Byla to událost, která se nepochybně zapíše do dějin křesťansko-muslimských vztahů jako rozhodný a statečný krok k vzájemnému porozumění pro dobro všech.
V různých jazykových vyjádřeních i postojích, symbolech i bezprostředních setkáváních tváří v tvář se tu ozývalo upřímné zaujetí pro všelidské bratrství. Fratelli tutti… ano, papež rozvíjí dále a do potřebné šířky a do živé praxe myšlenky své encykliky a svých kontaktů s velkým imámem káhirského al-Azharu šejchem Ahmadem at-Tajjibem a s věřícími všech národů. Tentokráte se tak dělo na půdě země, jejíž dlouhé dějiny přinášejí řadu silných poučení. Během posledních desetiletí to byly velmi bolestné lekce o tom, kam až může vést neschopnost vyrovnat se s národnostní a náboženskou pluralitou, se soužitím velkých a malých, a o tom, jak mnozí stále nedokáží přenášet do života mírový potenciál náboženství.
Projekt a přípravu cesty provázely početné obavy. Irák podléhal ještě počátkem století tvrdé diktatuře Saddáma Husajna a po jeho svržení americkou invazí (2003) propadl neustávajícímu neklidu. Násilí propukající v různých podobách decimovalo zvláště drobné etnické a náboženské komunity, jejichž příslušníci prchali ze svých staletých domovů. Tak na jihu v Basře najdeme dnes už jen hrstku mandejských rodin. Na severu osudy jezídů, vyháněných a martyrizovaných takzvaným Islámským státem, budily před několika lety značnou pozornost tisku nad čímsi, o čem většina Evropanů vlastně nic nevěděla. Bezprostřední ohrožení přimělo k odchodu z domovů a ze země vůbec také většinu křesťanů. Za Saddáma žili poměrně v poklidu, politickou tvář určenou mimo jiné budit sympatie v západním světě dodával režimu kultivovaný, řadu let sloužící ministr zahraničí Táriq Azíz, člen Chaldejské katolické církve, jediný křesťan ve vládnoucí garnituře. O jeho servilní loajalitě se vyprávěly štiplavé vtipy, ale vydržel. Po pádu režimu byl odsouzen k smrti. Iráčtí biskupové se přimlouvali za jeho život, tehdejší prezident rozsudek nepodepsal a Azíz nakonec zemřel na srdeční selhání (2015). Prastaré křesťanské církve ve vnitřně rozloženém Iráku ovšem prožívaly těžké chvíle. Mnoho věřících se po invazi stávalo terčem dezorientovaného hněvu za spolupráci s okupačními úřady a vojáky, k níž je kvalifikovaly jejich jazyková výbava a vyšší úroveň vzdělanosti. Asi tři čtvrtiny iráckých křesťanů uprchly za bezpečím do zahraničí. Irák trpěl ovšem i rozpory mezi za Saddáma dominantními sunnity a většinovými, ale šikanovanými šíity. Vnitroislámský rozkol tehdy rozjitřila Saddámova válka proti Íránu (1980-88). Náboženský rozdíl se využíval ve válečné propagandě. Vzpomínám si, jak jsem tehdy na televizní obrazovce v bagdádském hotelu sledoval mnohaminutové švenkování kamery po krajině u Eufratu pokryté těly padlých íránských hochů za doprovodu temného hlasu iráckého spíkra opakujícího Alláhu akbar. Dnes tato slova „Bůh je veliký“ zdobí iráckou vlajku. Jde o to, jaký význam jim dají dnešní občané pluralitního státu.
V televizi a v dalších médiích jsme u nás papežovu návštěvu mohli sledovat celkem dobře. Nejpodrobnější zpravodajství přinášela samozřejmě televize Noe, mnoho doplňujících informací bylo a zůstává v nabídce Vatican News. Jak jsem se sám mohl přesvědčit, o cestu panoval velký zájem i v dalších arabských zemích. Poselství všelidského bratrství, sdíleného poctivými věřícími všech náboženských tradic, může dopomoci zacelit otevřené rány. Například i v islámu mezi sunnity a šíity. Vatikán v předvečer papežovy cesty publikoval optimistickou vizi egyptského soudce Mahmúda Abdal-Saláma, poradce imáma al-Azharu, ke 4. únoru jako Dni lidského bratrství. O dva dny později papežova téměř hodinová rozprava se šíitským ájatolláhem Alím Sístáním v jeho domě v iráckém Nadžafu proběhla za zavřenými dveřmi, ale i tak její sdělené myšlenky potvrdily souhlasný pohled obou vysokých náboženských představitelů na bratrské soužití. Dnes již devadesátiletý Sístání vystoupil v době nástupu teroristického Islámského státu (2014) naprosto nekompromisně proti jeho morální falši, přispěl k demokratizaci Iráku a stále – podle papežových slov – „pozvedá hlas na ochranu nejslabších a utlačovaných“. Sístáního Nadžaf – se svým hrobem Alího a šíitskou univerzitní hauzou – může být dnes vnímán jako vlídnější, umírněná tvář šíitského islámu oproti tvrdším postojům Íránu.
Téma dobrých křesťansko-muslimských vztahů zaznívalo při všech početných hromadných i užších setkáních Františkovy cesty jižními, středními i severními oblastmi Iráku. Zaznělo v Uru, městě spjatém s počátky životní cesty Abraháma/Ibráhíma, praotce všech tří monoteistických věr. Na tamním shromáždění dostali slovo i dva studenti z Basry, křesťan a muslim, dobří kamarádi. Vedle velkých shromáždění, včetně mše v chaldejském ritu v Bagdádu a na závěr pobytu mše na stadionu v severoiráckém Erbílu, účastníci a také televizní diváci si jistě uchovají v paměti záběry papežova setkání s mužem, jehož malé dítě zahynulo v moři, když rodina prchala přes Turecko do Evropy z nebezpečných končin Blízkého východu. Fotosnímek utopeného děcka tehdy uveřejnila média všude, i u nás. Obměkčila srdce – i u nás?
Všechny záběry ukazují papeže oddaného myšlence bratrství a ryzího křesťanství, jemuž dominuje láska. Cesta musela být velmi vyčerpávající. Měl jsem pocit, že František kulhá, ale neslevuje z nároků na sebe sama a ze snahy probouzet v nás ve všech to nejlepší. Na otázku, jak jeho cesta změní Irák, jak posune křesťansko-muslimské vztahy (nezapomínejme: i u nás?) přinese odpověď budoucnost. Náboženský a politický přínos této jedinečně odvážné, dobře promyšlené a s plným nasazením uskutečněné cesty otevírá prostor, z něhož v široké škále dávných i moderních, blízkovýchodních i evropských jazyků zní výzva adresovaná nám všem.
Luboš Kropáček
