IV. část Mater et magistra

 

IV. část
Nové uspořádání společenského života v pravdě, spravedlnosti a lásce

Ideologie

212.   Vědecký a technický rozvoj mezi lidmi vytvořil a dále vytváří mnoho vztahů a svazků. Jeví se proto jako nutné, aby tyto vztahy byly uspořádány lidštěji a vyrovnaněji, a to jak v jednotlivých zemích, tak i na světové úrovni.

213.   Za tím účelem už bylo vymyšleno a sepsáno mnoho teorií. Některé se dávno rozptýlily jako mlha na slunci, další nabyly zcela nové podoby a konečně jiné ztratily v současné době svůj vliv a přitažlivost. Příčinou toho jistě je, že tyto ideologie nechápou celého člověka, nýbrž pouze některé jeho stránky, a často nikoliv ty hlavní. Především přehlížejí jeho nedokonalosti, jako např. bolest a nemoc. Tyto slabosti však nemůže úplně odstranit žádný sebelepší hospodářský řád ani sebedokonalejší společenské zřízení. K tomu přistupuje hluboký a neuhasitelný náboženský smysl člověka, který nepotlačí žádné násilí a nezničí žádná prohnanost.

214.   V dnešní době je dosti rozšířen zcela mylný názor, který chce smysl člověka pro náboženství, vyplývající z jeho přirozenosti, vysvětlit jako nějaký sebeklam nebo výplod obrazotvornosti. Proto musí prý být z lidské duše úplně odstraněn, neboť odporuje duchu naší doby a pokroku lidské civilizace. Avšak právě tato hluboká potřeba náboženství nás přesvědčuje zcela jasně, že člověk je tvorem Božím, a proto k Bohu neodolatelně tíhne, jak to čteme u sv. Augustina: "Pro sebe jsi nás stvořil, Pane, a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě."^[45]

215.   Proto byť věda a technika pokročí sebevíce, nebude možno na Zemi uskutečnit spravedlnost a mír, dokud lidé znovu nezískají vědomí své důstojnosti jakožto tvorové a děti Boží. Vždyť Bůh je první a poslední důvod všech stvořených věcí. Kdykoliv se člověk odvrací od Boha, stává se postrachem sám sobě i svým bližním. Proto vzájemné vztahy mezi lidmi předpokládají správný vztah lidského svědomí k Bohu, prameni veškeré pravdy, spravedlnosti a lásky.

216.   Jistě je všem dostatečně známo, že v mnoha zemích, a dokonce i v těch, které se odedávna honosily vyspělou křesťanskou kulturou, je mnoho našich milovaných bratří a synů už po mnoho let krutě pronásledováno. Při tom vychází najevo jak mravní převaha pronásledovaných, tak i nelidská zrůdnost pronásledovatelů, což mnohé z nich nutí k zamyšlení, i když ještě ne přímo k obrácení na správnou cestu.

217.   Největší bláhovostí naší doby je však snaha vybudovat na této zemi pevný a použitelný řád bez nezbytného základu, totiž bez Boha; zvelebovat člověka a přitom tlumit nebo dokonce zhášet jeho touhu po Bohu znamená nechávat vyschnout pramen, z něhož lidská důstojnost pramení a napájí se. Avšak současné události vyvrátily v mnoha lidech klamné naděje a naplnily je hořkým zklamáním. To vše potvrzuje pravdivost slov Písma: "Když nestaví dům Hospodin, marně se lopotí, kdo ho stavějí."^[46]

Trvalá aktuálnost sociální nauky církve

218.   Sociální nauka katolické církve je aktuální a bezpochyby platná v každé době.

219.   Nejvyšší zásadou této nauky je tvrzení, že jednotliví lidé jsou základem, účinnou příčinou a cílem každého společenského zřízení; lidé od přírody obdaření společenskou povahou a zároveň povolaní k vyššímu řádu, který přirozenost přesahuje a pozvedá.

220.   Tento nejvyšší princip je nosný a chrání nedotknutelnou důstojnost lidské osoby. Na jeho základě vybudovala církev, především v posledních sto letech, za spolupráce učenců z řad kněží i laiků, svou rozsáhlou sociální nauku. Podle ní mají být uspořádány lidské vztahy ve shodě s všeobecnými zásadami vyplývajícími z konkrétních okolností a zvláštní povahy každé doby. Tyto normy křesťanské sociální nauky mohou tudíž být přijaty všemi lidmi.

