V posledních letech se jedním z velice frekventovaných výrazů veřejného prostoru stala „postfaktičnost“, respektive „postpravdivost“. V následujícím článku se pokusím ukázat, že tato situace zrála už dlouho, je hluboce zakotvená v evropském myšlení posledních staletí, ale pro její projevení „v plné parádě“ bylo třeba moderního rozvoje médií a současně i masivních výsledků kapitalismu, který pro své udržení nutně potřebuje z nás všech vytvořit konzumenty.
Prolog
Téměř na den přesně před deseti lety napsal publicista a spisovatel, který se médiím u nás soustavně věnuje, Karel Hvížďala, pro týdeník MF Plus krátký článek O diktatuře obrazu a emocí, v němž říká: Jedna ze základních diskusí, která se ve světě vede a která se nám vyhýbá, by se dala shrnout do následujících vět: Demokracie v naší civilizaci se vyprázdnila. Vinu na tom mají média, především televize – ve volbách už nerozhoduje rozum a argumenty, ale jen peníze (tedy reklama) a emoce. Komerční televize vytlačila z veřejného prostoru všechny životně důležité události i argumenty. Díky této skutečnosti už neexistuje trh idejí. Veřejný prostor, který se ještě v minulé generaci tvořil pomocí knih, politických textů a jednání, už neexistuje. Dnes je veřejný prostor zaplněn zásadně odlišným, byť dramatickým druhem komunikace, která však člověka úplně izoluje od skutečného světa a jeho problémů. Dnešní konzument médií vidí svět v pohybu, ale sám se už nemůže hýbat. Vysílačů je čím dál víc, ale idejí čím dál míň. Nahradily je rychlost a pohyb. V USA se v řadě menších stanic už i ve zpravodajství prosadila hesla jako „Krev je vždycky dobrá“ a „Myšlení je hnůj“. U nás to platí takřka pro všechny televizní kanály.
Pro ty, kteří se stavem západní společnosti a úlohou médií v ní vážně zabývají, tohle Hvížďalovo konstatování nebylo žádnou novinkou. Hned začátkem nového tisíciletí například Tomáš Halík ve své přednášce v Oxfordu přirovnal média k postmoderní verzi náboženství: Po druhé světové válce se rozhodující religio Západu stávají média. Přebírají řadu aspektů role tradičních náboženství: nabízejí symboly, interpretují svět, předkládají podmanivé příběhy, ovlivňují styl myšlení a chování lidí, vytvářejí sítě, nabízejí společenskou zkušenost, sdílená témata. Jsou také, a především, arbitry pravdy – reálné a důležité je to, co lidé viděli „na vlastní oči“ v televizních zprávách. A to tehdy byl z hlediska široké veřejnosti internet teprve „v plenkách“.
Mě samotného překvapilo, že velmi přesnou diagnózu nastávající doby podal už v roce 1946 Max Picard, švýcarský lékař a posléze duchovní spisovatel, když v knížce Hitler v nás vzpomíná na situaci z roku 1932. Tehdy se ho předseda do té doby nejsilnější německé strany ptal, jak je možné, že Hitler získal tak ohromnou podporu obyvatel. A Picard ukázal na časopis, který tam ležel na stole, a dotyčného vybídl, aby si ho prolistoval. Na první straně byla vyobrazena polonahá tanečnice; na druhé straně cvičil oddíl vojáků se strojní puškou; pod tím byla fotografie jakéhosi učence v jeho laboratoři; na třetí straně byl zobrazen vývoj jízdního kola od poloviny 19. století po současnost; vedle byla otištěna čínská báseň. Na následující straně byly fotografie dělníků z nějaké továrny při odpočinku, pod tím runové písmo nějakého indiánského kmene z Jižní Ameriky. Na protější straně stál kterýsi poslanec na víkendu. Tohle je způsob, řekl mu Picard, jak dnešní člověk přijímá věci vnějšího světa. Dnešní člověk přijímá všechny věci ve směsici, která nemá žádné vnitřní souvislosti. To dokazuje, že také v jeho nitru vládne zmatek bez nějaké vnitřní souvislosti. Dnešní člověk nestojí už tváří v tvář pevně daným věcem, a také věci nepřicházejí už k němu každá zvlášť. Nepřistupuje už také ke každé jednotlivé věci zvláštním způsobem, ale k dnešnímu člověku, v jehož nitru vládne zmatek bez jakékoliv vnitřní souvislosti, přistupuje vnější zmatek bez jakékoliv vnitřní souvislosti. Nikdo už nezkoumá, s čím se vlastně potkává, každý je prostě spokojen, že se vůbec s něčím potkává, a do tohoto zmatku bez jakékoli vnitřní souvislosti může se proto cokoli a každý vmísit – také Adolf Hitler: dostane se tak do nitra člověka, aniž kdo zpozoruje, jak se tam dostal, a nezáleží už na něm, ale na obratnosti Adolfa Hitlera, zda chce nitrem člověka jen tak projít, nebo zda v něm chce pevně zakotvit.
