Na prahu nové éry, čtvrt roku před událostmi v americkém Kapitolu, píše papež František encykliku Fratelli tutti. Její podtitul zní: O bratrství a sociálním přátelství. (Sociální přátelství je jiný pojem pro dobrou politiku.)
Jinde papež volá: „Potřebujeme se vrátit k mystice společného dobra“ nebo „Ještě jednou bych si dovolil vyzvat k rehabilitaci politiky, která je nejvyšším povoláním a jednou z nejcennějších forem milosrdné lásky, protože hledá společné dobro … jedná se o to, abychom postupovali k takovému společenskému a politickému řádu, jehož duší by byla sociální láska.“
Už koncil definoval politiku jako „vznešené povolání“. Křesťanský politik myslí na všechny lidi, což je zpravidla v rozporu s chápáním politiky jako boje o prosazení skupinových zájmů. Bohužel i křesťané mají skupinové zájmy. Vznešeným povoláním je i tehdy, když politik musí dělat kompromisy a často neprosadí, co by chtěl. Tak to bude až do „skonání světa“.
Křesťan v politice má řadu problémů. Je zatížen „nekřesťanským křesťanstvím“. Myslím tím kulturní křesťanství, které bývá daleko od evangelia. Jedná se o autoritářství (odvozeno od chápání Boha jako jedno-osobové autority), přesvědčení, že my se musíme Bohu zalíbit svými skutky, považujeme se vždy za pšenici, koukol jsou přece ti druzí atd. Není divu, že ostatní se křesťana v politice bojí a nevěří mu. Navíc muži církve odmítají věnovat se pastoraci politiků (několikrát jsem o to žádal).
V politice se pro křesťana snoubí ryzí spiritualita s tvrdým pragmatismem.
Jaká by měla být ona ryzí spiritualita? Z kontemplace Božské Trojice. Každé osobě přiřazujeme poslání: Otec je Tvůrce a neustále tvoří svět. Syn nám zvěstoval Boží lásku ke všem lidem i ke všemu stvoření a nyní je přítomen jako Vzkříšený. Duch svatý je „akční“, objímá nás a táhne kupředu… Je-li Bůh v Trojici společenstvím, jeho obrazem jsou v prvé řadě manželé; a také každé další společenství, a nakonec i celý globalizovaný svět. A demokracie je způsob vlády odvozený od této představy Boha. Jestliže Bůh už dopředu všechny miluje, v politice to znamená usilovat o dobro pro všechny, o společné dobro. I když se to zdaleka nebude dařit, naše úsilí o společné dobro nesmí polevit. A pak je zde Ježíšův projekt Božího království, který nějak zapadl. Modlíme se „přijď království Tvé“, ale na co myslíme? Někteří řeknou, že je to nebe, něco „někdy, někde“. Jenže Ježíš o tomto království mluvil jinak, a hlavně se k lidem skláněl a pomáhal jim. Boží království jednak přichází shůry a jednak jej budujeme lidskýma rukama. A politik má za to velkou odpovědnost.
A tvrdý pragmatismus? Politik nepracuje v rukavičkách, i když zůstane slušný. Když je přesvědčen o svém povolání, jde za ním. Ostatní mu nic nedarují. V politice je mnoho zájmů. Přesvědčený politik je někdy musí ukřičet. Musí umět prohrát, ale vrátit se oknem.
Ještě k roli žen. Křesťanství za sebou táhne ostudný přístup k ženám. Přitom Ježíš to nejzásadnější poselství – to o svém Zmrtvýchvstání, svěřil Marii z Magdaly. Když si přečteme její pověření je „jako přes kopírák“ s pověřením Petrovi. Sekulární svět již roli žen objevil, křesťané ztuha dohánějí. Věřím, že Duch svatý táhne řadu žen, aby se zapojily, i když „církevní“ okolnosti nejsou zcela příznivé a historická zátěž strašná.
