I. část Mater et magistra

 

I. část
Nauka encykliky Rerum novarum
a její rozvinutí v učení Pia XI. a Pia XII.

OBDOBÍ RERUM NOVARUM

10.       Lev XIII. promluvil k lidstvu v době hlubokých hospodářských a společenských proměn; v souvislosti s nimi se rozněcovala často vášnivá jednání a otevřeně se rozdmychávaly vzpoury. Tím jasněji však vyzařuje z temných stínů této doby papežovo učení.

11.       Jak známo, převládal v oné době naturalistický názor na život a řídila se jím i hospodářská činnost. Podle tohoto názoru je všechno dění nutným výsledkem působení přírodních sil. Neexistuje tedy vztah mezi hospodářskými zákony a mravním řádem. Jedinou pohnutkou hospodářské činnosti je osobní prospěch a nejvyšším zákonem, řídícím vztahy mezi hospodářskými činiteli, je neomezená, svobodná hospodářská soutěž. Úroky z kapitálu, ceny zboží a služeb, výše zisku a mezd jsou určovány čistě mechanicky podle zákonů trhu. Stát má upustit od veškerých zásahů do hospodářské činnosti. Dělnická sdružení byla současně v různých zemích buď zakázána, nebo uznávána jen v oblasti soukromého práva.

12.       V takto chápaném hospodářském světě je právo silnějšího uznáváno za ospravedlnitelné, a také jednoznačně ovládalo vzájemné vztahy mezi lidmi. Jeho výsledkem je až do svých kořenů zvrácené uspořádání celého hospodářského řádu.

13.       Zatímco se příliš velké bohatství hromadilo v rukou malého počtu lidí, trpěly široké vrstvy dělníků stále větší nouzí. Platy dělníků nestačily k slušné obživě, ba mnohdy byly vysloveně hladovými mzdami. Vyčerpávající pracovní podmínky často ohrožovaly zdraví i mravní a náboženský život. Za často nelidské je nutno uvést zejména pracovní podmínky, jimž byly vystaveny děti a ženy. Na dělníka ustavičně doléhala obava z nezaměstnanosti a rodinné společenství se ocitlo v nebezpečí postupného rozkladu.

14.       Přirozeným důsledkem těchto poměrů byla hluboká nespokojenost pracujících vrstev, které se často dožadovaly odstranění tohoto stavu. Není tedy divu, že právě v těchto vrstvách nacházela příznivou půdu extrémní řešení, která nabízela řešení horší, než je samo zlo, jež volalo po odstranění.

Cesty k nápravě

15.       Právě do tohoto dějinného vývoje uveřejnil Lev XIII. encyklikou Rerum novarum své sociální poselství, které vychází z požadavků lidské přirozenosti a odpovídá učení a duchu evangelia. Toto poselství vyvolalo v celém světě všeobecný obdiv a souhlas, nepřihlížíme-li k pochopitelnému odporu jistých zaujatých skupin.

Nebylo to jistě poprvé, co Apoštolský stolec vystoupil jako přední bojovník za záležitosti pozemského života chudých. Už předchozí projevy Lva XIII. jsou rozhodným krokem v tomto směru. Avšak tato encyklika podává poprvé úplný přehled zásad sociální nauky a jednotný program, takže ji lze právem nazvat souhrnem katolické nauky o hospodářství a společnosti.

16.       Musíme uznat, že k tomuto kroku bylo zapotřebí nemalé odvahy. Mnozí odpůrci totiž církvi vytýkali, že se spokojuje s tím, že hlásá chudým potřebu odevzdanosti v jejich utrpení a bohaté pouze nabádá k velkodušnosti. Lev XIII. však neváhá veřejně vystoupit za nedotknutelnost práv dělníků a chránit je. V úvodu k svému pojednání o zásadách a požadavcích katolické sociální nauky praví: "S důvěrou a plnou oprávněností přistupujeme k projednávání tohoto předmětu, neboť běží o otázku, jejíž řešení se pravděpodobně nenajde bez pomoci náboženství a církve."^[6]

17.       Znáte dobře, ctihodní bratři, ony nosné zásady, jimiž se podle jasné a závažné nauky Lva XIII. má řídit uspořádání lidského soužití ve společenské a hospodářské oblasti.

