Jiří Šenkýř
Jedna věřící paní řekla: „Katolická církev by potřebovala polidštit“. Tak jsem si vybavil rok 1968 a slogan: „Socialismus s lidskou tváří“. (Pro ty, kteří rok 1968 nepamatují nebo ještě nežili, mám na konci článku k socialismu pár poznámek).
Jakou má tvář katolická církev? Jak se chová vůči společnosti a vůči jednotlivcům?
Při nástupu průmyslové společnosti v 19. století žila církev vedle společnosti svým vlastním životem. Problémy dělníků řešily některé církevní organizace jako pomoc jednotlivcům, což však zdaleka nestačilo. Až v roce 1891 vyšla encyklika Rerum novarum papeže Lva XIII, kde tento velký papež navrhl systémové řešení „dělnické otázky“. Tehdy ji mnozí biskupové nepřijali. Od té doby vyšla řada dalších dokumentů sociální nauky církve, ale stále nenacházejí v církvi sluchu. Dodnes se tyto výzvy nepromítají do života farností. Sociální přátelství je stále neznámý pojem.
Naši zemi ovládal čtyřicet let totalitní režim. Jeho základním rysem bylo rozdělení společnosti na vládnoucí třídu a ovládané. Socialismus skončil, protože neobstál v konkurenci moderního technického pokroku, lidských práv a kulturních změn. Pro církev to může být varování, k čemu může vést dělení na církev učící a naslouchající (jak učil tridentský koncil, a které změnil II. vatikánský koncil naukou o jednom Božím lidu). Jestliže ke každému promlouvá Duch svatý, je potřeba všechny zapojit do života církve. Stejně tak nadbytečné utajování nepřináší nic dobrého. Uzavřené systémy jsou ohroženy možností zneužití moci. Tvář dnešní církve je převážně kulturní. Církev nevychází k lidem, ale čeká, že lidé přijdou do kostelů. Kdo překoná ostych a přejde práh kostela, ocitne se v prostoru plném symbolů, tajemna a cizoty. Těžko ho zde někdo přivítá a zeptá se, co potřebuje. Zkusme se zamyslet nad historickými příčinami vývoje církve, který vedl až k dnešnímu „zamrzlému“ stavu, který rezignuje na poslání církve, kterým je evangelizace.
Problém a východisko v teologii Boží Trojice
Tyto příčiny hledám v teologii Boží Trojice a začal bych někdy v baroku. Nastupující osvícenství se snažilo svět uchopit, popsat, definovat a racionálně zpracovat. U Boží Trojice byl problém nejprve s Otcem, kterého „nikdy nikdo neviděl“ (J 1, 18) a tak se nedá popsat. I když tvůrčí činnost Otce je ve stvoření nepřehlédnutelná, zaměřila se teologie na ni a stálou tvůrčí činnost Otce více méně ignorovala. Věda zase hledala způsoby, jak Boha stvořitele obejít a nahradila ho deismem, nějakou neosobní silou, ideologií evoluce. Ztráta Otce znamená ztrátu bratrství. Když zapomeneme na Otce, přestaneme se modlit „Otče náš“, ale odříkáváme „otčenáše“. Výsledkem je nepřijetí všeobecného bratrství, války jsou toho důkazem.
Ještě méně uchopitelný byl Duch svatý, který je jako vítr, který „vane, kam chce; slyšíš, jak hučí, ale nevíš, odkud přichází a kam jde“(J 3,8). V církvi bylo jasné, že takový Bůh se nedá spoutat do předpisů. S takovou Božskou osobou se nedá vědecky racionálně pracovat a uchopit ji. Řešením tedy bylo na Ducha svatého zapomenout a nechat jej pouze formálně v některých modlitbách a poučkách.
A tak zůstal z celé Trojice jen Ježíš, který žil na této zemi, jsou o něm záznamy v evangeliích, známe svatá místa v Izraeli. Začít od Ježíše je jistě správné, protože on nám zjevil Otce a seslal Ducha svatého. Ale ani tento Ježíš se nehodil celý: společensky bylo nepřijatelné mluvit o Ježíšově zájmu o chudé, o provokování náboženských představitelů a jeho chudém způsobu života. Tak se církev soustředila na Ježíšovo narození, ukřižování a proměnění chleba v Ježíšovo tělo; jesličky, kříž a Nejsvětější svátost oltářní. Toto dědictví se nám promítá až do dnešní doby, kdy stále máme zredukovanou Svatou Trojici. Lidem se stává, že když se zaměří na jednu věc, zapomenou na další podstatné skutečnosti. Říkávám, že není problém v tom, co děláme, ale v tom co neděláme. Ježíš jako Kristus je přítomen nejen v chlebu, ale i ve Slovu nebo tam, kde jsou dva nebo tři shromážděni v jeho Jménu. Rozsah Kristovy přítomnosti je ještě mnohem širší: ve dvacáté páté kapitole u Matouše je přítomen v hladových, žíznivých, nahých, migrantech, nemocných a vězněných. Dnes musíme myslet i na celou přírodu, kde ve velkém ničíme Boží dílo a zničením přírody nakonec zničíme člověka, zvláště chudého, za kterým stojí Ježíš. Když píši tento text, zazněl od papeže Františka výrok vědce, který řekl: „Pokud se nic neudělá, tak moje právě narozená vnučka bude žít v neobyvatelném světě“.
