Za všestranný rozvoj lidstva

 

I. část
Za všestranný rozvoj člověka

1. PODSTATA PROBLÉMU

6. V dnešní době, jak vidíme, touží lidé po tom, aby měli lépe zabezpečenou obživu, zdravotní péči, stálé zaměstnání; aby byli bezpečni před každým útlakem, svobodni od všeho zrůdného, co narušuje lidskou důstojnost, a mohli se den ode dne lépe realizovat; aby byli vzdělanější: tj., aby mohli více pracovat, učit se, vlastnit a aby tak stoupala jejich hodnota; a zatím vidíme, že velká jejich část žije v podmínkách, které jim v jejich spravedlivých požadavcích přinášejí frustraci. A dále: národy, které nedávno dosáhly sebeurčení, samostatnosti, si logicky přejí, aby k dosažené politické svobodě přistupoval také sociální a hospodářský pokrok, důstojný člověka a samostatný, aby se jejich občané rozvíjeli, jak se na lidi sluší, a aby také ve společenství národů zaujali místo, jaké jim patří.

7. K vykonání práce tak rozsáhlé a naléhavé jsou prostředky, které jsme zdědili z minulosti, sice nedostatečné, ale nelze tvrdit, že bychom žádné neměli. Jistě, třeba přiznat, že koloniální mocnosti často sledovaly pouze svůj vlastní zájem, své mocenské postavení nebo svou prestiž, a když odešly, mnohdy za sebou zanechaly labilní ekonomiku, jež například byla závislá na pěstování jen jednoho druhu plodin, jejichž ceny jsou vystaveny náhlým a velkým výkyvům. Avšak i když uznáváme, že z kolonialismu vzešlo přímo i později ledacos zhoubného, musíme též současně vzdát hold zdatnosti a práci těch kolonizátorů, kteří v tolika strašlivě zaostalých zemích dali k dispozici své vědecké a technické znalosti a byli tam ke skutečnému užitku, který trvá dodnes. Struktury, jež tam tehdy byly vytvořeny, mohou být nedokonalé, ale přesto umožnily ústup negramotnosti a chorob, založení infrastruktur a zlepšení existenčních podmínek.

8. I když toto všechno přiznáme, přesto je jasné, že tyto struktury zřejmě nestačí čelit tvrdé skutečnosti moderní ekonomiky. Ponechá-li se společenské uspořádání ve světě svému běhu, pak jeho mechanismus nepovede k odstranění nerovnosti mezi národy, ale k jejímu zhoršování; bohaté národy se těší rychlému rozvoji, kdežto chudé se rozvíjejí jen pomalu. Nerovnováha se zvětšuje: jedny národy vyrábějí vzhledem k svému počtu obyvatel nadbytek potravin, druhým národům zase nedůstojně chybějí, anebo nevědí, zdali to málo, co vyprodukovaly, budou moci vyvézt jinam.

9. Sociální konflikty v současnosti nabyly světových rozměrů. Silný neklid, který se zmocnil chudých tříd v zemích, které se industrializují, se rozšířil nyní i do zemí s hospodářstvím téměř výhradně agrárním: zemědělské obyvatelstvo si také uvědomuje svou nezaslouženou bídu^[9]. K tomu ještě přistupuje pohoršení, že existují křiklavé rozdíly nejen ve vlastnictví majetku, ale ještě více ve vykonávání moci. V některých zemích si hrstka vyvolených žije v přepychu, kdežto chudí, rozptýlení po venkově "úplně postrádají jakoukoli možnost osobní iniciativy a odpovědnosti a žijí často v životních a pracovních podmínkách nedůstojných člověka"^[10].

10. K tomu je třeba přidat střetání tradičních civilizací s tou, která se v poslední době prosazuje v průmyslovém světě; struktury, které se nepřizpůsobí novým podmínkám, téměř zanikají. A tak zatímco starší lidé se domnívají, že život jednotlivců i rodin se má držet v často úzkém rámci tradičních mravů a mají za to, že se od nich dnes nemá ustupovat, mladší se od těchto mravů distancují a pokládají je za zbytečnou překážku kýženého vývoje k novým společenským vztahům. Konflikt generací se tak zostřuje k novému dilematu: buď si uchovat zvyky a víru předků, ale zříci se pokroku, anebo se otevřít technice a civilizaci, které přicházejí zvenčí, ale odhodit s tradicemi též jejich bohatství po stránce lidské. Opravdu vidíme, že mravní, duchovní a náboženské opory z minulosti se příliš často problematizují, aniž je dostatečně zaručeno začlenění do nového světa.

