Za solidární rozvoj lidstva

 

II. část
Za solidární rozvoj lidstva

43. Všestranný rozvoj člověka může existovat jedině spolu se solidárním rozvojem lidstva. Řekli jsme to v Bombaji: "Jednotlivec se musí setkat s jednotlivcem, národy se musí setkat jako bratři a sestry, jako Boží děti. V tomto vzájemném porozumění a přátelství, v tomto posvátném společenství musíme začít rovněž společně pracovat a budovat společnou zdárnou budoucnost lidstva."^[47] Navrhovali jsme tam dále hledat konkrétní a účinné prostředky organizace a spolupráce, abychom dali pro všechny k dispozici to, co máme, a tak budovali pravé společenství mezi všemi národy.

44. Tato povinnost se týká v první řadě zámožnějších. Jejich závazky tkví v přirozeném a nadpřirozeném bratrství lidí a projevují se trojím způsobem: nejprve povinností k solidaritě, pomoci, kterou bohaté národy musí poskytovat rozvojovým zemím; povinností sociální spravedlnosti, která záleží v odstranění toho, co je na hospodářských vztazích mezi národy bohatšími a slabými nesprávné; konečně povinností k lásce vůči všem, k vytváření lidštějšího světa pro všechny, kde všichni mají dávat i přijímat, aniž by pokrok jedněch byl překážkou rozvoje druhých. Tato věc je skutečně vážná, protože na ní závisí budoucnost lidské civilizace.

1. POMOC SLABÝM

45. "Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne: 'Tak jděte s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se' - ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je to platné?"^[48] Dnes už nikdo nemůže přehlížet, že v některých světadílech trpí nesčetně mnoho mužů a žen hladem; nesmírně mnoho dětí je nedostatečně živeno, takže jich velký počet umírá v mládí; u mnoha jiných je z tohoto důvodu ohrožen růst a duševní rozvoj, a tak jsou celé kraje odsouzeny k chmurné beznaději.

46. Úzkostná volání o pomoc se už ozvala. Vřele byla přijata výzva našeho předchůdce blahé paměti Jana XXIII.^[49] Opakovali jsme ji i my ve svém vánočním poselství v roce 1963^[50] a opět na podporu Indie v roce 1966^[51]. S velkomyslností pokračuje boj proti hladu, jak ho začala mezinárodní Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) - za podpory Apoštolského stolce. Naše Caritas internationalis je činná všude na světě a mnoho katolíků z podnětu našich bratří biskupů neúnavně pracuje, aby pomohli těm, kdo strádají, a tím víc a víc rozšiřují okruh svých bližních.

47. Avšak to všechno, právě tak jako ani soukromé a státní investice, dary a půjčky, nestačí. Nejde totiž jen o to zvítězit nad hladem a zmírnit chudobu. Nestačí jen bojovat proti bídě, i když je to naléhavé a nutné. Je třeba zabezpečit takové soužití, kde by každý člověk bez rozdílu původu, náboženství a národnosti mohl vést život skutečně lidský, prostý otročení lidem nebo nedostatečně spoutané přírodě; svět, v němž svoboda není jen prázdné slovo a v němž chudý Lazar může zasednout u jednoho stolu s bohatým.^[52] To vyžaduje od bohatých velkou míru šlechetnosti, mnoho dobrovolných obětí a neúnavné úsilí. Každý musí zpytovat svědomí, které poukazuje na nové požadavky dnešní doby. Je každý člověk ochoten svými penězi podporovat akce a opatření ve prospěch chudých? Platit více daní, aby veřejná moc mohla zvětšit svou pomoc na rozvoj druhých? Koupit dovezené výrobky za vyšší cenu, aby výrobci bylo zaplaceno spravedlivěji? Je ochoten v případě potřeby, je-li mladý, odejít ze své vlasti, aby pomáhal novým národům v jejich rozvoji?

