Etika techniky a ekonomie (Lubomír Mlčoch)

 

1. Moje zamyšlení nad vztahem techniky a ekonomie je psáno z retro-pohledu ekonoma hlásícího se ke křesťanskému sociálnímu učení. Letos uběhlo 50 let od mé promoce, z toho cca 25 let v akademické a 25 let v podnikové sféře. Luděk Rychetník (†) byl vedoucím mé diplomové práce a otevřel mi svět západní ekonomie, v níž vládne jasná hranice mezi technikou a ekonomikou. Produkční funkce je funkčním předpisem, popisem transformace vstupů na výstupy. Je ekonomovi dána, on jen hledá optimální mix vstupy-výstupy, aby maximalizoval zisk, rozdíl výnosů a nákladů, ekonomickou efektivnost. Technicky efektivní řešení ekonomie předpokládá.

2. Docent Jiří Vackář (†) působil na katedře elektrických točivých strojů ČVUT, ale jako koníčkem se zabýval sociálním učením církve (i jako poradce zemřelého kardinála Vlka). Mne, už po návratu do akademické sféry, přesvědčoval, že „někdo by se měl začít zabývat etikou techniky“. Já v té době zaváděl předmět „etika a ekonomie“ na Fakultě sociálních věd UK a na Jiřího volání jsem nereagoval, zdálo se mi, že je to už za hranicemi mého beztak širokého oboru. Teprve po letech jsem zjišťoval, jak moudré to volání po etice techniky od docenta Vackáře bylo. Stále jasněji se ukazuje – naposled v encyklice papeže Františka Laudato si´ –, že technika a ekonomika jsou navzájem spojeny úzkými pouty vzájemného ovlivňování, které je z jedné strany ohrožováno „technologickou totalitou“ vylučující etiku z vědeckého bádání vůbec (jak varoval kardinál Martino, emeritní předseda Papežské rady Justitia et pax), z druhé strany pak jednorozměrnou etikou utilitarismu ekonomie, „tyranií moci peněz“ (v jazyce papeže Františka).

3. Má diplomka se týkala efektivnosti hospodářského růstu. Před těmi 50 lety u nás dominovalo téma extenzivního růstu; byl to eufemismus pro plýtvání zdroji. Cílovou funkcí podniků byla „hrubá výroba“, v níž vstupy byly jakoby oceněny nulovými cenami: místo o zisk šlo o objemové ukazatele výroby. Nejen to: cenová kalkulace výrobků stála na nákladech vstupů, takže čím vyšší byly náklady, tím vyšší cena a tím snadnější plnění „plánu hrubé výroby“. Ekonomická motivace byla iracionální a motivovala i techniky k neracionálním technologiím, plýtvavým postupům. „Intenzivní růst“ byl za této motivace pouhou ideologií.  Zdálo se, že „zakopaný pes“ je v systému, který je třeba opustit. Filosof Radovan Richta už tehdy psal o „civilizaci na rozcestí“, a ta i přes marxistický původ budila zájem i na Západě. Ukazovalo se totiž, že plýtvání zdroji je i na Západě – má jen jinou podobu, ale je také vážné.

4. Ekonomie jako věda se sama pasovala na „strážce racionality“ a tím strážcem měl být ekonomický kalkul nákladů a cen vytvářející trvalý tlak na technickou i ekonomickou efektivnost. Joseph Schumpeter přispěl k teorii hospodářského cyklu. Zatímco ve statice je „produkční funkce dána“, v dynamice je tlak na inovace, který si vynucuje nové technologie, produktivnější zařízení a postupy. „Tvořivá destrukce“ je Schumpeterovo klíčové slovo: krize a deprese vede k bankrotu podniků s méně efektivními technologiemi, staré stroje jdou do šrotu a přicházejí nové, produktivnější, a s nimi se dostavuje oživení a nová konjunktura. Toto byl zjednodušeně modus operandi dokonale konkurenčního kapitalismu „ve středním období“. Mým tématem je však průmyslová revoluce, a to už „čtvrtá“!? Je však tato periodizace technického pokroku jako „jedné revoluce za druhou“ vědecky opodstatněná, nebo je spíše ideologií?

