Bez náboženství a církve není řešení možné

 

Bez náboženství a církve není řešení možné

13. S důvěrou a s plnou oprávněností přistupujeme k projednávání tohoto předmětu, neboť běží o otázku, jejíž řešení se pravděpodobně nenajde bez pomoci náboženství a církve. Protože však jsme strážci náboženství a byla nám svěřena správa duchovních statků, které jsou v moci církve, pak kdybychom mlčeli, nutně by to vyvolávalo dojem, že jsme zanedbali svou povinnost.

Tato nesmírně důležitá otázka vyžaduje také práci a úsilí i jiných činitelů: máme na mysli vlády států, zaměstnavatele a lidi bohaté, ale i proletáře, o jejichž zájmy se jedná. Přece však se vším důrazem tvrdíme, že všechno lidské snažení bude marné, bude-li při tom odmítnuta církev.

Neboť církev čerpá z evangelia nauku, s jejíž pomocí může být spor urovnán nebo aspoň určitě zmírněn tak, že ztratí své ostří. Církev se rovněž snaží nejen poučovat, ale svými přikázáními řídit i život a mravy jednotlivců. Snaží se také neustále zlepšovat postavení dělníků mnoha velmi užitečnými zařízeními; trvá na tom, aby lidé všech stavů spojili své síly a snažení k tomu, aby se zájmům dělníků co nejlépe napomáhalo; a soudí, že se k tomu má použít i zákonů a státní správy, ovšem rozumným způsobem.

14. Na prvním místě je třeba prohlásit, že se musíme smířit s postavením člověka tak, jak je. To znamená, že v občanské společnosti není naprostá rovnost možná. Socialisté to sice zkoušejí, ale je to všechno marný zápas proti přirozenosti. Neboť už od přirozenosti jsou mezi lidmi veliké a četné rozdíly; nemají všichni stejné nadání ani přičinlivost, ani zdraví, ani sílu. Přirozeným důsledkem nevyhnutelných rozdílů v těchto věcech je nerovnost majetku. A tento stav je dobrý a výhodný pro potřeby jednotlivců i pro zájmy společnosti. Neboť k tomu, aby se opatřily všechny potřeby, vyžaduje si společný život různé schopnosti a různé úkoly; a k plnění těchto úkolů pohání lidi právě nerovnost životního postavení.

Pokud jde o tělesnou práci, ani ve stavu nevinnosti by člověk nebyl zůstal úplně bez práce. Avšak práci, kterou by si člověk tehdy přál svobodně pro radost, byl po pádu na usmíření za spáchanou vinu donucen vykonávat z nezbytnosti a pociťuje její namáhavost. "Zlořečená buď země kvůli tobě, s námahou se z ní budeš živit po celý svůj život."^[4]

A podobně nevymizejí ani ostatní strasti na světě, poněvadž zla, jež jsou následkem hříchu, jsou bolestná, tvrdá a obtížná; a není vyhnutí, doprovázejí člověka až do konce života. A tak bolest a utrpení jsou lidským údělem, a kdyby lidé zkoušeli a podnikali všechno, přece se jim žádným uměním nepodaří vymýtit z lidské společnosti tyto útrapy úplně. Prohlašují-li někteří, že to dovedou, slibují-li ubohému lidu život bez jakékoli bolesti a strasti, život oplývající pokojem a nepřetržitými rozkošemi, podvádějí jej a klamou. Z toho jednou vypuknou zla ještě větší, než jsou nynější. Nejlépe je dívat se na věci tak, jak jsou, a současně jinde hledat, jak jsme řekli, vhodný lék proti obtížím.

15. V otázce, o které mluvíme, je však největším zlem předstírání, že obě třídy jsou k sobě navzájem nutně v nepřátelském poměru, jako by příroda rozhodla, aby se zámožní lidé a dělníci v houževnatém souboji vzájemně potírali. To je úplně v rozporu s rozumem i pravdou. Pravda naopak je, že jako v těle tvoří různé údy shodu a ve složení tělesných funkcí vzniká vyrovnanost a harmonie, právě tak ve státě příroda zařídila, aby ty dvě třídy žily spolu ve svornosti a aby mezi nimi panovala vyrovnanost a rovnováha. Rozhodně potřebuje jedna třída druhou; kapitál nemůže být bez práce, ani práce bez kapitálu. Svornost vytváří řád a krásu věcí, naopak ze stálého zápolení nutně povstává surovost a zmatek. Aby tedy byl tento zápas odstraněn a aby byly přeťaty dokonce i jeho kořeny, k tomu má podivuhodnou sílu, a to mnohotvárnou, křesťanství.

