Vzpomínka na Luďka Rychetníka

Uplynul týden od odchodu Luďka Rychetníka na věčnost, a mně se nedaří přijmout tuto skutečnost, nejde mi mluvit o něm v čase minulém. Slíbil jsem napsat vzpomínku na něho a brání mi v tom pocit, že „na to nemám“, abych vystihl, co pro mne Luděk byl a čím pro mne zůstane navždy. Uvědomuji si, že to všechno nemůže být omluvou, abych nedodržel, co jsem slíbil.

Před padesáti lety jsem obhajoval na VŠE v Praze diplomovou práci, jejímž konzultantem Luděk byl. Jeho jméno mi bylo známo už nejméně tři roky předtím, jako spoluautora Sbírky úloh z lineárního programování. Tento předmět patřil k těm výjimečným ve výuce ekonomie oné doby, v nichž vládla exaktnost, matematika jako prostředek k řešení ekonomického problému optimální alokace vzácných zdrojů. Při volbě tématu diplomové práce jsem už však věděl, že Luděk je výjimečný i v této výjimečnosti, a to tím, že lineární algebře a hledání extrémů lineárních funkcí na množině lineárních omezujících podmínek lze rozumět nejen jako prostředku k řešení praktických problémů operačního výzkumu (jako jsou optimální řezné plány, krmné směsi, osevní a dopravní problémy), ale i k čisté ekonomické teorii, ke hledání optimality v koordinaci trhů k co nejefetivnějšímu využití vzácných zdrojů. Už tehdy Luděk udělal to, co pak pro mne dělal poslední čtvrtstoletí: „otevřel mi okno“ k literatuře, k níž bych se bez něho jen těžko dostával. „Lineární programování a ekonomická analýza“ autorské trojice Dorfman-Samuelson-Solow se tak pro mne stala vstupní branou k ekonomii, jaká se vyučovala na Západě. Z diplomové práce vzešly mé první dvě stati a poté i učebnice „Teorie firmy“, ve které někteří spatřovali vůbec první mikroekonomii neoklasického typu v celém socialistickém bloku. To už se ovšem psal rok 1970, Luděk byl v emigraci, a má učebnice šla vzápětí po vydání už v normalizovaném Ekonomickém ústavu ČSAV „do stoupy“.

Pak jsme se neviděli a neslyšeli 20 let. Během těch let jsme se oba – učitel i žák – pod vlivem existenciálních těžkostí sice odlišných, ale vážných, a díky „pomoci shůry“ – opět odlišně, ale účinně působící – navrátili do lůna Církve. Když jsme se zase sešli, nebyli jsme už ani tak „učitel a žák“, ba ani jen „cives academici“, ale především bratři v Kristu. A tak započala naše dvojí spolupráce: na půdě Institutu ekonomických studií nové Fakulty sociálních věd UK a v nově se objevivších křesťanských iniciativách, zejména těch, jež směřovaly k řešení společenských úkolů doby. Luděk na setkání sekce ČKA v Jihlavě prezentoval sociální list biskupů Anglie a Walesu „Common Good“ a poté se stal jedním z nejplatnějších členů týmu, který Miloslav kardinál Vlk jako předseda ČBK jmenoval pro vypracování našeho českého listu k sociálním otázkám. Luděk byl také tím, kdo nejvíce pomohl k zajištění kvalitního anglického překladu listu „Pokoj a dobro“.

Luděk v Anglii našel nový domov, ve čtvrti Wolvercote univerzitního města Oxford. Zde na St. Antony College začínal profesně jako ekonometr a získal zde přátele, kteří se věnovali studiu systému, před kterým Luděk uprchl v obavách, že u nás po srpnu 1968 nastane „Litevská varianta“ okupační moci. Wlodzimier Brus byl znám i u nás, a ten opustil zase Polsko během vlny antisemitismu a pronásledování revizionistů; jeho „decentralizovaný socialismus“ ovlivnil i naše české snění o ekonomice s lidskou tváří, jíž měl být model podnikových samospráv. Profesor Michael Kaser byl známý „sovětolog“, a proto si cenil autentické zkušenosti Luďka s českou variantou systému, který on po léta studoval zvenčí.