18.       Papež pojednává nejdříve o práci, která nesmí být hodnocena jako pouhé zboží, protože je projevem lidské osoby. Pro velkou většinu lidstva je současně jediným zdrojem obživy. Proto výše mzdy jakožto odměny za práci nesmí být ponechána hře zákonů trhu, ale spíše musí být stanovena podle požadavků spravedlnosti a slušnosti. Jinak by při uzavírání pracovní smlouvy byla spravedlnost zcela porušena, i kdyby tato smlouva byla uzavřena svobodně z obou stran.

19.       Dále mluví papež o soukromém majetku. Právo na něj, a to i na vlastnictví výrobních prostředků, dává člověku sama příroda. Proto je stát v žádném případě nesmí potlačovat. S tímto právem je však vnitřně spojena sociální funkce majetku, a proto se při jeho užívání musí dbát nejen vlastního prospěchu, ale i zájmů druhých lidí.

20.       Cílem státu je zajistit uskutečnění obecného blaha v pozemském řádu. Proto stát nesmí být stranou hospodářského života, naopak v něm musí být činně přítomen a svou podporou zasahovat, především aby byly v dostatečném množství vyráběny hmotné statky, které jsou "potřebné k náležitému životu"^[7]. Dále má stát chránit práva všech občanů, především slabších, k nimž patří dělníci, ženy a děti. Povinností státu je také starat se o zlepšení životní úrovně dělníků.

21.       Jiným úkolem státu je dbát o to, aby právní uspořádání pracovních vztahů bylo řízeno požadavky spravedlnosti a slušnosti, a aby v pracovním prostředí netrpěla tělesná ani duševní důstojnost člověka. V této věci poskytuje encyklika Lva XIII. mnohá zásadní pravidla sociálního práva, která dnešní státy mohou využít ve svém sociálním zákonodárství. Tak tyto směrnice účinně přispěly ke vzniku a rozvoji nového odvětví práva, totiž práva pracovního, jak již připomíná Pius XI. v encyklice Quadragesimo anno^[8].

22.       Dělníkům přísluší přirozené právo, praví dále Rerum novarum, sdružovat se ve spolky a sdružení, ať už čistě dělnické, nebo složené z dělníků i zaměstnavatelů. Také mají právo dát těmto spolkům takovou formu, jakou považují za nejvhodnější pro zajištění svého povolání. A konečně mají právo pracovat v těchto spolcích nerušeně, svobodně a z vlastní iniciativy pro sledování uvedených zájmů.

23.       Dělníci a zaměstnavatelé mají dále uspořádat své vztahy podle zásad lidské solidarity a ve smyslu křesťanského bratrství. Proto jak zcela svobodná soutěž ve smyslu liberálním, tak i třídní boj ve smyslu marxistickém jsou zcela neslučitelné s křesťanským učením, ba i lidskou přirozeností.

24.       To jsou tedy, ctihodní bratři, základy, na nichž se má budovat hospodářský a společenský řád.

25.       Není tedy divu, že četní vynikající katolíci přišli s řadou iniciativ k jejich uskutečnění. V tomto směru a pod vlivem stejných požadavků lidské přirozenosti se dali do práce i mnozí jiní lidé dobré vůle v různých zemích.

26.       Proto tato encyklika byla a je plným právem nazývána Magnou chartou^[9] nového hospodářského a společenského řádu.

Encyklika Pia XI. Quadragesimo anno

27.       Čtyřicet let po vydání Rerum novarum uveřejnil náš předchůdce Pius XI. novou encykliku Quadragesimo anno^[10].

28.       Papež zde opět zdůrazňuje, že církev má právo a povinnost přispět svým specifickým podílem k řešení závažných sociálních otázek, které na lidstvo tíživě doléhají. Znovu potvrzuje a zdůrazňuje základní směrnice a požadavky obsažené v encyklice Lva XIII., jež odpovídaly historické situaci, a zároveň využívá této příležitosti k objasnění některých částí této nauky, o nichž mezi samotnými katolíky vznikly různé názory. Nakonec ukazuje, jak je třeba tuto nauku dále rozvíjet vzhledem k změněným okolnostem doby.