Situace, v níž se nacházíme, se zkrátka připravovala velmi dlouho. A její kořeny sahají několik staletí zpátky. Tehdy novověk chtěl ve jménu Rozumu napravit společnost rozervanou náboženskými konflikty mezi vyznavači téhož Boha, jemuž ovšem rozuměli každý po svém. Středověké „tmářství“ mělo konečně uvolnit prostor „skutečnému“ poznání, jasné logice reprezentované matematikou a jí nesenými vědami. Tento optimistický – a upřímně řečeno i dost namyšlený – program dospěl v minulém století ke katastrofální blamáži. Zavinily ji zejména dvě do té doby nepředstavitelné světové války a vznik krutých diktatur, z nichž nacistická a komunistické se zvlášť zapsaly do dějin. Božstvo Rozum bylo po druhé světové válce svrženo ve prospěch božstva „Veřejné mínění“. Novověká „revoluce rozumu“ skončila vítězstvím iracionality. To je základ tzv. „postmoderny“ a široká brána k „době postpravdy“.
Dogmata konzumní společnosti
Vyústěním tohoto procesu jsou z hlediska našeho tématu hlavně dvě následující široce sdílená přesvědčení:
1) Žádná pravda neexistuje – jen miliardy „pravd“, neboť „každý má svou pravdu“. Každý má přece „právo na svůj názor“ a současně „přece“ víme, že „všechno je relativní“. U nás s tímhle poselstvím „natvrdo“ přišel hned začátkem 90. let minulého století sociolog Václav Bělohradský, jemuž autoritu dodávaly roky profesorování na univerzitě v Janově. Dnes by myslím byl podstatně opatrnější, neboť výsledky, které takový přistup přinesl, sotva jsou tím, oč usiloval. Alespoň podle jeho posledního velkého díla Společnost nevolnosti to tak vypadá. Tehdy ale pokládal snahu o prosazování pravdy za zhoubnou, protože v dějinách přinesla moře utrpení. Podstatné příklady přitom čerpal z dějin působení církví, té katolické v prvé řadě.
Skepse k pravdě ale zasáhla i důvěru ve vědecké poznání. U nás o to silněji, že věda byla v naší společnosti většinově pokládána za spojence „vědeckého světového názoru“. A nic na tom neměnil fakt, že tím skutečným spojencem pro tzv. vědecký světlový názor věda, aspoň na úrovni druhé poloviny 20. století, nebyla. Vždyť kolikrát ideologické důvody naopak způsobily, že se řada vědeckých poznatků zatajovala nebo všelijak překrucovala. S o to větší vehemencí se po roce 1990 u nás otevřel prostor všelijakým „alternativním směrům“, i těm, které Jiří Grygar se svými kolegy ze spolku Sysifos hanlivě nazývá „pavědou“. A jelikož skutečná věda je dnes záležitostí značně náročnou na intelekt, energii, čas i peníze jak těch, kteří ji provozují, tak dokonce i těch, kteří by ji chtěli pochopit, je dnes většina lidí nejen české, ale i západní společnosti sice ochotna výsledky vědy používat, ale pro jejich přístup ke světu i k samému poznání to hraje stále menší roli.
2) Cestou ke štěstí je konzumování – které je nezbytné nejen pro to, aby se nezadřela kola kapitalismu postaveného na modelu stálého růstu zisku zajištěného růstem prodané produkce, ale tato schopnost nárůstu konzumování prokazuje i úspěšnost člověka. Hodnota člověka se odvozuje od jeho úspěchu v oblasti konzumování. Cenu, jakou lidé i celá společnost platí za tenhle přístup k životu, trefně shrnul Zygmunt Bauman ve své studii Globalizace a její důsledky pro člověka následovně: Konzument by teoreticky neměl k ničemu pevně lnout, nic by nemělo vyvolávat oddanost „dokud nás smrt nerozdělí“, žádné potřeby by neměly být chápány jako plně uspokojené, žádné touhy by se neměly pokládat za nejvyšší. Ke každé přísaze věrnosti a každému závazku by měla být připojena výhrada „až na další“. Opravdu platí pouze pomíjivost, zabudovaná dočasnost našich závazků; platí víc než závazek sám, který stejně nemůže přetrvat čas potřebný ke konzumaci předmětu touhy (či spíše čas potřebný k tomu, aby žádoucnost tohoto předmětu vyprchala.