Definitivně však Luděk zakotvil až na univerzitě v Readingu, ale i tam nejprve pokračoval v dráze exaktní vědy: učil statistiku na katedře sociologie. Postupně však jeho profesní zájem rostl do šíře: věnoval se managementu a jeho spirituálnímu rozměru včetně tématu „leadership“, komparativním studiím, v nichž zúročil i své cesty do Indie. Mezi ekonomy v Readingu našel i zájemce o institucionální ekonomii, studium podnikové kultury, důvěry v korporaci, a Peter Kenway dokonce studoval českou cestu privatizace. To již byla ovšem 90. léta, kdy jsme se opět setkali – on mohl do Prahy a já zase do jeho působišť v Anglii. Vybavuji si, jak mne představoval profesoru Brusovi; ten se v té době věnoval již komparaci Číny a postsovětského Ruska. Zaujal mne tím, že se přikláněl k názoru profesora Stiglitze, který se zkušeností hlavního ekonoma Světové banky a deseti let studia ekonomické transformace došel k závěru, že v zemích tohoto typu je riskantní měnit ekonomický i politický systém současně; a Jelcinovo Rusko ohrožované anarchií nevládnutí se jim zdálo dávat za pravdu. Víra, že změna ekonomického systému bude sama postupně katalyzátorem změn i v politickém systému, však ještě stále čeká na své potvrzení, a to jak v Číně, tak v Rusku. Michael Kaser opustil pole „sovětologie“ zcela; v době blížícího se milénia připravoval velkolepé curriculum pro přípravu nových politických, ekonomických a kulturních lídrů sjednocené Evropy. Idea projektu Charlemagne Institute – tedy elitního vzdělávacího zařízení „Karla Velikého“ – šla daleko do hloubi evropské historie, diagnostikovala cesty historických závislostí a selhání evropské civilizace a měla léčit dosud nezhojené rány, které si v průběhu staletí evropské národy uštědřovaly. Dnes bychom už mohli lépe ocenit, jak jasnozřivá idea profesora Kasera to byla, a jak velkorysou odezvou na naléhavou „objednávku doby“ reprezentovala. Tehdy, bohužel příznačně, se na projekt „nenašly peníze“. Domýšlivé sebevědomí neoliberální doktríny tak nezadržitelně spělo k potvrzení staré moudrosti našich předků, že „pýcha předchází pád“.

„Nové náboženství“, podle něhož „self-interest“ měl být hlavním motivem pro rozhodování člověka – a to nejen „člověka ekonomického“ – se zdálo dominovat. A to nejen v těch zemích, které právě odvrhly materialistickou filosofii marxistického typu. Vybavuje se mi volná přednáška na katedře sociologie v Readingu, na kterou mne Luděk vzal při mé návštěvě. Dr. Green z Institute of Economic Affairs přijel z Londýna, aby oslovil sociology v Readingu přednáškou „Adam Smith jako sociolog“. Ve svém vystoupení argumentoval tím, že Smith jako vnitřně integrovaná osobnost ve své Teorii mravních citů psal také o ctnostech „člověka ekonomického“; jeho argumentace auditorium nepřesvědčila. Sociologové často vnitřně identifikovaní s „novou levicí“ Tony Blaira paradoxně odmítali přijmout Adama Smitha do své „sociologické obce“: i oni ho chtěli vzývat jako guru ekonomického sebe-zájmu! Komu není rady, tomu není pomoci.

Luděk mi chtěl dát dárek. Jako suvenýr z mé návštěvy v Readingu. Knihu – jakých mi už předtím věnoval desítky. Tentokrát jsem si mohl sám vybrat v univerzitním knihkupectví. Učil jsem už předmět „Etika a ekonomie“ a cítil jsem potřebu dovzdělat se v etice. Vybral jsem si tedy objemnou knihu, jejímž editorem byl australský morální filosof Peter Singer. „A Companion to Ethics“ byl sborníkem řady autorů a já tehdy ani netušil, že editor je z pohledu katolické morální teologie problematickým autorem. Na sborníku mne zaujalo vedení hned celé řady řezů tématem: historií, filosofickými směry, etickými školami, aplikačními oblastmi sociální etiky. Ovšem také „řezem“ světových náboženství a z nich vyvěrajících etik. A zde – v aplikačním tématu „etiky války a míru“ – jsem narazil na argument, který mi dodnes nedává spát, ba dnes ještě víc než když jsem se s ním seznámil. Komparativně vzato, je v lidských dějinách křesťanství spojeno s válčením víc než kterékoli jiné světové náboženství! Je-li tomu skutečně tak – co je pak jádrem našich evropských hodnot, kterými se tak rádi a s takovou samozřejmostí oháníme? Co nám pak dává morální právo pranýřovat a poučovat, kacéřovat a trestat – i vojensky – ty druhé, nám vzdálené bližní těch jiných náboženství? Není tak spíše na místě kající smýšlení, ke kterému se – ovšem většinou až po těžkých pohromách – dopracovávali již naši duchovní starší bratři ve víře, tedy staří Izraelité, když vyznávali  „zhřešili jsme my i naši otcové“?!