48. Protože povinnost solidarity zahrnuje i národy, "je závažnou povinností hospodářsky vyspělých národů pomáhat rozvojovým národům"^[53]. Tuto nauku sněmu musíme uvést ve skutek. Ačkoli panuje shoda v tom, že každý národ smí darů, které mu dala Prozřetelnost jako plod jeho práce, na prvním místě užívat sám, přesto si žádný národ nesmí chtít ponechat své bohatství jen pro sebe. Každý národ má vyrábět více a lépe, aby zabezpečil všem svým příslušníkům opravdu dobrou životní úroveň a aby se vytvářely prostředky k solidárnímu rozvoji celého lidstva. Při rostoucí bídě rozvojových zemí musíme tedy považovat za normální, aby vyspělé státy obětovaly část své produkce k uspokojení potřeb jiných; rovněž je normální, aby vyškolily učitele, inženýry, techniky a vědce, kteří dají své odborné znalosti a svou dovednost do služeb rozvojových zemí.

49. Ještě jednou zopakujme: přebytky bohatých zemí mají prospívat zemím chudým. Zásada, která kdysi platila ve prospěch nejbližších, musí být dnes uplatněna ve světě na všechny, kdo potřebují pomoci. První výhody z toho budou mít bohatí. Avšak jejich lakomství, bude-li dlouho trvat, na ně svolá Boží tresty a vzbudí hněv chudých; následky jsou nepředvídatelné. Státy, které jsou dnes bohaté, ale sobecké, poškozují vše, co mají, kladou-li ctižádost více mít až za ctižádost více být. Je to s nimi jako s boháčem v podobenství, kterému pole přinesla hojnou úrodu a který nevěděl, kam ji naskládat: "Bůh mu však řekl: 'Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši.' "^[54]

50. Aby se toto úsilí setkalo s plným úspěchem, nesmí zůstat roztříštěno, a tím méně z důvodů prestižních nebo mocenských poznamenáno vzájemnými rozpory; dnešní doba žádá programy, které jsou ve vzájemném souladu. Program je účinnější a lepší než jen příležitostná pomoc z dobré vůle. Program předpokládá, jak bylo řečeno dříve, důkladné studium, stanovení cílů, určení prostředků k jejich dosažení, seskupení sil, aby se čelilo nynějším potřebám a předvídatelným požadavkům. A co víc, program přesahuje rámec čistě hospodářského růstu a sociálního rozvoje: dává smysl a hodnotu dílu, které chceme uskutečnit, a když se zlepší řád světa, zvýší se tím i důstojnost a síla člověka.

51. Musíme však jít ještě dále. Na mezinárodním eucharistickém kongresu v Bombaji jsme žádali od vlád států, aby část výdajů na zbrojení použily k založení velkého světového fondu, z něhož by se pomohlo nejchudším národům.^[55] Účinný nástroj především proti bídě je zároveň účinným nástrojem rozvoje národů. Jedině spolupráce na úrovni světové, jejímž symbolem a nástrojem by byl zmíněný světový fond, by zároveň umožnila jednak překonat neplodné soupeření, jednak přinést plodný a pokojný dialog mezi všemi národy.

52. Jistě, mohou zůstat uchovány dvoustranné a vícestranné smlouvy: poskytují možnost nahradit vztahy závislosti a zahořklosti, které jsou pozůstatky kolonialismu, vztahy přátelskými, budovanými na základě právní a politické rovnosti. Když budou tyto smlouvy začleněny do programu spolupráce na světové úrovni, nebudou vzbuzovat žádné podezření. Ti, kterým tyto smlouvy přinášejí výhody, mají méně důvodů k nedůvěře a méně se obávají některých jevů takzvaného neokolonialismu, v němž se pod rouškou finanční a technické pomoci potlačuje politická svoboda, vykonává politický nátlak a zároveň se projevují snahy o hospodářskou nadvládu, aby se upevnila nebo vytvořila oligarchie.

53. Kdo by neviděl, že by takový fond mohl zabránit mnohému plýtvání penězi, k němuž vede strach nebo pýcha? Když tolik národů trpí hladem, tak mnoho rodin žije v bídě, tolik lidí je v nevědomosti, chybí tolik vhodných škol, nemocnic a obytných domů, pak se každé veřejné i soukromé rozhazování, každé vydání vedené národní nebo osobní ctižádostí, jakékoliv horečné závody ve zbrojení stávají očividným a nesnesitelným zlořádem. Považujeme za svou závažnou povinnost něco takového otevřeně odsoudit. Kéž by odpovědní činitelé dali na náš hlas, než bude pozdě.