29.       Pochybnosti, které tehdy mezi katolíky vznikly, se týkaly soukromého majetku, spravedlivé mzdy a postoje katolíků vůči umírněným formám socialismu.

30.       V otázce soukromého majetku náš předchůdce znovu opakuje, že se zakládá na přirozeném právu. Zároveň také zdůrazňuje sociální hledisko majetku a objasňuje jeho sociální funkci.

31.       Pokud jde o mzdu, zavrhuje papež názor, podle něhož je mzda samou svou povahou nespravedlivá. Zároveň si stýská, že mzda bývá nejednou stanovena nelidsky anebo nespravedlivě. Poukazuje dále podrobně na zásady a podmínky spravedlivé a náležité odměny za práci dělníků.

32.       V této věci doporučuje Pius XI., aby byla pracovní smlouva zdokonalena převzetím některých prvků společenské smlouvy: "Tak dosáhnou dělníci a zaměstnanci spoluúčasti na vlastnictví a správě podniku, nebo určitý podíl na jeho zisku."^[11]

33.       Významné po stránce teoretické i praktické je bezesporu tvrzení Pia XI., že "lidská práce nemůže být spravedlivě oceněna a přiměřeně odměněna, nebere-li se v úvahu její společenská a individuální povaha"^[12]. Proto spravedlnost žádá, aby bylo při stanovení výše mzdy dbáno nejen potřeb dělníků a jejich rodin, nýbrž také postavení podniku, v kterém pracují, a konečně i požadavků "obecného blaha"^[13].

34.       Mezi komunismem a křesťanstvím je zásadní a nepřekonatelný rozpor, pokračuje dále Pius XI. Avšak ani umírněná forma socialismu není pro katolíky zcela přijatelná. Především proto, že socialismus chápe společenské zřízení čistě pozemsky, a proto vidí úkol společnosti výlučně v zajištění pozemského blahobytu. Utváření společnosti jednostranně zaměřené na výrobu statků dále značně ohrožuje lidskou svobodu, zejména když chybí správné chápání opravdové společenské autority.

35.       35. Pius XI. si je dobře vědom, že za čtyřicet let, která uplynula od vydání encykliky Lva XIII., se dějinné poměry značně změnily. Především neomezená konkurence následkem svých vnitřních zákonitostí sama sebe téměř úplně zrušila. Vedla k nahromadění nesmírného bohatství, a tím k soustředění obrovské hospodářské moci v rukou několika málo jedinců, "kteří většinou nejsou vlastníky, ale pouze strážci a správci svěřeného jmění, jímž disponují"^[14].

36.       Následkem toho, jak poznamenává papež, "na místo volného trhu nastoupila hospodářská diktatura, na místo snahy po zisku nezkrocená chtivost moci. Veškerý hospodářský život se stal nesmírně tvrdým, bezcitným a ukrutným"^[15]. Státní moc se ocitla v područí majetných kruhů, aby sloužila jejich zájmům, a celý vývoj vyústil v mezinárodní finanční imperialismus.

37.       Papež pak udává hlavní směrnice, aby bylo možno tuto situaci napravit. Je nutno, aby hospodářský svět znovu získal úctu k mravnímu řádu a aby zájmy jednotlivců a společenských skupin byly uvedeny v soulad s veřejným zájmem. To předpokládá, jak učí náš předchůdce, především obnovení společenského řádu vytvořením sociální struktury s vlastní jurisdikcí ve vztahu na oblasti týkající se hospodářství a povolání; tyto struktury nesmí být výtvorem státu. Dále je třeba obnovit autoritu státních orgánů, aby mohly plnit své úkoly, jejichž cílem jsou veřejné zájmy. Nakonec papež zdůrazňuje potřebu spolupráce mezi státy na světové úrovni, aby tak národy dosáhly hospodářského blahobytu.

38.       Encyklika Pia XI. obsahuje především dvě základní myšlenky. Je to nejprve zásada, že nejvyšším měřítkem hospodářské činnosti nesmí být zájem jednotlivců nebo skupin ani bezuzdné soutěžení či bezohledná moc silnějších, snaha o národní prestiž a moc nebo podobné úmysly.

