„Buď pochválen, můj Pane, se vším svým stvořením! Buď pochválen za naši sestru, matku Zemi, která nás živí a stará se o nás…“ zpívá svatý František z Assisi s vděčností Bohu za svět kolem sebe. Umíme s takovou vděčností žít i my? K zamyšlení nad tím nás vybízí papež František ve své encyklice Laudato si´, kterou vydal před šesti lety.
Co to konkrétně znamená? Encyklika nás především upozorňuje na to, jak jemně a bohatě je lidský život propojen s životy nejrůznějších jiných organismů a součástí naší planety Země. I když se téma vztahu mezi lidmi a přírodou stručně objevilo i v textech předchozích papežů, Laudato si´ je první encyklika, v níž je tento vztah ve středu pozornosti.
Zaměřením na nepříznivé důsledky lidských aktivit na ostatní části naší planety Země papež souzní i s přírodovědeckou komunitou, která toto téma intenzivně zkoumá již stovku let a s velkou intenzitou nejméně od osmdesátých let 20. století. Na neblahé eticko-ekologické důsledky takzvaného „civilizačního pokroku“ upozorňovali již lékař Albert Schweitzer, politik Mahátma Ghándí či oceánolog Jean Jacques Cousteau. Ze současníků k nim patří mj. popularizátor ochrany přírody David Attenborough, americký filosof a kulturní ekolog David Abram, politik a publicista Al Gore a rovněž mnozí ekologičtí aktivisté jako například studentka Greta Thunberg. Mezi českými osobnostmi posledních 50 let vzpomeňme publicistu Josefa Velka, ekologa Josefa Vavrouška a Bedřicha Moldana nebo geologa a publicistu Václava Cílka. Negativní stopu v mediálním prostoru bohužel zanechalo zlehčení a dezinterpretace celé problematiky, jejichž protagonistou v českém prostředí je například ekonom Václav Klaus.
Přírodovědci zabývající se stavem planety encykliku přivítali. Oceňují, že papež se v charakteristice environmentálních problémů planety opírá o výsledky světově uznávaného vědeckého výzkumu. Podobně jako vědci i papež nabádá k takzvaně dlouhodobě udržitelnému (jinými slovy moudrému) hospodaření s přírodními zdroji, zejména s vodou, půdou, surovinami a v neposlední řadě s dalšími organismy. „Lidé dobré vůle“, které papež encyklikou oslovuje vedle věřících, tento cíl formulují například jako „zanechat planetu v dobrém stavu pro potomstvo“. Je tedy Laudato si´ encyklikou ekologickou? Mnozí její příznivci to tak vnímají. Argumenty pro to výstižně shrnuje Marek Orko Vácha ve své knize Tváří v tvář Zemi. Současně ale vidíme, že encyklika významně překračuje rámec ekologie jako přírodní vědy tím, jak dává do vztahu plundrování přírodních zdrojů s lidskou bídou.
Ve čtvrté kapitole encykliky Laudato si´ papež František zavádí nový pojem: integrální ekologie. Má-li se společnost jako celek chovat přátelsky k přírodě, musí v ní též panovat bratrství mezi lidmi. Papež říká: „Neexistují dvě oddělené krize, tedy krize životního prostředí a krize sociální, nýbrž jedna komplexní sociálně – environmentální krize. Směry řešení vyžadují integrální koncepci potírání chudoby, navrácení důstojnosti vyloučeným lidem a zároveň péči o přírodu.“ Ve smyslu globálním i regionálním totiž důsledky drancování přírodních zdrojů postihují především chudý, méně rozvinutý svět. Nalézáme zde příznačný soucit papeže s lidmi nejohroženějších vrstev, často materiálně živořících a plně závislých na stavu přírodních a sociálních systémů ve svých domovských oblastech. Jestliže chceme milovat své bližní, své bratry a sestry, nemůžeme přece ničit předpoklady k jejich životu!