5. Má generace znala ještě jen jednu průmyslovou revoluci, spojenou s nástupem kapitalistické tržní ekonomiky. Ta se připravovala už dlouho předtím, ale teprve přechod od rukodělné manufaktury ke strojové výrobě, od dílny k továrně, znamenal „revoluci“. Pro „revoluční periody“ 02, 03 a 04 v dnešním pojetí jsou charakteristické tři věci:

a) periody jsou vágně definovány co do jejich revolučních technických změn, liší se autor od autora a časově se často překrývají;

b) peridody se stále zkracují: 01 se připravovala už od počátku novověku a trvala řekněme 100–150 let, 02 už jen 50 let, 03 dvě dekády a 04 se objevila před 4 roky;   

c) jedno je však společné pro celá ta dvě století civilizačního vzestupu Západu, co spojuje ony čtyři „revoluce“: stále převažuje technický pokrok „práci šetřící“. Snaha nahradit práci kapitálem, strojem parním, benzinovým, číslicově řízeným, kybernetickou továrnou.    

Encyklika Laudato si´ nabízí hlubší pohled a klade otazník zásadnější povahy: nad samotným civilizačním vývojem za posledních 200 let. Ve II. kapitole Globalizace technokratického paradigmatu (čl.106) papež František ukazuje, že jde o mylné pojetí člověka ke Stvoření a ke světu vůbec: postoj techniky vlastnění, nadvlády a transformace. Jako by člověk byl neomezeným vládcem, a nikoliv jen správcem Božího díla jemu Bohem svěřeného. Kardinál Charles Joseph Chaput z americké Filadelfie tento postoj popisuje takto: Kultura, která používá rozum a jeho vedlejší produkty – vědu a techniku, kterým ale chybí víra, uzavřela faustovský obchod s ďáblem, který může skončit jenom v beznaději a v sebezničení“. Problémem nás všech – v té části světa, která materiálně nesmírně zbohatla díky této vědě a technice – je však to, že na dobro tohoto pokroku techniky jsme si už zvykli. Jsme na něm závislí a „čertovo kopýtko“ tohoto vývoje, ten dlužní úpis ďáblovi, zaplašujeme a vytěsňujeme z mysli – vždyť ještě nepřišla jeho hodina(?).

6. Papež František říká, že lidstvo si naši plantu Zemi zaneřádilo – za posledních 200 let jako nikdy předtím. A nejen Zemi: už musíme řešit i naléhavý problém – úklid odpadků ve vesmíru, kam už naše technické paradigma dosáhlo. „Ekonomika přijímá každý technický pokrok s cílem profitovat, aniž by věnovala pozornost eventuálním negativním důsledkům pro člověka“, říká papež František v Laudato si (čl.109). Na Ostravsku řešíme problém nezaměstnanosti ohrožující dělníky starých odvětví, hornictví a hutnictví, a na druhé straně se nedostává kvalifikovaných pracovníků, kteří už by měli řešit úkoly fyzikálně-kybernetické, informační technologie, robotizaci a aplikovanou umělou inteligenci. Co tam zůstává, jsou „laguny“, staré ekologické zátěže nejen za 40 let komunismu, ale často ještě z Rakousko-Uherska. Je tu podzim a s ním téměř každodenní problém smogu.... Za těch posledních 25 let žijeme blahobytněji než kdykoli předtím, ale pořád se necítíme být dost bohatí na to, abychom platili dluhy vůči přírodě a našemu zdraví, dluhy za několik generací...

7. Ekonomika však nejen těží z každého technického výzkumu, bádání, vynálezu – z „exploration“, nýbrž i z „exploatation“, z vykořisťování. A k tomu vytváří tlak i motivaci pro techniku, aby sloužila bůžku mamonu. Závislost je tedy oboustranná. Uveďme pár příkladů:

a) „marketizace“ produktu, jeho navrhování, design, balení, životnost, skladování, se musí podřizovat potřebám trhu. V konzumní společnosti si sítě a řetězce supermarketů na potravinářských technologiích vynucují prodlouženou životnost produktů. Je už více než 200 druhů konzervantů (drobná éčka na obalech studují jen nemnozí). V odděleních pro domácí mazlíčky nacházíme granulovaná krmiva: jak asi dopadnou pejsci ve čtvrté, páté,...desáté generaci, která byla krmena už jen granulemi. A jak dopadnou naše vnoučata a pravnoučata, pokud bio-produkty nebudou zase tím, čím byly ještě za mého dětství: tedy samozřejmostí.  Lékař alergolog řekne: žijeme v nepřirozeném prostředí, paleta alergenů se stále rozšiřuje.