221.   Proto je dnes více než kdy jindy zapotřebí tuto nauku dobře poznat a pochopit. Dále však je ji nutno také uskutečňovat, a to způsobem a prostředky, které nejlépe odpovídají místním a dobovým poměrům. Je to těžký, ale velice důležitý úkol. K jeho splnění voláme nejen své syny na celém světě, nýbrž i všechny lidi dobré vůle.

Šíření sociální nauky

222.   Především chceme poukázat na to, že sociální nauka katolické církve je podstatnou částí křesťanského učení o člověku.

223.   Proto si přejeme, aby této nauce byla věnována stále větší pozornost, aby byla zavedena jako povinný předmět na katolických školách všech stupňů, hlavně však v seminářích. Je nám známo, že v četných církevních ústavech se tak už delší dobu s úspěchem děje. Dále si přejeme, aby byla sociální nauka pojata do programu náboženské výuky ve farnostech a sdruženích laického apoštolátu. Ať je rozšiřována všemi prostředky, které poskytuje moderní doba: v novinách a časopisech, vědeckých spisech i popularizačních publikacích, rozhlasem i televizí.

224.   K rozšíření katolické sociální nauky mohou podle našeho mínění značně přispět i naši synové z řad laiků, jestliže si ji především studiem řádně osvojí, budou ji horlivě uvádět ve skutek a přičiní se, aby se s ní seznámili i jiní lidé.

225.   Musí být přesvědčeni, že pravdivost a životnost této nauky lze nejlépe dokázat tím, že se ukáže, jak je schopná řešit praktické otázky současného života. Tak se k ní přikloní i ti, kdo ji dosud z neznalosti zamítali, a budou z ní snad také moci čerpat podněty ke své práci.

Výchova k sociální činnosti

226.   Sociální nauky musí však být nejen hlásány, nýbrž také uváděny v život. To platí zvláště o sociální nauce církve. Vždyť jejím základem je pravda, cílem spravedlnost a hybnou silou láska.

227.   Proto je zvláště důležité, aby naši synové byli o ní poučeni a hlavně také podle ní vychováváni.

228.   Má-li být křesťanská výchova úplná, musí obsáhnout všechny oblasti lidského konání. Je tedy třeba, aby byli věřící povzbuzováni, aby své jednání řídili i v oblasti hospodářské a společenské podle nauky církve.

229.   Přechod od teorie k praxi je sám o sobě obtížný; ještě nesnadnější bude uskutečňování sociální nauky církve. To je zaviněno nezřízeným egoismem člověka, dále materialistickým světovým názorem, který se dnes šíří ve společnosti, a konečně skutečnou obtížností stanovit, co vyžaduje spravedlnost v konkrétních případech.

230.   Proto nestačí nabádat lidi, aby v oblasti hospodářské a společenské jednali podle křesťanských zásad. Je nutno ukázat jim také cesty, s jejichž pomocí mohou své úkoly odpovídajícím způsobem plnit.

231.   Tato výchova by však byla ještě stále nedostatečná, kdyby se k úsilí vychovatelovu nepřipojila dobrá vůle vychovávaných k zprostředkování nauky a k praktickému výcviku.

232.   Říká se, že správně se lze naučit užívat svobody jen jejím správným užíváním. Právě tak je možno naučit se jednat podle zásad katolické nauky v hospodářské a společenské oblasti jen opravdovým křesťanským jednáním podle této nauky.

Sociální poslání laiků

233.   Proto podle našeho názoru připadá při výchově důležitý úkol laickým hnutím. Je to úkolem především těch, kdo si vzali za cíl plnit úkoly současné doby v křesťanském duchu. Zde mají mnozí členové těchto organizací možnost denně se touto činností formovat a k plnění těchto úkolů vést pak lépe i mládež.

234.   Považujeme zde za vhodné upozornit všechny, bohaté i chudé, na smysl života, jak ho chápe křesťanská moudrost. Ta bezpodmínečně vyžaduje vůli být střídmý a s pomocí milosti Boží přinášet potřebné oběti.