Aby společnost mohla takto fungovat, musí být podle papeže její prioritou obecné dobro. Znamená to, že každý člověk na Zemi má mít možnost dosáhnout slušné úrovně života. Předpokladem je sociální mír ve společnosti, založený na uznání důstojnosti každého člověka. Tento papežův podnět kontrastuje s většinovou představou, že v demokratických společnostech všechny ekonomické problémy vyřeší „svobodná ruka trhu“. Dnes již existují vědecké studie, které ukazují, že tomu tak není, avšak jsou spíše ojedinělé a nejsou příliš známé, protože stojí mimo hlavní proud ekonomie. Je tedy Laudato si´ encyklikou sociální? O tom není pochyb. Určitě tak vnímají její poselství „lidé dobré vůle“, kterým leží na srdci osud ostatních lidí a spravedlivé uspořádání společnosti. Pro věřící však encyklika může být ještě něčím víc. Můžeme totiž vnímat její rozměr duchovní. Duchovní rozměr je jistě samozřejmostí u všech encyklik. Ale jak konkrétně můžeme tento rozměr integrovat do svého vlastního života?
Můžeme se řídit výše zmíněnými rozměry encykliky: ekologickou, sociální a duchovní. Podle osobní situace a založení tyto tři rozměry mohou mít v našem životě různou konkrétní podobu. Někteří věřící svědčí o ekologické konverzi. Myslí tím soustředění na to, aby vlastním životním stylem co nejméně zatěžovali planetu. Principy jsou známé: omezit množství odpadů třeba tím, jaké produkty kupujeme, kupovat přednostně místní potraviny, jíst méně masa, dávat přednost třeba dražším, ale trvanlivějším výrobkům (od spotřebičů po šaty a boty), své věci pokud možno opravovat a prodloužit tak jejich životnost, dále prodloužit jejich životní cyklus třeba tím, že nepotřebnou věc daruji nebo prodám někomu dalšímu, méně jezdit autem a více chodit pěšky (což prospívá i našemu fyzickému zdraví), nepřetápět budovy, šetřit vodou, podporovat výsadbu zeleně a recyklaci vody na vlastních i obecních pozemcích, podporovat občanské iniciativy zaměřené na zadržení vody v krajině a recyklaci vody v obcích – a hlavně mít otevřenou mysl, protože v oblasti recyklace odpadů a obecně v péči o životní prostředí jdou znalosti a rozvoj technologií velmi rychle kupředu.
Můžeme také podpořit rozvoj ekologické gramotnosti a hlavně schopnosti žít ekologicky v chudších oblastech světa. Vyžaduje to určitou míru informovanosti o možnostech, které máme. Obvykle se omezujeme na zasílání finančních darů, ale i to je vítáno. Smysluplná je například účast v programu Adopce na dálku, kterou přispíváme ke vzdělání lidí v chudých oblastech světa, nebo finanční účast na programech organizace Člověk v tísni. Role dobrovolníků v oblastech zasažených chudobou asi není pro každého. Nicméně kdo se pro ni rozhodne, získá příležitost pomáhat tam, kde se lidská chudoba pojí se zdevastovaným prostředím tím nejsyrovějším způsobem. Paradoxně je možné „pomoci přírodě“ sociální prací. Existují studie ukazující, jak komunitní spolupráce založená na respektování hodnoty všech členů společenství (včetně role ženy) napomáhá rozumnému využívání přírodních zdrojů jako například vody.
A konečně aspekt, který nás vrací zpět ke svatému Františkovi: vždyť úcta k veškerému stvoření a vděčnost za ně jsou hodnoty duchovní. „Lidé dobré vůle“, kterým stav naší přírody a planety leží na srdci, se opírají o vědecká fakta a o intuici. Mnohým z nich je vlastní také hluboké osobní naladění pro krásu a harmonii přírody. Mnozí myslí na ty, kteří přijdou po nás. Mají naše děti podědit vyčerpané zdroje, znečištěnou planetu a biodiverzitu ochuzenou o mnoho vyhynulých druhů? Avšak křesťané mají ještě další pevný bod. Tím je vědomí, že jsme součástí velkého celku Božího stvoření. Možná si nejsme jisti, jak toto povolání promítnout do našeho konkrétního života. Nicméně vždycky se můžeme za dobro naší planety modlit – tedy zařadit toto téma do své osobní modlitby a podle možností i do modliteb komunitních. A pak – buďme otevření k vedení Duchem Svatým: vždyť kráčíme po cestě, která je pro nás pro všechny v mnohém nová…
Hana Čížková, Jiří Šenkýř a Lukáš Šimek
Převzato z časopisu Nové město č. 6/2021