16. Především: veškerá nauka náboženská, jejímž vykladačem a strážcem církev je, může účinně upravovat poměr mezi bohatými a proletáři a sjednocovat je tím, že vede neustále obě třídy k plnění vzájemných povinností, hlavně těch, které se týkají spravedlnosti.

Následující povinnosti se týkají proletáře a dělníka: má úplně a věrně plnit to, co bylo svobodně a v mezích spravedlnosti dojednáno pracovní smlouvou; nemá působit žádné škody na majetku, ani urážet osobně zaměstnavatele; i při hájení svých zájmů se má chránit násilí a nedopouštět se nikdy vzpoury; nemá se spojovat se špatnými lidmi, kteří před ním kouzlí nesplnitelné naděje a slibují mu hory doly; následkem bývá příliš pozdní lítost a majetkové pohromy.

Povinnosti týkající se majetných a zaměstnavatelů: nesmějí považovat dělníky za otroky; je spravedlivé, aby měli v úctě jejich lidskou důstojnost, která je křesťanstvím povznesena na ještě vyšší stupeň. Výdělečná práce, jak říká přirozený rozum i křesťanská filozofie, není člověku k hanbě, nýbrž ke cti, protože mu poskytuje čestnou možnost opatřit si živobytí. Skutečnou hanbou a nelidskostí však je vykořisťovat lidi kvůli zisku, pokládat je jen za jakési zboží a cenit u nich pouze zdatnost svalů a tělesnou sílu. Přikazuje se též brát ohled na náboženské a duchovní dobro dělníků. Proto je povinností zaměstnavatele zařídit, aby měl dělník ve vhodnou dobu volno pro náboženské úkony; aby nebyl vystavován svodům a pokušením ke hříchu a aby nebyl nějakým způsobem odváděn od péče o rodinu a od šetrnosti. Také se nesmí dělníkům ukládat více práce, než mohou snést jejich síly, a ani taková práce, která je v rozporu s jejich věkem a pohlavím.

17. Mezi nejdůležitějšími povinnostmi zaměstnavatele je, aby dával každému, co mu podle spravedlnosti patří. Má-li se stanovit mzda skutečně spravedlivě, je nutno přihlížet k více okolnostem: všeobecně však ať mají bohatí a zaměstnavatelé na paměti, že utlačovat pro svůj zisk nuzné a ubohé a těžit z cizí bídy je těžkým proviněním proti Božím zákonům i lidskému právu. Ošidit však někoho o povinnou mzdu je velkým hříchem, který svolává svým křikem k pomstě hněv z nebe: "Ale mzda, o kterou jste ošidili ... ta mzda křičí a křik vašich ženců pronikl k sluchu Pána zástupů."^[5] Konečně ať se bohatí lidé pečlivě vystříhají toho, aby chudým nějak škodili na majetku násilím, lstí nebo lichvářskými úroky; a to tím spíše, že chudí nemají dost prostředků, aby se proti křivdám a bezmocnosti nějak bránili; jejich majetek proto musí být pokládán za o to posvátnější, oč je nuznější.

Kdyby se zachovávaly tyto zákony, nestačilo by to snad už samo k tomu, aby byly odstraněny příčiny boje?

18. Ale církev, která putuje ve stopách učitele a vůdce Ježíše Krista, sleduje ještě vyšší cíl: přikazuje ještě něco dokonalejšího a snaží se o to, aby obě třídy navzájem sblížila a spřátelila.

Nemůžeme pravdivě poznávat a hodnotit pozemské věci, nemáme-li na zřeteli jiný, nesmrtelný život. Kdybychom si totiž odmysleli posmrtný život, zmizel by okamžitě pravý pojem mravní povinnosti a veškeré pozemské bytí by se ztratilo v tajemnu nepřístupném jakémukoli lidskému zkoumání. Ta pravda, kterou nám napověděla již sama příroda, je křesťanským článkem víry, o který se opírá všecek smysl a učení náboženství jako o svůj nejpevnější základ: že totiž tehdy vpravdě budeme žít, až odejdeme z tohoto světa.