54. Je tedy bezpodmínečně nutné, aby mezi všemi národy začal dialog, k němuž jsme snažně vybízeli ve své první encyklice Ecclesiam suam^[56]. Takový dialog mezi zeměmi, které pomoc poskytují, a těmi, které ji přijímají, by umožnil správné rozdělení pomoci, a to nejen podle velkodušnosti a možností dárců, ale též podle skutečných potřeb a možností využití těch, kterým se jí dostává. Rozvojové země již nebudou vystaveny nebezpečí zatížení dluhy tak velkými, že jejich splácení potom pohltí převážnou část jejich důchodu. Placení úroků a lhůta splácení půjčky by mohly být upraveny tak, aby byly únosné pro jedny i druhé; byla by vytvořena rovnováha mezi dary, bezúročnými nebo nízko zúročenými půjčkami a délkou umoření. Těm, kdo pomoc poskytují, mohou být poskytnuty záruky týkající se užití finančních prostředků, že jich bude užito podle dohodnutého plánu a účelně; poskytovaná pomoc nesmí podporovat lenost a příživnictví. Ti, kdo pomoc přijímají, budou moci právem požadovat nevměšování do svých vnitřních záležitostí a společenského řádu. Jsou to suverénní státy, a proto jim přísluší spravovat své vlastní záležitosti, určovat svou politiku a podle vlastního uvážení volit svůj vlastní společenský systém. Jde tedy o to, svobodně uskutečňovat vzájemnou pomoc, vytvořit rovnoprávným partnerstvím společenství skutečně důstojné člověka.

55. Tento úkol se zdá být nemožný v zemích, v nichž starost o každodenní existenci vyplňuje celý život rodin, takže ani nemohou přijít na to, že by si mohly připravit méně strastiplný zítřek. Ale právě těmto mužům a ženám musíme pomoci; musíme je přesvědčit, aby sami vzali do svých rukou zlepšování své situace a postupně k němu sami hledali nové prostředky. Toto společné dílo bezesporu vyžaduje společné, vytrvalé a odvážné úsilí. Každý však ať je přesvědčen o tom, že je nutné bez prodlení se do této práce dát; Vždyť jde o život chudých národů, o svornost občanů v rozvojových zemích, ba o sám mír na celém světě.

2. SPRAVEDLNOST V OBCHODNÍCH VZTAZÍCH

56. Avšak i rozsáhlé úsilí finanční a technické pomoci rozvojovým zemím by bylo marné, kdyby ovoce této pomoci přišlo z velké části nazmar následkem nevyrovnaných obchodních vztahů mezi zeměmi bohatými a chudými. Vždyť důvěra chudých zemí by byla otřesena, kdyby nabyly dojmu, že bohaté země od nich vyžadují vrácení toho, co jim už daly.

57. Vysoce průmyslově vyspělé národy vyvážejí především vlastní hotové výrobky, zatímco hospodářství málo vyvinutá mají na prodej jen suroviny a zemědělské plodiny. Díky technickému pokroku hodnota hotových výrobků rychle stoupá a jdou dobře na odbyt. Naproti tomu produkty z rozvojových zemí jsou vystaveny rozsáhlým a prudkým cenovým výkyvům, takže nelze vůbec uvažovat o růstu jejich hodnoty. Z toho plynou pro země s málo rozvinutým průmyslem vážné nesnáze, když chtějí z exportu svých výrobků udržet vyrovnaný státní rozpočet a realizovat rozvojové programy. A tak se chudé národy stávají ještě chudšími, kdežto bohaté ještě bohatšími.

58. Pravidla volného obchodu sama o sobě nemohou tedy řídit celosvětové mezinárodní vztahy. Naopak jsou prospěšná, jde-li o partnery, jejichž hospodářské podmínky se od sebe příliš neliší; dokonce podněcují další rozvoj a podle zásluhy odměňují výkonnost. Proto v nich vidí průmyslově vyspělé země spravedlivý zákon. Jinak je tomu, nutno říci, jsou-li podmínky obou zemí příliš rozdílné: ceny, na nichž se obchodníci liberálně shodnou, mohou mít veskrze nespravedlivé následky. Třeba přiznat, že základní zásada takzvaného liberalismu jako normy obchodování se tu ukazuje velice pochybenou.