11. V tomto zmatku se někteří lidé dávají strhnout velikými, ale klamnými sliby těch, kteří se stavějí na odiv jako další mesiášové. Kdo nevidí nebezpečí, která odtud plynou: násilné akce lidu, povstání, upadnutí do totalitních ideologií? To jsou různé stránky problému a soudíme, že před jeho závažností nemůže nikdo utéci.

2. CÍRKEV A ROZVOJ

12. Církev, věrná učení a příkladu svého božského zakladatele, který úkol, s nímž přišel od Boha, odůvodňoval tím, že chudým se má hlásat evangelium^[11], nikdy neopomíjela podporovat u národů, jimž přinesla křesťanskou víru, také humánní pokrok. Katoličtí misionáři spolu s kostely stavěli totiž také nemocnice a útulky, školy a univerzity. Učili domácí obyvatelstvo, jak co nejlépe využívat zdrojů své země, a tak je často chránili před hrabivostí cizinců. Jistě, jejich práce jako každá jiná lidská práce nebyla vždycky dokonalá, někteří misionáři snad někdy vměšovali do hlásání pravého poselství evangelia způsob myšlení a života své domovské země. Přesto dovedli tamější formy života nejen respektovat, ale i rozvíjet. V mnoha zemích patřili k průkopníkům hmotného pokroku a kulturního vzestupu. Stačí zde připomenout příklad řeholníka Charlese de Foucaulda, který byl pro svou lásku k bližnímu nazýván bratrem všech a který sestavil vynikající slovník jazyka Tuaregů. Považujeme za svou povinnost vzdát hold těmto mužům, byť příliš často neznámým, které vedla láska ke Kristu, takže si zaslouží úctu jako jeho hlasatelé, a právě tak jejich následovníkům a nástupcům, kteří i dnes vytrvávají v obětavé a nezištné službě těm, jimž přinášejí radostnou zvěst.

13. Dnes však už v těch zemích nestačí akce individuální ani skupinové. Nynější světová situace žádá společnou činnost všech, počínaje novou a jasnou koncepcí v oblasti hospodářské, sociální, kulturní a duchovní. Proto Kristova církev, která má s člověkem bohaté zkušenosti a nechce se už nikterak vměšovat do politiky států, snaží se jen o jedno: pod vedením Ducha Utěšitele pokračuje v díle Krista, jenž přišel na svět, aby vydal svědectví pravdě, aby spasil, ne soudil, aby sloužil, ne aby si nechal sloužit^[12]. Je založena, aby už zde na zemi ustanovovala nebeské království, a ne aby pro sebe dobývala pozemské moci; proto jasně hlásá, že tyto dvě oblasti jsou od sebe odlišné, že dvě moci, církevní a občanská, jsou každá ve svém řádu svrchované.^[13] Církev však žije v dějinách, musí tedy "zkoumat znamení doby a vykládat je ve světle evangelia"^[14]. Sdílí ty nejlepší tužby lidí, a trpí, když vidí, že jejich naděje nejsou splněny. Touží pomoci lidem dosáhnout plného rozvoje, a proto jim nabízí, co má vlastního: celistvý pohled na člověka a na lidské záležitosti.

14. Rozvoj, o kterém mluvíme, se neomezuje na pouhý hospodářský růst. Aby byl opravdový, musí být všestranný, to jest musí vést k rozvoji celého člověka a celého lidstva. Tak to správně zdůraznil jeden vynikající odborník: "Odmítáme oddělování ekonomiky od humánní stránky, od rozvoje kultury, do níž patří. Jsme toho názoru, že člověka je nutno cenit vysoko - kteréhokoli člověka, jakoukoli lidskou pospolitost, a také lidstvo jako celek."^[15]

15. Podle Božího úradku se každý člověk narodil k tomu, aby se rozvíjel, protože život každého člověka je od Boha uložený úkol. Všem je už od narození dán v zárodku souhrn schopností a vlastností, které má člověk zúrodnit; účinkem jejich plné zralosti, výsledkem výchovy přijaté od okolí i vlastního osobního úsilí, je směřování k cíli, který jedinci určil Stvořitel. Člověk je obdařen rozumem a svobodnou vůlí, a proto odpovídá za svůj rozvoj právě tak jako za svou spásu. Ti, kdo ho vychovávají a obklopují, mu mohou pomáhat a nejednou i překážet; přece však, ať je vliv, který na něho působí, jakýkoliv, každý člověk zůstává hlavním strůjcem svého šťastného nebo nešťastného osudu; a jedině úsilím svého rozumu a své vůle může člověk růst po stránce lidské, více a více znamenat, zdokonalovat se.