Neboť Bůh nestvořil člověka pro tato časná pomíjející dobra, nýbrž pro dobra nebeská a věčná, a zemi nám dal jako místo vyhnanství, nikoli jako místo trvalého pobytu. Můžeš mít v bohatství a v jiných věcech, které se nazývají dobry, přebytek nebo nedostatek; pro věčnou blaženost na tom nezáleží; záleží však nesmírně mnoho na tom, jak těch věcí používáš. Ježíš Kristus svou "hojnou spásou" neodstranil různé strasti, z nichž je takřka spředen pozemský život, nýbrž proměnil je v pobídky ke ctnostem a v příležitost k zásluhám: takže ani jediný člověk nemůže dosáhnout věčné odměny, jestliže nekráčí v krvavých šlépějích Kristových. "Když vytrváme, budeme s ním i kralovat."^[6] Tím, že Kristus vzal dobrovolně na sebe práce a útrapy, podivuhodně zmírnil krutost útrap a prací; a ulehčil snášení bolestí nejen svým příkladem, nýbrž i svou milostí a tím, že nám dal naději na nehynoucí odměnu: "Neboť nynější lehké břemeno utrpení zjednává nám nad každou míru věčnou tíhu slávy."^[7]

A tak lidem bohatým se dostává napomenutí, že bohatství není zajištěním proti bolestem a že ani jinak nenapomáhá k blaženosti v životě věčném, nýbrž že je spíše na překážku^[8] a že nezvyklé hrozby Ježíše Krista mají vlévat bohatým bázeň^[9], že s největší přísností musejí jednou Bohu Soudci skládat účty z toho, jak používali svých statků.

19. O tom, jak se má majetku používat, platí zásady vznešené a nanejvýš důležité. Lidská moudrost je vytušila v hrubých obrysech; církev však je zřetelně a dokonale vyslovila a svým vlivem působí, že jsou tyto zásady nejen přijímány rozumem, ale že se prosazují i v životě a praxi. Základem toho učení je, že se rozlišuje mezi spravedlivým vlastnictvím majetku a jeho spravedlivým používáním.

O něco výše jsme viděli, že soukromé vlastnictví, majetek, je přirozeným právem člověka a že toho práva používat, zvláště v životě společnosti, je nejen dovoleno, nýbrž naprosto nutno. "Je dovoleno," praví sv. Tomáš, "aby člověk měl soukromý majetek. A je to také nezbytné pro lidský život."^[10]

Když se však tážeme, jak se má statků používat, církev bez jakýchkoli rozpaků odpovídá: "Pokud se toho týká (totiž užívání statků), nemá člověk vnější statky vlastnit tak, jako by byly jen a jen jeho, nýbrž jako by byly společné, totiž tak, že z nich ochotně uděluje lidem v nouzi. Pročež apoštol píše: 'Bohatým tohoto světa přikazuji, aby byli štědří, sdílní.'"^[11] Nikomu se zajisté nenařizuje, aby rozdával z toho, čeho nutně potřebuje pro sebe a pro svou rodinu; ani nemusí dávat jiným ty statky, které sám potřebuje, aby mohl být živ slušně a přiměřeně svému stavu: "neboť nikdo není povinen být živ nepřiměřeným způsobem"^[12]. Když však takto již bylo postaráno o to, co je potřebné a stavu přiměřené, je povinností z přebytku přispívat nuzným. Co přebývá, dejte jako almužnu.^[13] Není to – vyjma případy krajní nouze – povinností spravedlnosti, ale křesťanské lásky, proto nemůže být vymáhána cestou soudní. Ale vyšší než lidské zákony a soudy je zákon a soud Krista Boha, který mnoha způsoby doporučuje zvyk prokazovat dobrodiní: "Blaženější je dávat, než dostávat"^[14]; a dobročinnost prokázanou nebo odepřenou chudým bude soudit právě tak, jako kdyby byla bývala prokázána nebo odepřena jemu: "Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali."^[15]

Smysl této nauky je stručně tento: komu se z Božího dobrodiní dostalo většího množství statků, ať již tělesných a vnějších, ať již darů ducha, dostalo se mu jich k tomu účelu, aby jich používal k svému zdokonalení, ale též k tomu, aby jich využíval jako dobrý služebník Boží prozřetelnosti k prospěchu ostatních. "Kdo má dary ducha, nesmí mlčet; kdo má hojnost statků, ať neochabuje v milosrdné dobročinnosti; kdo se živí prací svých rukou, ať užívá své dovednosti také k užitku bližních."^[16]

20. Ty však, kteří hmotné statky postrádají, církev učí, že chudoba podle soudu Božího není hanbou a že se člověk nemá stydět, když si živobytí opatřuje prací. A to potvrzuje skutkem Kristus Pán, který pro spásu lidí "ačkoli bohatý, stal se chudým"^[17]; a ačkoli byl Syn Boží a sám Bůh, přece se chtěl zdát synem tesaře a chtěl být za něj považován: dokonce se nezdráhal ztratit značnou část svého života při řemeslnické práci. "Copak to není ten tesař, syn Mariin?"^[18]

