Vztahy mezi společenstvími

 

IV. část

Vztahy mezi jednotlivými politickými společenstvími a společenstvím národů

 

Vzájemná závislost států

130. Poslední pokroky vědy a techniky hluboce ovlivnily lidské jednání, a tím lidi celého světa pobízejí k stále větší spolupráci a spojenectví.

Dnes opravdu velmi vzrostla výměna zboží, idejí a také styk lidí. Nebývalou měrou se proto rozhojnily styky mezi jednotlivci, rodinami a mezičlánky, které patří k různým státům, a jsou také častější kontakty mezi vládami jednotlivých zemí. Současně se národní hospodářství různých států natolik propojují a postupně srůstají, že z jednotlivých článků vzniká jakési hospodářské uspořádání celého světa. A konečně sociální pokrok, řád, bezpečnost a mír uvnitř kteréhokoliv státu těsně souvisí se sociálním pokrokem, řádem, bezpečností a mírem ostatních států.

131. Tak vidíme, že žádný stát, oddělí-li se od ostatních, dnes není schopen náležitě se postarat o své zájmy a rozvíjet se, jak je třeba. Blahobyt a rozvoj kteréhokoliv státu totiž je zčásti důsledkem blahobytu a rozvoje všech ostatních států, zčásti ho sám vytváří.

Vzájemná závislost politických společenství

132. Jednotu lidského společenství nezničí žádná epocha, protože sestává z lidí navzájem si rovných osobní důstojností. Proto také zůstane vždy nutností, pocházející ze samé lidské přirozenosti, náležitě usilovat o obecné blaho týkající se celé lidské rodiny.

133. V minulosti, jak se zdá, se vládcové států mohli starat o obecné blaho dostatečně; dělali to buď prostřednictvím vyslanců svého státu, nebo schůzkami a rozhovory na nejvyšší úrovni, nebo uzavíráním dohod a smluv: tedy prostředky a cestami, které vymezovalo buď právo přirozené, nebo právo národů, nebo právo mezinárodní.

134. V dnešní době se však mezinárodní vztahy velmi proměnily. Na jedné straně totiž blaho všech národů klade otázky nejvyšší závažnosti, otázky obtížné, které je třeba co nejdříve řešit – to se týká především světové bezpečnosti a zajištění míru; na druhé straně vedoucí činitelé jednotlivých států (jsou totiž mezí sebou rovnoprávní), ačkoli svolávají mnoho schůzek a kongresů k nalezení vhodnějších právních prostředků, přece tohoto cíle plně nedosahují; ne že by neměli dobrou vůli a iniciativu, ale proto, že jejich autoritě schází patřičná moc.

135. Proto je třeba při dnešním stavu lidské společnosti pokládat jak zřízení a formu státu, tak i moc, kterou má v jednotlivých státech veřejná autorita za nedostatečné k uskutečnění obecného blaha všech národů.

Vztah mezi obecným blahem a veřejnou autoritou

136. Opravdu, zvážíme-li pečlivě na jedné straně vnitřní povahu obecného blaha, na druhé straně povahu veřejné autority a její účinnost, vidíme všichni, že mezi obojím existuje zákonitá shoda. Jako totiž mravní řád požaduje od státní moci, aby sloužila obecnému blahu v občanském soužití, tak žádá rovněž, aby tato moc mohla tento úkol opravdu uskutečnit. Z toho plyne, že státní orgány – které veřejnou autoritu ztělesňují, jejichž prostřednictvím pracuje a sleduje svůj cíl – mají mít takovou formu a takovou účinnost, aby mohly vést k obecnému blahu metodami a opatřeními vhodnými pro tu kterou situaci.

137. Protože však dnes klade obecné blaho všech národů otázky, které se týkají všech etnik, a protože tyto otázky může vyřešit jen taková veřejná autorita, jejíž moc i forma i nástroje by byly týchž rozměrů a jejíž působnost by byla celosvětová, pak z toho plyne, že sám mravní řád žádá ustavení celosvětové politické moci.