Nutné časové redukce se nejlépe dosahuje, jestliže konzumenti nejsou s to na žádný objekt soustředit svou pozornost či touhu po delší čas, jsou-li netrpěliví, impulzivní a neklidní, a zejména – dají-li se snadno vzrušit a ztrácejí stejně snadno zájem. Kultura konzumní společnosti se točí nikoli kolem učení, ale hlavně kolem zapomínání. Étos této společnosti vyhlašuje: „Cítíš-li se špatně, konzumuj!“ Samozřejmě, že to nemusí být jídlo, co způsobí, že se budeme „cítit uvnitř šťastni“, jak o tom zpívají Beatles. Hltavost je cesta ke spáse – konzumuj a měj se dobře!
Jaké plody dnes sklízíme?
Výsledkem je, že pro většinu lidí není podstatné, jaká je skutečnost, ale jak se sami cítí. To je základ dnešní „postfaktické“ doby: nejsou důležitá fakta, ale to, jaké pocity v nás události, jichž jsme součástí, vyvolávají. Tedy i jaké emoce v nás probouzejí mediální sdělení. Důsledky pro dnešní lidi popisuje velmi přesně psycholog Dalibor Špok: Pro člověka postfaktické doby je emoce důležitá sama o sobě, stává se hodnotou. Jeho filozofie říká: Už jen to, že emoci vnímám, mně opravňuje k tomu ji projevit, neregulovat. Emoce nevnímáme v kontextu důležitějších složek naší duše, na jejichž základě bychom se je třeba rozhodli neprojevit, upozadit je nebo se za ně dokonce trochu stydět. Tyto další složky musíme na rozdíl od pocitů obtížně budovat – vzdělání, racionální pochopení, hodnoty, charakterové vlastnosti, sebekontrolu. A to příliš nečiníme. Nebezpečí doby postfaktické vidím tedy především v tom, že narušuje vnitřní integritu. Nebudujeme základní složky osobnosti, protože ty vyžadují dlouhodobost, schopnost snášet nepohodu, obtížnost. To vede k zážitku bez hodnot, emoci bez smyslu, argumentům bez podstaty, vyprávění bez relevance, ke zkušenostem bez rozumové analýzy.
Prudký rozvoj internetu zcela „uvolnil stavidla“ touze rychle a snadno být informován tak, aby to ve mně vyvolalo dobré pocity. Především se nebudu bavit s těmi, kteří mají jiné názory než já. Budu vyhledávat jen to, co podporuje mé přesvědčení a mé vidění světa. Není přece podstatné, kdo a proč pustil do světa tu nebo onu zvěst, ale jak to hýbe s mými emocemi. Nejen debaty s těmi „za hranicí mé bubliny“ jsou zbytečně náročné. Také pátrání po tom, kdo vlastně za tou či onou informací stojí. Všichni máme přece „svou pravdu“, žádná „objektivita přece neexistuje“. Povolání redaktora, publicisty, zprávaře – tedy toho, kdo vynakládá spoustu času a energie na to, aby vytěžil z reality to, co je opravdu důležité pro informování ostatních lidí – se náhle většině lidí jeví úplně zbytečná. Každý je přece schopný do internetu napsat, „jak to cítí“, natož „sdílet“ na Facebooku vtipné či šokující „posty“ kamarádů. Nikdo nám, přece nebude říkat, co smíme či nesmíme psát, říkat, sdílet, komentovat. Máme přece „demokracii“.
Co s tím?
Právě pro šanci skutečné demokracie je nezbytné se ze všech sil snažit ten to stav změnit. Je bytostným ohrožením demokracie. To je vidět hned z toho, jak demokracii charakterizovali ti, kteří jí v podstatném smyslu vytvářeli u nás základy. V prvé řadě Tomáš G. Masaryk: Demokracie není jen formou státní, není jen tím, co je napsané v ústavách; demokracie je názor na život, spočívá na důvěře v lidi, v lidskost, v lidství. Řekl jsem jednou, že demokracie je diskuse. Ale diskuse právě je možná jen tam, kde si lidé navzájem důvěřují a poctivě hledají pravdu. Demokracie, to je hovor mezi rovnými, přemýšlení svobodných občanů před celou veřejností – slovo „parlament“ má krásný smysl, jen je učinit tělem. Po roce 1990 na něj navazoval hlavně Erazim Kohák. Ve svém Průvodci po demokracii stanovil tahle pravidla: Demokratické rozhodování má být informované, reprezentativní a rozvážné, protože demokracie je samospráva v zájmu všech. Neznamená tedy jen vládu většiny, ale také úctu ke všem – k nám i budoucím, k nám i odlišným.
