4. Spravedlivá mzda

 

63. To však nebude možno uskutečnit, neumožní-li se proletářům, aby se pílí a šetrností dopracovali nějakého jmění, jak jsme již, jdouce zde po stopách svého předchůdce, naznačili. Odkud si však bude moci něco ušetřit ten, kdo nemá nic jiného než práci, než ze mzdy za tuto práci (a bude-li ovšem živ šetrně), aby si tak opatřil to, čeho je k živobytí zapotřebí? Promluvme tedy o mzdě, kterou nazval Lev XIII. "velmi důležitou otázkou"[1]. Jeho učení a příkazy, kde toho bude třeba, vysvětlíme a rozvedeme podrobněji.

Námezdný poměr není sám o sobě nespravedlivý

64. Především ti, kdo hlásají, že pracovní a námezdná smlouva je již svou podstatou nespravedlivá a že tedy musí být nahrazena smlouvou společenskou, učí něčemu neudržitelnému a pomlouvají našeho předchůdce, jehož encyklika s námezdným poměrem nejenom počítá, nýbrž se jím i podrobně zabývá, aby byl upraven podle zásad spravedlnosti.

65. Soudíme však, že za nynějších společenských poměrů bude vhodnější, bude-li pracovní smlouva, pokud je možno, poněkud mírněna smlouvou společenskou, jak se to již v různých formách začalo uskutečňovat, ke značenému užitku dělníků i zaměstnavatelů. Tak dosáhnou dělníci a zaměstnanci té či oné formy spoluúčasti na vlastnictví a správě nebo určitý podíl na jeho zisku.

66. Že se však při stanovení spravedlivé výše mzdy musí přihlížet k více zřetelům, to vyslovil moudře již Lev XIII. památnými slovy: "Má-li se stanovit mzda skutečně spravedlivě, je nutno přihlížet k více okolnostem."[2]

67. Touto myšlenkou zcela vyvrací zjednodušující názory těch, kdo se domnívají, že se tato velmi obtížná záležitost dá hravě vyřídit. Přihlížejí při tom jen k jediné zásadě nebo měřítku, a to ještě k zásadě zcela pochybné.

68. Neboť na velkém omylu jsou ti, kdo bez rozpaků šíří zásadu, že práce má takovou cenu a má být odměněna mzdou tak velikou, jakou cenu mají produkty jí získané, že tedy dělník má právo žádat plný výnos práce. Jak je tento požadavek nesprávný, vyplývá již z toho, co jsme vyložili v odstavcích o poměru kapitálu a práce.

Individuální a sociální charakter práce

69. Při vlastnictví se musí brát v úvahu dvojí stránka: osobní neboli individuální, ale též sociální. Je jasné, že totéž platí o práci, zvláště o té, která je pronajímána jinému. Neboť kdyby neexistoval opravdu sociální organismus, kdyby sociální a právní řád nechránil vykonávání práce, kdyby různé živnosti, které na sobě navzájem závisejí, nebyly mezi sebou ve shodě a nedoplňovaly se, kdyby - a to je ještě důležitější - se nesdružovaly rozum, majetek a práce a netvořily jakousi jednotu, pak by lidské přičinění nemohlo nést ovoce. Lidská práce nemůže být spravedlivě oceněna a přiměřeně odměněna, nebere-li se v úvahu její společenská a individuální povaha.

Trojí zvlášť význačný zřetel

70. Z tohoto dvojího charakteru, lidské práci bytostně vlastního, vyplývají velmi důležité důsledky, jimiž se má řídit a podle nichž se má i stanovit výše mzdy.

a) Pokrytí životních potřeb dělníka a jeho rodiny

71. Především se má dělníku poskytnout mzda dostatečná k tomu, aby mohl uživit sebe i svou rodinu.[3] Je jistě záhodno, aby i ostatní členové rodiny podle svých sil přispívali ke společné výživě všech, jak to vídáme především v rodinách rolnických, ale též v mnohých rodinách řemeslníků a maloobchodníků. Nelze však snášet, aby se zneužívalo dětského věku a slabé ženy. Matky ať pracují nejraději doma nebo někde blízko domova a věnují se starostem o domácnost. Je však nejhorším zlořádem, jenž musí být všemi prostředky potírán, když pro nedostatečnost otcovy mzdy jsou matky nuceny k výdělečné činnosti mimo domov a musejí zanedbávat své zvláštní starosti a povinnosti, především výchovu dětí. Všemi silami je proto třeba usilovat o to, aby otcové dostávali mzdu dostatečnou ke slušnému krytí společných potřeb rodiny. Nebude-li možno toho za současných poměrů vždy dosáhnout, sociální spravedlnost vyžaduje, aby se co nejdříve zjednala náprava a taková mzda se zabezpečila každému dospělému dělníkovi. Se zaslouženým uznáním zde budiž vzpomenuto všech, kteří s rozvahou a k užitku zkoušeli cesty, jimiž by se mzda přizpůsobila rodinným nákladům tak, aby se s jejich růstem zvyšovala o příplatek, nebo dokonce aby se uspokojily mimořádné potřeby, pokud nastanou.