Vrátit Otce do Trojice znamená probudit vědomí odpovědnosti za všechno, co On stvořil a obnovu bratrství. A vrátit Ducha svatého? To je asi to nejtěžší. Znamená to věřit, že Duch svatý skutečně působí skrze každého pokřtěného. Věřit, že Duch svatý je mnohem víc než předpisy. Věřit, že Duch svatý ničí náš strach, nabízí svobodu a otevírá nové obzory. Církev pak bude jeden Boží lid, vysvěcení budou sdílet moc i odpovědnost s laiky. Laici přestanou být ovcemi, i když je to tak pohodlné. Laici budou promlouvat s vědomím, že i skrze ně mluví Duch. Proto nesmí mlčet a utěšovat se zbožnou frází, že Duch svatý si to umí zařídit i jinak. Církev bude schopná jít do světa a přinášet každému aspoň trochu radosti. Bude to nanejvýš potřeba v následujících desetiletích, kdy se prohloubí klimatická krize a svět se mnohem víc rozdělí na ty, co budou žít aspoň trochu důstojně a na ty, kteří budou hozeni přes palubu. Žít všeobecné bratrství bude řešením pro rozdělený svět plný nepokojů, válek a masivní migrace ze zemí, které se stanou neobyvatelnými.
Ježíš se musí stát králem celého světa, protože on se solidarizoval se všemi zavrženými. Ježíš se stal člověkem, přijal celé lidství i s krizí, která lidstvo čeká. On přijal největší ponížení, které měli odsouzenci ukřižováním. Tak nikdo z těch lidí, kteří se cítí jako nejvíc diskriminovaní, nemůže říct: „Ježíš mne opustil“. A jsme-li odhodláni jít za Ježíšem, musíme se chovat podobně.
Je-li Bůh s námi, tak se nemáme čeho bát. Když nás životem doprovází Duch svatý, jistě nás neopustí ani v životě ani v hodině smrti. Neopustí naše farnosti, diecéze, celou církev, celý svět. Církev se chystá na synodální obrácení, které má probudit věřící k poslání, které plyne ze křtu. Jen v Duchu svatém se může kulturní tvář církve změnit v lidskou tvář. Jen v Duchu svatém se církev může vyhnout riziku, které se skrývá ve vlastní církevní organizaci. Synodální cesta znamená kráčet společně a evangelizovat, tedy přinášet všem jak společnosti, tak jednotlivcům kousek radosti a naděje. To je lidská tvář církve.
Socialismus s lidskou tváří
Na závěr pár slíbených poznámek o socialismu. Společnost byla rozdělena na vrstvu vládnoucí a vrstvu ovládaných. Vládnoucí vrstva nevznikla z vůle lidu (nevzešla z demokratických voleb), ale do svého okruhu si vládnoucí vybírali nové lidi sami. Vybírali si lidi loajální a vyškolené, tzv. kádrové rezervy. Výrazným znakem byla utajenost toho, co se uvnitř vládnoucí třídy dělo. Svobodní novináři neexistovali. Společnost byla držena násilím pod kontrolou tajných služeb a policie. Zákony vydávali poslanci, kteří se poslanci stali z vůle komunistické strany. Měli jsme v Ústavě čl. 4, který stanovil vedoucí úlohu komunistické strany ve společnosti. Kdo se za totalitního socialismu vzepřel režimu, např. prosazoval lidská práva (věřící zejména náboženskou svobodu), byl trestán ztrátou zaměstnání nebo i vězením. Ve své ideologii socialismus nabízel v budoucnosti lepší svět. Každodenní realita byla horší. Hospodářství bylo neefektivní, a proto kulhalo za úrovní svobodného světa, což se projevilo v životní úrovni lidí. Tento uzavřený systém vedl k snadné možnosti zneužívání moci a ponižování jednotlivých lidí, kteří nebyli ochotni se přizpůsobit (říkalo se tomu „držet hubu a krok“). A ta lidská tvář v roce 1968? Myslím si, že sami reformní komunisté moc nevěděli, co to znamená. Možná to bylo trochu méně cenzury, trochu více podnikavosti v hospodářství, možná menší tresty…