59. Stále ještě platí učení našeho předchůdce Lva XIII. v encyklice Rerum novarum: aby byla při smlouvě zaručena spravedlnost, nestačí souhlas partnerů, jsou-li v příliš nerovné vzájemné situaci; zásadu vzniku smluv na základě dohody stran nutno podřídit požadavkům přirozeného práva.^[57] Co se v encyklice učí o spravedlivé mzdě jednotlivým dělníkům, platí přiměřeně i o mezinárodních smlouvách: směnné hospodářství nemůže spočívat jenom na principech svobodné a neomezené soutěže, protože ta velmi často vede k hospodářské diktatuře. Volná směna zboží je proto spravedlivá jen tehdy, když je ve shodě s požadavky sociální spravedlnosti.

60. Ostatně hospodářsky vyspělé země to už samy dobře pochopily, když se snaží vhodnými opatřeními zajistit uvnitř svého hospodářství jistotu, kterou by mohlo volné soutěžení ponechané samo sobě ohrozit. Proto často poskytují dotace zemědělství a výdaje s tím spojené ukládají ostatním, výnosnějším hospodářským odvětvím. Aby dále pomohly vzájemným obchodním stykům, především uvnitř společného trhu, snaží se svou finanční, daňovou a sociální politikou vyrovnávat rozdíly v postavení na trhu tím, že se snaží méně prosperujícím průmyslovým odvětvím vytvořit podmínky přiměřené jejich situaci.

61. V této věci je nutno měřit všem stejně. To, co zachovává národní hospodářství jednotlivých států a co se povoluje hospodářsky vyspělým státům, to se jistě má zachovávat i v obchodních vztazích mezi zeměmi bohatými a chudými. Není třeba odstranit z obchodu konkurenci, ale musí být držena v mezích, které ji činí spravedlivou a čestnou, tedy lidskou. Při obchodních stycích mezi hospodářstvími vyspělými a rozvojovými existují situace velmi rozdílné a skutečné možnosti velmi nerovné. Sociální spravedlnost žádá, aby se výměna zboží mezi národy - má-li být v souladu s požadavky lidskosti a mravnosti - uskutečňovala mezi partnery, kterým se poskytnou víceméně stejné možnosti nákupu a prodeje. Toho se jistě nedosáhne rychle. Avšak abychom toho jednou dosáhli, musíme už nyní vytvořit skutečnou rovnost při jednáních a vytváření cen. Také zde by mohly být užitečné i mezinárodní smlouvy zahrnující více národů: stanovily by všeobecné zásady, s jejichž pomocí by se regulovaly ceny, podporoval rozvoj výrobních sil a vznikající průmysl. Nelze nevidět, že takové společné úsilí o dosažení větší spravedlnosti v obchodních vztazích mezi národy může účinně pomoci rozvojovým zemím; tato pomoc by měla účinky nejenom bezprostřední, nýbrž i trvalé.

62. Jsou ale i jiné překážky, které dnešnímu lidskému společenství brání stát se spravedlivějším a spočinout pevněji a plněji na solidaritě budování spravedlivé společnosti, uspořádané podle principu vzájemné solidarity: nacionalismus a rasismus. Je totiž všeobecně známo, že národy, které teprve nedávno získaly politickou nezávislost, si žárlivě střeží svou dosud křehkou národní jednotu a hledí si ji všemožně chránit. Je také samozřejmé, že národy se starou kulturou jsou hrdé na dědictví, které jim odevzdali předkové. Tyto oprávněné city musí však být převýšeny všeobecnou láskou, která zahrnuje všechny členy lidské rodiny. Nacionalismus rozděluje národy a škodí jejich skutečnému dobru. Obzvláště škodlivě působí tam, kde slabost národního hospodářství naopak žádá spojit úsilí, znalosti a finanční prostředky k uskutečnění rozvojových programů a k posílení hospodářské a kulturní výměny.