16. Tento růst lidské osobnosti není ponechán naší libovůli. Jako celé stvoření je zaměřeno k svému Tvůrci, tak i tvor obdařený rozumem má povinnost z vlastního popudu zaměřit svůj život k Bohu, který je první pravda a nejvyšší dobro. Proto se má růst po lidské stránce pokládat jakoby za souhrn našich povinností. K tomu přistupuje, že krásné stránky lidské přirozenosti, které jednotlivci svým úsilím a s vědomím povinnosti zdokonalují, jsou určeny k vyššímu stupni důstojenství. Tím, že byl člověk naroubován na živého Krista, přijímá nové obohacení života, stává se účastným humanismu, který přesahuje jeho přirozenost a dává mu nejvyšší plnost života; to je nejvyšší cíl rozvoje člověka.

17. Každý člověk je však také členem společnosti, a tím také částí celého lidstva. Ne pouze ten či onen člověk, ale všichni lidé jsou povoláni k práci na plném rozvoji lidského společenství. Všechny civilizace vznikají, rozvíjejí se a zanikají. Avšak jako mořský příboj se vzdouvá a postupuje na písčitém břehu dál a dál, tak též lidstvo kráčí vpřed na cestě svých dějin. My, kteří jsme nastoupili jako dědici po minulých generacích, máme užitek z práce svých současníků, máme závazky vůči všem lidem vůbec. Proto nemůžeme být lhostejní k těm, kdo přijdou po nás a rozšíří kruh lidské rodiny. Všeobecná solidarita je tedy skutečností a přináší nám nejen dobrodiní, ale také povinnosti.

18. Tento růst osobní i celé lidské společnosti by se mohl ocitnout v nebezpečí, kdyby se zanedbávala správná hierarchie hodnot. Toužit po nutně potřebném je oprávněné; a proto se práce k jeho dosažení stává povinností: "Kdo nechce pracovat, ať nejí."^[16] Avšak získávání časných statků může vést k hrabivosti, k touze mít stále víc a k snaze zvětšovat svou moc. Lakota jednotlivců, rodin a národů se může zmocnit chudých i bohatých a probudit u jedněch i druhých materialismus, který vytěsňuje ducha.

19. Mít stále více nesmí však ani pro jednotlivce, ani pro národy platit za poslední cíl. Každý růst má dvě stránky. Je nutný, aby člověk rostl po své lidské stránce, ale uzavírá ho jako do vězení, když po něm touží jako po nejvyšším dobru a brání mu ve výhledu nad tento rámec. Pak srdce ztvrdne, mysl se vůči druhým uzavře a lidé se už nescházejí z přátelství, nýbrž jen ze sobeckého zájmu; ten je pak brzy postaví proti sobě a rozdvojí. Výlučné vyhledávání majetku se tak stává překážkou vnitřního růstu člověka a je i proti jeho opravdové velikosti. Hrabivost je pro národy právě tak jako pro jednotlivé osoby nejjasnější známkou mravní zaostalosti.

20. Úsilí o rozvoj vyžaduje stále větší počet technických pracovníků, ještě více ale potřebuje lidi moudré, přemýšlivé, hledající nový humanismus, který by umožnil modernímu člověku najít sama sebe, tím že přijme vyšší hodnoty lásky, přátelství, modlitby a kontemplace.^[17]Jen tak se plně uskuteční pravý rozvoj, který znamená pro každého a pro všechny přechod od životních podmínek méně lidských k podmínkám lidštějším.

21. Musíme říci, že v životních podmínkách méně lidských žijí zejména ti, kdo jsou sužováni tak velkým hmotným nedostatkem, že jim chybí existenční minimum, anebo se octli v mravní bídě, kterou si způsobili svým sobectvím; méně lidské podmínky působí dále společenská zřízení, která pocházejí ze špatného užívání majetku nebo ze zneužívání moci, z vykořisťování dělníků nebo z nesprávných obchodních jednání. Naproti tomu dosažení lidštějších životních podmínek znamená vzestup z bídy k vlastnictví nezbytných věcí, odvrácení sociálních pohrom, větší znalosti a získání vzdělání; mít lidštější životní podmínky znamená také mít větší úctu k lidské důstojnosti druhého, zaměření se na ducha chudoby^[18], spolupráci pro obecné blaho, vůli k míru; dále uznání nejvyšších hodnot a Boha, jenž je jejich zdroj a cíl; konečně a především ho činí víc lidským víra, dar Boží, který přijali lidé dobré vůle, a jednota v Kristově lásce, který nás všechny volá, abychom jako Boží děti měli účast na životě živého Boha, Otce všech lidí.

