naopak, pokud se cítíme vnitřně sjednoceni se vším, co existuje, pak se spontánně rodí střídmost a péče. Chudoba a střídmost svatého Františka nebyly pouze vnějším asketismem, nýbrž něčím radikálnějším: odmítnutím dělat z reality pouhý předmět užití a nadvlády.

12. Svatý František věrný Písmu nás též vybízí, abychom v přírodě rozpoznali nádhernou knihu, v níž k nám promlouvá Bůh a sděluje nám něco ze své krásy a dobroty: „Neboť z velikosti a krásy tvorů může být srovnáním poznán původce jejich bytí“ (Mdr 13,5) a „jeho věčnou moc a jeho božské bytí je možné už od počátku světa poznat světlem rozumu z toho, co stvořil“ (srov. Řím 1,20). Proto požadoval, aby se v konventu vždy část zahrady ponechávala neobdělaná, aby tam mohly růst divoké rostliny a aby ti, kdo je obdivují, mohli pozvedat mysl k Bohu, původci tolikeré krásy.^[21] Svět je něčím víc než jen problémem, který je třeba vyřešit. Je radostným tajemstvím, jež kontemplujeme s plesáním a chválou.

Moje výzva

13. Naléhavá výzva k ochraně našeho společného domova zahrnuje snahu sjednotit celou lidskou rodinu v hledání udržitelného a integrálního rozvoje, jímž odpovídá na věci, které se mění. Stvořitel nás neopouští, nikdy ve svém plánu lásky nečiní krok zpět, nelituje, že nás stvořil. Lidstvo má ještě schopnost spolupracovat při vytváření svého společného domova. Rád bych vyjádřil uznání, dodal odvahu a poděkoval všem, kdo se v nejrůznějších oblastech lidské aktivity snaží zajistit ochranu domova, který navzájem sdílíme. Zvláštní vděčnost si zasluhují zvláště ti, kdo usilovně bojují za řešení dramatických následků, které zhoršování životního prostředí přináší do životů nejchudších lidí tohoto světa. Mladí lidé od nás žádají změnu. Ptají se, jak je možné chtít budovat lepší budoucnost a nemyslet přitom na krizi životního prostředí a utrpení vyloučených.

14. Naléhavě vyzývám k obnovení dialogu o způsobu, jímž pojímáme budoucnost planety. Je třeba, abychom se do jednání zapojili všichni, vždyť krize životního prostředí a její lidské kořeny se týkají a dotýkají nás všech. Světové ekologické hnutí již ušlo dlouhou a bohatou cestu a dalo vzniknout početným občanským sdružením, která přispěla k obecnému povědomí. Mnohé snahy nalézt konkrétní řešení krize životního prostředí bohužel často narážejí nejenom na odpor mocných, ale také na nezájem ostatních. Postoje, které i mezi věřícími kladou překážky na cestách k těmto řešením, sahají od popírání problému až ke lhostejnosti, pohodlné rezignaci anebo slepé důvěře v řešení technická. Potřebujeme novou všeobecnou solidaritu. Jak řekli biskupové Jihoafrické republiky, „k nápravě škod způsobených lidmi na Božím stvoření je nezbytný talent a zapojení všech“.^[22] Všichni můžeme spolupracovat jako nástroje Boží v péči o stvoření, každý podle vlastní kultury a zkušenosti, vlastní iniciativy a schopností.

15. Doufám, že tato encyklika, která se řadí k sociálnímu učení církve, nám pomůže uznat velikost, naléhavost a krásu výzvy, před níž stojíme. Nejprve krátce proberu různé aspekty nynější ekologické krize s cílem shrnout ty nejlepší plody dnes dostupného vědeckého bádání, abychom se jimi nechali v hloubce oslovit a položili konkrétní základ následného etického a duchovního zaměření. Vycházeje z tohoto přehledu pojednám o některých argumentech plynoucích z židovsko-křesťanské tradice, aby naše nasazení za životní prostředí bylo více koherentní. Potom se pokusím dobrat se kořenů nynější situace s cílem pochopit nejen příznaky, ale i hlubší příčiny. Takto bychom mohli předložit model ekologie, která bude v různých svých dimenzích zahrnovat specifické místo člověka v tomto světě a jeho vztahy ke skutečnosti, která jej obklopuje. Ve světle těchto reflexí bych chtěl načrtnout širší perspektivy dialogu a činnosti, které umožní zapojit jednotlivce i mezinárodní politiku. A nakonec – protože jsem přesvědčen, že každá změna potřebuje motivace a výchovný proces – načrtnu některé linie lidského zrání inspirované pokladem křesťanské duchovní zkušenosti.

16. Každá kapitola, třebaže má svoje vlastní téma a specifickou metodologii, přejímá v nové perspektivě důležité otázky probírané v předchozích kapitolách. To se týká zvláště některých nosných témat, která prostupují celou encykliku. Například: vnitřní souvislost mezi chudými a zranitelností planety; přesvědčení, že všechno je ve světě vnitřně provázáno; kritika nového paradigmatu a forem moci odvozených z technického rozvoje; výzva ke hledání jiných koncepcí ekonomie a pokroku; vlastní hodnota každého stvoření; lidský smysl pro ekologii; nutnost upřímných a poctivých diskusí; závažná odpovědnost mezinárodní i lokální politiky; kultura typu „použij a vyhoď“ a návrh nového životního stylu. Tato témata nebudou nikdy uzavřena nebo ponechána stranou, ale budeme se k nim neustále vracet a doplňovat je.