63. Rasismus dnes nenacházíme jenom u národů, které teprve nedávno dosáhly politické samostatnosti, kde nastoupil namísto rivality mezi kmeny a politickými stranami, k velké škodě pro spravedlnost a k nebezpečí pro občanský mír. V době kolonialismu často vyvolával konflikty mezi kolonizátory a domácím obyvatelstvem, bránil plodnému vzájemnému porozumění a následkem skutečných nespravedlností vyvolával ostré záští. Rasismus stále ještě překáží spolupráci mezi rozvojovými zeměmi a je semeništěm rozbrojů a nenávisti uvnitř států, když jsou totiž jednotlivci nebo rodiny pro svůj původ nebo pro barvu pleti nespravedlivě vystaveni diskriminaci bez ohledu na nezcizitelná práva lidské osoby.

64. Taková situace, plná nebezpečí pro budoucnost, nás hluboce zarmucuje. Chováme přesto naději, že stále víc a více pociťovaná nutnost spolupráce, rostoucí smysl pro solidaritu nakonec zvítězí nad neporozuměním a vším sobectvím. Doufáme také, že rozvojové národy přijmou jako podnět a výhodu, že s nimi sousedí jiné národy v téže situaci; že s nimi svá rozsáhlá teritoria spojí do jednoho celku, v němž by spojeným úsilím každý podporoval rozvoj svého národa. Věříme dále, že vypracují společné programy, zkoordinují své investice, rozdělí si výrobu a zorganizují výměnu zboží. A konečně nás posiluje naděje, že některé nebo téměř všechny multilaterální a mezinárodní organizace najdou prostřednictvím nutné reorganizace cesty, jak umožnit rozvojovým národům vyjít ze slepé uličky, v níž se ocitly, a jak jim pomoci najít prostředky, respektující jejich národní charakter, k uskutečnění sociálního a lidského rozvoje.

65. O to je třeba se bezpodmínečně snažit. Zdá se, že si stále více razí cestu účinná světová solidarita; měla by dovolit všem národům, aby byly samy budovateli své vlastní šťastné budoucnosti. Vzájemné vztahy mezi národy se dosud příliš často zakládaly zákonitě na násilí - a to se bohužel stalo pro minulost příznačným. Kéž nadejde věk míru, v němž mezinárodní vztahy budou ve znamení vzájemné úcty a přátelství, vzájemné pomoci a spolupráce, směřující k obecnému vzestupu, při níž každý s odpovědností přijímá závazky a povinnosti. Mladší a slabší národy se dožadují účasti na budování lepšího světa, v němž by byla více chráněna práva i povinnosti jednoho každého. Jejich přání je naprosto oprávněné, proto mu musí každý dopřát sluchu a vyplnit je.

3. LÁSKA KE VŠEM

66. Lidstvo strádá těžkou chorobou. Její příčina netkví ani tolik v tom, že přírodní bohatství se ztenčuje nebo že si je sobecky přivlastňuje několik málo jedinců, ale spíše v uvolnění bratrských svazků jak mezi jednotlivci, tak mezi národy.

67. Proto nikdy nepřestaneme zdůrazňovat, že pohostinnost - a ta je povinností lidské solidarity stejně jako křesťanské lásky - připadá kromě rodin také státním kulturním institucím, které takovou službu nabízejí. Je totiž třeba zvýšit počet rodin a domovů, které by se ujímaly zejména mládeže. Domovy nutno utvářet tak, aby chránily mladé lidi před samotou, zoufalstvím a úzkostí, které je oslabují; dále aby zamezily životní frustraci v situaci, kdy to mladé osudově nutká srovnávat extrémní bídu své vlasti s luxusem a plýtváním, jímž jsou téměř zaplaveni; rovněž aby byli uchráněni před podvratnými naukami a před agresivními úmysly, které se jich zmocňují, když myslí na tolik nezasloužené bídy doma;^[58] a konečně se již srdečným bratrským pohostinstvím dá příklad vzorného života, kde je v úctě opravdová a účinná křesťanská láska a náležitá úcta k nejvyšším duchovním hodnotám.