39.       Hybnými silami hospodářského podnikání musí být naopak spravedlnost a láska jakožto nejvyšší zákony sociálního jednání.

40.       Druhou základní myšlenkou je požadavek, aby byl uvnitř jednotlivých států i ve vztazích mezi státy vybudován právní řád se sítí pevných institucí, respektující sociální spravedlnost. V něm musí lidé účastnící se hospodářského procesu harmonicky spojovat svůj vlastní zájem s cíli obecného blaha.

Rozhlasové svatodušní poselství z roku 1941

41.       Také náš předchůdce Pius XII. nemálo přispěl k objasnění sociálních povinností a práv. Dne 1. června 1941 na Hod Boží svatodušní pronesl k celému světu rozhlasové poselství, v němž "připomíná katolíkům pamětihodnou událost, která zasluhuje, aby byla zapsána zlatým písmem v dějinách církve, totiž padesáté výročí vydání závažné sociální encykliky Rerum novarum papežem Lvem XIII. dne 15. května 1891"^[16]. Dále chce tímto projevem "poděkovat všemohoucímu Bohu za dar, jehož se církvi před padesáti lety tímto okružním listem jeho zástupce na zemi dostalo, a velebit Boha za občerstvující závan Ducha, který stále hojněji na celé lidstvo vylévá"^[17].

42.       V tomto poselství velký papež zdůrazňuje, že "církev má nepopiratelné právo posuzovat, zda základy určitého společenského zřízení jsou ve shodě s oním věčným řádem, který Bůh, Stvořitel a Spasitel, prostřednictvím přirozeného zákona a zjevení ustanovil"^[18]. Potvrzuje dále trvalou platnost encykliky Rerum novarum a její nevyčerpatelnou plodnost. Při této příležitosti chce "důkladněji objasnit tři základní hodnoty společenského a hospodářského života, které spolu těsně souvisí a vzájemně se doplňují, totiž užívání hmotných statků, práci a rodinu"^[19].

43.       Pokud jde o užívání hmotných statků, učí náš předchůdce, že právo každého člověka na hmotné statky, které potřebuje k svému životu, je důležitější než všechna ostatní práva hospodářské povahy, a tedy také důležitější než právo na soukromé vlastnictví. Jistě papež uznává, že i právo na soukromý majetek je založeno na přirozeném právu, avšak podle vůle Boží nesmí být překážkou, "aby se hmotné statky, které Bůh stvořil k užitku všech lidí, ovšemže v potřebném rozsahu a podle zásad spravedlnosti, dostaly všem"^[20].

44.       O práci praví Pius XII. ve smyslu nauky Lva XIII., že je to současně povinnost a právo jednotlivých lidí. Proto jsou oni sami na prvním místě povoláni, aby si vyřešili své vzájemné pracovní vztahy. Teprve tehdy, když nechtějí nebo nemohou tento úkol splnit, "má stát povinnost zasáhnout a přidělit nebo rozdělit práci, a to způsobem a v míře, jak to vyžaduje dodržování správně pojatého obecného blaha"^[21].

45.       Nakonec papež přechází k otázce rodiny a poukazuje na to, jak důležitým činitelem je soukromé vlastnictví hmotných statků pro oblast rodiny. Má "zaručit otci rodiny potřebnou svobodu a nezávislost, aby mohl splnit úkoly uložené mu Bohem, týkající se hmotného, duchovního a nábožensko-mravního dobra rodiny"^[22]. Z toho také plyne právo rodiny na vystěhování do jiné země. Proto papež nabádá vlády států, které umožňují vystěhování svých občanů, i těch, které přijímají nové příchozí, "aby odstranily všechny možné překážky pro vzájemnou důvěru mezi domovským státem a státem přistěhovaleckým"^[23]. Jestliže se tak stane, vzroste jak hospodářský, tak i kulturní prospěch obou národů.