3. CO JE TŘEBA DĚLAT

22. Hned na první stránce Písma svatého čteme tato slova: "Naplňte zemi a podmaňte si ji";^[19] ta slova nás učí, že všechno na světě bylo stvořeno pro člověka a že mu bylo svěřeno jako úkol, aby svět svým rozumem a vlastním úsilím zdokonaloval a svou prací si jej podmanil. Je-li však země stvořena, aby každému dávala prostředky pro jeho existenci a nástroje k jeho rozvoji, pak každý člověk má právo, aby na ní našel to, co nutně potřebuje. Druhý vatikánský sněm to znovu připomněl tímto výrokem: "Bůh určil zemi a všechno, co je na ní, k užívání všem lidem a národům, takže stvořených statků se má dostat všem spravedlivou měrou; to žádá spravedlnost provázená láskou."^[20] Jakákoliv ostatní práva - i právo soukromého vlastnictví a svobodného obchodu - jsou oné zásadě podřízena; nesmějí překážet jejímu uskutečňování, ale naopak je usnadňovat. Je třeba pokládat za vážnou a naléhavou sociální povinnost vrátit těmto právům jejich původní smysl.

23. "Jestliže má někdo majetek a vidí, že jeho bratr je v nouzi, ale zavře před ním svoje srdce - jak v něm může zůstávat Boží láska?"^[21] Je všeobecně známo, s jakou rozhodností církevní otcové učili, jak mají jednat ti, kdo mají majetek, vůči těm, kdo jsou v nouzi: "Není z tvého majetku," říká na příklad svatý Ambrož, "co uštědřuješ chudákovi. Ty mu jen vracíš, co mu patří. Ty si přisvojuješ to, co bylo dáno pro společné užívání všem. Země patří všem, ne bohatým."^[22] To znamená, že soukromé vlastnictví není pro nikoho právem nejvyšším a bezvýhradným. Nikdo si nesmí ponechat pro své výhradní užívání to, co přesahuje jeho osobní potřebu, když druhým scházejí věci potřebné k životu. Jedním slovem, "podle tradičního učení církevních otců a velkých teologů se právo na vlastnictví nikdy nesmí uplatňovat ke škodě obecného blaha". Dostanou-li se do rozporu získaná práva jednotlivců se základními potřebami společnosti, pak je věcí státní moci "hledět tento protiklad vyřešit aktivní spoluprací jednotlivců i sociálních skupin"^[23].

24. Obecné blaho tedy někdy vyžaduje vyvlastnění, jsou-li některé majetky překážkou společenskému blahobytu, ať už proto, že jsou příliš velké, nebo že se jich málo nebo vůbec neužívá, anebo že z nich plyne bída pro obyvatelstvo, nebo že působí velkou škodu zájmům celé země. Druhý vatikánský sněm to řekl také zcela jednoznačně^[24]; a zároveň neméně jasně připomněl, že použitelné prostředky nesmí být ponechány libovůli lidí a že musí být vyloučeny všechny sobecké spekulace. Proto nelze připustit, aby občané, kteří mají vyšší příjmy z přírodního bohatství a práce země, velkou jejich část ukládali v zahraničí pro své čistě osobní užití, bez ohledu na svou vlast, které tím způsobí zřejmou újmu.^[25]

25. K hospodářskému rozvoji a k lidskému pokroku je nutná industrializace; je znakem pokroku a jeho iniciátorem. Houževnatým uplatňováním svého důmyslu a své práce se člověk pozvolna zmocňuje skrytých zákonů přírody a lépe využívá jejího bohatství. S racionálním jednáním v sobě rozvíjí sklon k poznávání a vynalézání, bere na sebe riziko s tím spojené, má odvahu podnikat, má velkomyslnou iniciativu a tříbí si smysl pro odpovědnost.

26. Bohužel se však s těmito novými podmínkami - jak k tomu došlo, nevíme - vloudil do společnosti názor, že zisk je třeba považovat za hlavní hybnou sílu hospodářství, soutěžení za nejvyšší zákon ekonomiky a soukromé vlastnictví výrobních prostředků za absolutní právo bez hranic, bez souvisejících povinností vůči společnosti. Tento bezuzdný liberalismus vedl k tyranii, kterou právem odsoudil Pius XI., protože vytváří "finanční internacionalismus neboli internacionální imperialismus"^[26]. Zneužívání této ekonomické praxe nelze nikdy dost důrazně odsoudit. Proto znovu důrazně připomínáme, že hospodářství má člověku sloužit.^[27] Je-li však nutno přiznat, že jistá forma kapitalismu byla zdrojem tolika zla, nespravedlností a bratrovražedných bojů, jejichž následky pociťujeme dodnes, připisovali bychom vinu za ona zla jedině industrializaci přece jen neprávem; ta zla pocházejí spíše ze zhoubných ekonomických názorů, které se s ní spojovaly. Právě naopak, musíme spravedlivě přiznat nenahraditelný přínos, jakým byla pro oblast rozvoje organizace práce a průmyslového pokroku.