68. Je bolestné na to pomyslit: mnoho mladých lidí, kteří přišli do vyspělých zemí, aby tam získali vědomosti, odborné znalosti a vzdělání a jednou mohli lépe sloužit své vlasti, nabývají tam sice vzdělání vysoké úrovně, ale příliš často ztrácejí úctu k hodnotám, které jsou nejednou jako drahocenné dědictví uloženy v kulturách, v nichž vyrostli.

69. Stejné pohostinství musíme poskytovat dělníkům pracujícím přechodně v cizích zemích, kteří žijí často za podmínek člověka nedůstojných a musí velmi šetřit, aby poněkud pomohli svým rodinám, které zůstaly doma v bídě.

70. Naše další doporučení platí těm, které jejich zaměstnání vede do zemí, jež se teprve nedávno otevřely industrializaci: průmyslníkům, obchodníkům, podnikatelům a správním úředníkům velkých společností. Stává se, že ve své zemi jednají se smyslem pro sociální hledisko; proč se však snižují k sobectví krutému dvojnásob, když jdou pracovat do rozvojových zemí? Jejich lepší situace by je právě naopak měla nabádat, aby se právě tam, kam je přivedly hmotné zájmy, stali průkopníky sociálního pokroku a lidského povznesení. Jejich podnikatelský talent by jim měl pomoci nalézt prostředky, jak zhodnotit práci domácího obyvatelstva, jak vychovávat kvalifikované dělníky, jak připravovat inženýry a vedoucí pracovníky, jak dát příležitost jejich osobní iniciativě, krok za krokem je uvádět na vyšší místa a připravovat, aby se v nepříliš daleké budoucnosti mohli podílet na odpovědném vedení. Do té doby ať vztahy mezi vedoucími a podřízenými vždycky řídí spravedlnost. Vzájemné povinnosti nechť jsou řízeny řádnými smlouvami. Nechť konečně nikdo, ať zastává jakékoli postavení, není nespravedlivě vydán libovůli druhého!

71. Ostatně je důvod k velké radosti: mezinárodní či bilaterální organizace, nebo i soukromé společnosti posílají stále více odborníků na pomoc rozvojovým zemím; "při výpomoci se mají chovat ne jako vládci, ale jako pomocníci a spolupracovníci"^[59]. Kterýkoli národ totiž velmi rychle pozná, zda ti, kdo mu přicházejí na pomoc, to dělají z dobré vůle, nebo ne; zda přinášejí jen technické znalosti, nebo zda chtějí také podporovat lidskou důstojnost. Národ jejich poselství bezpochyby odmítne, nebude-li prodchnuto bratrskou láskou.

72. S nezbytnými odbornými znalostmi je třeba spojovat i opravdové známky skutečné lásky. Těmto odborníkům musí být zcela cizí jakákoli národní pýcha a jakýkoli druh rasových předsudků, musí se učit spolupracovat se všemi. Ať jsou si dobře vědomi, že jejich odborné znalosti jim nedávají převahu ve všech oblastech. Kultura, která je utvářela, jistě obsahuje prvky všeobecného humanismu, ale nelze ji pokládat za jedinou a nemá být vůči jiným kulturám pohrdavá; proto ji není možné zavádět jinde bez přizpůsobení. Ti, kdo na sebe takový závazek berou, musí hledět poctivě se seznámit s dějinami hostitelské země a odhalit sílu a bohatství její kultury. Tak dojde ke sblížení, které bude prospěšné pro obě kultury.

73. Upřímný dialog jak mezi různými kulturami, tak i mezi jednotlivými lidmi, vytváří bratrské smýšlení. Realizace rozvojových programů spojí národy ke společným akcím tehdy, budou-li naprosto všichni, počínaje vládami a jejich zástupci, až po posledního odborníka, prodchnuti bratrskou láskou a vedeni upřímnou touhou upevnit civilizaci celosvětové solidarity. Pak začne dialog zaměřený na člověka, a ne na suroviny nebo na techniku. Takový dialog bude ještě užitečnější, poskytne-li národům, které se ho účastní, prostředky k jejich hospodářskému i duchovnímu růstu; když se technici budou chovat jako vychovatelé; když jejich poučování zdůrazní i vyšší prvek duchovní a mravní dokonalosti, a tím způsobí nejen hospodářský, ale též lidský rozvoj. Pak zůstane přátelské sblížení pevné, i když rozvojová pomoc skončí. Kdo by neviděl, jak velice mohou takové vztahy přispět k zachování světového míru?