Když se díváme na tento božský příklad, pak snáze chápeme, že pravá lidská důstojnost a vznešenost záleží v mravnosti, to jest ve ctnosti; ctnost však že je společným majetkem všech smrtelníků; té mohou dosáhnout stejně lidé vysokého postavení i lidé nízcí, boháči i chudáci; a že odměna věčné blaženosti nebude udělena za nic jiného než za ctnost a zásluhy, ať se již najdou u kohokoli. Dokonce se zdá, že Bůh sám je více nakloněn lidem trpícím; neboť Ježíš Kristus nazývá chudé blaženými^[19]; s nesmírnou láskou zve k sobě ty, kdo pracují a mají zármutek, aby je potěšil^[20]; zahrnuje zvláštní láskou ty, kdo jsou nejubožejší a kdo jsou pronásledováni křivdami.

Vědomí těchto skutečností dokáže u bohatých potlačit domýšlivost a pýchu a pozvednout skleslost lidí žijících v útrapách: jedny přivádí k povolnosti a druhé ke skromnosti. Tak se zmenšuje propast lakomství a pýchy a dosáhne se snadno toho, aby si lidé obou skupin v jednotě podali ruce.

21. Budou-li však lidé poslušni křesťanských přikázání, spojí je navzájem nejen přátelství, ale také bratrská láska. Neboť ucítí a pochopí, že všechny lidi bez výjimky stvořil jeden společný otec Bůh, že všichni směřují k témuž cíli, jímž je Bůh sám, který jediný může udělit dokonalou a naprostou blaženost lidem i andělům. Pochopí též, že byli všichni stejně vykoupeni z dobroty Ježíše Krista a povýšeni k důstojnosti dětí Božích a že jsou skutečně spojeni bratrskými svazky jak mezi sebou, tak i s Kristem Pánem, "prvním z mnoha bratří" (Řím 8,29). Pochopí dále, že statky přirozené a dary milosti Boží jsou společné a bez rozdílu majetkem veškerého lidského pokolení a že z nebeských statků bývá vyděděn jenom nehodný. "Jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi."^[21]

To jsou povinnosti a práva, které hlásá křesťanská filozofie. Není z toho zřejmé, že by za velmi krátkou dobu ustaly všechny spory, kdyby tyto zásady platily v občanském životě?

22. Církev se nespokojuje tím, že by jenom ukázala cestu, jak nalézt vyléčení, ale nabízí a podává lék. Všemi silami se totiž přičiňuje o to, aby v duchu svých přikázání a učení lidi vychovala a vzdělala: snaží se, aby léčivé vody této nauky rozvedla pomocí biskupů a kněží do co nejširší oblasti. Chce dále proniknout smýšlení a působit na vůli, aby se lidé nechali řídit a vést Božími příkazy. A právě v tomto působení, které je zásadní a nejvýš důležité, protože na něm vše záleží a v něm je klíč k celému problému, může nejvíce dokázat pouze církev. Neboť prostředky, které k působení na lidi používá, byly jí propůjčeny právě pro tento účel Ježíšem Kristem a mají v sobě účinnost, kterou do nich vložil Bůh. Jenom tyto prostředky dokáží úspěšně proniknout do nejskrytějších záhybů srdce a přimět člověka, aby uposlechl povinnosti, ovládal hnutí žádostivosti, miloval Boha a bližního zvláštní a nejvyšší láskou a odhodlaně překonával všechny překážky bránící rozvoji ctnosti.

Stačí si trochu připomenout příklady z minulosti. Uvádíme skutečnosti, o kterých není pochyb: že občanská společnost byla až do základů obnovena křesťanskými zásadami, že těmito silami obnovy se lidstvo povzneslo na vyšší úroveň a bylo dokonce zachráněno před zánikem a že dospělo k takovému pokroku, jakého dříve nikdy nedosáhlo a jenž nebude překonán ani v následující budoucnosti. Konečně že Ježíš Kristus je zdrojem a cílem těchto dobrodiní; z něho vše vyšlo a k němu se musí vše opět vztahovat. Když totiž svět přijal světlo evangelia a seznámil se s velikým tajemstvím vtělení Slova a spásy lidstva, život Ježíše Krista, Boha a člověka, pronikl společnost, takže jeho víra, příkazy a zákony prostoupily všechny oblasti společnosti.