Další změny

46.       Již Pius XII. viděl, že se jeho současná doba velmi liší od doby předchozí. Za posledních dvacet let se však tento rozdíl ještě více prohloubil, a to jak uvnitř jednotlivých států, tak i v poměru mezi státy .

47.       Pohlédneme-li do oblasti vědy, techniky a hospodářství, setkáme se tam především s následujícími novými skutečnostmi: objevení atomové energie a její první použití k válečným účelům a pak den ze dne větší využívání pro mírové účely; chemii se otvírají téměř neomezené možnosti ve výrobě syntetických hmot; ve výrobě a službách je stále více zaváděna automatizace; modernizuje se zemědělství; prostřednictvím rozhlasu a televize takřka mizí vzdálenosti mezi národy ve sdělování zpráv; rychlost dopravních prostředků rychle vzrůstá; a nakonec naše pronikání do vesmíru.

48.       Obrátíme-li se na společenskou oblast, pak v současné době zjistíme: v některých hospodářsky vyspělých zemích se rozvíjí sociální pojištění; realizují se rozsáhlé soustavy sociálního zabezpečení; dělníci nabývají členstvím v odborových hnutích uvědomělejšího postoje vůči podstatným hospodářským a společenským souvislostem; v četných zemích vzrůstá úroveň všeobecného vzdělání; hmotný blahobyt se rozšiřuje na stále početnější vrstvy obyvatelstva; roste mobilita lidí mezi průmyslovými odvětvími; stále se zmenšují rozdíly mezi společenskými skupinami; i prostí lidé s nižším vzděláním se stále více účastní událostí na celém světě. Současně s hospodářským a společenským rozvojem však v mnoha státech roste napětí. Tak například rozdíly mezi zemědělstvím, průmyslem a službami; rozdíly mezi oblastmi hospodářsky vyspělejšími a zaostalými uvnitř jednotlivých států; a podobně i na světové úrovni napětí mezi hospodářsky různě vyspělými národy.

49.       Také v politickém životě jsou patrny změny. V mnoha zemích se rostoucí počet občanů všech společenských tříd demokraticky účastní politické odpovědnosti. Vlády zasahují stále hlouběji do hospodářského a společenského dění. Africké a asijské národy se osvobodily z područí koloniální nadvlády a dosáhly politické samostatnosti. Rostou kontakty mezi jednotlivými národy, a tím i jejich vzájemná závislost. Jsou zakládány stále další nadnárodní organizace rázu hospodářského, sociálního či kulturního, které si kladou za cíl pomáhat všem národům k dosažení vyšší životní úrovně.

Důvody k vydání nové encykliky

50.       Při pohledu na tento všestranný vývoj považujeme za svou povinnost udržovat živou pochodeň, kterou zapálili naši velcí předchůdcové. Chceme vyzvat všechny lidi, aby z jejího světla čerpali podněty k řešení sociální otázky způsobem odpovídajícím naší době. Proto vydáváme tento nový okružní list, abychom nejen připomněli výročí záslužné encykliky Lva XIII., ale potvrdili a rozvedli učení našich předchůdců vzhledem k změněným poměrům ve světě. Zároveň chceme rozvinout nauku církve k novým a závažným otázkám naší doby.

 

^[6] Rerum novarum, 13: Acta Leonis XIII, XI, 1891, s. 107

^[7] Sv. Tomáš Akvinský, De regimine principum I,15

^[8] 65: AAS 23 (1931), s. 185

^[9] Srov. Quadragesimo anno, 39: s. 189

^[10] Tamtéž, 74: s. 177-228

^[11] Tamtéž, 65: s. 199

^[12] Tamtéž, 109: s. 200

^[13] Tamtéž, 109: s. 201

^[14] Tamtéž, 105: s. 210

^[15] Pius XI., enc. Quadragesimo anno, 109: s. 211

^[16] Svatodušní poselství z 1. června 1941: AAS 33 (1941) s. 196

^[17] Tamtéž, s. 197

^[18] Tamtéž, s. 196

^[19] Tamtéž, s. 198

^[20] Tamtéž, s. 199

^[21] Tamtéž, 5. 201

^[22] Tamtéž, s. 202

^[23] Svatodušní poselství Pia XII. z 1. června 1941, s. 203