2. Kapitál a práce

 

53. Docela jinak je tomu, když se práce pronajímá jiným, tedy se koná na věci cizí. O této práci plně platí, co říká Lev XIII., že je "svatá pravda, že národní bohatství nevzniká odjinud než z práce dělnické"[1]. Nevidíme snad, že ty nesmírné statky, které tvoří bohatství lidí, vznikají v dělnických rukách a vycházejí z nich, ať už pracují samy, nebo vyzbrojeny nástroji či stroji, které podivuhodným způsobem zvyšují výkonnost? Je dokonce známo, že se ještě nikdy žádný národ z bídy a nedostatku nepozvedl k lepšímu blahobytu, leč když se spojili v usilovné práci všichni občané - ti, kdo práci řídí, i ti, kdo ji vykonávají. Ale stejně tak je zřejmé, že i ty nejusilovnější pokusy by byly bývaly marné a bezúspěšné, dokonce že by se k nim ani nebylo mohlo přikročit, kdyby Bůh, Stvořitel všeho, nebyl ve své dobrotě dříve těmto národům daroval přírodní bohatství a přirozené prostředky, přírodní zdroje a síly. Neboť? co jiného znamená pracovat než na nich nebo s jejich pomocí vykonávat činnost, při které působí tělesné nebo duševní síly? Přirozený zákon neboli vůle Boží tímto zákonem prohlášená vyžaduje, aby se při používání těchto přírodních zdrojů jako výrobních prostředků zachoval správný řád; tento řád záleží v tom, že každá věc má svého pána. Nepracuje-li tedy člověk na svém vlastnictví, je třeba spojit práci jednoho a výrobní prostředky druhého, neboť žádné z nich samo o sobě nedokáže nic. To měl jistě na zřeteli Lev XIII., když psal: "Kapitál nemůže být bez práce, ani práce bez kapitálu."[2] Proto je zcela mylné připisovat buď jen kapitálu, nebo jen prácí to, čeho bylo dosaženo jen jejích součinností. A je naprosto nespravedlivé, když si jeden z těchto činitelů přisvojuje veškerý výsledek díla, a tím přehlíží přínos druhého činitele.

Protiprávní nároky kapitálu

54. Po dlouhou dobu si však majetek neboli "kapitál" pro sebe nárokoval příliš veliký podíl. Veškeré výtěžky výroby, veškerý výnos si kapitál uchvacoval pro sebe a dělníkům ponechával sotva tolik, kolik stačilo k zotavení a obnovení jejich pracovní síly. Hlásalo se totiž, že jakýmsi hospodářským zákonem, proti němuž nelze vůbec nic dělat, se veškerý kapitál soustřeďuje a přechází do rukou boháčů a že podle téhož zákona jsou dělníci odsouzeni k trvalé bídě a k životu v nedostatku. To byla aspoň teorie liberálů, jimž se obyčejně říká liberálové manchesterští. Je sice pravda, že skutečný život se s touto teorií vždy a všude nekryl; nelze však popírat, že ekonomické a sociální podmínky k tomu vytrvale směřovaly. Nikdo se tedy nebude divit, že tyto nesprávné zásady, tyto chybné požadavky byly prudce potírány, a to ne pouze těmi, které připravovaly o jejich přirozené právo zlepšit si své hospodářské postavení.

Nespravedlivé nároky práce

55. K dělníkům, pobouřeným takovou křivdou, se přidala i inteligence a proti údajnému ekonomickému zákonu postavila stejně vymyšlený mravní postulát: že veškerý výnos nebo příjem podle práva připadá dělnictvu. Je dovoleno odejmout z něho pouze tolik, kolik je nezbytné k udržení a obnově kapitálu. Tento požadavek je mnohem svůdnější než blud některých socialistů, kteří tvrdí, že všechny výrobní prostředky mají přejít do vlastnictví státu, čili že mají být znárodněny. Tento blud je též mnohem nebezpečnější a mnohem více dokáže oklamat lidi, kteří se nemají dost na pozoru. Je to sladký jed, který dychtivě srkají mnozí ti, jež nemohl oklamat otevřený socialismus.

Vůdčí zásada pro spravedlivé rozdělení výnosu

56. Je nepochybné, že před oběma těmito teoriemi, neměl-li se těmito nesprávnými názory zatarasit přístup ke spravedlnosti a pokoji, musela varovat velmi moudrá slova našeho předchůdce: "Země, jakkoliv rozdělená mezi jednotlivce, nepřestává sloužit společnému užitku všech."[3] Totéž učíme i my o něco výše, když jsme řekli, že - aby mohly stvořené statky poskytovat lidem onen užitek, a to v jistém a bezpečném řádu - sama přirozenost vedla k soukromému vlastnictví a k rozdělení statků. To je třeba mít stále na zřeteli, nemá-li se zbloudit z pravé cesty.

57. Každé rozdělení statků a bohatství mezi lidmi není však vhodné k tomu, aby se cíle zamýšleného Bohem dosáhlo buď vůbec, nebo v dostatečné míře. Proto je třeba, aby se bohatství, které se hospodářsko-sociálním pokrokem stále rozmnožuje, přidělilo jednotlivým lidem a třídám lidstva tak, aby byl zabezpečen obecný prospěch, o němž s chválou mluví Lev XIII. Nebo jinými slovy: je třeba je rozdělit tak, aby bylo dobře postaráno o obecné blaho celé společnosti. Tento zákon sociální spravedlnosti zakazuje, aby některá třída vylučovala z podílu na statcích jinou třídu. Proviňuje se tedy proti zákonu spravedlnosti třída bohatých, která- jako by se při svém bohatství oddávala bezstarostnosti - považuje za spravedlivý řád ten, v němž jí připadá všechno a proletářům nic; stejně se však proviňuje i proletariát, když - rozhořčen křivdami a pokoušen k tomu, aby se třeba špatnými prostředky domáhal svého jediného práva, jehož si je vědom chce mít všechno pro sebe, protože prý vše je vytvořeno jeho rukama, útočí a domáhá se zrušení majetku a důchodů, pokud by nebyly získány prací, ať je to majetek a důchod jakýkoli, anebo ať má v lidském soužití jakoukoli úlohu. A útočí na ně a domáhá se jejich odstranění jedině proto, že jsou bezpracné. Nesmí se pominout, že v této věci se někteří nevhodně a neprávem odvolávají na apoštolův výrok: "Kdo nechce pracovat, ať nejí"[4], neboť apoštol pronáší soud o těch, kdo nepracují, i když pracovat mohou a mají, a napomíná, že se čas a tělesné a duševní síly musí pečlivě používat a že nesmíme obtěžovat jiné, můžeme-li se o sebe postarat sami. Apoštol však neučí, že práce je jediným právním důvodem k zajištění obživy a důchodu.[5]

58. Každému ať se tedy přidělí jeho podíl na statcích; a musí se usilovat o to, aby se rozdělení pozemských statků provedlo a upravilo podle zásad obecného blaha neboli sociální spravedlnosti. Dnes je však veliký protiklad mezi malým počtem velkých boháčů a nesmírným množstvím chudáků a v rozdělení majetku je tedy velmi velmi vážný nesoulad, jak vidí každý, kdo nepostrádá cit.