Jaký svět chceme předat těm, kdo přijdou po nás, dětem, které nyní vyrůstají? Přečtěte si zápis ze čtvrté schůzky nad Laudato si´

V pořadí již čtvrté setkání zahájila Hana Čížková. Na úvod vymezila pojem integrální ekologie, který papež František zavedl ve své encyklice, a porovnala jej s obsahem ekologie jako přírodní vědy.  Uvedla, že termín integrální ekologie zásadním způsobem přesahuje dosavadní chápání ekologických souvislostí tím, že bere v potaz situaci lidí na okraji společnosti – právě ti totiž trpí zhoršováním stavu planety nejvíce. Při řešení globálních ekologických problémů je proto nutné brát v úvahu nejen hledisko přírodovědné, ale také ekonomické a sociální. Tato myšlenka naznačuje, že integrální ekologie zahrnuje komplexní problematiku. Pro lepší pochopení jej tedy Čížková ilustrovala na čtyřech příkladech:

Nejprve Čížková zmínila závislost místních populací na přírodních zdrojích. Situaci ilustrovala na závislosti na vodě a jejím nedostatku v mnoha částech světa. Pro chudé komunity, které se tradičně živí zemědělstvím, má nedostatek vody nebo dokonce její absence katastrofické účinky. Tito lidé jsou nuceni opustit své domovy a často končí ve slumech na okrajích světových megalopolí.

Ve druhém příkladu Čížková ukázala globální provázanost ekologických problémů. Týkal se světové produkce palmového oleje, která z 85 % pochází z Indonésie a Malajsie, přestože zde palma olejná není domácí. V důsledku velké poptávky po palmovém oleji se v těchto oblastech kácí tropické pralesy za účelem výsadby nových palmových plantáží. Při tom se ničí biotopy řady zvířecích druhů, a navíc se vysušují a degradují místní rašelinné půdy, což ve svém důsledku přispívá ke globálnímu oteplování.

Ve třetím příkladu se Čížková zaměřila na provázanost ekologických problémů s problémy ekonomickými, sociálními a kulturními.  Využila k tomu situaci v Amazonii, k níž papež svolal synodu a vydal exhortaci „Milovaná Amazonie“. Konkrétně poukázala na protesty veřejnosti v Brazílii, kde nejvyšší soud právě projednával platnost zákona, který by umožnil vystěhovávat domorodé kmeny v Amazonii z jejich původních území. Pravděpodobně i kvůli zmíněným protestům soud dne 15.9.2021 odročil jednání na neurčito. V této souvislosti Čížková parafrázovala papežova slova, že místní obyvatelé jsou nejlepšími obránci svých území.

Ve čtvrtém příkladu Čížková poukázala na význam sociálních aspektů při řešení ekologických problémů. Stručně popsala příběh švýcarského jezuity Hermanna Bachera, průkopníka komunitního přístupu k péči o vodní zdroje, který strávil 60 let (1948-2008) pomocí zemědělským komunitám v suchých oblastech indického svazového státu Máháráštra. Bacher se zpočátku soustředil na využívání technických řešení (např. prohlubování studní), avšak postupem času si uvědomil nutnost holistického přístupu, jež zahrnuje péči o vodu a půdu na úrovni celého povodí. Přístup vychází z tradičního zachytávání vody z monzunových dešťů do malých jezírek, která se dále plánovitě využívá pro růst zemědělských plodin i doprovodné zeleně. Přístup vyžaduje součinnost celé komunity, v níž je uznávána mj. i role žen a jsou respektována jejich práva v komunitě. Osvětou i dalším výzkumem takto pojaté péče o vodu se zabývá nadace Watershed Organisation Trust (WOTR), kterou Bacher založil.

Po příspěvku Čížkové se slova ujal Jindřich Šrajer, který se zaměřil na otázku ekologie všedního života. V této souvislosti je podle něj rozhodující ekologická mentalita, kdy člověk vnímá sounáležitost s přírodou a žije tak, aby přitom objevoval krásu Božího stvoření. Šrajer poukázal na to, že papež často používá termín ekologie člověka, který mimo jiné zahrnuje význam místa, kde člověk žije. Papež se přitom zaměřuje zvláště na život ve městě. Město je pro něho místem nové evangelizace. Svůj význam zde má urbanistika a architektura města. Města se mají podle papeže stavět tak, aby podporovala komunitní život a dobré životní prostředí. Důležité přitom je, aby místní lidé byli zapojení do diskuzí o podobě měst, ve kterých žijí. Významné jsou též iniciativy, které bojují proti nepořádku a podporují harmonický život. Všechny tyto aspekty mají totiž vliv na ekologii člověka, na to, jak se člověk cítí v prostředí, ve kterém žije. Papež hovoří také o přijetí, úctě a péči o tělo. Poukazuje přitom na souvislost lidského těla s přírodou. Důležité je hledání cest, jak pomoci tomu, aby životní prostředí bylo příhodné a napomáhalo člověku nalézat vlastní identitu.  

Na závěr se slova ujal Vojtěch Šimek se svým příspěvkem na téma mezigenerační spravedlnost, což je problematika, jíž se papež ve čtvrté kapitole také dotýká. Vychází přitom z myšlenek Benedikta XVI., který řekl, že když bude člověk mít správný vztah sám k sobě, k ostatním lidem a uzná přirozený mravní zákon, pak bude mít správný vztah i k přírodě. Papež František tuto myšlenku dále rozvíjí, když říká, že je třeba mít správný vztah a odpovědnost i k budoucím generacím. To je téma, které se označuje také jako „mezigenerační spravedlnost“, uvedl Šimek. Tato spravedlnost je rozšířením společného dobra na budoucí generace. Šimek se mj. zabýval otázkou: Jak zdůvodnit odpovědnost s ohledem na budoucí generace, jestliže se jedná o osoby, které ještě neexistují, a tudíž nemohou být nositeli práv? Na tuto otázku dává papež odpověď, když říká, že země, kterou jsme dostali, patří také těm, kdo přijdou po nás. Podle Šimka je u problematiky mezigenerační spravedlnosti klíčové přesněji a diferencovaněji rozlišovat rozsah pojmu „budoucí generace“. Upozornil, že mezigenerační spravedlnost zahrnuje existující osoby, což znamená, že budoucí generace jsou především již žijící lidé – děti a mládež. Jinými slovy, oněmi budoucími generacemi jsou primárně děti, které vychováváme a které budou mít vliv na planetu za dvacet až padesát let. Centrální otázka, která by mohla být mottem celé encykliky a která se nachází právě v oddíle o mezigenerační spravedlnosti, zní: „Jaký svět chceme předat těm, kdo přijdou po nás, dětem, které nyní vyrůstají?“

Zapsal: Vojtěch Kubiš