27. Někdy se sice vyskytuje upřílišená "mystika" práce; zůstává však pravdou, že práci přikázal Bůh a požehnal ji. Člověk je stvořen k Božímu obrazu, má spolupracovat se Stvořitelem na dokončení díla stvoření a vtisknout zemi duchovní pečeť, kterou on sám dostal^[28]. Bůh obdařil člověka rozumem, myšlením a smysly, a tak mu dal prostředky, aby dokončil jeho dílo; ať je to umělec nebo řemeslník, podnikatel, dělník nebo zemědělec každý, kdo pracuje, v jistém smyslu tvoří. Skloněn nad vzpurnou hmotou, vtiskuje jí člověk svou tvářnost, a on sám získává na vytrvalosti, důvtipu a vynalézavosti. Ano, společná práce, při níž lidé sdílejí své naděje, trápení, své tužby a radosti, sjednocuje vůle, sbližuje mysli a stmeluje srdce; při ní lidé objevují, že jsou bratři.^[29]

28. Také práce však má dvě stránky: tím, že slibuje peníze, požitky a moc, vede jedny k sobectví a druhé ke vzpouře; ale též rozvíjí stavovský mravní charakter, smysl pro povinnost a lásku k bližnímu. I když je práce dnes organizována vědečtěji a efektivněji, přesto zůstává nebezpečí, že skrze ni člověk pozbude své důstojnosti a stane se jejím otrokem. Práce je lidská jen potud, pokud se jí účastní lidský rozum a svoboda. Náš předchůdce blahé paměti Jan XXIII. důrazně připomněl, že je naprosto nutné vrátit pracujícímu jeho důstojnost a učinit ho účastníkem společného díla: "Podniky ať se stanou opravdovým lidským společenstvím a to ať vtiskne ráz všem vztahům mezi zaměstnanci podniku, ať už jsou jejich úkoly a povinnosti jakékoliv."^[30] Pro křesťana má konečně lidská práce ještě další, hlubší smysl: prací křesťan spolupracuje na vytvoření nadpřirozeného světa^[31], který jistě nebude dokonalý, dokud nedospějeme k tomu, že všichni společně vytvoříme onoho dokonalého člověka, o němž mluví svatý Pavel a jenž je uskutečněním Kristovy plnosti^[32].

29. Je třeba co nejrychleji přikročit k dílu, poněvadž příliš mnoho lidí trpí a stále se zvětšuje propast, která odděluje pokrok jedněch od stagnace nebo dokonce recese druhých. Mimoto dílo, které je třeba vykonat, musí jít vpřed harmonicky, nechceme-li porušit nutnou rovnováhu. Ukvapená reforma zemědělství se může minout s cílem; příliš rychlá industrializace může rozrušit stále ještě nutné struktury a vyvolat sociální nešvary, což by byl na cestě k humanismu krok zpět.

30. Nespravedlnost některých situací volá do nebe. Když se celým národům trpícím pod cizí nadvládou nedostatkem toho nejnutnějšího zabraňuje podnikat něco z vlastní iniciativy a na svůj vrub, povznést se k vyššímu vzdělání, účastnit se společenského a politického života, pak se snadno ocitají v pokušení odstranit bezpráví vůči lidské důstojnosti násilím.

31. Je dobře známá věc, že vzpoury a revoluce - kromě případu zřejmé a dlouhé tyranie, která závažně porušuje lidská práva a poškozuje obecné blaho země - rodí zase jen nové nespravedlnosti, vedou k novému porušování rovnováhy a podněcují lidi k novým rozvratům. Nesmíme bojovat proti existujícímu zlu ještě větší pohromou.

32. Chceme, aby se nám jasně rozumělo: nynější situaci je třeba čelit s rázností, její nespravedlnosti je nutno zahladit a sprovodit ze světa. Rozvoj vyžaduje odvážné a zásadní změny. Bez odkladu je tak nutno podniknout naléhavé reformy. Každý ať se na nich velkodušně podílí, především ti, kdo pro své vzdělání, postavení nebo svou moc mohou udělat víc. Ať dají příklad a darují na tento účel něco ze svého majetku, jako to udělali někteří naši bratři biskupové.^[33] Splní tak očekávání lidí a budou věrni Duchu svatému, protože "kvas evangelia probudil a stále probouzí v srdcích lidí nepotlačitelnou touhu po důstojnosti"^[34].

