Závěr
45. To jsou, ctihodní bratři, směrnice o tom, kdo a jak má v této nesnadné záležitosti pracovat.
Ať se každý ujme svého úkolu, a to co nejrychleji, aby se ohromné zlo, které se už zahnízdilo, nestalo nenapravitelným tím, že se léčení odkládá. Vlády států ať přijímají prozíravé zákony a nařízení, bohatí a zaměstnavatelé ať pamatují na své povinnosti, a dělníci, o jejichž věc tu běží, ať hájí rozumně své zájmy. A protože, jak jsme už řekli na začátku, náboženství je jediné s to vyléčit zlo až do kořenů, mějme všichni na paměti, že je především třeba obnovit křesťanskou mravnost. Bez ní i důmyslné prostředky, považované za nejúčinnější, budou k záchraně málo platné.
Pokud jde o církev, nikdy a nikterak nezanedbá své povinnosti ani v této věci. Přijde s tím účinnější pomocí, čím větší svoboda jí bude v jednání popřána; to ať mají na paměti především ti, jejichž úkolem je bdít nad blahem státu.
Služebníci oltáře ať napnou všechno úsilí rozumu a horlivosti a vedeni vaší autoritou a příkladem, ctihodní bratři biskupové, ať neustávají lidem všech stavů zdůrazňovat zásady čerpané z evangelia. Ať pracují všemi silami pro blaho národů a jejich hlavní snahou ať je, aby v sobě zachovali a v jiných, vznešených i prostých, probouzeli lásku, která je paní a královnou všech ctností. Neboť vytouženou záchranu můžeme očekávat jen tehdy, rozlije-li se napříč státy veliká láska. Máme na mysli lásku křesťanskou, která je shrnutím a vyvrcholením celého evangelia a která – vždy připravena obětovat se pro blaho jiných – je pro člověka nejjistějším lékem proti pýše světa a proti nezřízené sebelásce. Vlastnosti a božské rysy této lásky vyjádřil apoštol Pavel slovy: "Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nemyslí jen a jen na sebe ... nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží."[39]
Jako záruku nebeských darů a na důkaz své lásky vám osobně, ctihodní bratři, i vašemu kněžstvu a lidu udělujeme v Pánu s láskou apoštolské požehnání.
Dáno v Římě u Svatého Petra dne 15. května roku 1891, ve čtrnáctém roce našeho pontifikátu.
Papež Lev XIII.
[39] 1 Kor 13,4-7