235.   Dnes však bohužel opanovala mnohé lidi touha po požitcích, takže za jediný smysl života považují honbu za rozkoší a nespoutanou žádostivost požitků. Z toho vznikají bezesporu škody pro duši i pro tělo. Už pouhá úvaha lidského rozumu nás přesvědčí, že je moudré udržovat ve všem pravou míru a krotit vášně. Kdo se však na tyto věci dívá ve světle Božího řádu, ví dobře, že poselství Kristova evangelia, učení katolické církve a asketická tradice žádají, abychom umrtvovali nezřízené náklonnosti a s mimořádnou trpělivostí snášeli životní obtíže. Tyto ctnosti umožňují pevnou a vyrovnanou vládu ducha nad tělem a navíc jsou účinným prostředkem k odčinění trestů za hříchy, kterých vyjma Ježíše Krista a jeho neposkvrněnou Matku není nikdo uchráněn.

Praktické podněty

236.   Příkazy sociální nauky je možno obvykle uskutečňovat postupně ve třech fázích. Nejprve je třeba poznat povahu situace, dále je nutno zhodnotit tuto situaci ve světle těchto zásad, a konečně rozhodnout, co je možno a co nutno podniknout, aby byly dané normy uvedeny ve skutek, jak to žádají okolnosti místa a doby. Tyto tři momenty lze vyjádřit třemi slovy: vidět, soudit, jednat.

237.   Bylo by dobré, kdyby se mládež nejen teoreticky naučila tyto zásady, ale také je v určitém daném případě realizovala; ať si nemyslí, že to jsou jen podněty k rozvažování a že není nutno je také uskutečňovat.

238.   Při použití těchto zásad se mohou někdy i mezi katolíky dobré vůle vyskytnout různé názory. V takovém případě se musí přesto snažit zachovat vzájemnou úctu ve svých slovech i jednání. Zároveň však musí uvažovat, jak by mohli všichni spolupracovat, a tak zavčas vykonat to, co vyžaduje situace. Musí se pečlivě vyhnout tomu, že by ztráceli síly ustavičnými diskusemi a pod záminkou, že hledají nejlepší řešení, by opomenuli vykonat to, co skutečně mohou, a proto také vykonat mají.

239.   Při své hospodářské a sociální činnosti přijdou katolíci často do styku s lidmi jiných životních názorů. V takovém případě musí dávat pozor, aby zůstali věrni svému přesvědčení a nedali se svést ke kompromisům, které by ohrozily plnost víry nebo mravy. Zároveň však musí objektivně uvážit názory jiných lidí, nehledět při všem jen na vlastní užitek, a být ochotni k čestné spolupráci všude tam, kde běží o věci svou podstatou dobré nebo o takové, které mohou k dobru vést.

Jestliže v takových záležitostech zasáhla církevní autorita svými pokyny a předpisem, pak je samozřejmé, že se katolíci musí bez váhání takovým rozhodnutím řídit. Církev má totiž nejen povinnost bdít nad zásadami víry a mravů, nýbrž také právo vyslovit se závazně tam, kde jde o konkrétní uskutečňování těchto zásad.

Spravedlnost a věrnost zásadám

240.   Tyto naše zásady, týkající se výchovy, musí být uváděny v život. To platí především pro naše syny z řad laiků, protože právě jejich činnost záleží v utváření pozemského života a v zakládání různých zařízení, která k tomuto cíli směřují.

241.   Při plnění tohoto důležitého úkolu musí být katoličtí laici nejen odborně na výši, ale musí přizpůsobovat své jednání povaze cílů, jichž chtějí dosáhnout; a konečně musí svou činnost podřizovat zásadám a požadavkům sociální nauky církve. Její moudrosti mohou upřímně důvěřovat a uposlechnout jejích rad jako děti svou matku.

Ať si dobře uvědomí, že nesplní svoji povinnost, nebudou-li se ve svém životě věrně držet zásad a požadavků sociální nauky, kterou církev hlásá a my potvrzujeme. To by mohlo ohrozit i práva jiných lidí. Dokonce by mohla být podlomena důvěra v tuto nauku, protože by se tak mohla zdát snad velmi dobrá, ale neschopná k praktickému použití v životě.