b) Hospodářský stav podniku

72. Při stanovení výše mzdy je třeba počítat i se situací podniku a podnikatele; neboť by bylo nespravedlivé vymáhat příliš vysokou mzdu, jakou by podnik mohl platit jedině za cenu vlastního pádu a z toho vyplývající pohromy pro dělníky. Jestliže však je důvodem menšího zisku malá výkonnost, lenost nebo nezájem o technický nebo hospodářský pokrok, nesmí se to považovat za spravedlivý důvod ke snížení mzdy dělníkům. Nemá-li pak podnik sám dostatečné příjmy, které by stačily na placení spravedlivé mzdy dělníkům, protože ho buď tísní nespravedlivá břemena, nebo je nucen prodávat vyrobené zboží pod spravedlivou cenou, dopouštějí se ti, kdo na něj vyvíjejí takový nátlak, těžkého hříchu; neboť připravují o spravedlivou mzdu dělníky, kteří jsou z nezbytnosti nuceni přijmout nižší mzdu, než by si spravedlivě zasluhovali.

73. Spojenými silami a přemýšlením ať tedy všichni dělníci i zaměstnavatelé překonávají překážky. V tomto prospěšném díle ať jim napomáhá moudrá a prozíravá státní politika. Kdyby však došlo v podniku ke krajně kritické situaci, pak by se muselo uvážit, zda může podnik pracovat dále nebo zda je nutno postarat se o dělníky nějak jinak. Při tomto velmi zodpovědném rozhodování musí zaměstnavatele a dělníky spojovat niterná solidárnost a křesťanská svornost, jež musí účinně působit.

 

c) Obecné blaho

74. Výše mzdy musí být konečně přiměřená obecnému hospodářskému zájmu. Již jsme vyložili, jak je důležité pro všeobecný blahobyt, aby si mohli dělníci i úředníci uspořit nějakou částku mzdy, jež by jim zbyla po úhradě nutných výdajů, a postupně si tak zahospodařit nějaké jmění. Nesmí se však přehlédnout ještě jiná věc, stejně důležitá a v naší době zvláště naléhavá, aby se totiž poskytla příležitost k práci těm, kdo pracovat mohou a chtějí. To však závisí v nemalé míře na výši mzdy: ta to může příznivě ovlivňovat, drží-li se ve správných mezích, naopak může být na překážku, když tyto hranice překračuje. Je známo, že příliš nízké i příliš vysoké mzdy bývaly příčinou nezaměstnanosti. Tato nezaměstnanost, zvláště dlouhotrvající a masová, jak ji zažíváme v době našeho pontifikátu, uvrhla dělníky do bídy a pokušení, zničila blahobyt států, rozvrátila veřejný pořádek, pokoj a mír celého světa. Je tedy v rozporu se sociální spravedlností, když se pro osobní prospěch a bez zřetele na obecné blaho mzdy buď příliš stlačují, nebo příliš zvyšují: sociální spravedlnost vyžaduje, aby se mzdy harmonicky upravovaly pokud možno tak, aby co nejvíce lidí mohlo nalézt práci a získat přiměřené prostředky k živobytí.

75. Výhodně působí též správný poměr mezi mzdami: s tím těsně souvisí správný poměr mezi cenami výrobků různých hospodářských odvětví, jako je např. zemědělství, průmysl a jiné. Když se na toto vše řádně dbá, různá hospodářská odvětví do jisté míry srostou v jedno velké hospodářské tělo a podobně jako jednotlivé údy si budou navzájem pomáhat a doplňovat se. Neboť teprve tehdy bude mít národní hospodářství pevný základ a splní svou úlohu, budou-li celé společnosti i jednotlivcům dostupné všechny statky, získané z přírodního bohatství, pomocí výrobní techniky a společenské organizace hospodářského života. Těchto statků má být tolik, kolik je třeba, aby se nejen vyhovělo nezbytným potřebám a oprávněným požadavkům, ale též k tomu, aby se lidé povznesli na vyšší hmotnou a kulturní úroveň, která - když se zachová rozumná míra - ctnosti nejen neuškodí, nýbrž velmi prospívá.[4]