Situace, která dlouho zrála a nyní se jako epidemie ztráty smyslu pro realitu valí celou západní společností, má zjevně za následek likvidaci všech hlavních opor demokracie:
- Potřebnou důvěru uvnitř společnosti vytěsňuje jejím rozbitím na vzájemně se nenávidějící skupiny, neschopné spolu hovořit natož se na něčem opravdu podstatném domluvit.
- Hledání pravdy se pokládá za donkichotské blouznění bez jakékoliv šance na výsledek nebo za omezování svobody druhých a vnucování svých názorů.
- Rozhodování konané bez skutečné znalosti situace v citových návalech a nekorigované rozumem ani poznáním ostatních nemůže být ani informované, rozvážní a konec konců ani reprezentativní, byť za ním může v danou chvíli stát i silná většina.
- Ohled na budoucí i odlišné se pokládá za slabost, někdy přímo za zmaření možností vlastní seberealizace.
Je jasné, že neexistuje žádné dobré a rychlé řešení. To by ostatně bylo opět ve stylu života, kterému chybí trpělivost, schopnost sebeomezení i odvaha přinášet oběti. Přesto by bylo selháním všech, kteří tuto kritickou situaci vidí, kdyby před ní rezignovali. U křesťanů, kteří vědí o tom, že dějiny nejsou jen slepým procesem případně ovlivňovaným mocenskými skupinami, nýbrž že se v nich projevuje i působení Prozřetelnosti, by to bylo selhání dvojnásobné. Co je tedy třeba činit? Uvedu ty kroky, které jako mnohaletý vychovatel i člověk prošlý oblastí médií pokládám za prvořadé:
1) Dostatek vnitřní svobody – Všichni jsme z mnoha stran přesvědčováni, jak jsme svobodní a je jen na nás, co si vybereme. Ve skutečnosti nás za všech stran bombardují ti, kteří tu naši svobodu chtějí zásadně omezit, a to v první řadě nějakou naší závislostí. Jsou dnes tisíce věcí, o nichž jsme přesvědčováni, že bez nich nemůžeme být šťastní. Tomu všemu musíme být schopni říkat NE! Nepotřebujeme to kvantum zbytečností, které nám dnes vnucuje ve svém zájmu svět byznysu a někdy i politiky. Bez sebeomezení, na které upozorňuje i papež František ve své encyklice Laudato si’, nás skutečně čeká celosvětová katastrofa.
2) Smysl pro pravdivost – Neplatí, že „každý má svou pravdu“. Pravdu „nemá nikdo“, protože pravda ve skutečnosti není žádná věta nebo teorie. Ty můžou být více či méně pravdivé. Pravda – Logos – je samotný Syn, který se k nám sklonil v Ježíši Nazaretském. Takto pojatá Pravda je zárukou, že má smysl usilovat o pravdivé poznání. Jenom tak má též smysl usilovat o dnes propagovanou schopnost správně si vybírat mezi různými zdroji informací a kriticky je hodnotit.
3) Preferovat vztahy a personální hodnoty – Nebýt zajatcem konzumu, protože skutečné vztahy jsou možné jen tam, kde vítězí postoj Já – Ty, případně Já – My, který zásadně překračuje svět věcí. Znamená to vzít vážně sdělení apoštola Jana: Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Duchovní život je v prvé řadě život ve vztazích. To je ostatně klíčová směrnice i pro veškerou evangelizaci.
4) Mít zdroj naděje – Většina lidí dnes vidí budoucnost naší země i lidstva temně. Z optimistických vizí 19. a první poloviny 20 století, které u nás ještě přetrvaly do šedesátých let, nezbylo dnes prakticky nic. Naděje ale není optimismus. Jak přesně vyjádřil Václav Havel, naděje není optimistické přesvědčení, že všechno dobře dopadne, ale jistota, že ať to dopadne jakkoliv, má to smysl. Bez důvěry ve smysl svého života i ve smysl dějin je přece zbytečné o cokoliv zásadního usilovat. A logicky zbývá jen ten konzum a honba za „dobrými pocity“.