Vážné nebezpečí

242.   Jak jsme už řekli, dnešní člověk důkladně a obsáhle prozkoumal přírodní zákony a vyrobil si nástroje, aby mohl přírodní síly ovládnout, a skutečně dosáhl obdivuhodných úspěchů a dosahuje jich nadále. Avšak ve snaze zmocnit se vnějších věcí a přetvořit je upadá v nebezpečí, že sám zakrní a oslabí své duševní i tělesné síly. Už náš předchůdce Pius XI. si na to stěžoval v encyklice Quadragesimo anno: "Tělesná práce, kterou Bůh v otcovské prozřetelnosti i po dědičném hříchu určil k tělesnému i duševnímu blahu lidí, se stává stále více pramenem mravní zkázy. Mrtvá hmota opouští továrny zušlechtěna, ale lidé se tam kazí a znehodnocují."^[47]

243.   Podobně Pius XII. právem tvrdí, že naše doba se liší od jiných nápadným protikladem mezi obrovským pokrokem vědy a techniky na jedné straně a tím, že člověk ztratil smysl pro svou důstojnost, na straně druhé. Naše doba totiž "považuje za svůj první a neskrývaný úkol proměnit člověka v obra ve fyzickém světě na útraty jeho ducha, který se stává trpaslíkem v řádu nadpřirozeném"^[48].

244.   V naší době se ve velkých rozměrech opakuje to, co starozákonní žalmista vyčítá modloslužebníkům: že totiž lidé při své činnosti často zanedbávají sami sebe a obdivují své výkony do té míry, že z nich činí své modly: "Jejich modly jsou stříbro a zlato, dílo lidských rukou."^[49]

Uznání a respektování pravého řádu hodnot

245.   V rámci pastýřské péče o všechny lidi nabádáme důrazně naše syny, aby při plnění svých úkolů a v úsilí o dosažení vytčených cílů nenechávali umrtvit vědomí svých povinností a nezapomínali na pravý řád hodnot.

246.   Církev vždy jasně učila, že vědecký a technický pokrok a s ním spojený blahobyt představují skutečné hodnoty, a proto jsou známkou rozvoje lidské kultury. Avšak zároveň církev učí, že tyto hodnoty musí být posuzovány podle toho, čím opravdu jsou, totiž jako prostředky, které slouží člověku, aby snadněji dosáhl svého nejvyššího cíle, to je své dokonalosti v řádu přirozeném i nadpřirozeném.

247.   Proto si snažně přejeme, aby naši synové měli vždy na paměti slova božského Učitele: "Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Nebo jakou dá člověk náhradu za svou duši?"^[50]

Neděle a svátky

248.   S tímto napomenutím úzce souvisí připomínka církve k svátečnímu klidu.

249.   Aby chránila důstojnost člověka, tvora Božího s duší stvořenou k Božímu obrazu, trvala církev v každé době na tom, aby člověk svědomitě zachovával třetí Boží přikázání: "Pomni, abys den sváteční světil!"^[51]

Bůh má právo a moc nařídit lidem, aby každý sedmý den náležitě a důstojně uctívali věčného Boha, aby přerušili každodenní práci, pozvedli svého ducha k nebeským hodnotám, prozpytovali hlubiny svého svědomí a uvážili, jak na tom jsou s nezbytným a posvátným vztahem vůči Bohu.

250.   Avšak také člověk má právo i potřebu, aby čas od času přerušil svoji práci, dopřál po tvrdé námaze tělu odpočinku a správně se uvolnil. Musí se též věnovat rodinnému společenství, jež potřebuje důvěrné pohody a radostné pospolitosti svých členů.

251.   Svorně tedy žádají víra, mravní řád a péče o zdraví určitou dobu odpočinku. Katolická církev zvolila proto již před staletími jako den odpočinku pro věřící neděli a zavazuje je v tento den k účasti na mši svaté, v které se obnovuje památka našeho vykoupení Bohem a zároveň se dostává věřícím jeho plodů.

252.   S velkou bolestí a nesouhlasem pozorujeme nedbalost mnoha lidí, kteří se často tímto posvátným zákonem neřídí, třebas nemají přímo v úmyslu jej přestupovat. Tím jsou nutně poškozováni na duši i na těle především nám zvláště drazí dělníci.