33. Pouhá iniciativa jednotlivců a svobodná konkurence k úspěšnému rozvoji nepovedou. Nesmíme se vystavovat nebezpečí, že ještě zvětšíme majetky boháčů a moc silných a chudí že zůstanou ve své bídě a zotročení utlačovaných bude ještě utuženo. Jsou proto nutné programy, které by podporovaly, podněcovaly, usměrňovaly a doplňovaly^[35] činnost jednotlivců a mezičlánků. Veřejná moc ať stanoví a uloží úkoly, které je třeba vykonat, vytkne cíle, jichž se má dosáhnout, a určí cesty, jak k nim dojít; jejím úkolem je totiž dávat podněty všem silám sdruženým v této společné akci. Je však zapotřebí, aby ke svému dílu připojila iniciativy jednotlivců a mezičlánků. Tak je možno vyhnout se nebezpečí kolektivizace nebo libovůle v plánování; ty nemají ohled na svobodnou vůli, a proto znemožňují naplňování základních lidských práv.

34. Každý program na zvýšení produkce má své oprávnění, jen pokud slouží člověku. Jeho úkolem je totiž zmenšovat nerovnosti, odstraňovat diskriminaci, osvobozovat lidi ode všeho, co je zotročuje, a tak je činit schopnými, aby si ve všech časných věcech polepšili, aby sami usilovali o svůj mravní pokrok a dále rozvíjeli své duchovní dary. Rozvoj znamená starat se jak o sociální, tak i hospodářský pokrok. Nestačí pouze zvyšovat všeobecný blahobyt, aby mohl být spravedlivě rozdělován. Nestačí podporovat technický rozvoj, aby se obývání země stalo lidštějším. Omyly předcházejících generací by měly být výstrahou pro rozvojové země, aby se v této oblasti uchránily nebezpečí. Jestliže v nejbližší budoucnosti převáží vláda techniků neboli technokracie, zrodí možná zla stejně závažná jako liberalismus včerejška. Ekonomika a technika nemají žádný smysl, nepromění-li se ve službu člověku. A člověk je doopravdy člověkem jen v té míře, v jaké on, pán svých skutků a soudce nad jejich hodnotou, je též strůjcem svého rozvoje, tak jak to odpovídá jeho přirozenosti, kterou mu dal nejvyšší Stvořitel a jejíž možnosti a požadavky na sebe dobrovolně bere.

35. Můžeme dokonce říci, že hospodářský růst závisí největší měrou na sociálním pokroku, který si klade za cíl. Proto musí být prvním stupněm rozvojového plánu odstranění negramotnosti. Hlad po vzdělání totiž není o nic méně krutý než hlad po pokrmu. Člověk negramotný trpí podvýživou ducha. Umět číst a psát, nabýt odborného vzdělání - to znamená získat důvěru v sebe a uvědomit si, že mohu jít vpřed s druhými. Ve svém poselství zasedání UNESCO v Teheránu v r. 1965 jsem řekl, že naučit člověka číst a psát je pro něj "činitelem prvního řádu v jeho sociálním zařazení i osobním obohacení, pro společnost že je to vynikající prostředek k hospodářskému rozvoji a pokroku"^[36]. Máme opravdu radost z toho, že v této věci už jednotlivci, státy i mezinárodní organizace mnoho vykonali: to oni jsou hlavními strůjci rozvoje, protože člověka uschopňují, aby se rozvíjel vlastní silou.

36. Člověk však není sám sebou, leč ve svém sociálním prostředí, v němž má nejdůležitější a prvotní význam rodina. Tento význam byl snad podle dob a míst zdůrazňován nadmíru, pokud působil umenšování základních práv lidské osoby. Staré sociální svazky v rozvojových zemích však budou ještě nějakou dobu nutné, ale je zapotřebí, aby se jejich příliš pevná pouta pozvolna uvolňovala. Avšak přirozená monogamická a stálá rodina, jak ji pojal ve svém úradku Bůh^[37] a jak ji křesťanské náboženství posvětilo, "v níž se stýkají různé generace a vzájemně si pomáhají získat vyspělejší moudrosti a sladit lidská práva s ostatními požadavky společenského života, je základem společnosti"^[38].