Světová politická moc musí vzniknout na základě společné dohody, nesmí být vnucena

138. Tato všeobecná autorita, jejíž moc se má vztahovat na celý svět a která má vhodnými prostředky vést k dosažení celosvětového blaha, musí být ustavena se souhlasem všech národů, nikoli vnucena násilím. Důvod spočívá v tom, že má-li taková autorita být schopna efektivně pracovat, pak je třeba, aby byla nestranná vůči všem, aby jí byly zcela cizí partikulární zájmy a aby usilovala o obecné blaho všech národů. Kdyby totiž tuto světovou autoritu silnější státy vnutily státům slabším, byla by odůvodněná obava, že se nakonec stane nástrojem dílčích zájmů nebo bude závislá na jednom národě; proto by její akceschopnost a působivost byly nejisté. I když se snad státy velice liší stupněm hospodářského rozvoje a vyzbrojeností, přece jen ze všech sil brání svou rovnoprávnost a hodnoty svého vlastního života. Proto se státy právem těžko podvolují moci, která jim byla vnucena násilím, nebo k jejímuž vytvoření nepřispěly, nebo kterou samy dobrovolně nepřijaly.

Světové obecné blaho a práva osoby

139. Jak obecné blaho jednotlivých států, tak ani obecné blaho světové nelze vymezit bez ohledu na lidskou osobu; proto si také ona světová veřejná autorita musí vzít za základní cíl uznávání, respektování, ochranu a podporu práv lidské osoby; může to dělat, je-li třeba, buď sama svou vahou, anebo tím, že vytvoří na celém světě takové podmínky, které usnadní vládám jednotlivých států snáze zastávat jejich úkoly.

Zásada subsidiarity

140. Jako se musí v jednotlivých státech vztahy mezi státní mocí a občany, rodinami, mezičlánky a státem řídit a navzájem slaďovat principem subsidiarity, tak se mají tímto principem řídit i vztahy mezi celosvětovou politickou autoritou a politickými autoritami jednotlivých národů. Této světové autoritě přísluší zvažovat a řešit otázky vznikající ve věci obecného světového blaha – týkají se sféry hospodářské, sociální, politické a kulturní; otázky, které je pro jejich závažnost, široké souvislosti a naléhavost nutno pokládat za příliš složité, než aby je mohly úspěšně řešit vlády jednotlivých států.

141. Ona světová autorita samozřejmě nemá omezovat pravomoci vlád jednotlivých států, a tím méně si je přisvojovat. Právě naopak, má usilovat o to, aby na celém světě vznikly takové podmínky, v nichž by nejen veřejná autorita kteréhokoli státu, ale i jednotliví občané a mezičlánky mohli s větší jistotou vyřizovat své záležitosti, plnit své povinnosti a užívat svých práv.^[64]

OSN a lidská práva

142. Jak všichni vědí, dne 26. června 1946 byla založena Organizace spojených národů – OSN. Její součástí se od té doby staly menší instituce, jejichž členy jmenují vlády různých národů; těmto institucím byly svěřeny významné úkoly a celosvětová působnost v oblasti hospodářské, sociální, kulturní, výchovné a zdravotnické. Za svůj hlavní cíl si však Spojené národy stanovily zachovat a upevnit mír mezi národy, podporovat a rozvíjet mezi nimi přátelské vztahy založené na zásadách rovnosti, vzájemné úcty a mnohotvárné spolupráce ve všech oblastech lidské činnosti.

143. Svrchovaně významným počinem Spojených národů je Všeobecná deklarace lidských práv, schválená 10. prosince 1948 valným shromážděním Spojených národů. V úvodu této Deklarace se zdůrazňuje, že všichni lidé a všechny národy mají ze všech sil usilovat o to, aby lidská práva a všechny formy svobody v Deklaraci vymezené byly skutečně uznávány a zachovávány neporušené.

144. Pochopitelně nám neušlo, že proti některým článkům Deklarace byly jistě právem vzneseny námitky a výhrady. Nicméně tento dokument je třeba pokládat za významný krok na cestě k vytvoření právního a politického řádu všech národů světa. V Deklaraci je totiž slavnostně uznána osobní důstojnost všech lidí, každému člověku se zde přiznává právo svobodně hledat pravdu, jednat podle mravních norem, dožadovat se spravedlnosti, vést život důstojný člověka a jiná práva, která s uvedenými souvisejí.

145. Proto si snažně přejeme, aby Organizace spojených národů byla schopna jak svou strukturu, tak i prostředky, které má k dispozici, více a více uzpůsobovat svým velkým a šlechetným úkolům. Kéž co nejdříve nadejde doba, kdy tato organizace bude moci účinně chránit osobní práva; práva pramenící přímo z osobní důstojnosti, a proto práva všeobecně platná, neporušitelná a neproměnná; a to tím spíše, že se dnes lidé aktivně účastní politického života ve svém státě, a proto se také stále více zasazují o záležitosti všech národů a stále více si uvědomují, že jsou živými údy světové lidské rodiny.

 

 

^[64] Srov. proslov Pia XII. k mládeži italské Katolické akce z 12. září 1948: AAS 40 (1948), s. 412