253.   V zájmu duchovního a tělesného blaha všech a současně samotným slovem Božím vyzýváme proto všechny, vedoucí státníky, zaměstnavatele i zaměstnance, aby zachovávali toto přikázání Boží i katolické církve. Ať jsou si vědomi, že za to nesou odpovědnost před Bohem i před lidskou společností.

Křesťanská služba ve světě

254.   Bylo by omylem z předchozích pokynů vyvozovat, že naši synové, především z řad laiků, budou jednat moudře, když se jako křesťané budou méně zabývat záležitostmi tohoto světa. Opakujeme důrazně, že jejich angažovanost musí být den ze dne větší a silnější.

255.   Vždyť i Kristus Pán ve své slavnostní modlitbě za jednotu své církve prosil takto Otce za své učedníky: "Neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od Zlého."^[52] ať si tedy nikdo pošetile nemyslí, že vlastní duchovní zdokonalování a všední pozemská práce jsou ve vzájemném rozporu. Obojí je možno dobře sloučit, takže by se nikdo neměl domnívat, že se musí nezbytně stranit pozemských záležitostí, aby mohl usilovat o křesťanskou dokonalost, ani se nemusí obávat, že tato činnost musí ohrozit jeho lidskou a křesťanskou důstojnost.

256.   Ve skutečnosti se úplně shoduje s plány božské prozřetelnosti, jestliže se lidé vzdělávají a zdokonalují svou každodenní prací, kterou musí téměř všichni věnovat záležitostem čistě pozemským. Z tohoto důvodu stojí církev v dnešní době před nesnadným úkolem sladit moderní kulturu se zásadami opravdové humanity a učením evangelia. To od církve očekává sama současná doba; zdá se dokonce, že doba naléhavě vyžaduje nejen dosahování vyšších cílů, ale také aby bez vlastní škody zajistila, čeho již bylo dosaženo. K tomuto úkolu vyžaduje církev účinnou podporu především od laiků. Ti musí tedy vidět ve své práci službu bližním ve spojení s Bohem skrze Krista a k jeho větší slávě, jak to žádá svatý Pavel: "Ať jíte, ať pijete nebo cokoliv jiného děláte, všecko dělejte k Boží oslavě."^[53] "Cokoli mluvíte nebo konáte, všecko dělejte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci."^[54]

257.   Lidská činnost a podmínky tohoto života napomáhají také rozvoji ducha a věčné blaženosti člověka; je tedy třeba mít za to, že jistě jsou nadány dostatečně účinnou mocí, aby mohly dosáhnout toho, k čemu svou povahou bezprostředně směřují. V každé době platí totiž důležité zaslíbení božského učitele: "Nejprve tedy hledejte Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno."^[55] Neboť ten, kdo se stal "světlem v Pánu"^[56] a žije jako "syn světla"^[57], může bezpochyby lépe posoudit, co vyžaduje spravedlnost v různých oblastech lidské činnosti. To platí také o těch oblastech, v nichž nezřízená láska k sobě, národu a rase zachvacuje široké vrstvy a znesnadňuje úspěch. Kdo se dá vést křesťanskou láskou, nutně miluje i jiné lidi a pociťuje jejich potřeby, bolesti a radosti jako své vlastní. Jeho činnost, ať se už děje kdekoliv, je vždy plná síly, radosti, plná lidskosti a úsilí o dobro jiných. Vždyť "láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. (Láska) všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží"^[58].

Živé údy tajemného Těla Kristova

258.   Nemůžeme ukončit tuto encykliku, aniž vás, ctihodní bratři, neupomeneme na důležitou pravdu katolické víry, že jsme údy tajemného Těla Kristova, to je církve: "Jako tělo je pouze jedno, i když má mnoho údů, ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo, tak je tomu také u Krista."^[59]

259.   Proto důtklivě nabádáme všechny naše syny z řad kněží i laiků, aby si byli vědomi své vznešené důstojnosti, která plyne z jejich spojení s Kristem jako větví s vinným kmenem podle slov: "Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti"^[60], a z povolání k účasti na jeho božském životě. Jsou-li tedy věřící při své práci ve světě celým srdcem spojeni s božským Spasitelem, pak je jejich práce v určitém smyslu pokračováním jeho práce a z ní čerpá svou osvobozující sílu a účinnost. "Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce."^[61]

Tato lidská práce pak sama sebe převyšuje a zušlechťuje tak, že člověka, který ji koná, vnitřně zdokonaluje a pomáhá předat požehnání křesťanského vykoupení jiným lidem a rozšířit je na všechny. Tak působí křesťanská nauka jako kvas evangelia, který proniká organismus společnosti, v které žijeme a pracujeme.