b) Jíst se musí denně, ale jsou jiné produkty, které kupujeme jen po letech. A tady si trh pomáhá naopak „plánovaným zastaráváním“. Vývojáři a konstruktéři domácích spotřebičů jsou tu a tam motivování či nuceni k záměrnému zkracování životnosti výrobků: stačí, když selže jedna součástka, oprava „nestojí za to“ – buď není vůbec možná, nebo je předražená. Papež František mluví o kultuře „použij a vyhoď“. V Německu výzkum prokázal, že za posledních 10 let se zkrátila doba životnosti domácích elektrospotřebičů o jeden rok (ze 162 měsíců na 150 měsíců).

c) „Ideální“ produkty pro TRH jsou takové, jejichž spotřeba sama vyvolává novou poptávku. Tedy produkty produkující závislosti. Alkohol, cigarety, samozřejmě drogy. Ale i nápoje nealko, po nichž je stále větší žízeň. Hrací automaty. Ale už i počítačové hry, internetové sítě, pseudo-komunikace. Závislosti na lécích rostou exponenciálně: pokud kapitál ovládá nejen farmaceutický trh, ale i samotné zdravotnictví, potřebuje pro své zhodnocování pacienty, kteří potřebují léky nejlépe trvale, a pokud možno ve stále větších dávkách. Zbraně se spotřebovávají ve válce a ve válce se také nejlépe ověřují ničivé účinky nových generací zbrojních systémů. Naše civilizace se stává závislou na válkách. Na nedávném veletrhu těchto produktů, o jejichž démonické povaze lze sotva pochybovat, si reklamní agenti zbrojařů pochvalovali válku v Sýrii; pomohla odchytat nedokonalosti v „účinnosti“ vraždění.

8. Již Tomáš Kempenský, autor „Následování Krista“, vyslovil toto tvrzení: moudrost bez lásky činí vychytralým. Moudrost bez lásky není ani moudrostí, ale pro vědu, techniku a ekonomiku platí Kempenského výrok beze zbytku. Jest se obávati, že racionalita Západu od samotného počátku trpěla tímto deficitem. První průmyslová revoluce měla v kritickém pohledu filosofů i teologů 19. století dvě klíčová slova: „alienace“ – odcizení, „exploatace“ – vykořisťování. První světová válka prokázala démonickou povahu naší civilizace (Mahátma Gándhí), technikou nového, strojního a chemického zabíjení. Douglass North, nositel Nobelovy ceny za ekonomii (teorie institucionální změny), vyslovil tvrzení, že samotný technický pokrok se v celých našich dějinách ubíral vždy nejprve cestou zdokonalování zbraní. Karel Čapek krátce po této strašné zkušenosti jedné generace (1920) ve své hře R.U.R. (Rossums universal robots) přišel s vizí „umělých dělníků“ – „laborů“, robotů. Norbert Wiener, otec kybernetiky, už po té druhé světové válce (1948), smutně spojené s průmyslovým vyvražďováním celých ras a „sociálně nepřizpůsobivých“ a zakončené prvním použitím atomové bomby, otevřel cestu k naší dnešní „digitální revoluci“, tím že odhalil mechanismy řízení a sdílení informací v živých informacích a strojích. Je příznačné, že poslední díla tohoto vědce – matematika jsou věnována otázkám filosofickým a teologickým (Bůh a Golem, The Temptor-Pokušitel). Šest let po jeho smrti (1964) byl již založen specializovaný vědecký časopis Artificial Intelligence. „Umělá inteligence“ se od počátku zaměřuje na informační systémy a algoritmy vykazující známky inteligentního chování. Dnešní digitální revoluce je po těch už skoro 50 letech nová jen tím, že průmyslové aplikace umělé inteligence rychle expandují do dalších a dalších sfér lidské společnosti.