Proto má-li se lidská společnost uzdravit, je možná jen jediná léčba: návrat ke křesťanskému životu a ke křesťanským zásadám. Neboť pro ty společnosti, které se chtějí opět povznést z úpadku, platívá s plnou oprávněností předpoklad, že se musejí vrátit ke svým původním počátkům. Vždyť dokonalost všech společenských seskupení záleží v tom, snažit se usilovně dosáhnout cíle, pro nějž byla zřízena, tak aby k sociální činnosti i k hnutím dával podnět týž účel, který dal vznik společnosti. Proto je odklon od účelu zhoubou; návrat k účelu je záchranou a vyléčením. To platí o celém státním tělese; to platí i o oné nejpočetnější třídě občanů, kteří jsou živi jen z práce.

23. Bylo by chybou domnívat se, že církev pečuje jen o duše a že nedbá o věci důležité pro časný a pozemský život. Zvláště vzhledem k chudým se snaží o to, aby vybředli ze svého žalostného stavu a aby se jejich postavení zlepšilo. Napomáhá tomu nemálo již tím, že volá lidi ke ctnosti a cvičí je v ní. Neboť křesťanská mravnost, když se zachovává v plném rozsahu, přináší již sama o sobě určitou míru materiálního blahobytu, poněvadž získává přízeň Boha, který je zdrojem všech statků; drží na uzdě přílišnou chtivost statků a žízeň po požitcích – dvě morové rány, jež činí velmi často nešťastným i člověka oplývajícího statky^[22]; spokojuje se i skrovným živobytím a nízké příjmy nahrazuje šetrností, chráníc se neřestí, které často pohlcují nejen nepatrné obnosy, ale i ohromné majetky, a rozmrhají skvělá dědictví.

24. Církev však vedle toho pečuje ve prospěch chudiny o vhodná zařízení, budujíc a podporujíc vše, co pokládá za účelné pro ulehčení v jejich nedostatku.

Také na tomto poli dobročinnosti církev vždy vynikala tak, že i její nepřátelé ji za to velebí. Vzájemná láska byla mezi křesťany v nejstarších dobách tak silná, že se velmi často bohatší zbavovali svého jmění, aby pomáhali chudším; proto nikdo u nich nežil v nouzi^[23]. Jáhnům, jejichž úřad byl výslovně zřízen pro tento účel, apoštolové výslovně svěřili úkol každodenně konat skutky dobročinnosti; a ačkoliv byl apoštol Pavel tak zaměstnán péčí o všecky církve, přesto se neváhal vydat na úmorné cesty, aby osobně přinesl podporu chudším křesťanům. Takové peníze, jež křesťané dobrovolně skládali při každém shromáždění, jmenuje Tertulián "vklady lásky", poněvadž se jich používalo "na výživu a pohřby chudiny, na sirotky bez majetku, na lidi zestárlé a na ty, kdo přišli na mizinu"^[24].

Tak ponenáhlu vzniklo ono jmění, které církev opatrovala se zbožnou péčí jako majetek chudých. Ještě více však: starala se o pomoc pro nuzné tak, aby byli ušetřeni hanby žebroty. Neboť je společnou matkou bohatých i chudých, a když všude zapálila plamen lásky k bližnímu, zakládala řeholní sdružení a zaváděla mnohá jiná užitečná zařízení. Tak nebylo téměř oblasti bídy, které by se nebylo dostalo pomoci a útěchy.

Dnes sice mnozí – právě tak, jako to kdysi dělali pohané – zahrnují církev obviněními i za tuto její tak vzácnou dobročinnost; a bylo prohlášeno za lepší, aby se místo této její dobročinnosti zavedla sociální péče vybudovaná státním zákonodárstvím. Ano, není lidského umění, které by dovedlo nahradit křesťanskou lásku, cele se obětující pro cizí blaho. Jediná církev má onu podivuhodnou sílu, poněvadž ta se nedá načerpat nikde jinde než jen v Nejsvětějším Srdci Ježíšově; a vzdálil se příliš daleko od Krista, kdokoli se odloučil od církve.

 

 

^[4] Gn 3,17

^[5] Jak 5,4

^[6] 2 Tim 2,12

^[7] 2 Kor 4,17

^[8] Mt 19,23-24

^[9] Lk 6,24-25

^[10] Sv. Tomáš Akvinský, II–II, q.66, a.2

^[11] Tamtéž, q.65, a.2; srov. 1 Tim 6,17

^[12] Tamtéž, q.32, a.6

^[13] Srov. Lk 11,41

^[14] Sk 20,35

^[15] Mt 25,40

^[16] Sv. Řehoř Veliký, In Evangelium homiliae 9,7

^[17] 2 Kor 8,9

^[18] Mk 6,3

^[19] Srov. Mt 5,3

^[20] Srov. Mt 11,28

^[21] Řím 8,17

^[22] 1 Tim 6,10

^[23] Sk 4,34

^[24] Apologeticus 2,39