37. Je pravda, že příliš často znamená rychlý demografický růst další překážku rozvoje: počet obyvatelstva se zvyšuje rychleji než disponibilní zdroje obživy, takže se zdánlivě ocitáme ve slepé uličce. Za této situace nechybějí úmysly brzdit demografický růst radikálními opatřeními. Není pochyb, že veřejná moc má v mezích své pravomoci zasahovat, provádět vhodnou osvětovou činnost, realizovat vhodná opatření, pokud jsou ve shodě s požadavky mravního zákona a naprosto se zachovává spravedlivá svoboda manželů. Bez nezcizitelného práva na manželství a na potomstvo neexistuje opravdová důstojnost člověka. O počtu dětí rozhodují po svědomitém uvážení rodiče; před Bohem, před sebou samými, před dětmi, které už mají, a před společenstvím, k němuž náležejí; a jsou přitom poslušni hlasu svého svědomí, poučeného autenticky vykládaným Božím zákonem a posilovaného důvěrou v Boha.^[39]

38. V práci na rozvoji pomáhají často člověku, který má v rodině své hlavní a první životní prostředí, oborové organizace. Jsou sice zakládány proto, aby hájily zájmy svých členů, ale mají i velkou odpovědnost při úkolu vychovávat, jejž mohou a musí plnit. Prostřednictvím své osvěty a výchovy, kterou poskytují, mohou velmi přispět k tomu, aby všichni nabyli smyslu pro obecné blaho a pro závazky, které vůči němu každý má.

39. Každá sociální činnost je vázána na určitou nauku. Křesťan ovšem nemůže přijmout nauky, které mají za základ materialistickou a ateistickou filozofii a nedbají ani na zaměření života k poslednímu cíli, ani na svobodu a lidskou důstojnost. Jestliže však jsou tyto nejvyšší hodnoty zabezpečeny, pak je pluralismus oborových i odborářských organizací přípustný a z určitého hlediska i užitečný, když totiž chrání svobodu a vyvolává zdravé soupeření. Upřímně vyjadřujeme uznání všem, kteří na tomto poli nezištně pracují ve službách svých bratří.

40. Kromě oborových organizací jsou zapojeny do práce též kulturní instituce; jejich význam pro rozvoj je neméně důležitý. "Budoucí osud světa je v nebezpečí, nepovstanou-li lidé skutečně moudří," vážně upozorňuje sněm a dodává: "Je třeba připomenout, že leckteré národy hospodářsky chudší, ale moudrostí bohatší, mohou ostatním neobyčejně přispět."^[40] Každá země, ať bohatá nebo chudá, má kulturu, kterou přijala od předků: jsou to zřízení, jež vyžaduje pozemský život včetně vyšších projevů duševního života - uměleckých, intelektuálních a náboženských. Pokud jsou v nich opravdové lidské hodnoty, byl by velký omyl, kdyby je někdo chtěl obětovat ve prospěch kulturních hodnot zvenčí. Národ, který by s tím souhlasil, ztratil by to nejlepší, co má, a aby žil, vzdal by se toho, co tvoří smysl jeho života. Také pro národy platí Kristovo napomenutí: "Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale jeho duše utrpí škodu?"^[41]

41. Chudší národy nikdy nebudou dost na stráži před pokušením, které jim přichází od bohatých národů. S ukázkou svých úspěchů v technické a kulturní civilizaci jim totiž často ukazují příklad činnosti zaměřené hlavně na dosažení hmotného blahobytu. Ne že by sám o sobě směřoval proti duchu. Právě naopak, lidský duch se může, "více uvolněný z poroby věcí, snadněji povznést k uctívání Stvořitele a k nazírání na něho"^[42]. Avšak "přístup k Bohu může často znesnadňovat i dnešní civilizace, ne snad sama o sobě, ale proto, že je příliš zapletena do pozemských věcí"^[43]. Rozvojové země si tedy z toho, co se jim nabízí, musí umět vybrat: kriticky zvážit a odmítnout hodnoty nepravé, které kazí charakter lidského života, a na opak zdravé a užitečné přijmout, aby je spolu se svými vlastními hodnotami podle své povahy dále rozvíjely.