260.   Uznáváme, že naše doba je postižena těžkými omyly a trpí velkými nepořádky. Avšak právě v této době se otvírají aktivním křesťanům nesmírné možnosti apoštolského působení, které nás opravňují k velkým nadějím.

261.   Ctihodní bratři a milovaní synové! Vycházejíce z památné encykliky Lva XIII., probrali jsme spolu rozmanité závažné otázky života dnešní společnosti. Prosíme vás naléhavě, abyste o zásadách a požadavcích, které jsme zde uvedli, nejen důkladně uvažovali, nýbrž také podle svých sil pomáhali k jejich uskutečňování. Jestliže tak každý z vás s odvahou učiní, bude to velký přínos k upevnění království Kristova na zemi, "království pravdy a života, království svatosti a milosti, království spravedlnosti, lásky a pokoje"^[62]. Pak jednou přejdeme do nebeské blaženosti, pro kterou nás Bůh stvořil a po níž celým srdcem dychtíme.

262.   Vždyť je to nauka všeobecné a apoštolské církve, Matky a Učitelky všech národů. Její světlo ozařuje, zaněcuje a zapaluje. Její hlas, plný nebeské moudrosti, se obrací do všech dob. Její síla nabízí správné a účinné léky pro rostoucí potřeby lidstva, pro starosti a útrapy tohoto pomíjivého života. S jejím hlasem se spojuje v podivuhodném souladu prastará modlitba žalmisty, která neustále posiluje a pozvedá naše srdce: "Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh: jistě mluví o pokoji pro svůj lid a pro své svaté a pro ty, kdo se k němu obracejí srdcem. Jistě je blízko jeho spása těm, kteří se ho bojí, aby sídlila jeho velebnost v naší zemi. Milosrdenství a věrnost se potkají, políbí se spravedlnost a pokoj. Věrnost vypučí ze země, spravedlnost shlédne z nebe. Hospodin též popřeje dobro a naše země vydá plody. Spravedlnost bude ho předcházet a spása mu půjde v patách."^[63]

263.   Ctihodní bratři, tímto přáním zakončujeme tuto encykliku, k níž se dlouho upínala naše péče o celou církev. Činíme to samozřejmě proto, aby božský Spasitel, jehož "nám Bůh poslal jako (dárce) moudrosti, spravedlnosti, posvěcení a vykoupeni"^[64], ve všem a nade vším po všechny věky panoval a vítězil; činíme to také proto, aby nastal spravedlivý sociální řád a všechny národy aby v něm dosáhly blahobytu, radosti a míru.

264.   Jako znamení těchto přání a důkaz naší otcovské přízně udělujeme vám, ctihodní bratři, všem věřícím svěřeným vaší péči, a především těm, kdo se ochotně dají do práce podle našich pokynů, z celého srdce v Pánu apoštolské požehnání.

Dáno v Římě u Svatého Petra 15. května 1961, v třetím roce našeho pontifikátu.

Papež Jan XXIII. 

 

^[45] Sv. Augustin, Vyznání I,1

^[46] Ž 127,1

^[47] Quadragesimo anno, 135: AAS 23 (1931), s. 221a

^[48] Vánoční rozhlasový projev r. 1953: AAS 46, s. 10

^[49] Ž 115,4

^[50] Mt 16,26

^[51] Ex 20,8

^[52] Jan 17,15

^[53] 1 Kor 10,31

^[54] Kol 3,17

^[55] Mt 6,33

^[56] Ef 5,8

^[57] Tamtéž

^[58] 1 Kor 13,4-7

^[59] 1 Kor 12,12

^[60] Jan 15,5

^[61] Tamtéž

^[62] Mešní preface ze svátku Krista Krále

^[63] Ž 85,9-14

^[64] 1 Kor 1,30