Na Luďkově návratu do církve měl svůj možná rozhodující podíl český překlad „Radosti a naděje“ a komentář ke II. Vatikánskému koncilu z pera profesora Karla Skalického, a osobní setkání s ním. To s věčností Luděk neopominul připomenout ve svém příspěvku do sborníčku „Církev a společnost“ k jubileu Karla Skalického. Luděk se v něm hlásí k institucionální ekonomii, ovšem v podobě „snění“ o civilizaci lásky a dobré společnosti. Tak svým snahám rozuměl i svou účastí na přípravě listu „Pokoj a dobro“ a na veřejné diskusi k listu. Ještě delším a pro Luďka možná i osobně a lidsky důležitějším motivem byla jeho příslušnost ke společenství a hnutí „Křesťan a práce“, které před více než 20 lety založil JUDr. Bedřich Vymětalík. Ten má největší zásluhu na vzniku tradice každoročních Velehradských seminářů, kolem nichž se postupně zrodilo společenství stovky zainteresovaných křesťanských laiků se zájmem o sociální učení církve a jeho uplatnění ve společnosti. Luděk nescházel snad na žádném z těch dvaceti ročníků, stal se jakousi stálicí mezi přednášejícími. Seminář časem nabyl mezinárodního rozměru co do přednášejících i účastníků; Luděk byl výjimečný tím, že byl současně „náš“ i „evropský“. Nejen profesionální úrovní svých pečlivě připravovaných a na úrovni prezentovaných vystoupení, ale i svým účinkováním v samotném společenství. Ne nadarmo jeden z moravských účatníků – již po zprávě o Luďkově odchodu na věčnost – napsal, že byl „pravým gentlemanem“.

Rodák z jižních Čech si získal srdce moravských účastníků Velehradských seminářů, kteří převažovali, ač i  z Prahy a z „jeho“ Českých Budějovic přijižděly skupiny stálých příznivců. Velehradská bazilika a poutní dům Stojanov přirostly zase k srdci Luďkovi. On, přísný ve svých stravovacích zásadách a střídmý v pití, měl přece jednu slabůstku: miloval „burčák“. Jednou jsme byli na Velehradě společně pozváni do Kyjova, právě na tento požehnaný čas rození nových vín. Na naši přednášku o sociální nauce církve, jíž předcházela mše svatá, přišlo jen nemnoho posluchačů; v té době měli tamní vinaři a sadaři plno svých starostí se sklizní. Když jsem před Luďkem vyslovil svůk podiv, proč nás Vladimír Výleta pozval zrovna na tuto dobu, měl on odpověď již připravenou: nešlo ani tak o sociální učení církve, jako o projev přátelství a pohostinnosti. Na cestu zpátky do Prahy, zajišťovanou tehdy ještě mou milou ženou, jsme oba dostali výslužku v podobě burčáku. K ní byla přidána varovná rada: cestou je třeba nádobu otevírat, aby nedošlo k „explozi“ kysličníku uhličitého. Na tuto radu jsme s Luďkem dbali se vší poslušností a na několika zastávkách či „kontrolních stanovištích“ jsme riziku výbuchu předcházeli nejen otevíráním nádob, ale i postupným upíjením. Upřímně řečeno, do Prahy už jsme toho burčáku tehdy moc nepřivezli. (Naše řidička naštěstí dávala přednost vínům již hotovým.)

Je jakousi tajemnou symbolikou, že rozloučení s Luďkem v jeho druhé vlasti se bude konat právě o slavnosti svatých Cyrila a Metoděje ve Velehradu, v jeho vlasti první. Náš Pán ve svých podobenstvích o svatební hostině v nebeském království nemůže nezmínit také kalich a vinnou révu; o „burčáku“ zde řeč není, ale není-li vína bez předchozího burčáku tady na zemi, nejinak tomu bude i na nebi. A tak se ve svých vzpomínkách na Luďka – bratra v Kristu – utíkám k naději na naše společné setkání (poněkud opovážlivě i s naším Pánem) při číši burčáku! Staň se! Vždyť sám Pán nám dnes říká: blahoslavení, kteří neviděli, a přesto uvěřili.

Lubomír Mlčoch, na sv. Tomáše L.P. 2017