42. Tento humanismus v plném smyslu slova je třeba rozvíjet.^[44] A je to něco jiného než péče o celistvý, všestranný rozvoj celého člověka a celého lidstva? Okleštěný humanismus, uzavřený hodnotám ducha a Bohu, jenž je jejich pramenem a zdrojem, může nabýt vrchu jen zdánlivě. Jistě, člověk může pořádat pozemské věci bez Boha, ale "bez Boha je může řídit jen proti člověku. Proto humanismus oddělený od všeho ostatního je humanismus nelidský"^[45]. Pravý humanismus je pouze ten, který je zaměřen ke svrchovanému Bohu a uznává povolání, kterého se člověku dostalo a které dává lidskému životu pravý ráz. Člověk tedy v žádném případě není sám sobě poslední normou; dosahuje své důstojnosti jen tím, že sám sebe přesahuje. Správně to vyjádřil Blaise Pascal: "Je hodno podivu, jak člověk sám sebe nezměrně přesahuje."^[46]

 

^[9] Srov. Lev XIII., enc. Rerum novarum, 2: Acta Leonis XIII., XI (1892), s. 98

^[10] 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 63, § 3: AAS 58 (1966), s. 1085

^[11] Srov. Lk 7,22

^[12] 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 3, § 2: AAS 58 (1966), s. 1026

^[13] Srov. Lev XIII., enc. Immortale Dei z 1. listopadu 1885, v: Acta Leonis XIII., sv. V (1885), s. 127

^[14] 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 4, § 1: AAS 58 (1966), s. 1027

^[15] L.-J. Lebret, OP, Dynamique concrete du développment, Paris, Economie et Humanisme, Les Editions Ouvrières, 1961, s. 28

^[16] 2 Sol 3,10

^[17] Srov. J. Maritain, Les conditions spirituelles du progrès et de la paix, v: Rencontre des cultures à l'UNESCO sous le signe du Concile oecuménique Vatican II, Paris, Mame 1966, s. 66

^[18] Srov. Mt 5,3

^[19] Gn 1,28

^[20] Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 69, § 1: AAS 58 (1966), s. 1090

^[21] 1 Jan 3,17

^[22] De Nabuthe, c. 12, n. 53 PL 14, 747 - srov. J.-R. Palanque, Saint Ambroise et l'empire romain, Paris, de Boccard 1933, s. 336

^[23] List k sociálnímu týdnu v Brestu, v: L'homme et la révolution urbaine, Lyon, Chronique sociale, 1965, s. 8n

^[24] Srov. pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 71, § 6: AAS 58 (1966), s. 1093

^[25] Tamtéž, 65,: AAS 58 (1966), s. 1086

^[26] Enc. Quadragesimo anno, 109: AAS 23 (1931), s. 212

^[27] Srov. např. Colin Clark, The conditions of economic progress, 3. vydání, London, Macmillan and. Co., New York, St. Martin's Press, 1960, s. 3-6

^[28] Srov. např. List k sociálnímu týdnu francouzských katolíků v Lyonu, v: Le travail et les travailleurs dans la société contemporaine, Lyon, Chronique sociale, 1965, s. 6

^[29] Srov. např. M.-D. Chenu, OP, Pour une théologie du travail, Paris, Editions du Seuil, 1955

^[30] Jan XXIII., enc. Mater et Magistra, 91: AAS 53 (1961), s. 423

^[31] Srov. např. O. von Nell-Breuning, SJ, Wirtschaft und Gesellschaft, sv. I, v: Grundfragen, Freiburg, Herder 1956, s. 183n

^[32] Ef 4,13

^[33] Srov. např. Mons. M. Larrain Errazuriz, biskup talcský (Chile), předseda Rady latinskoamerických biskupských konferencí (CELAM), Lettre pastorale sur le développment et la paix, Paris, Pax Christi, 1965

^[34] 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 26, § 4: AAS 58 (1966), s. 1046

^[35] Srov. Jan XXIII., enc. Mater et Magistra, 53: AAS 53 (1961), s. 414

^[36] L'Osservatore Romano z 11. září 1965

^[37] Srov. Mt 19,6

^[38] 2. vat. koncil, past. konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 52, § 2: AAS 58 (1966), s. 1073

^[39] Srov. 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 50-51 (a pozn. 14): AAS 58 (1966), s. 1070-1073 a 87, §§ 2 a 3; s. 1110

^[40] Tamtéž, 15, § 3: AAS 58 (1966), s. 1036

^[41] Mt 16,26

^[42] 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 57, § 4: AAS 58 (1966), s. 1078

^[43] Tamtéž, 19, § 2: AAS 58 (1966), s. 1039

^[44] Srov. např. J. Maritain, L'humanisme intégral, Paris, Aubier, 1936

^[45] H. de Lubac, SJ, Le drame de l'humanisme athée, 3. vyd. Paris, Spes 1945, s. 10

^[46] Pensées, vyd. Brunschvieg, 434; srov. M. Zundel, L'homme passe l'homme, Le Caire, Editions du lien, 1944