9. Omlouvám se za dosud příliš chmurný obrázek technického pokroku; papež František varuje před jednostranným pesimismem a říká: dosud není všechno ztraceno!  Varování je však nutné. Jde totiž o naše civilizační „obrácení“, o metanoiu či konverzi, a to jak „technologického paradigmatu“, tak paradigmatu ekonomie. Jde o jedinou skutečnou revoluci, která se musí odehrát v našich srdcích a myslích. Technický pokrok přinesl samozřejmě mnohé úžasné vynálezy a znásobil naše lidské možnosti. Máme již několik let „chytré telefony“, firmy nabízejí nám občanům dálkové ovládání našich domů (smart houses) a našim komunálním politikům i státníkům projekty „chytrých měst“ (smart cities) a „chytrého vládnutí“ – ovládání celých společností. Robotika začíná nabízet „domácí asistenty“ či sluhy, roboty jsou schopny vykonávat některé medicínské operace. „Digitální revoluce 0:4“ přichází již s vizí celých továren řízených převážně fyzikálně kybernetickými systémy, soustavami robotů. Tím ovšem „technický pokrok práci šetřící“ dosahuje své mety!? A co bude s lidmi? Papež František říká: Je třeba hájit práci! Problémem našeho světa je nedostatek „pracovních míst“ v celých regionech a částech kontinentů a v důsledku toho „nadbytečných lidí“, které TRH nepotřebuje, jsou překážkou, odpadem. „Vyspělé vojenské technologie“ nejsou „řešením“ tohoto problému. „Cestou do pekel“ jsou návrhy „útočných robotů“ jako produktů specializovaného technického pokroku „šetřícího práci“ v zabíjení nepřátel.

10. Racionální složka v člověku slaví své triumfy a otevírá netušené možnosti v rychlém získávání a vyhodnocování informací z nejrůznějších sfér života. S triumfy rozumu rostou současně pro člověka hrozby odlidštěného světa, v němž namísto rozumu vládne vychytralost. Zákazník odvažujicí se reklamovat služby u mocného mobiliního operátora může narazit na neprůstřelnou hradbu algoritmizovaného odbývání a vědecky promyšleného vnucování nového „produktu“; ještě jedná s člověkem, ale o skutečný rozhovor už nejde, ten druhý je placen za předem promyšlenou manipulaci. Rezultátem takového pseudo-rozhovoru je pocit bezmoci a ztráta důvěry v pokrok. Chytrost, ale pro koho. „Digitální zabíjení na dálku“ v „přímém TV přenosu“ útočného dronu na druhém konci zeměkoule odsouvá někdejší křesťanský koncept „spravedlivé války“ do starého železa. „Umělá inteligence“ může nabýt podoby racionálního zločinu.

Jde o pojetí člověka. Inteligence v běžném slova smyslu zahrnuje i „sociální inteligenci“. Manažer potřebuje i určitou empatii, vcítění do situace zaměstnance a zákazníka. Něco z toho lze jistě i vpravit do umělé inteligence robota. Uvedu jen dva pozitivní vzory, které dokládají, že technika naší doby má i lidskou stránku (nejen tu démonickou):

• Známý podnikatel a inovátor Dalibor Dědek přišel svého času s myšlenkou „mobilů pro seniory“, mobilních telefonů přátelských vůči těm, jimž už učení a adaptace na stále nové a stále častější změny dělá potíže, kteří mají problémy s očima a s motorikou prstů. A ukázalo se, že Jablotron objevil velice ziskovou „mezeru na trhu“, dokonce na tom trhu globálním.
• V celosvětové soutěži 54 týmů „Imagine Cup“ organizované Microsoftem, v americkém Redmondu, zvítězila trojice českých studentů ČVUT, a to za projekt věnovaný naopak dětem. Bezbateriový glukometr X.GLU v podobě kreditní karty spolu s chytrým mobilem pomáhá dětem s diabetes, s cukrovkou.

Díky Bohu a díky všem vědcům, technikům, manažerům a podnikatelům za takové pozitivní příklady.  Ale i u vědomí této vděčnosti za technický pokrok mějme na paměti, že člověk jako „Imago Dei“ – Obraz Boží, je nenahraditelný a nenapodobitelný. „Žádný automat neodslouží mši svatou a hříchy se neodpouštějí stisknutím správného tlačítka. Tablety proti ničemnosti nebudou vynalezeny, protože darebáky obrací k dobrému jen moc nezištné Lásky a nezištně milovat může jen někdo, ne něco“, říká sv. Jan Pavel II. v Novéně k Panně Marii Pomocnici křesťanů, v letech hrozby proměny studené války ve válku skutečnou. Tehdy jako dnes.