74. Víme, že mnoho mladých lidí už s nadšením a ochotou odpovědělo na výzvu našeho předchůdce blahé paměti Pia XII. k vytvoření laického misionářského hnutí.^[60] Víme také, že další mladí lidé se dobrovolně dávají k dispozici oficiálním i soukromým institucím, které si vzaly za úkol pomoc rozvojovým národům. S mimořádnou radostí se dozvídáme, že v některých státech se může vojenská služba nahradit službou sociální nebo zkrátka jinou službou - aspoň zčásti. Žehnáme takovým iniciativám a lidem dobré vůle, kteří je uskutečňují. Kéž všichni, kdo vyznávají, že jsou učedníky Kristovými, uposlechnou jeho výzvy: "Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst; měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě; byl jsem nahý, a oblékli jste mě; byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně."^[61] Nikdo nemůže zůstat lhostejný k osudu svých bratří, kteří živoří v bídě, jsou vydáni na pospas nevědomosti a jsou oběťmi životní nejistoty. Srdce kteréhokoli křesťana musí mít soucit s touto bídou, jako ho mělo srdce Kristovo, když říkal: "Je mi líto zástupů."^[62]

75. Všichni ať vroucně prosí Boha, Otce všemohoucího, aby si lidstvo uvědomilo velká zla a aby je všichni s moudrostí a rozhodností hleděli odstranit. S touto modlitbou musí být v souladu i odhodlaná vůle zapojit se podle svých sil a možností do boje proti nedostatečnému rozvoji. Kéž si všichni lidé, sociální skupiny a celé národy bratrsky podají ruce, kéž silní dopomáhají slabým k pokroku, do této práce kéž nezištně vkládají všechen svůj um, své nadšení a svou nezištnou lásku. Ten, kdo je prodchnut opravdovou láskou, je velmi vynalézavý v odhalování příčin bídy, v nacházení prostředků, jak proti ní bojovat a jak nad ní rázně zvítězit. Jako pravý tvůrce pokoje "půjde svou cestou, plný radosti bude vlévat světlo a milost do lidských srdcí na celém světě a bude je učit odhalovat bez ohledu na hranice tvář bratří, tvář přátel"^[63].

^[47] Alokuce k zástupcům nekřesťanských náboženství z 3. prosince 1964: AAS 57 (1965), s. 132

^[48] Jak 2,15-16

^[49] Srov. enc. Mater et Magistra, 157: AAS 53 (1961), s. 440nn

^[50] Srov. AAS 56 (1964), s. 57n

^[51] Srov. Encicliche e Discorsi di Paolo VI, sv. IX., Roma, ed. Paoline, 1966, s. 132-136

^[52] Srov. Lk 16,19-31

^[53] 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 86, § 3: AAS 58 (1966), s. 1109

^[54] Lk 12,20

^[55] Srov. poselství světu, sdělené novinářům doprovázejícím Svatého otce na cestě do Bombaje 4. prosince 1964: AAS 57 (1965), s. 135

^[56] AAS 56 (1964), s. 639n

^[57] Srov. Rerum novarum, 34: Acta Leonis XIII., XI (1892), s. 131

^[58] Srov. Lev XIII., enc. Rerum novarum, 2: Acta Leonis XIII., XI (1892), s. 98

^[59] 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 85, § 2: AAS 58 (1966), s. 1108

^[60] Srov. enc. Fidei donum z 21. dubna 1957: AAS 49 (1957), s. 246

^[61] Mt 25, 35-36

^[62] Mk 8,2

^[63] Alokuce papeže Jana XXIII. při předávání Balzanovy ceny 10. května 1963: AAS 55 (1963), s. 455

^[64] AAS 57 (1965), s. 896

^[65] Srov. Jan XXIII.,enc. Pacem in terris, 163: AAS 55 (1963), s. 301

^[66] AAS 57 (1965), s. 880